Interview s Nik Timkovou a Jakubem Hoškem

Nik Timková a Jakub Hošek patří do skupiny umělců, jež se zformovala kolem galerie A.M.180.1 Jejich obsáhlá činnost, která kromě výtvarné tvorby zahrnuje i hudební produkci, má dlouhodobě významný dopad na nekomerční kulturní scénu. Každoročně pořádají hudební festival Creepy Teepee, který je nejvýznamnější tuzemskou událostí současné světové nezávislé hudební produkce. V rozhovoru jsme se s Niky a Jakubem bavili o jejich tvorbě, o charakteru kultury v současné společnosti a jejích možných politických dopadech a o fenoménech hipsterství a postinternetu.

Jakub Hošek

Jakub Hošek

Alex: Pracujete s nějakou estetikou, která je, dá se říct, výrazná. Můžete nějak přiblížit estetická východiska?

Jakub: Já jsem primárně malíř, ale základem je kresba. Malby v současnosti posouvám do objektu. Já s tím pracuju déle, rámy nabývají tloušťku, jde o přesah malby a objektu. Ale v tomto případě se více přibližuju objektu jako takovému.

Alex: Ty hodně pracuješ (Niky) s textilem, s oděvem?

Niky: Inspiruji se v módě, ale nezkoumám ji lifestylovým způsobem. Zajímá mě dekonstrukce, střihy, přesahy do objektu v oděvu a naopak. Nyní se zaměřuji na zajímavý fenomén – použití oděvu v instalaci různým způsobem. Pracuju s objektem nejen textilním, ale dělala jsem betonové odlitky a experimenty s materiálem.

Jakub: Niky se zabývá oděvem i teoreticky…

Niky: Tak trochu.

Alex: Já jsem se ptal na oděvy, protože si říkám, že vaše práce je hodně spojena s nějakým lifestylem a pracujete komplexně. Nejste jenom umělci nebo výtvarníci, zabýváte se hudbou, provozujete galerii, vytváříte program… Zajímá mě otázka stylu nebo lifestylu, je pro mě zajímavý přesah toho, kdy začíná jedno a končí druhé, popřípadě zda to vnímat jako jeden celek? Co pro vás znamená galerie A.M.180?

Jakub: Já to vnímám jako jeden celek, ty věci se doplňují, věci, které nás baví, kterými se obklopujeme nebo chceme v životě obklopovat. Kromě toho, že děláme umělecké projekty, tak se snažíme těmi věcmi zabývat i teoreticky. Pořádáme koncerty, vedeme galerii, sedmým rokem připravujeme festival Creepy Teepee, kde se odráží určitá dlouhodobá praxe.

Nik Timková

Nik Timková

Dominik: Jaký význam hraje v tomto celku ona umělecká poloha?

Jakub: Asi zůstává nejdůležitější, přece jen uspokojení ze svých věcí je ve finále asi nejsilnější a díky tomu, že se pohybujeme na „scéně“ (řečeno s nadsázkou), tak nás vůle dělat umění pořád drží.

Niky: Kulturní aktivismus nám také pomáhá v tom, jakým způsobem si držet nadhled nad svými věcmi, jak se nebrat tak moc vážně. Vidíte, jak pracují ostatní nebo jakým způsobem pracují umělci v hudbě, v módě, v umění. Vidíte ty rozdíly a zároveň i to, co všechny spojuje. Je to takový voyerismus, vidět přístup a celkově životní postoje ostatních.

Alex: Co pro vás znamená pojem kulturní aktivismus? Co tím myslíte, když to vyslovíte?

Jakub: V době, kdy jsme měli potřebu se podílet na aktivitách v rámci kulturní scény, byl pro nás impulsem pocit, že se nic moc neděje. Nudili jsme se, za kulturou a za věcmi, co nás bavili, jsme byli zvyklí jezdit někam do zahraničí, tenkrát ani nebyl internet.

Dominik: O jakou dobu se jednalo?

Jakub: To bylo někdy na začátku roku 2000, když jsem ještě studoval.

Alex: Takže to bylo nějaké rozšiřování hranic, obzorů?

Niky: Pro nás to bylo nějaké formování kulturní scény zdola.

Jakub: Šlo o to, že velké instituce nefungovaly, byli v nich nesprávní lidé, což, dá se říct, pořád trvá. Neměli jsme se jak konfrontovat se zahraničním uměním. Díky tomu se lidé moc neposouvali, protože v lokálním prostředí k tomu nejste moc hnaní. Tak jsme se rozhodli, že bychom chtěli prezentovat umění, které nás baví v zahraničí, tady. Trochu zamíchat kartami a proměnit pohled lidí u nás.

Niky: Když jsem se do Áemka (A.M.180 – pozn. red.) přidala, někdy před šesti, sedmi lety, bylo to u mě naopak. Všechno se dělo na síti, znala jsem trochu zahraniční výstavy, cestovala jsem často do Londýna, sledovala aktuální dění a najednou mi přišlo hrozně zajímavé, že člověk může být součástí nějaké komunity, umělecké rodiny. Mě na tom hrozně baví, že můžete být součástí něčeho, co zanechává v životě smysl.

Jakub: Zanecháte nějakou trvalou hodnotu. Já jsem se chtěl vždycky nějak společensky angažovat, možná politicky, nevím, ale nějak jsem to nedokázal dostat do svých děl. Takže se to celé přetavilo do snahy vytvořit nějakou alternativu nebo protipól mainstreamu. Zmiňoval jsem kulturní instituce, snažil jsem se vůči nim vytvořit nějaký protiklad. Poukázat na existenci kvalitního umění, které jakoby zůstává skryté. To se samozřejmě časem změnilo, lidé začali být daleko více informovaní i díky internetu, vzniklo mnoho galerií. Možná to bylo spjaté i s nějakou společenskou, životní úrovní – nevím, lidé možná měli víc času zabývat se kulturou. Takže se to trochu proměnilo. Ale stále se snažíme být kulturní aktivisté.

11642169_10152798281766891_1889675512_o

Nik Timková, 2007, 2015, sublimační tisk na hedvábí 90g/m2, 120 x 180 cm

18

Nik Timková, -20%, 2013, kombinovaná technika

Alex: Jak se konkrétně stavíš k tomu, Jakube, že jsi označovaný za zakladatele hipsterství2 u nás? Jedná se také o nějaký import ze zahraničí?

Jakub: My se nesnažíme fungovat lokálně, v době, kdy se zbouraly hranice, se snažíme fungovat mezinárodně, nepovažujeme se za lokální umělce, spíš za součást mezinárodní scény, protože by bylo krátkozraké se někde uzavřít, to jsme nikdy nechtěli. A to hipsterství – vzniklo to někdy ve 40. letech, kdy to bylo poprvé použité v USA u beat generation, která se chtěla ve světě nějak vymezit a snažila se žít kulturou někoho jiného.

Niky: První hipsteři byli vlastně jazzmani.

Jakub: Ano, chtěli hrát černou muziku, s tím to bylo spjaté. My jsme se možná tenkrát v té české šedi také snažili hledat něco jiného, možná právě proto, že jsme se nudili, byli jsme otráveni stereotypem.

Niky: Ale i tak si myslím, že se to moc nehodí k Áemku – je to vidět i teď, když se producenti projektu Kmeny snažili do tohoto pořadu zapojit Creepy Teepee festival a ve finále zjistili, že z toho moc nevytřískají. Nešlo to, přišli tam a snažili se najít hipstery, ale nepodařilo se jim to. Já si dokonce myslím, že nové hipsterství vzniklo primárně v Londýně, je to asi jediná krajina, kde bych přirozeně označila nějaké lidi za hipstery. U nás mi prostě připadá, že se za hipstery označují nějací lidé, kteří se snaží být trendy a nějak se udržovat v módě, v tom, co je „hip“, a od toho se to odvíjí. Ale potom se můžeme bavit o tom, co je tedy „hip“? To není fenomén, který by patřil k nějakým off-space3 prostorům, dnes naopak patří k mainstreamovým institucím typu Meet Factory, které se snaží přilákat větší počty lidí na věci, jež jsou předem „vyhajpované“ určitými médii. Kdežto kultura, kterou děláme my, jako je festival Creepy Teepee, se snaží jít opačným směrem, snaží se vytvářet „hip“ zdola a šířit ho skrze média, která by ho předala širším masám hipsterské mladé generace. Otázkou je, jak moc se nám to daří.

Jakub: My sledujeme trendy, různé aktuální tendence, snažíme se ty věci objevovat nejen pro lidi, ale i pro nás samotné, a nějakým způsobem je prezentovat. Ale nesnažíme se na tom primárně vydělat. Ostatně se to ukazuje i na Creepy Teepee, tam jezdí pořád stejně lidí, je tam pořád stejná komunita.

Niky: Je pravda, že se vznikem mnoha off-space prostorů se musíme více snažit udržet publikum. U nás to spočívá v hledání mladší generace, ve spolupráci s mladšími kurátory, kteří mají větší přehled o mladších umělcích. Nesouvisí to s nějakým marketingovým výzkumem anebo se zacílením na nějakou skupinu, která by do Áemka chodila. Takové věci primárně neřešíme.

11639331_10152798269546891_1016452260_o

Nik Timková, Existentional Housekeeping #0, 2014, kombinovaná technika

11542619_10152798175201891_169425981_o

Jakub Hošek při práci

Alex: Já jsem vás tou otázkou nechtěl napadat, naopak, chtěl jsem ukázat, že i v případě, že jste označováni za nějaký prapůvod hipsterství, u vás není sledování tendencí nijak zpátečnické, nesbíráte jen to, co je odjinud, ale také to nějakým způsobem formujete.

Niky: Já si nemyslím, že to je negativní označení. Skoro si myslím, že označovat Creepy Teepee za hipsterský festival dost přeceňuje naše marketingové schopnosti pracovat s komerčním kapitálem. To my neumíme, je to primárně stále hobby.

Jakub: A hlavně to i odmítáme. Snažíme se sledovat věci, které se dějí v současnosti, proto se považujeme za současné umělce. Aktuální tendence nějakým způsobem zpracováváme a jestliže to pro lidi u nás není čitelné nebo srozumitelné, tak to není naše chyba. Žijeme v prostředí, kde všechny věci, které jsou divné, nepochopitelné nebo jasně nedefinovatelné, jsou brány jako nebezpečné.

Dominik: Mě by zajímalo, na koho míříte. Několikrát tu zazněl pojem komunita, zároveň si kladu otázku, do jaké míry by současné umění mělo mířit i ven z oné komunity?

Niky: Právě proto má např. hipsterství jasnou cílovou kategorii, zatímco aktivity Áemka neměly jasnou generační cílovou skupinu, naopak.

Jakub: Nemáme jasný profil. I v rámci koncertů děláme všechny možné žánry, z pěti žánrů si vybereme to, co nám připadá nejzajímavější.

Niky: Na Creepy Teepee jsou třeba ti hipsteři, ale jsou tam i padesátníci, kteří mají rádi hudbu, a také tam jsou teenageři, kteří by se dali nazvat nerdi,4 atd., je tam prostě mix.

Dominik: Zajímá mě, do jaké míry měl původní fenomén hipsterství nějaký subverzivní potenciál, původně asi měl nějaký rozvratný náboj, chcete-li alternativu vůči danému řádu, ale mám pocit, že v současnosti to spíš odpovídá logice pozdního kapitalismu, kdy je alternativa nejlépe komodifikovatelná. Jakým způsobem se na to díváte?

Jakub: V mainstreamu je tlak na vytvoření tzv. oficiální alternativy, kterou si lidé dost pletou s opravdovými alternativami, menšinovými. Podle mě ty opravdové stále existují. V každé době existuje nějaká skutečná alternativa nebo underground.

Niky: Hipsterství, to je takové slovíčko, se kterým dokážou pracovat média, která umí definovat aktivity mládeže – po čem baží teenageři. Je to mediální pojem. Např. hipsterské aktivity v Londýně jsou prostě akce většího rozsahu, jiného typu, s mnohem větším kapitálem, sponzory. To, co děláme my, to se týká partičky 500 lidí.

Jakub: Tak tam to všechno platí systém…

Dominik: Co je vlastně cílem vašeho aktivismu, když by se to mělo zhustit do nějaké jasnější teze?

Niky: Asi spoluvytvářet kulturní scénu, pomáhat jí. Já jsem se začala v Áemku angažovat, protože jsem viděla, jak to vrací prostředky zpátky do oné scény, a to mi přišlo hrozně sympatické.

Jakub: Nevím, zda se dá vůbec o nějaké scéně hovořit, jestli u nás existuje. My jsme ji vlastně chtěli vytvářet.

Niky: Nějaká se vytvořila, nedávno jsem četla o pražské umělecké scéně v textu Václava Magida,5 to byl sympatický text – tam přesně hovoří o mladé generaci, která si musela vytvořit svůj prostor, protože zaběhlé galerijní instituce měly dinosauří charakter. V ideálním světě už by Áemko byla instituce, kde by mladí lidé pracovali, bylo by to vyvinuté.

11639100_10152798174111891_1446573593_o

Jakub Hošek, Broken Cash Machine, 2015, akryl na plátně, 250 x 119 x 10 cm

Dominik: A v čem je ten problém? Ta nutnost, že se musí zakládat paralelní instituce, vychází z nějakého primárního neuspokojivého stavu – je to nějak špatně. Dokážete to pojmenovat? Kdyby to fungovalo dobře, tak se to přeci neděje…

Niky: Nikdy nebude existovat ideální stav. Je minimum institucí, kde se může umělec realizovat, ale i kdyby to fungovalo, tak stále bude někdo chtít, aby to fungovalo jinak, nebo si budete říkat „aha, tak teď vystavují toto umění, ale tady vzniká jiné a to by bylo fajn vidět.“ Tak to vždycky bylo a bude.

Jakub: Protipól velkým institucím by měly představovat malé galerie nebo off-space galerie, což se možná trochu začalo dařit.

Niky: Je celkem vtipné, že komerční galerie mají nyní podobný program jako off-space galerie, nebo že v Národní galerii vystavují umělci, které by člověk tipoval spíše do nějakých malých institucí.

Jakub: V zahraničí jsou galerie, které vedou umělci, pak jsou privátní, komerční galerie, pak poloinstitucionálního typu, institucionálního typu a pak muzea. Lidé z komerčních prostorů objevují umění v off-space galeriích a vytahují ty autory výš, je tam kontinuita. Kdežto v našem prostředí je zatím stále chaos. My z malých off-space prostorů chodíme hledat talenty do velkých institucí, je to úplně obráceně, absolutní nepořádek. Navíc je u nás absence výstav ze zahraničí. Lidé se zde sice inspirují věcmi, co vidí na internetu, kopírují je, ale ty věci je potřeba vidět naživo.

11639052_10152798175561891_970727092_o

Jakub Hošek, Talking Shit About A Pretty Sunset, 2013, akryl na plátně, 154 x 134 x 20 cm

Alex: Když jsi takhle popsal hierarchii, znamená to, že se s ní ztotožňujete nebo že to vidíte jako ideální stav? Ptám se proto, protože pro mě alternativa neznamená snahu dojít k tomuto stavu – aby to fungovalo tak, jak jsi právě řekl. Pro mě je alternativa věcí, jež je kvalitní sama o sobě a produkuje nějakou hodnotu s cílem, který není v tom nastavit tenhle hierarchický model.

Jakub: To, co jsem teď řekl, není náš cíl, tím se zas tak nezabýváme. Já jsem mluvil spíš o nějaké funkčnosti, jak ji znám.

Dominik: Jaká byla vaše motivace dostávat do té činnosti politický podtext? Musíte mít nějaký náhled na skutečnost jako na celek, jak funguje, a zároveň mít vůči tomu své vlastní stanovisko. Jak to tedy je? Vadí vám ve společnosti něco konkrétního hodně?

Jakub: Kdyby člověk nebyl naštvaný, tak nemá motivaci vůbec nic dělat. Bavíme se tu o tom, že chceme, aby se lidé zajímali o kulturu, ale pokud nebude společnost primárně zabezpečená – nebude mít peníze na jídlo, bydlení a oblečení – tak chápu, že kultura bude na vedlejší koleji.

Dominik: A cílem je dostat ji na tu hlavní…

Jakub: Tímhle se my moc nezabýváme…

Alex: Zajímalo by mě ale, jakým způsobem se politika dostává kultury, jak to dneska může fungovat?

Jakub: Je to o tom, že to vůbec děláme, v tom je ten aktivismus.

Alex: Ale kultura je dost zpolitizovaná, vždycky byla a bude, jakým způsobem se tedy dnes dá politicky působit na poli kultury?

Jakub: Takové ambice mi nemáme.

Alex: Dobře, politiku sice neřešíte, ale vždycky jste na nějaké straně, máte nějaký názor. I ten, kdo si říká, že je apolitický, vždycky nějaký politický názor má.

Niky: My s Jakubem do našich děl nikdy politiku nedáváme. Ale politická angažovanost v osobním a kulturním životě nás zajímá, to ano.

Alex: A to mě právě zajímá. Nejde mi o to, jak dostáváte politický náboj do svých děl, protože vím, že tam není, ale zajímá mě ten způsob, jak by dneska mohl umělec politicky fungovat, přestože jeho díla nemají politický obsah. Jako příklad může sloužit třeba hudební skupina Fugazi…?

Jakub: Fugazi definovali hnutí strate edge a vytvořili subkulturu, která žila svým vlastním životem. Britské ministerstvo školství investovalo velké peníze do různých kampaní proti drogám a pak zjistili, že kapely jako Fugazi jsou svým vlivem daleko účinnější, tzn. že v tomto případě byl aktivismus užitečnější než dotovaná politika shora.

Niky: Kultura není jen dílo, které vytváříš, ale má vliv na život. To je zajímavé, když se podíváš tady na Jakuba, tak si řekneš, jasný feťák (smích), předsudky jsou zakořeněné v naší společnosti – člověk, který vypadá nějak jinak, je hned podezřelý. Vždy mě zajímalo, jak tyto předsudky vznikají a jak se dají narušovat.

Alex: Vystupovali jste na akci proti bourání hotelu Praha, což byl vyloženě politický akt.

Niky: To je pravda, ale jde o to, že Áemko je příliš malá komunita na to, aby dokázala formulovat nebo sdělovat politické názory přímo. Nepřímo ano, ale přímo ne. Máte zde např. spolek SKUTEK,6 ale jinak zde nejsou žádné svazy, kluby a spolky, skrze které by to šlo.

Dominik: Co potom v této situaci znamená být umělcem a mít politické stanovisko?

Niky: Podle mě není úplně šťastné mít ve svých dílech explicitní politický obsah, potom je umění zneužito politikou. Otázka zní, jak se vyhnout apolitizaci, když svoje názory nesdělujete skrze umění, které děláte, ale i tak je chcete nějak sdělovat nebo chcete být nějakým způsobem činní.

Myslím si, že jednak můžeme mít nějaký názor jako komunita, ale i ten nemusí být úplně jednotný. Smysluplně a se širším dopadem by to šlo jedině skrze spolek umělců, který by měl hodně členů, tím pádem by byl silným společenským hlasem.

Jakub: Umělec má povinnost zastávat nějaký názor, nějak se společensky vyjadřovat.

Alex: Takže by měl být spolek SKUTEK formován na základě jasného politického stanoviska?

Niky: Určitě by měl takové stanovisko mít. Lidé se samozřejmě nikdy stoprocentně neshodnou, ale umělecký spolek musí mít politický program, minimálně v rámci kultury, ideálně však v rámci celé společnosti. To by mu dalo smysl a schopnost reálně měnit skutečnost.

Alex: Chtěl bych zmínit téma postinternet.7

Dominik: Mám dojem, že je to jako s tím hipsterstvím, vždycky je nějaký předvoj, vy jste označováni za předvoj postinternetové estetiky, který se zde vyskytoval už několik let zpátky, ale až v současné době se z toho stal úplný mainstream a ze slova postinternet se stalo klišé. Co to pro vás znamená?

Jakub: Je třeba oddělit internet (využívání komunikace v umělecké tvorbě) a postinternet. Začalo to
e-spacem, kde si lidé dělali profily, pokračovalo přes flickry, bloggy a postupem času se internet dostal přirozeně mezi lidi a stal se jejich součástí, absolutní součástí jejich života. Největší boom postinternetu byl spjatý s Tumblr databází (univerzální platforma, která skloubila všechny principy internetové komunikace dohromady – pozn. red.), vizuální, obrázkovou, se kterou můžete pracovat.

Cheap designy, které nevymyslíš, velké databáze pokleslých koláží, kterých byl plný internet a mohli jste je nějakým způsobem zpracovávat a vytvářet z nich nové věci, tak to podle mě frčelo před pár lety, ale dnes se to dostalo do povědomí a životů lidí v takovém množství, že je celkem zbytečné na tom stavět jakýkoliv styl.

Niky: Nemyslím si, že by to bylo jen o stylu. Když se podíváte na výstavy nebo na způsob, jakým teoretici definovali postinternet, zjistíte, že umělci, kteří jsou s tím spjatí v rámci globální scény, pracují každý úplně jinak, s jinou estetikou. Jasně, něco společného mají, určitý virtuální, digitální charakter, ale nemusí tomu být vždycky tak. Mnoho z nich pracuje s tradičním médiem – sochou, fotkou, akorát tam je přítomný zajímavý fenomén, že skrze umění není reflektována jen realita, ale i virtuální realita. Jinak pojem postinternet je dost obtížně definovatelný.

Dominik: Mám pocit, že dnes skoro každý pracuje s nějakým typem postinternetové estetiky. Začíná to být úmorné…

Niky: Jde o to, že určitá virtuální estetika nemusí úplně jednoznačně souviset s postinternetem. S tou se pracovalo už předtím, např. net art – umění na internetu. Pro mě je postinternert podobný pojem jako postmoderna, označuje nějakou dobu, od kdy se začíná v umění reflektovat nejen realita, ale i to, co je společensky a vizuálně vnímáno ve virtuálním světě. To se může vyjadřovat estetikou různých typů i různými médii.

Jakub: Na postinternetu je rovněž zajímavý střet generací. Mladí lidé s internetem vyrostli a nyní se mluví o zániku internetu v tom smyslu, že se stává samozřejmou součástí života, tím pádem zaniká jeho výjimečnost. Starší generace čtyřicátníků-padesátníků je fascinovaná touto technologií a nedokáže se z toho vymanit. To je zajímavé.

Dominik: Jak se dívat na to, že korporace, které podnikají se showbyznysem, postinternetové umění vykrádají pro komerční účely?

Niky: To je součást kapitalistického světa, ve kterém žijeme. Je to stejné jako s hipserstvím, které je marketingovým nástrojem, prostě další marketingová strategie, která jde mimo umělce.

Jakub: Před lety to byl nástroj experimentu, dneska se tohle všechno dostává do mainstreamové estetiky, do „oficiální“ kultury.

Niky: Popularizuje se to. Postinternetová realita je tak brutálně rychlá, tím pádem se rychleji stává marketingovám nástrojem. Uvidíme, co bude další pojem, směr nebo nějaké estetické směřování, které se opět rychlým způsobem stane komerčním nástrojem. Nedá se to kontrolovat, nejlepší je to tudíž ignorovat.

Dominik: Není to frustrující, že když se lidem povede zformovat nějaké nové umění, které se chytne a zafunguje v rámci kulturního pole, tak právě proto, že zafunguje a vytvoří nějaký vizuální styl, se tento styl stane obětí vykradení velkým kulturním byznysem?

Niky: Oběťmi se stávají umělci, kteří se takovýmto způsobem rozhodnou pracovat. Člověk by měl prvotně v umění sdělovat svoje pozorování světa – to by mělo zůstat základem. To, že člověk sleduje nějaké nové tendence, trendy, to je vždy jen nějaký doplněk. Stojíte na nějakém pevném základě a snažíte se něco vytvářet. Když to tak není a stavíte na nějakých prchavých, povrchních trendech, tak z toho vzniká frustrace. Obzvláště u nejmladších umělců je problémem, že se stávají nečitelnými, uniformovanými oběťmi módního vizuálního proudu. U těch mladých je to o to větší problém, neboť nikdy nepracovali jinak. Ale myslím, že se tomu dá vyhnout.

Jakub: To, že žijeme v postinternetové době, se nějak dostává do naší práce, do její vizuality. Většinou si vezmete něco, co je vám blízké, není dobré přijímat věci celkově.

Niky: Nesmíte se nechat pohltit trendem, to není správné, ale když má někdo silnou osobnost, tak se mu to nestane.

Alex: Mě zajímá, co je to trend, jestli to vůbec může být pozitivní pojem? Protože to vyznívá negativně. Máte vyhraněný postoj k tendencím i k trendům?

Niky: Podle mě to vůbec není negativní. Současné umění je proto „současné“, že ho musíte současné udržovat a nějaké tendence musíte sledovat. Tendence se stává trendem skrze marketingové nástroje, když se začíná popularizovat.

Jakub: Spousta věcí se stalo trendem náhodou. Jakmile se tendence stane oficiální, tak se z ní stává trend – když se zpopularizuje. Je to i vyčpělost té tendence, jako u postinternetu. Frustrující je to, že v kapitalismu se každý snaží na všem vydělat.

Rozhovor vedli Dominik Forman a Alexey Klyuykov
Vyšlo v Solidaritě 101, květen – červen / 2015


1Galerie – kolektivní prostor, který je založen na principech punkové etiky a DIY („do it yourself“ – „udělej si sám“). Cílem je vytvářet platformu pro nezávislé výtvarné umění a hudbu. Více info na www.am180.org

2Hipster – termín označující příslušníka určité společenské subkultury, která se snaží zakládat na nezávislosti v myšlení, odívání i případné tvorbě. Sleduje a přejímá nejnovější trendy různých kulturních aspektů, nejčastěji módy. V současnosti je tato nezávislost zpochybněna do té míry, jak snadno je komodifikována kulturním a reklamním byznysem. V české společnosti je tímto slovem nazýván jedinec s vyhraněným stylem jednání a oblékání, který se snaží působit originálně, přesto však kopíruje módní vzory, čímž se stává uniformní. Toto povrchní pojetí hipsterství není shodné s původními idejemi subkultury, byť je u nás rozšířené.

3Off-space – nezávislý nekomerční prostor, který kolem sebe vytváří určitou komunitu podílející se na jeho kulturním programu.

4Nerd – člověk úzce zaměřen na jednu specifickou oblast lidské činnosti (např. IT technologie)

5Magid, V.: Pražská scéna současného umění na začátku 21. století, artalk.cz, 27. 2. 2015, http://www.artalk.cz/2015/02/27/vaclav-magid-prazska-scena-soucasneho-umeni-na-zacatku-21-stoleti/

6Nedávno vzniklý spolek, který sdružuje umělce, teoretiky a kurátory. Viz www.spolekskutek.cz

7Postinternet – a) umělecký žánr, který pracuje s určitým typem pokleslé či zastaralé vizuální estetiky inspirovaným virtuální realitou b) název, který používají umělci a teoretici umění k označení epochy „po internetu“, tzn. doby, ve které se internet stal součástí běžné životní reality natolik, že už si neuvědomujeme jeho výjimečnost.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •