V uplynulých třech
letech se stalo cosi neobvyklého. 11. září 2001 byla – jak jsme neustále
upozorňováni – před očima celého světa napadena největší vojenská velmoc světa.
Její elity reagovaly na pokoření vyhlášením globální „války proti terorismu“ a
dobytím dvou „darebáckých států“ – Iráku a Afghánistánu.
Co se děje dnes?
Afgánistán se vrátil ke stavu, kde byl před uchopením moci Talibanem. Stal se
opět zapomenutou krajinou katastrof.
V Iráku čelí koalice
vedená USA nemyslitelnému – porážce. V dubnu americká námořní pěchota
obklíčila Falludžu a byla připravena činit nejhorší. Následný vývoj byl popsán
Patrickem Cockburnem v „London Review of Books“:
„Během několika málo dní
se námořní pěchotě podařilo změnit faludžany, předtím označované většinou
ostatních iráčanů za nebezpečné amerikofily,
v symboly znovuobnoveného iráckého nacionalismu. Obležení města
neomezilo povstání v Iráku, naopak posílilo další povstání sunnitských měst a
vesnic podél Eufratu… Američtí vojáci byli zabíjeni, protože jejich velitelé
nedokázali uvěřit tomu, že se povstání šíří. Armáda stále posílala konvoje
z Bagdádu do Faludži i poté, co gerily převzaly kontrolu nad silnicí.“
Námořní pěchota Faludžu
nikdy nedobyla, povolila kontrolu nad městem milici, vedené bývalým generálem
republikánských gard. Obyvatelé města v podstatě triumfovali. Jsem toho
názoru, že podobná dohoda může ukončit nerozhodný zápas mezi silami USA a
armádou Mukaty al-Sadra v Nadžáfu. Byla ustavena nová loutková vláda a
list Financial Times píše, že „následky porážky USA v Iráku jsou, slovy
prezidenta George W. Bushe, „nedozírné“.
Co se proboha děje? Zdá
se, že z válečného stroje USA odpadají kolečka rychleji, než předpovídalo
protiválečné hnutí. Zhoršení situace je samozřejmě z jedné části následkem
triumfalistické stupidity neokonzervativních jestřábů (i „holubic“)
administrativy G.Bushe. Ti nejprve vložili důvěru v irácké exulanty jako
Ahmed Chalabi a Kanan Makiya. Ten v lednu Bushovi tvrdil, že ho budou
iráčané vítat „sladkostmi a květinami“. Současný hon na čarodějnice, namířený
proti Chalabimu, je vyjádřením bezmocné zlosti Washingtonu nad svými vlastními
chybnými kalkulacemi.
Ale existují nějaké
hlubší příčiny krize, do které se dostaly USA v Iráku? Je síla mocenské
politiky USA ve skutečnosti slabší, než
by se mohla mohlo zdát, podíváme li se na sílu jejich armády? Jakou pomoc při zodpovídání těchto otázek nám
může nabídnout historie?
Kolos
Inspirací pro další
výklad bude nová kniha konzervativního ekonoma N. Fergusona „Kolos“
Za prvé, je zajímavé, jak
se změnil podtitul knihy. Na deskách můžeme číst název „Cena amerického
impéria“, ale na přebalu, jež byl pravděpodobně dokončen až poté, co zbytek
knihy, stojí „Vzestup a pád amerického impéria“. že by to něco vypovídalo o vzrůstajících
obtížích Bushovy administrativy?.
Za druhé:
autor se snaží dokázat, že pouze „čtvrtina staré Evropy“ oponovala válce
v Iráku. Ale plete dohromady vlády zemí a lidi, kterým tyto vlády vládnou.
Opozice proti válce v Iráku byla po celé Evropě ohromná. Nedávná studie
Dominika Reynie z Pařížské univerzity odhaduje, že v prvních třech
měsících roku 2003 se účastnilo protiválečných demonstrací 35,5 miliónů lidí,
z toho 20 miliónů v Evropě. Později byla konzervativní vláda ve španělsku
pro svou proválečnou pozici odstavena. Dokonce v Polsku, největší zemi
„Nové Evropy“, ukázala nedávná studie, že 63 procent populace chce polské
vojáky pryč z Iráku.
Co je horší, Ferguson
sympatizuje s Douglasem MacArthurem, vrchním velitelem vojsk USA během rané
fáze Korejské války v letech 1950-1951, jenž vyprovokoval vstup Číny do
války a poté, co Čínané zatlačili americké síly ke spodnímu okraji korejského
poloostrova, zpanikařil a vyžadoval, aby bylo na čínská města svrženo až 50
atomových bomb. Není překvapivé, že poté, co vyjádřil sympatie k něčemu,
co by bylo masovou vraždou v bezprecedentním měřítku, bude autor „Kolosu“
argumentovat také, že „válka ve Vietnamu měla být vedena mnohem nelítostněji.“
To vše má pravděpodobně
ukázat, jaký je Ferguson tvrdý chlapík.
Jeho hlavní myšlenky mohou být shrnuty v kapitole „Liberální
impérium“: Amerika by měla přestat přešlapovat kolem horké kaše a přiznat sobě
a světu, že je impériem, jehož vojenská síla podepírá liberální kapitalismus.
Na podporu této teze znovu používá argument
ze své předchozí knihy, „Impérium“, která se snažila dokázat, jak skvělé bylo
britské impérium, a zdůraznit zejména jeho roli při konstrukci moderní
liberálně kapitalistické ekonomiky.
Při opěvování toho, co
nazývá „imperialistická globalizace“ je přitom nucen Ferguson bruslit na tenkém
ledě. Cituje například knihu „Pozdně viktoriánské holocausty“ od Mika Davise,
ale nevyrovnává se s důkazy, jež tato kniha shromažďuje o ústřední roli,
jíž hrál liberální kapitalismus a britský imperialismus ve strašlivých
hladomorech, které postihly koncem 19. století Indii, Čínu a Brazílii.
Zadlužené impérium
Ale největším problémem
je pro Fergusona samotné americké impérium, které, jak se obává, nedokáže čelit
úkolům, jež si samo vytyčilo. Argumentuje, že „jsou tři základní nedostatky,
které vysvětlují, proč byly Spojené státy méně úspěšným impériem než jeho
předchůdce. Je to jeho ekonomický deficit, deficit pracovní síly a –
nejdůležitější z těchto tří – deficit pozornosti.“
Ferguson argumentuje, že
historik z univerzity v Yale, Paul Kennedy, mohl nakonec mít pravdu, když
v knize „Vzestup a pád velkých impérií“ (1987) argumentoval, že Spojené
státy riskují „přílišné imperiální rozprostření“, kdy jejich závazky překročí
jejich zdroje. Ale příčinou přílišného rozprostření nejsou ani tak náklady na
impérium (vojenské výdaje USA jsou v poměru k národním menší než
v době Studené války), jako spíše závislost ekonomiky na stálém přílivu
zahraničního kapitálu.
USA, tvrdí Ferguson, je
„zadlužené impérium“. Připisuje to charakteristicky nadměrné štědrosti
federálního sociálního systému zabezpečení pro starší. Mnohem hodnověrnějším
důvodem je, že ohromné obchodní a rozpočtové deficity USA odrážejí úsilí
amerického státu držet ekonomiku nad hladinou navzdory krizi ziskovosti.
Ať
už jsou příčiny deficitu jakékoli, následky můžeme jasně vidět. Chléb a kanóny
– válečný stroj pentagonu a vysoká spotřeba – závisí na vůli zahraničních
investorů půjčovat Spojeným státům peníze. Ferguson poznamenává, že „podstatný
a zvyšující se podíl amerických obligací je ve skutečnosti v rukou
asijských centrálních bank, které kupovali majetky v dolarech, aby udrželi
hodnotu svých vlastních měn nízkou proti dolaru“.
„Tento
symbolický vztah mezi asijskými spořiteli a americkými konzumenty“ drží na nohou světovou ekonomiku. Čína, Japonsko a
Jižní Korea vyvážejí ohromné množství relativně levného zboží do USA. Potom
půjčují mnoho z vydělaných dolarů zpátky do USA, což jim umožňuje
pokračovat v nákupu jejich exportu a udržovaní vlastních měn relativně
nízko proti dolaru a tedy udržování schopnosti konkurovat. Tak jsou zajišťovány
trhy v Evropě a suroviny v Rusku, na Sředním Východě, Latinské
Americe a Africe.
Následek
toho je, že pokud by čínská ekonomika zkrachovala nebo pokud by se zhoršil
vztah mezi Washingtonem a Pekingem, dopad na světovou ekonomiku by mohl být
devastující.
To
ale nevysvětluje, proč to začíná jít s kopce s okupací Iráku. Ta má
více co dělat s druhým deficitem, který Ferguson identifikoval. Klopýtání
neokonzervativců v Iráku odhalilo fakt, že ozbrojené síly USA jsou příliš
malé a nejsou dostatečně vycvičeny a vybaveny pro roli koloniálních okupantů,
do čehož je tlačí strategie Bushovy administrativy.
Fergusonovo
řešení tohoto problému je charakteristicky necitlivé a hloupé: „Pokud bychom dali
dohromady všechny ilegální imigranty, nezaměstnané a vězně, je zde jistě
hojnost surovin pro větší americkou armádu… zavedení odvodů by nemuselo být
nutně nepopulární, pokud by bylo přiměřeně zacíleno.“ Odvádějte nižší vrstvy,
řečeno jinými slovy, ale vyšší třídy nechte být.
Fergusonovou
největší starostí je ovšem „chronická krátkodechost“, jež by mohla vést
k tomu, že by impérium Spojených států byl tím „nejprchavějším impériem ve
světové historii“. Vyšší třídy Spojených států postrádají etos, který hnal
během vrcholné doby Britského impéria absolventy prestižních univerzit do
kolonií.:
„Málo,
jestli vůbec nějací, absolventi Harvardu, Stanfordu, Yale nebo Princetonu
usilují o to, aby strávili své životy v pokusu změnit sluncem vysušenou
pískovou díru jako Irák v prosperující kapitalistickou demokracii, jakou
vykresluje Paul Wolfowitz. Nejlepší a nejbystřejší Američané neusilují o to
vládnout Mezopotánii, ale ovládat MTV.“
Tento
fakt má pravděpodobně co do činění s odlišnými strukturami britského a
amerického imperialismu.
Za penězi
Převážná
část přímých zahraničních investic je v současnosti koncentrována do
bohatých zemí, převážně do USA samotných – nadnárodní firmy se vyhýbají většině
zemí Třetího světa. Když britské vyšší střední třídy odjížděli šéfovat dolům
nebo plantážím do kolonií, následovaly vlastně peníze. A stejně to dělají
jejich americké protějšky -když zůstávají doma.
Struktura
kapitalismu Spojených států může mít také co do činění s počítáním v
krátkodobých perspektivách, které Fergusona též frustruje. Jak vyzdvihuje
bystrý článek v posledním čísle časopisu New Left Review, pozdně
kapitalistické společnosti zahrnují „slabé občanství“. Jinými slovy,
jednotlivci jsou povzbuzováni, aby byli pasivními konzumenty, jež se pouze
občasně, pokud vůbec, podílejí na veřejném životě. Odtud neustálý pokles počtu
lidí, kteří chodí k volbám a tato nízká míra inspiruje zbytek rozvinutého
kapitalismu.
Výsledkem
je politický systém, ve kterém mohou snadno dominovat bohaté elity. Druhá
strana mince se ale objevuje ve chvíli, kdy stát potřebuje vybudit
bezpodmínečnou angažovanost, potřebnou k vedení větší války. Bush a Blair
mohou napodobovat Roosvelta a Churchilla a požadovat v boji proti
terorismu heroismus a sebeobětování. Kdo by však mohl předpokládat, že obyčejní
lidé, kteří byli povzbuzováni, aby viděli sami sebe jako privátní konzumenty,
si najednou vyvinou hrdinské vědomí „národa ve válce“?
Takže
jeden následek: „Jsou zde ti, kdo trvají na tom, že Vietnamský syndrom byl
s konečnou platností „vykopán“ v devadesátých letech. Ve skutečnosti
se ovšem zdá, že od doby Studené války vzrostla citlivost amerického voličstva
ke ztrátám“. Ferguson ukazuje, jak rychle se veřejné mínění Spojených států
obrátilo proti válce v Iráku. Stalo se tak mnohem rychleji, než během
války ve Vietnamu, ačkoli tehdy byly ztráty mnohem větší.
Případ
Vietnamu nám připomíná, jak může velmoc neuspět. Pouze velice zřídka je
poražena na bitevním poli. Důležité je, že ozbrojený odpor může zlomit politickou
vůli vládců pokračovat v boji. Vietnamské hnutí za národního osvobození
zvítězilo, protože především vyprovokovalo ohromnou politickou krizi ve
Spojených státech.
Něco
podobného se nyní děje v Iráku. Ferguson cituje americké generály, kteří si
hlasitě stěžovali, že ve Vietnamu prohráli, protože jim politici nedovolili
vést válku do všech důsledků. Na West Pointu neučí Clausewitze? Velký pruský
vojenský teoretik ve slavné definici vymezil válku jako pokračování politiky
jinými prostředky. To, jak jsou vedeny
války, vždy určují politici.
Síly
USA by mohly srovnat Faludžu se zemí, jako to udělaly městu Hue v roce
1968 a nacisté Varšavě v roce 1944. Ale potom by stejně tak zmizela
jakákoli naděje, že se Spojeným státům podaří vytvořit v Iráku
životaschopný loutkový režim.
Politika
je dokonce v současné „válce proti terorismu“ důležitější, než byla
v minulosti, protože současný boj není primárně fyzický zápas mezi
relativně vyrovnanými rivaly, jako gigantické střety mezi ohromnými, těžce
vyzbrojenými armádami branců, jež dominovaly první a druhou světovou válku. USA
používá jako prostředek dominance euroasijskému kontinentu relativně malé
profesionální armádní síly a velkou palebnou sílu, jež ovládá.
Ale
protože cíl je politický, zápasí se stejně tak o to, jak zajistit získání
dalších vládnoucích elit a veřejného mínění v USA i celosvětově, jako o
tom fyzicky zničit kohokoli, kdo na USA zaútočí vojensky. Tvarování veřejného
vnímání je tedy ohromně důležité. Když američtí velitelé vyjednávali příměří ve
Faludži, trvali na tom, že bude vyhoštěn z města filmový štáb televize
Al-džazíra, která vysílala srdceryvné záběry na důsledky obležení,
Je
to tato bitva o veřejné mínění, kterou Washington již prohrává. Strašné obrázky
systematického mučení a ponižování ve věznici Abu Ghraib potopily proklamace
Bushe a Blaira ohledně dodávání lidských práv a demokracie do Iráku. Známý
alterglobalista Walden Bello tvrdí, že neoliberální model kapitalismu, který
USA prosazovala, utrpěl krizi legitimity, která počala s krizí ve Východní
Asii v letech 1997-98 a zesílila událostmi v Seattlu a se vznikem
antikapitalistického hnutí. Efekt „války proti terorismu“ – spojení
neoliberalismu a imperialismu v nechutné formě, kterou jí dávají
neokonzervativci a jejich námořní pěchota v Iráku tuto krizi dále prohloubilo.
Toto vše podtrhuje
důležitost celosvětového protiválečného hnutí. Byli jsme protagonisty
v tomto politickém zápase o globální veřejné mínění, trvale zpochybňujíc
autoritu Bushe a Blaira. Čelí-li naši protivníci čelí hrozbě porážky, je o to
důležitější, abychom my v boji pokračovali.
Alex Callinicos
překlad M.š.
