Úvodník – lednová Solidarita

Vážení čtenáři a čtenářky,

Zkraje nového roku se vládní strany pochlubily veřejnosti koaliční smlouvou. Opticky vypadá celkem slibně, či spíše slibněji, než koaliční smlouva předchozí vlády. To však samo o sobě moc neznamená, vezmeme-li v potaz, že Nečas a jeho klika vládl způsobem, který neměl obdoby. Mnohdy mu činilo obtíže nejen vládnout, ale dokonce zajistit pouhopouhou správu státu. Navazovat na tuto vládu „ne-vládu“, když tedy vynecháme Rusnokův úřednický kabinet, se proto může na jedné straně zdát jako dar z nebes. Na druhou stranu ovšem minulá koalice dále prohloubila rozčarování obyvatel a následkem toho bude pro novou vládu náročné uspokojit očekávání, které do ní voliči vložili. Obzvláště pokud strany budoucí vládní koalice lákaly lid abstraktními bezobsažnými hesly typu „bude líp“ či „fungující stát“. Stěží může být něco jistějšího než to, že lépe nebude.

Příznaky toho, že nás nečekají zrovna šťastné zítřky, se projevily už před jmenováním vlády. Na tiskové konferenci nové koalice Babiš pověděl, že zachránil zemi před levicovou vládou. Na jiné tiskovce zase neměl žádné zábrany využít tuto příležitost pro propagaci svého Agrofertu. Co na to náš pohrobek levicové strany? Co na to pan Sobotka, Zaorálek a další z vítězného čistého křídla ČSSD? Nakolik se zocelili po lítém souboji uvnitř ČSSD s pragmatickými haškovci, prozrazuje jejich němý zkoprnělý výraz ve tváři, který potvrdil jejich slabost a zároveň dal jasně najevo, kdo bude ve vládě hrát prim.

Kromě této trapnosti dostala veřejnost od vládní koalice další dárek k ježíšku v podobě ministra kultury Daniela Hermana. Od tohoto člena KDU-ČSL se jistě dovíme, že církevní restituce představují jeden z největších kulturních výdobytků poslední doby, a jakožto bývalý šéf Ústavu stavu pro studium totalitních režimů též jistě nezapomene dodat, že byly nezbytným krokem k odčinění zločinů napáchaných minulým režimem. S logikou této argumentace, která horuje pro různá vypořádání se s minulostí a nápravu škod, je již ta svízel, že jaksi omylem zločiny minulého režimu bagatelizuje, když je přepočítává na peníze, přestože o nich mluví jako o krajním a monstrózním zlu. Jako by se snad s dědictvím minulosti dalo vyrovnat tak snadno – jednoduchým převedením zločinů starého režimu do účetní rozvahy má dáti / dal. Proto se kapitalismus, který mluví výhradně jazykem peněz, nemůže nikdy s dědictvím minulosti vypořádat, ačkoli mu toto vypořádaní leží na srdci.

Vrátíme-li se zpět k budoucím ministrům, je nutné s povděkem přivítat jmenovaní ministra obrany Martina Stropnického, u kterého je díky jeho hereckému kumštu naděje, že bude-li třeba, aby ministr obrany po vzoru ministryně obrany Parkanové vystoupil v nějakém propagačním videoklipu, zhostí se této své role na výbornou.

Oklamat názvem resortu bychom se neměli nechat ani v dalším případě, kdy se do čela ministerstva životního prostřední postavil bývalý generální ředitel Lovochemie a člen představenstva Svazu chemického průmyslu Richard Brabec. Ale nemáme čeho se obávat. V rámci své praxe se totiž prý citlivě zabýval i dopady na životní prostředí.

Když opustíme personální složení vlády, které už samo o sobě leccos napovídá, a zaměříme se na obsah koaliční smlouvy, můžeme se oprávněně ptát, jaký pozitivní dopad mělo vítězství tzv. idealistického „progresivního“ křídla ČSSD. Je na příznivcích tzv. moderní levice, kteří podporovali Sobotkovo křídlo v ČSSD, aby si položili otázku, zda by náhodou obdobnou koaliční smlouvu nepodepsal i zrádný pučista Hašek. A zda lze moderní levici budovat tak snadno – podpořením jednoho z křídel sociální demokracie.

Právě toho, jaké cesty může česká levice do budoucna volit, se dotýkají otázky, na které nám odpověděli Ivana Mariposa Čonková, Ondřej Marek, Ilona Švihlíková a Tomáš Tožička. Rovněž se vyjadřují k nově vznikající vládě a k často diskutovanému tématu nového levicového subjektu.

Ze zahraniční rubriky upozorníme na článek Jakuba Horňáčka, v němž analyzuje italské movimento dei forconi (hnutí vidlí) a ptá se, odkud se toto převážně zemědělské protestní hnutí s někdy takřka revoluční rétorikou vzalo a jak si vysvětlit nejen jeho vznik, ale též i jeho náhlé vyvanutí a odchod ze scény.

V tomto čísle věnujeme text Nelsonu Mandelovi, kde je zhodnoceno jeho politické účinkování. A aby toho ze zahraničí nebylo málo, zmíníme zde ještě článek o překvapivém, ale o to cennějším vítězství socialistky Kšamy Sawantové v komunálních volbách v Seattlu. Možná si řeknete, že jde pouze o komunální volby, které tolik neznamenají, budiž, ale tento fakt přebíjí symbolická stránka jejího vítězství. Úspěch této kandidátky, pro kterou socialismus nejenže nepředstavuje sprosté slovo, ale která ho dokonce s úctou přijímá, dává tušit, že ideologické ledy tají. Dává tušit, že černobílé vidění světa, které dogmaticky ztotožňuje socialismus se zlem a tzv. demokratický kapitalismus s dobrem, se rozpadá. Jako se v postkomunistických zemích rozkládá obraz Západu (viz minulé číslo, kde jsme uvedli esej Borise Budena, teoretika konce postkomunismu), tak se na Západě drolí obraz Východu, respektive obraz socialismu jakožto říše zla, který na Západě zakořenila jeho interpretace studené války. Obrazy Východu a Západu tak sice mají svou platnost, nikoli však absolutní, ale pouze historickou. Oba totiž spadají do určité historické epochy, jíž nynějšek právě odbíjí konec.

Tímto přejeme našim čtenářům hodně sluchu v novém roce.

Vaše redakce

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •