Co je socialismus ZDOLA?

Od protestů v Seattlu uběhlo už téměř 5 let. Průmyslové město na východním pobřeží USA se stalo místem, kde spolu poprvé demonstrovali ekologové, odboráři, učitelé, socialisté a další. Společný jim byl odpor proti Světové obchodní organizaci (WTO), která, mimo jiné, hlídá patentová práva nadnárodních společností na různé druhy výrobků, čímž z nich dělá monopolní výrobce (tím je například omezena výroba léků, užívaných při léčbě AIDS. V Africe, kde počet lidí nakažených touto nemocí dosahuje katastrofální úrovně, je možno léky levně vyrobit na lokální úrovni, ale patentová práva vlastní západní společnosti, které výrobu nepovolují).
Za těch pět let ale hnutí, které samo sebe označuje jako alterglobalizační či antikapitalistické, prošlo prudkým vývojem. Od protestů v Praze proti Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance (největší antikapitalistické protesty po pádu Východního bloku), 300 000 demonstrace v Janově přes odpor proti válce a útoku na Irák, po protesty proti jeho okupaci až k Sociálním fórům hnutí rostlo a rozvíjelo se. Přežilo útoky médií (,,Proč tedy používáte mobilní telefony, když jste proti té globalizaci?‘‘ – ptali se, aby z nás udělali blázny, kteří
nevědí, co mluví) i hysterii rozpoutanou po 11.září. Nevadí nám globalizace jako taková. Jde o to, co se globalizuje. Není to solidarita a vzájemná spolupráce lidí, ale moc a hamižnost nadnárodních korporací. Na otázky proti čemu protestujeme, jsou tedy více méně jasné odpovědi: proti moci nadnárodních společností, proti ekologické devastaci planety, útokům na sociální zajištění a občanská práva, proti útokům na menšiny a jejich diskriminaci, proti válkám a bídě třetího světa atd. Dnes již toto hnutí hledá alternativy.
V alterglobalizačním hnutí je jich řada. Síť Mezinárodních socialistů, ke které patří i Socialistická Solidarita, hrála v průběhu budování tohoto hnutí důležitou úlohu. Alternativou, kterou nabízí k současné podobě kapitalismu a o které s ostatními diskutuje, je vize socialismu zdola.

Co je socialismus zdola?

Může se zdát, že vlastníci nadnárodních společností mají nekonečné množství bohatství, aby ubránili svoji moc. V zasedacích sálech Shellu, McDonaldu nebo ČEZu a Českého Telecomu
rozhodují co a kdy a kolik a jak, se bude vyrábět. Rozhodují o tom, kolik zaměstnanců bude pracovat, kolik se jim zaplatí, jak dlouhý a jak náročný bude jejich pracovní den.
Tito lidé nevlastní jen továrny, kanceláře, banky a přepravní společnosti. Vlastní také velké ,,továrny na názory‘‘, tj. novinové a televizní společnosti, které se u hlavních témat
pohybují v mezích, které jsou v zásadě vytyčeny názory jejich vlastníka. Kromě toho mají své známé či příbuzné v čele veřejnoprávních televizí, na místech nejvyšších soudců, šéfů policie nebo vysokých důstojníků armády. Ti nejbohatší vlastní výrobní prostředky, prostředky k výrobě veškerého bohatství společnosti, což jim dává jak ekonomickou tak politickou moc. Sdílí tak společné hodnoty, které jsou v protikladu k  hodnotám jiných skupin ve společnosti. Neuvěřitelné bohatství, moc a soukromé vlastnictví výrobních prostředků, to z nich
dohromady vytváří vládnoucí třídu.

I přes veškerou jejich moc existuje ve společnosti ještě jedna skupina, jejíž moc je potencionálně větší; lidé, kteří pracují za mzdu, námezdně pracující. Pokud mluvíme o těchto lidech,  máme na mysli drtivou většinu společnosti, které pro přežití nezbývá nic jiného než prodávat svoji pracovní sílu tj. svoji schopnost pracovat. Bez ní by se nehnulo nic. Ztichly by turbíny elektráren, výrobní linky by se zastavily, monitory u počítačů by zčernaly, police supermarketů by zůstaly prázdné, bankovní převody by krachly. Tady leží největší slabina vládnoucích. Mohou sice vlastnit obrovitánské továrny, stovky kanceláří, hypermarkety a nejvlivnější bankovní domy, ale bez lidí, kteří jim dávají život, je vše jen hromadou šrotu.
Občas se můžeme setkat s námitkou, že pracující třída jako taková mizí. Tvrdíme, že to není pravda. Například ve Spojených státech vzrostl počet pracujících v průmyslu od roku 1971 do roku 1998 z 26 milionů na 31 milionů.
Chris Harman, vedoucí redaktor týdeníku naší sesterské organizace v Anglii, ve svém článku v International Socialism 96/2002 tvrdí: ,,Celková perspektiva nenaznačuje nějaký rozpad či úbytek pracující třídy. Ve světovém měřítku jsou pracující početnější něž kdy před tím, i když míra jejich růstu byla zpomalena za sebou jdoucími krizemi světové ekonomiky a tendencí ke ,kapitálově intenzivním‘ formám výroby (tzn. větší tlak na výkonnost každého jednotlivého zaměstnance), jež by nezaměstnávaly masy nových lidí.‘‘ A hlavně, pod pojmem „pracující třída“ si mnoho lidí představí člověka v modrácích, stojícího u pásu. Marx však měl pod pojmem „námezdně pracující“ na mysli člověka, který žije z prodeje své
pracovní síly – to znamená dnes například také zdravotní sestra, letecký dispečer nebo počítačový grafik.
Za jeden z nejdůležitějších principů revolucionáře Karla Marxe považuji, že emancipace pracujících musí být dílem pracujících samých. Právě proto není možno předložit nějaký hotový konstrukční „plán“ toho, jak by měla nová společnost vypadat.
Nicméně můžeme mluvit o některých základních principech nového uspořádání. Základní podmínkou skutečné socialistické společnosti je hluboká demokracie, která neomezuje práva lidí na pět minut demokratického rozhodování jednou za čtyři roky před volební urnou. Právo hlasovat a skutečně rozhodovat o nejrůznějších problémech musí mít všichni lidé. Socialismus zdola je forma organizace společnosti, kde veškerá  výroba je řízena zdola, pomocí rad pracujících. Ti si ze svého středu volí zástupce, kteří jsou na rozdíl od stávajících zastupitelů kdykoliv odvolatelní. Jsou neustále v kontaktu a stálých diskusích s lidmi. Jde jen o výrobu? Nikoliv. Podobné rady mohou existovat také na školách a ve čtvrtích, jako tomu bylo za revoluce ve španělsku v retech 1936-39. Jakmile se bude vyrábět pro potřeby lidí a ne pro co největší zisk, bude možné postupně odstraňovat největší sociální
nerovnosti a ekologickou devastaci v lokálním i globálním měřítku.

Byl minulý režim socialismus?

Socialismus zdola nemá se ,,socialismem‘‘ Východního bloku nic společného.  Srovnáme-li výše zmíněný nástin vize socialismu zdola s charakterem režimu, který zde byl před rokem 1989, zjistíme, že se jedná o vzájemný protiklad. Zdůrazňoval jsem, že chceme společnost založenou na svobodě a co nejširší demokracii. V bývalém SSSR nemůžeme o ničem podobném hovořit. Po krachu Ruské revoluce získala postupně moc nová vládnoucí třída a již ve dvacátých letech minulého století nemůžeme o socialismu v Rusku vůbec hovořit. Režim se měnil ve společnost státně kapitalistického typu, kde byli stejně jako ve volnětržních kapitalistických zemích námezdně pracující podřízeni potřebám akumulace kapitálu. úspěšná revoluce byla udušena občanskou válkou, vojenskou intervencí a mezinárodní blokádou. To vedlo postupně k výlučnému panství nové vládnoucí třídy.
Autor teorie státního kapitalismu, Tony Cliff, k tomu dodává: ,,Marx v Kapitálu dokázal, že anarchie kapitalistické výroby je jen druhou stránkou útlaku v jednotlivých podnicích. Aby kapitalisté přežili, musí, protože si vzájemně konkurují, akumulovat (hromadit) kapitál. Aby nahromadili více kapitálu než jejich konkurenti musí víc a víc vykořisťovat svoje
zaměstnance. Tak anarchie ve výrobě a útlak jednotlivých zaměstnavatelů tvoří dvě strany stejné mince. Co byla druhá strana tyranie Stalina? Před jakou anarchií stanul? Tou anarchií byl nátlak světového kapitálu. V té době měl tento nátlak vojenskou podobu. Došel jsem tedy k závěru, že ty samé zákony, o kterých mluvil Marx, pro jednotlivé kapitalistické podniky, se uplatňují na Rusko jako na kapitalistu, jako na jeden jednotný kapitalistický podnik. Pojem státní kapitalismus nejlépe vystihuje charakter tohoto režimu.‘‘ Podobný režim byl nastolen i v satelitních zemích, jako bylo tehdejšího Československo.

Také zde od roku 1948 tvrdila Komunistická strana, že žijeme v socialismu. Po roce 1989 začali politikové i média tvrdit, že už jsme v něm žili. Ani jedno není pravda. Rétorika používaná představiteli minulého režimu je stále zneužívána k diskreditaci myšlenek skutečného socialismu. Samotné vítězství KSč v únoru 1948 nebyl ve skutečnosti ničím jiným než vládním převratem. Únorové události velice zřetelné ukázaly podřízení dělníků byrokratické a militaristické státní mašinérii řízené stalinisty, kteří zůstali u moci až do roku 1989.

Podnětem únorové politické krize byl pokus nekomunistických ministrů zabránit Noskovi v dalším zvyšování kontroly stalinistů nad policií. Otázka sporu byla, kolik rozhodujících postů v policii by bylo v rukou stalinistů. Krize byla řešena předvídatelným způsobem. Stalinisté měli, kromě většiny policie, téměř celou politickou policii, většinu tisku (prostřednictvím ministra propagandy), kontrolu nad rozhlasem a mnohem větší bohatství než tehdejší kapitalisté (neboť vedli znárodněný průmysl). V únorové ,,revoluci“ byly masy využity jako pomocná síla pro tajnou policii, která se nesetkala s žádným vážným odporem. Od té doby se konaly volby dobře známým stalinským systémem s jedinou kandidátní listinou. Zmasakrována byla veškerá opozice, včetně té autenticky levicové. Záviš Kaladndra, který kritizoval moskevské procesy ve třicátých letech, byl popraven. Člen surrealistické avantgardy Karel Teige byl uštván k smrti.

Pokud se státněkapitalistické režimy vyznačovaly útlakem a snahou potlačit jakoukoliv aktivitu zdola, byla naopak revoluce v roce 1989 spontánní akcí většiny pracujících a studentů stejně, jako  demonstrace proti okupaci v roce 1968 a 1969.

Po „sametové revoluci“ vznikly na mnoha místech organizace Občanského fóra a Verejnosti proti nasiliju. V závodních radách podniků debatovali zaměstnanci o tom, jak dál.
V Polsku vedl boj radikální odborový svaz Solidarita, na jehož masových mítincích se zpívala Internacionála, jako výraz opravdové mezinárodní solidarity, která nebyla nastrojeným májovým průvodem. Proto jsme v těchto událostech naprosto na straně lidí, kteří protestovali proti minulému režimu.

Události polistopadové byly ve znamení až běsnícího ,,antikomunismu‘‘. Levice byla naprosto zdiskreditovaná a její velice slabé nestalinistické části se nepodařilo vytvořit viditelný
program, který by mohl oponovat Klausově politice ,,utahování opasků‘‘ a privatizace. Chybělo zde autentické sociální a ekologické hnutí a organizace, která by sdružovala studenty i odboráře, učitele, lékaře i horníky a všechny ostatní pracující a prosazovala jejich požadavky.

Organizace

Právě takovou organizaci potřebujeme i dnes. Nejen k boji proti válce, ale i k boji proti nezaměstnanosti, propouštění, ničení životního prostředí, rasismu a všem ostatním podobám
útlaku. Spontaneistické teorie, včetně anarchistických, tvrdí, že není třeba žádná relevantní revoluční organizace. Podle nich naprostá většina pracujících spontánně skoncuje s kapitalismem. Problém je v tom, že aby mohl systém fungovat, používají vládnoucí nejenom represivní složky, ale především ideologickou nadvládu. Jak jsem naznačil výše, mají v rukou média, systém školství, proces socializace probíhá v rodinách například na základě staletých generových stereotypů. Velké množství lidí zastává v současnosti
názory, které zabraňují nebo ztěžují účinnou změnu. Například: každá revoluce vždy vedla a povede k tyranii, lidská povaha je neměnná, nezaměstnanost způsobují imigranti atd. Tyto názory se dokáží velice rychle měnit. Například v listopadu 1989 se ze dne na den začaly desettisíce lidí debatovat na ulicích, ve školách a v práci o tom, jak je možná další změna.
V procesu této debaty však chyběla organizace, která by sdružovala revolucionáře, kteří se sešli již před revolucí. Část lidí dospěje k revolučním názorům i v nerevoluční době. Jde o to, sjednotit tyto izolované antikapitalisty v organizaci, která se snaží studovat historii zdola, o těchto názorech navzájem diskutuje, diskutuje s lidmi na pracovištích a ve
školách a na základě tohoto se snaží v případech revolt nabízet alternativu. Aby byla změna demokratická, musí být tato organizace početná.
Revolucionáři, sdružení v organizaci, jsou podstatnou součástí pracující třídy a jsou její organickou součástí. Nejedná se o model malé elitní skupinky hlásající své názory velké většině zvnějšku, tedy o model „my“ a „oni“, kdy existuje strana mimo lidi. členové organizace jsou dlouhodobě zakotveni mezi lidmi na pracovištích a ve školách, prožívají s ostatními jejich zápasy a dlouhodobě diskutují o možnostech změny.
V historii už mnohokrát lidé povstali proti systému a vytvořili zárodky alternativní moci. Pro úspěšnou změnu je však podle našeho názoru potřeba organizace, která dlouhodobě sdružuje antikapitalisty a na základě svých dlouhodobých zkušeností a studia historie zdola nabízí alternativu.

Jan Májíček

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •