Hnutí za klimatickou spravedlnost vstupuje do éry po Paříži

Svět se probudil do nové dekády. Přestože nová pařížská dohoda o změně klimatu nepřinesla na politickém poli příliš velký pokrok a o spravedlnosti se v jejím případě nedá mluvit vůbec, už teď se stala důležitým mezníkem pro budoucnost vzrůstajícího hnutí za klimatickou spravedlnost. Pařížská smlouva totiž nově definovala antagonismus environmentálního boje.

12307378_10153777239399777_3027091236132220640_o

alegorický vůz na pražském pochodu ke změnám klimatu. Zdroj: Greenpeace

Očekávané zklamání

Nejdůležitější na pařížské smlouvě není její obsah, ale to, co v ní chybí. Chybí v ní uznání historické odpovědnosti bohatých států za způsobení změny klimatu, podle ní odpovídající finanční pomoc chudým státům s adaptací na změnu klimatu a s rozvojem ekonomiky, i část o lidských právech (která paradoxně zmizela na mezinárodní den lidských práv).

V neposlední řadě v ní chybí ochrana malých původních komunit před zabíráním půdy ze strany nadnárodních korporací, ochrana potravinové bezpečnosti a ochrana před drancováním ze strany fosilního průmyslu (díky absenci slov jako fosilní zdroje, ropa nebo uhlí). Jinými slovy smlouva nepřekonává převládající koloniální vztahy mezi bohatým Severem a chudým Jihem, nejlépe popsané anglickým heslem Still fighting Co2lonialism.

Vliv korporací

Příčin pomalého postupu klimatických vyjednávání je několik. Patří mezi ně bezesporu rozdílné zájmy jednotlivých států a neochota bohatého Severu přiznat vlastní historickou odpovědnost za zničené klima. Jedním z nejdůležitějších faktorů je však vzrůstající moc fosilních korporací, která byla při jednáních v Paříži opět viditelná. Zatímco v roce 2009 v Kodani se o vlivu fosilních lobbistů jen mluvilo, o čtyři roky později ve Varšavě už konferenci přímo sponzorovaly firmy jako Arcelor Mittal, Emirates nebo Almstom.

Pařížskou konferenci sponzoroval například francouzský energetický gigant EDF (francouzský ekvivalent ČEZu) nebo banky BNP Paribas a Engie proslulé mohutnými investicemi do uhlí. Vliv fosilních korporací byl letos vidět nejvíce na výstavě nazvané Řešení 21 (Solution 21), která se pod záštitou UNFCCC a prezidenta Hollanda konala jako oficiální část programu klimatické konference a na níž možnost prezentovat řešení klimatické krize stálo 250 tisíc eur. Díky vysoké ceně výstavních ploch si místo mohly dovolit jen firmy jako Avril, Renault nebo Engie (s čestnými výjimkami velkých nevládních organizací jako WWF). Není divu, že výstava vyvolala hlasitou odezvu občanské společnosti, které se akcí občanské neposlušnosti podařilo výstavu hodinu po jejím slavnostním zahájení na den zavřít.

Klimatické hnutí kontra hnutí za klimatickou spravedlnost

Právě schopnost vidět v ekologických otázkách odraz fungování celé společnosti odděluje klimatické hnutí od hnutí za klimatickou spravedlnost. Zatímco klimatické hnutí se zaměřuje striktně na ekologické otázky, hnutí za klimatickou spravedlnost vidí drancování přírody jako symptom špatně fungujícího systému. Kde klimatické hnutí vidí hurikán Katrina, tam hnutí za klimatickou spravedlnost vidí i nerovné dopady hurikánu na černošskou komunitu v New Orleans.

Kde klimatické hnutí vidí znečištění ovzduší, potravinovou bezpečnost nebo problematiku přístupu k levné elektřině, seznává hnutí za klimatickou spravedlnost, že všechny tyto problémy jsou nerovnoměrně distribuovány mezi bohaté a chudé a že 10 % nejbohatších vyprodukuje nadpoloviční množství emisí, zatímco polovina nejchudších pouhých 10 %. Kde klimatické hnutí vidí drastické sucha a přírodní katastrofy, hnutí za klimatickou spravedlnost správně připomene, že jsou jimi postiženy více ženy než muži.

Ekologické problémy se nedají oddělit od mocenských vztahů fungujících v celé společnosti, proč by taky měly být jiné. Ekologie nikdy nebyla postmateriální hodnotou a jen pokud ji hnutí za klimatickou spravedlnost dokáže propojit s celospolečenskými problémy, má šanci na spravedlivou přeměnu společnosti a překonání koloniálních vztahů.

Kam dál?

Narůstající sílu hnutí za klimatickou spravedlnost poprvé ukázala velká vítězství v tomto roce. Ve Spojených státech se nebude stavět megalomanský ropovod Keystone XL, Shell se stahuje z Arktidy i kanadské Alberty a víkend před klimatickou konferencí dokázaly jednotlivé organizace mobilizovat více než šest set tisíc lidí ke klimatickému pochodu.

Budoucí směřování daly jednotlivé organizace najevo i během konference. Pravidelnou mobilizaci na takzvaný „víkend uprostřed“ konference vystřídala mobilizace na její závěr. Snahu přimět politiky a političky ke spravedlivé smlouvě vystřídalo jasné deklarativní zvolání: Zklamali jste nás, teď přebíráme iniciativu my. A to i přes zákaz protestů v hlavním městě Francie, silnou represi ze strany státu (projevující se například masivním vyklízením squattů na předměstí během celého roku nebo zatčením dvaceti čtyř významných pařížských aktivistů) a snahu potlačit hlas lidí za každou cenu.

Boje za klimatickou spravedlnost se tak nebudou nadále odehrávat jen na půdě klimatických summitů, ale přímo v jednotlivých státech. Dalším dějištěm se stanou například jednání o transatlantické dohodě TTIP, boj s desítky let trvajícím drancováním těžbou ropy v deltě Nigeru nebo kampaně snažící se přesvědčit veřejné instituce, aby přestaly odebírat energii z fosilních paliv (takzvané divestiční hnutí).

V květnu vyhlásily ekologické organizace týden občanské neposlušnosti, během níž se bude například konat druhý ročník Ende Gelande (přímá akce s cílem zablokovat provoz uhelného dolu), tentokrát v německé Lužici. Pařížská smlouva sice nepřinesla žádný velký posun vpřed , ale je podstatným argumentem pro občanskou společnost, která může na jejím základě požadovat odchod od fosilních paliv a do budoucna implementaci principů klimatické spravedlnosti.

Hnutí za klimatickou spravedlnost je jen jednou z odpovědí na budoucí vývoj společnosti. Další z odpovědí může být postupný rozvrat chudých regionů a s tím související válka o zdroje, narůstající vlna uprchlictví (již dnes každoročně eviduje UNHCR sedmadvacet milionů takzvaných klimatických uprchlíků a uprchlic, přičemž podle analýz se má do poloviny století zdesetinásobit) a postupný úpadek. Řečeno slovy Naomi Klein, buďto přežijeme my, nebo kapitalismus.

Radek Kubala
Autor je ekologický aktivista a antikapitalista

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •