Prosincová Solidarita v prodeji

obalka s nadpisemVážení čtenáři,

přinášíme Vám prosincovou Solidaritu. Letos na podzim navštívil Prahu autor knihy Konec postkomunismu Boris Buden. Ve své přednášce vycházel z eseje Není co dokončovat: něco musí začít. Z anglického originálu jsme pořídili její překlad, který v tomto vánočním čísle předkládáme našim čtenářům. Práva k otištění své eseje věnoval Boris Buden časopisu Solidarita. Jménem Solidarity autorovi a potažmo Vjere Borozan, která vše domluvila, děkujeme.

Vánoční dar číslo 2 nám nadělila ČSSD s hnutím Ano a KDU-ČSL: strany se shodly na koaliční smlouvě. Ta slibuje důstojné důchody, podporu rodin s dětmi, boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení, kvalitní zdravotnictví a vzdělání dostupné všem, podporu vědy a výzkumu, kultury a sportu. Zkrátka, že bude líp. Ovšem součástí této smlouvy je i dohoda o nezvyšování daní. Vysvětlení? Na ministerstvu financí se prý podle Andreje Babiše podaří snížit korupci a ušetřit tak dostatečné prostředky na lepší zítřky. Není těžké nahlédnout, že bez zvýšení daní nemohou být výše uvedené programové body splněny. Dříve nebo později tak opět dojde na otázku, zda zvýšit daně, nebo pokračovat ve škrtech započatých pravicovými vládami.   

V posledním měsíci se vlivem iniciativy Rusnokovy vlády opět rozhořela debata o případném prolomení těžebních limitů, které mají chránit životní prostředí a krajinu v Severních Čechách. Vláda argumentuje především tím, že neprolomení limitů by ohrozilo mnoho pracovních míst. Časopis Solidarita se touto problematikou podrobněji zabýval v číslech  77 a 78, kde jasně ukazuje jednostrannost (a tedy faleš) těchto argumentů. Druhou, tu destruktivní stránku ekonomiky, která je závislá na uhlí a dalších fosilních palivech, dokládá Václav Drozd na straně 22. Překonat sílící protiklad mezi prací a přírodou bude s to jen taková strana, která pochopí toto napětí jako falešné. Stačí totiž vzít na zřetel zamlčenou třetí proměnou, která na obojí působí. Uvědomit si, že příroda i práce stojí nikoli toliko ve vzájemném protikladu, ale spíše v protikladu ke kapitálu. To je jeden z hlavních úkolů budoucí levicové strany.

Je nasnadě namítnout, že socialismus byl k přírodě ještě méně ohleduplný než kapitalismus. To samozřejmě potvrzuje sama zkušenost. Ale otázka zní, zda z logiky věci nutně vyplývá, že se socialistické hospodářství musí ze své definice chovat k přírodě tak, jak se chovala jedna historická podoba socialismu? Zápornou odpověď stvrzuje např. předkládaný článek z Monthly Review, který demonstruje na příkladu potravinové soběstačnosti Kuby, že je to dnes paradoxně (pro některé) právě socialismus, který je nejvíce „bio“ a „eko“. Abychom však ubezpečili naše pravicové čtenáře, upozorňujeme, že tento ekologický ráj na zemi má i své stinné stránky. Právě k nim se dnes upíná zrak nikoli levičáků, ale udřených podnikatelů, kteří si na Kubě mohou konečně splnit svůj celoživotní sen: odpočinout si ve zkostnatělé ekonomice od úmorné akumulace kapitálu.

Ministerstvo pro místní rozvoj připravilo novou koncepci pro sociální bydlení. V ČR je dnes na sto tisíc lidí nuceno žít v ubytovnách v naprosto nevyhovujících podmínkách a z pronajímání ubytoven se stal velice výnosný obchod. Na druhé straně je v ČR několik set tisíc volných bytů. Místo toho, aby se nová koncepce zabývala tím, jak motivovat jejich majitele k pronájmu a jaké služby do nich dodat, aby bylo bydlení udržitelné a nájemníci, jejich sousedé, i majitelé, byli s řešením spokojeni, soustředí se především na další podporu výstavby ubytoven a přispívají tak k dalšímu rozkvětu obchodu s chudobou. Proti této koncepci se proto zvedl odpor ze strany Platformy pro sociální bydlení, která poslala vládě otevřený dopis, vyzývající k nepřijetí této koncepce. Podpořilo ji v tom dalších 9 organizací a 39 významných osobností a odborníků.

Počátkem prosince vypukly na Ukrajině statisícové protesty, jež byly brutálně potlačovány ukrajinskou policií. Na Ukrajině panuje velmi špatná ekonomická situace, jež těžce dopadá na obyčejné lidi a zvyšuje sociální napětí. Této situace využívá Mezinárodní měnový fond a evropské instituce, jež se snaží vnutit Ukrajině ještě tvrdší ekonomické reformy a připoutat ji více k Bruselu. Na druhé straně je tu Rusko, které se zde snaží uchovat svůj vliv. Protesty vypukly poté, co ukrajinský prezident Viktor Janukovyč na nátlak Moskvy odmítl podepsat asociační smlouvu s EU. Z protestů nejvíce těží prozápadní opozice, avšak na protestech se podílí celá plejáda stran, hnutí a organizací.

Úvod se neobejde bez vzpomenutí na úmrtí Nelsona Mandely. Hlásíme se k jeho boji za práva utlačovaných, který pro něj zdaleka nepředstavoval jen vydobytí liberálních politických práv ve vlastní zemi, ale měl podstatný univerzální rozměr. Často jsme teď slýchali – a jistě ještě budeme – Mandelu srovnávat s Václavem Havlem, od jehož úmrtí uplynou tento měsíc dva roky. Myslíme si, že takové srovnání je velmi nepatřičné právě kvůli zmíněné univerzální dimenzi, která v Havlově případě absentuje a tak do značné míry kompromituje jím deklarovaný „boj za svobodu“. Havel se velmi rychle adaptoval na znovuustanovený „vyspělý západní svět“ Ten pro něj vždy představoval poslední horizont jeho úvah myšlení. Pokud se po listopadu ’89 zastával utlačovaných, tak s tou premisou, že se musejí nacházet jen mimo tento „svobodný svět“, ke kterému se mají chtít připojit. Takováto šablona, kterou rozebírá ve svém textu i Boris Buden, pak vede například k tomu, že člověk je schopen sice – právem – identifikovat na Kubě disidenty, ale unikne mu existence Guantánama. Mandela také stál na opačné straně barikády v případě invaze do Iráku. Zatímco Havel podepsal za invazi do Iráku petici, Mandela proti ní aktivně vedl kampaň. Jak Havel, tak Mandela, ve svém boji zvítězili, ale jejich vítězství měla nakonec hořkou pachuť porážky, jak podotkl Slavoj Žižek.

Je zde však jeden rozdíl. Mandela jako by tušil, že bude jeho vítězství zneužito ke zkrášlení pošpiněné vizáže Západu, pokračoval ve svém boji za rovnost a nebál se kritizovat politiku Západu. A právě k tomuto kroku se Václav Havel nikdy neodvážil. Jako člověk, který si prošel reálným socialismem, mu zůstal bázlivý strach z vrchnosti a falešný respekt k moci. Můžeme, a bezpochyby je třeba kriticky zhodnotit Mandelovo prezidentování, za kterého byly zaváděny ostré neoliberální reformy, zvýšily se socioekonomické rozdíly a rapidně vzrostla nezaměstnanost, přesto je však přinejmenším nutno trvat na tom, že Nelson Mandela neměl na rozdíl od Václava Havla bázeň z moci. K rozlišení obou význačných postav konce minulého století přispívá esej „Pohled na Václava Havla zdola“, kterou ještě před revolucí napsal Petr Rezek.

Vaše redakce.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •