Rancière: nová tvář politické kritiky

Jako dvanáctý svazek v edici SOK vyšla kniha Neshoda a jejím autorem je Jacques Rancière. Předkládaná recenze zachycuje základní myšlenkovou kostru knihy. Autor v jádru knihy, jak již její podtitul napovídá, uvádí vztah mezi filosofií a politikou do takového napětí, které rozkládá naše zažité pojetí filosofie a politiky.

Skandál, snad jedině tímto slovem lze plně vyjádřit moment, kdy se politická filosofie setká s politikou. Začněme od této spekulativní teze, abychom na ni navázali stěžejními myšlenkami knihy, které rozpustí zdánlivou rozpornost této teze.

Spekulativní teze lze rozpoznat hned na první pohled, vynikají totiž svou „neohleduplností“ ke čtenáři a autor jimi sleduje jediný účel – vytrhnout čtenáře ze zažité perspektivy, ze které se dotyčný vztahuje k předmětu. Spekulativní propozice se nejen vymyká selskému rozumu, se kterým operuje přirozené vědomí, ale je pro tento rozum přímo rozporná a iritující. Tím nutí přirozené vědomí ke „zkratu“, k zaujetí nového pohledu na věc.1 Právě o to se Rancière snaží – odpoutat nás od našeho přirozeného vztahu k politice.

Pro Rancièra nabývá skandál stejného významu, jaký měl u jeho učitele, marxisty Althussera. Ten by slovem skandál nazval konfrontaci (etablované) filosofie s Leninem.2 V obou případech skandál vyjevuje vytěsněnou pravdu. Ať politická filosofie či etablovaná filosofie při střetu ztrácí vnitřní konzistenci a dosavadní nevinnost. Toto poskvrnění (politická) filosofie nevydrží nikoli z důvodu obsahového obohacení svého základního rámce,3 ale její rámec nevydrží naopak proto, že Lenin či Rancièrova politika doplní etablované schéma o jakýsi chybějící bezobsažný (nefilosofický) element, samotnou perspektivu, ze které se odhaluje faleš (politické) filosofie. Lenin či politika vyjevují pravdu filosofie či politiky tím, že ukáží na jejich faleš.

Zde je již třeba zavést významové rozlišení u slova politika. „[…] slovem politika zpravidla označujeme soubor procesů, skrze něž se dosahuje sdružování a souhlasu lidských kolektivů, skrze něž probíhá uspořádávání moci, distribuce míst a funkcí, díky nimž fungují systémy legitimizace této distribuce.“4 Rancière navrhuje pojmenovat tento význam slovem policie. Policie není pouze viditelná represivní složka a není ani „tak [Foucaultovou] disciplinarizací těl, jako spíše pravidlem pro jejich jevení, konfigurací obsazování a vlastností prostorů, v nichž jsou tato jejich obsazování distribuována“.5 Rancière vzápětí upozorňuje, abychom policii nevnímali v pejorativním smyslu, ale ve smyslu neutrálním.

 

Policie udržuje v chodu daný status quo a policejní mechanismy připomínají Ideologické státní aparáty6 – teorii Louise Althussera, od něhož se Rancière po roce „68“ razantně odklání. Policie vyjadřuje vše, co je v daném stavu/situaci smyslově zachytitelné, definuje slyšitelné a to, co zůstává bez povšimnutí, rozděluje zvukový projev tím, že jeden je rozpoznáván jako řeč (logos), zato druhý neznamená nic víc než pouhé šumění hlasu (foné), které sděluje nanejvýš bolest a slast.7

Co je pak politika? Vše to, co narušuje policejní řád. Ale zde je nejvyšší potřebou pregnantně určit, co přesně znamená narušovat, protože právě dnes (v čase boje proti terorismu) přirozené vědomí automaticky zužuje význam slova narušovat. Narušovat běžně znamená přerušit hladký provoz policie formou bezmyšlenkovitého násilného aktu. Ale Rancière by takovémuto zjednodušenému chápání vytkl, že ignoruje právě ty procesy, které násilný akt narušení napojují na vlastní dynamiku policie.8

Avšak skutečné politické narušení policejního řádu nastává tehdy, kdy to, co doposud zůstávalo za horizontem smyslového, vystoupí. Zpřesněme: uvnitř smyslového světa sice zakoušíme všechny počitky, ale k některým se vztahujeme, jako by neexistovaly. Rancière toto rozdělení pregnantně vystihuje na rovině zvukových počitků, na kterou promítá protiklad mezi hlasem a řečí. Oba zvuky jsou sice empiricky slyšet, ale hlas oproti řeči neprojede měřítkem/jazykem/logem policejního řádu, a proto svým způsobem není slyšet.

Politický akt povyšuje pouhý hlas (nerozlišitelný šum) na rovinu řeči. Rancière se ale důrazně vymezuje proti redukování politiky na pouhý zvukový projev nespokojenosti s daným stavem (byť je sebeextrémnější), protože toto „žádání o vyslyšení“ policejnímu řádu implicitně sděluje, že dotyčný nespokojený aktér nerozumí policejnímu logu, řečovému kódu, který půlí realitu na tu, jež mu rozumí, a tu, která mu nerozumí. Naopak o politice Rancière mluví vždy až tehdy, pokud zvuk obsahuje i sebevztažný element, díky němuž zvuk sám sobě rozumí. Zvuk si přestává rozumět skrze policejní logos, protože u něj dochází k sebeporozumění, které zvuk pozvedá na řeč. Zvuk se povyšuje na rovinu řeči (logu), která byla doposud výhradní doménou policie.

Rozlišení nepolitického a politického aktu ukažme na různé povaze bezpráví, které oba akty vyjadřují. Nepolitický akt bezpráví zprostředkovává. Tento akt nabývá jen etické povahy a policie ho vnímá jako hlas sdělující bolest. Naproti tomu politický akt bezpráví nereprodukuje, nýbrž bezpráví ztělesňuje. Politický akt bezpráví přímo vytváří, neboť samo sobě si jako bezpráví rozumí. Bezpráví tudíž získává nikoli etickou, ale ontologickou povahu.9

Aktéra ztělesňujícím ontologické bezpráví, tedy politiku ve vlastním smyslu, Rancière nazývá „díl lidí bez podílu“. V okamžiku zjevení těchto lidí bez vlastností, těch, kteří nic nevlastní10 a na ničem se nepodílí, je policie (etablovaný řád) vystavena (své vytěsněné) pravdě, která policii ukazuje její falešnost:11 přestává se jevit jako politika a stává se policií. To, co přináší společenství „díl lidí bez podílu“ (lid), je ve vlastním smyslu pře.12 Pře/neshoda je jádrem demokracie, která narušuje policejní konsenzus.13

Otázkou po vzniku „dílu lidí bez podílu“ se zároveň tážeme po jeho předpokladech. Tím předpokladem je rovnost, rovnost přístupu k logu. Rovnost stojí na začátku politiky, a nikoli jako její cíl. Ale i sama tato rovnost podmiňující nerovnost je podmíněna. Onou podmínkou rovnosti je rozštěpenost logu, jeho dualita mezi promluvou a počítáním promluvy. Tato dualita logu je ontologickou podmínkou pro existenci „dílu lidí bez podílu“, tito lidé bez vlastností sice promlouvají, ale jejich promluva se (patřičně) nepočítá.

Závěrem, na základě zde nastíněné Rancièrovy ontologie, rozlišme jeho tři koncepce politiky: arché-, para- a meta-politika. Arché-politika se snaží znemožnit při tím způsobem, že harmonizuje společenství k bodu, kde zákon splývá se zvykem. Chce dosáhnout pospolitosti bez vnitřního rozporu tam, kde se sjednotí dualita logu. Para-politika též zabraňuje při, ale jinou metodou. Netíhne k pospolitosti, ale harmonii hledá v anarchistické rozptýlenosti, při níž mizí podmínky pro utvoření kolektivního subjektu. Oproti oběma předchozím koncepcím meta-politika nehledá konsenzus (harmonii), ale nechává vyvstávat lid, který je pravdou politiky, protože ukazuje na její falešnost tím, že lid svým vyvstáním materializuje a zpřítomňuje zamlčenou dualitu logu policejního panství.

Rancièrova ontologie zaujímá unikátní kritickou pozici. Do jedné řady totiž vedle sebe rovná tři nejvýznamnější politické směry dneška: komunitaristické tradicionalisty, universalistické modernisty i postmoderní „rozptylovače“, u všech tří nalézá redukci politiky.14 Oproti těmto směrům Rancièrova ontologie znovu zakládá neredukovatelnost politiky. Z druhé strany však jiní teoretici nachází zásadní mezery v Rancièrově filosofické budově. Věnujme proto v budoucnu další díl recenze této knihy dvojí kritice: Rancièrově a Rancièra.

 

Tomáš Korda

 

1Srov.: ROSE, Gillian. Hegel contra sociology. Atlantic Highlands, NJ : Athlone, c1995, např. s. 48, 49.

2Srov.: ALTHUSSER, Louis. Lenin and philosophy, and other essays. New York : Monthly Review Press, 2001 (c1971), např. s. 27, 30, 31.

3Lenin sám v dopise Gorkému říká, že není filosof, že je v této oblasti špatně připraven.

4RANCIÈRE, Jacques. Neshoda: politika a filosofie. Praha : Svoboda Servis, 2011, s. 36.

5Tamtéž: s. 37.

6HEWLETT, Nick. Badiou, Balibar, Rancière: rethinking emancipation. New York : Continuum International Pub. Group, c2007, s. 102.

7RANCIÈRE, Jacques. Neshoda: politika a filosofie. Praha : Svoboda Servis, 2011, s. 30.

8Dnes (světová) policie bojuje proti teroristickému „narušování“, ale sama policie prokazatelně vytváří podmínky pro terorismus.

9RANCIÈRE, Jacques. Neshoda: politika a filosofie. Praha: Svoboda Servis, 2011, s. 46.

10Možná stojí za zmínku, že vlastnost a vlastnit mají stejný etymologický kořen, „vlast“.

11RANCIÈRE, Jacques. Neshoda: politika a filosofie. Praha: Svoboda Servis, 2011, s. 84.

12Tamtéž: s. 20.

13Proto „konsensuální demokracie“ je spojení protikladných termínů, neboť demokracie neznamená ani parlamentní systém či právní stát, ale vyjadřuje způsob subjektivizace politiky, kdy se zjevuje „díl lid bez podílu“. (Tamtéž: s. 98.)

14ŽIŽEK, Slavoj. Nepolapitelný subjekt: chybějící střed politické ontologie. 1. vyd. Překlad Michael Hauser. Chomutov : L. Marek, 2007, 181 s.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •