Co zažehlo turecké protesty?

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

Protivládní transparenty obsadily celou fasádu (foto: Kaya Özkaracalar)

Vítězslav Lamač

Počátkem června vypukly v Turecku masové protivládní protesty. Stalo se tak po jedenácti letech vlády konzervativní Strany spravedlnosti a rozvoje. V médiích se často mluvilo o protestech proti islamistické vládě. Ale skutečná situace je mnohem komplikovanější. K porozumění významu protestů je třeba pohlédnout do nedávné historie země.

 

Ataturkovo dědictví

Moderní Turecko vzniklo na ruinách mnohonárodnostní Osmanské říše. Turecká republika byla vyhlášena roku 1923 po vítězství tureckého národního hnutí v boji proti okupačním silám. Vznikl tak turecký sunnitský sekulární národní stát.

Političtí vůdci vedení prezidentem Kemalem Ataturkem měli jasnou představu o tom, jak má vypadat moderní turecký stát. Měl být etnicky čistý, tvořený muslimskými Turky. Dále měl být sekulární, což znamená, že náboženství mělo být zatlačeno do pozadí. Velký důraz byl kladen na „civilizovanost“, což v očích tehdejších vůdců znamenalo vyznávat západní styl života.

Zásadním problémem však bylo, že obyvatelstvo nebylo ani zdaleka tvořeno jen Turky. Asi pětinu populace tvořili Kurdové, a pak zde byla celá řada drobnějších etnických skupin. Ne všichni obyvatelé byli navíc Muslimy. Mezi nemuslimskou část obyvatelstva patřili například Arméni (jichž dokonce i po arménské genocidě zůstalo v Turecku přes milion), Řekové, Židé, menší komunity Asyřanů a jiných.

Velká část muslimského obyvatelstva pak byla tvořena šíitskými Alawity (blízcí íránským šíitům) a nikoli sunitskými Muslimy. Nakonec ani sunitská většina zcela nezapadala do představy kemalistů o moderním obyvatelstvu, neboť lidé byli příliš pobožní a příliš „východní“.

 

Etnické čistky a násilné pozápadňování

Ataturk se stal velmi silným diktátorem, pod jehož vedením vznikl systém jedné strany opírající se o armádu. Tento režim začal přetvářet společnost podle svých představ. Kurdové, jakožto muslimové, měli být asimilováni a poturečtěni. Podle oficiálně podporovaných teorií byly Kurdové považováni za „horské Turky“. Jejich jazyk byl zakázán a jakýkoli pokus o odpor nelítostně trestán.

Nemuslimské menšiny byly postupně donuceny opustit Turecko. Výměnou obyvatelstva s Řeckem se Turecko zbavilo 1,2 milionů Řeků. Roku 1942 byla na nemuslimské obyvatelstvo uvalena zvláštní daň. Byl zabaven majetek menšinovým náboženským organizacím a v letech 1934 a 1955 proběhla proti menšinám řada pogromů organizovaná tajnými státními službami. Tyto metody byly velice úspěšné. Dodnes zůstaly v Turecku jen malé nemuslimské komunity.

Když roku 1938 vypuklo malé povstání Alawitů, armáda jej brutálně potlačila. Při tomto zásahu bylo zabito 13 tisíc civilistů a dalších 12 tisíc jich bylo posláno do vnitřního vyhnanství. Posvátná místa Alawitů stát nerespektoval a v alawitských vesnicích byly systematicky budovány mešity, jež ve víře Alawitů nemají žádný význam. Je důležité zdůraznit, že tuto politiku neprosazovali žádní islamisté, ale sekulární prozápadní vojenský režim.

Ale také majorita sunitských Turků zažívala za Kemalova režimu těžké časy. Zákonem bylo zakázáno nošení tradičních pokrývek hlavy, arabské písmo bylo nahrazeno latinkou, byl změněn kalendář a ve státním rozhlase byla dokonce na čas zakázána hra na tradiční turecké hudební nástroje. Odpor vůči tomuto vynucenému pozápadňování byl pak přísně trestán.

A co je nejdůležitější, z politického a veřejného života byla vyloučena většina rolnických mas a pobožných lidí. Do popředí se dostaly městské elity spjaté se státní byrokracií, jež na venkovany hleděly s despektem.

Ženy nosící šátek a muži s vousy či s venkovským oděvem neměli šanci postoupit na vyšší příčku společenského žebříčku. Přestože šlo většinou o nepsaná pravidla, v některých případech to bylo i zakotveno v zákonech. Na určitou dobu bylo kupříkladu zakázáno nosit šátky na veřejných prostranstvích. Až donedávna nesměly ženy v šátku pracovat ve veřejném sektoru, navštěvovat školy a univerzity. A to v zemi, kde nosí šátek více než polovina žen!

 

Vláda a armáda

Stát, který v takovémto měřítku utlačuje lidi za to, že nejsou Turci, muslimové, sunité, anebo naopak, že jsou přílišnými muslimy, se může udržet jedině za pomoci velmi silného utlačovatelského aparátu. A základem tohoto aparátu je v  Turecku armáda.

První demokratické volby v Turecku se konaly roku 1950. Velká většina obyvatel volila proti vládnoucí kemalistické Republikánské lidové straně (Cumhuriyet Halk Partisi). Vítězná strana proto byla po několika letech svržena vojenským pučem.

Tento scénář se poté opakoval v letech 1971, 1980 a 1997. Vždy, když lidé zvolili stranu, kterou armáda nepodporovala, došlo k vojenskému převratu a ke zpřísnění ústavy. Obrat přišel až roku 1996, kdy vyhrála volby otevřeně islamistická Strana spravedlnosti a rozvoje (Adalet ve Kalkinma Partisi – AKP). Armáda sice její vládu následující rok svrhla, avšak straně AKP se v roce 2002 podařilo znovu získat moc.

Armáda využívá svého vlivu k šíření protivládní propagandy, jež varuje před islamizací země a před vznikem obdobného režimu, jaký je v Íránu. Na svou stranu se jí daří získávat především střední třídu. Před několika lety bylo na podporu armády organizováno i několik demonstrací, jejichž účastníci mávali tureckými vlajkami a obrazy Ataturka. Je zřejmé, že tyto akce měly získat lidovou podporu pro další vojenský převrat.

Armáda dále proti vládě využívá svého vlivu na soudnictví. Roku 2007 se pokusila zabránit tomu, aby se stal presidentem člen AKP. Straně AKP se však nakonec podařilo zatknout a uvěznit vysoký počet generálů, důstojníků a dalších lidí, kteří byli usvědčeni z přípravy vojenského převratu. Nyní již víme, že toto obvinění bylo pravdivé. Tento incident vedl k tomu, že se veřejné mínění přiklonilo jasně na stranu AKP a proti armádě.

 

Popularita konzervativců

Právě konflikt mezi vládou a armádou v Turecku, těžko představitelný v západních zemích, je jedním z klíčových faktorů, který vedl k široké oblibě AKP. AKP je klasickou konzervativní stranou, jež prosazuje tvrdou neoliberální politiku. Nicméně turecká ekonomika se v posledních letech stala jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik na světě, díky čemuž se zde po delší dobu dařilo udržovat relativní sociální smír.

K oblibě AKP přispívá také nárůst vlivu islámské víry a odstranění zákazu nošení šátků na univerzitách a v zaměstnáních ve veřejném sektoru. Rozšiřování islámských zvyklostí do politiky a veřejného prostoru je totiž ve skutečnosti chápáno jako projev svobody a uvolnění poměrů.

Aby však vláda AKP dokázala čelit armádě, musela si získat ještě širší podporu. Právě proto se vláda v posledních letech rozhodla k celé řadě do té doby téměř nemyslitelných ústupků. K těm patří také uznání genocidy Arménů, navrácení konfiskovaného majetku Řekům, Židům a Arménům, souzení vojenského personálu civilním soudem, příprava změny ústavy a podobně.

Jedním z nejvýznamnějších ústupků je řešení kurdské otázky. Nyní je jisté, že budou splněny téměř všechny hlavní kurdské požadavky, jako uznání národní identity, rovných občanských práv, vzdělávání v mateřském jazyce, silnější pravomoci místní vlády, odstranění nacionálních obratů z turecké ústavy a tak dále.

Konflikt mezi vládou a armádou tedy vytvořil v mocenském aparátu trhliny, jichž dokázala využít celá řada politických a společenských hnutí k prosazení svých požadavků. Tímto obdobím tedy vyvrcholila první fáze bojů proti útlaku.

 

Neoliberální politika konzervativců

Ovšem na druhou stranu provádí vláda konzervativní AKP klasickou neoliberální politiku. Prosazuje daňový systém zvýhodňující firmy a bohaté lidi. Díry v rozpočtu, způsobené nedávným zpomalením ekonomického růstu, řeší zvyšováním daní ze spotřeby, které nejtíživěji dopadá na nejchudší složky společnosti. Velké korporace oproti tomu získávají různé úlevy a pobídky.

Vláda rovněž ve velkém privatizuje státní majetek a v prosazování zájmů firem se neohlíží na obyčejné lidi, na ekologii, ani na kulturu. Tato politika vede k ohromnému nárůstu nerovnosti i k degradaci životního prostředí.

AKP má silnou podporu většiny podnikatelů a médií. Novináři, kteří se opováží vládu kritizovat, jsou celkem běžně propouštěni. Zároveň vláda tvrdě potlačuje aktivitu odborů a občanských iniciativ.

 

Opozice vůči konzervativcům

Přes velkou podporu, jež si AKP mezi lidmi získala, vůči ní v poslední době začíná narůstat nespokojenost. Odpor lidu budí především sociální nespravedlnost, bezohledná podpora byznysu, policejní brutalita a umlčování odpůrců vlády. Problém je ale v tom, že většina opozičních sil vyznává v podstatě Ataturkovu nacionalistickou ideologii.

To je případ i nejvýznamnější opoziční strany CHP, jež si říká sociální demokracie. Většinu jejích voličů tvoří vyšší střední třída a lidé z bohatších přímořských oblastí. CHP však nekritizuje AKP za neoliberální politiku, ale zejména za „islamizaci“ Turecka a za ústupky vůči menšinám. Velmi podobný postoj zaujímají také nacionalisté i část levice.

 

Protesty

Nespokojenost s vládou vyvrcholila počátkem června masovými protivládními protesty. Ty odstartoval symbolický odpor několika desítek lidí proti likvidaci parku Gezi v centru Istanbulu a jeho zamýšlené přeměně v obchodní centrum. Policie na protestující brutálně zaútočila a tento útok vyvolal po celé zemi vlnu solidarity s demonstranty.

Na protest proti policejnímu násilí se v centru Istanbulu brzy začali shromažďovat demonstranti. Jejich počet stále rostl a nakonec protesty vyvrcholily desetitisícovou demonstrací. Policie opět zareagovala násilím a na demonstranty útočila obušky, vodními děly a pepřovým plynem. Demonstranti se však nenechali z náměstí vytlačit a po mnoha střetech byla policie donucena se stáhnout. Náměstí Taksim tak bylo na čas od policie osvobozeno a po tři dny bylo okupováno demonstranty.

Protesty se záhy rozšířily do Izmiru, Ankary a dalších měst, kde se lidé začali shromažďovat ve svých ulicích, přičemž vyzývali premiéra Erdogana, aby odstoupil. Obyvatelé měst demonstranty mnohdy podporovali a poskytovali jim zázemí, jídlo a často také citronovou šťávu proti pepřovému plynu.

K protestnímu hnutí se brzy připojilo také několik odborových svazů, jež vyzvaly své stoupence k podpoře protestů. Nakonec byla vyhlášena šestatřicetihodinová hodinová stávka zaměstnanců veřejného sektoru. Další informace o protestech jsou dostupné v článku Turecko: první velká porážka neoliberální vlády, který jsme vydali na webu.

 

Kam směřuje budoucí vývoj?

Přestože bylo protestní hnutí prozatím potlačeno, je zřejmé, že vláda AKP utrpěla první velkou porážku, neboť protestnímu hnutí se podařilo ovlivnit a zmobilizovat značnou část jejích příznivců. Je pravděpodobné, že se AKP bude napříště snažit podobným protestům předejít a bude tak muset alespoň částečně ustoupit ze své neoliberální agendy. A to tím spíše, že další masové protivládní protesty by mohly vytvořit vhodné podmínky pro vojenský převrat.

K masovým protestům se připojila celá řada politických proudů a sil. Jednou z nich byli i nacionalisté, kteří si přinesli turecké vlajky, zpívali hymnu Pochod nezávislosti a skandovali „Jsme Atatürkova armáda“. Na druhé straně je zde řada občanských iniciativ a politických hnutí, jež bojují především proti neoliberální politice. Je mezi nimi i Revoluční socialistická dělnická strana (Devrimci Sosyalist İşçi Partisi), jež od samého počátku tvořila součást hnutí odporu.

Protesty zažehly novou fázi bojů proti útlaku. Na jedné straně je zde nebezpečí, že se do čela dalších protestů dostanou nacionalisté, kteří vydláždí cestu k dalšímu vojenskému puči. Ale na druhé straně zde narůstá nové protivládní hnutí, které podporuje ústupky AKP vůči menšinám a současně bojuje proti její neoliberální politice. A právě toto je kurz, kterým je třeba jít.

 

Autor vycházel z následujících zdrojů: Socialist Review, Socialist Worker a World Socialist Web Site.

 

vitezslav.lamac@socsol.cz

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •