Radikální islamismus a xenofobní hnutí

Vzestup Islámského státu a jeho vražedné praktiky vyvolávají v evropských zemích veliké vášně, které ještě zesílily po útoku teroristů na redakci humoristického časopisu Charlie Hebdo. Proti útoku se postavila většina evropského obyvatelstva a tvrdě ji odsoudily takřka všechny významné islámské organizace. Přestože se však proti útokům staví takřka celý islámský svět a drtivá většina evropských muslimů, v celé Evropě začíná prudce přibývat demonstrací proti islámu a útoků proti imigrantům. Směřuje snad Evropa k etnickému konfliktu? Abychom si na tuto otázku odpověděli, podívejme se, jak se v Evropě vyvíjel vztah většinového obyvatelstva a muslimské menšiny.

Ilustrace: Ladislava Gažiová

Ilustrace: Ladislava Gažiová

Poválečná konjunktura

Od konce 2. světové války zažíval západní svět nejdelší konjunkturu za celou historii kapitalismu, která trvala celých třicet let. Bouřlivě se rozvíjel průmysl a vzrůstal hlad po pracovních silách. Během třiceti poválečných let se ekonomický produkt ve Francii zečtyřnásobil a v Německu zpětinásobil [1].

Nezaměstnanost v tomto období byla zanedbatelná. Např. ve Velké Británii se pohybovala od 1,5 do 2% a v Západním Německu dokonce kolem 1%. V celé západní Evropě se míra nezaměstnanosti pohybovala kolem 2% [1].

Západní země měly problém zajistit dostatečné množství pracovních sil, jež si žádal rozvíjející se průmysl. A to přesto, že právě v této době se začínala masově uplatňovat práce vdaných žen, jež až do této doby zůstávaly převážně v domácnosti. Státy tehdy masivně investovaly do rozvoje zemědělství, aby se z venkova uvolnilo co nejvíce pracovních sil pro města [1].

Ani to však nestačilo, a státy proto začaly zřizovat agentury, jež najímaly dělníky ze zahraničí, především pak ze svých kolonií. Británie tak najímala dělníky z Indie, Francie, z Alžírska a Tuniska, Německo z Turecka. Do Německa také spontánně migrovalo mnoho lidí z Itálie a Jugoslávie. Do Francie zase masově proudili migranti ze Španělska [2].

Muslimové tedy začali ve větší míře přicházet do Evropy během 50. a 60. let jakožto levná pracovní síla, a to spíše z iniciativy vyspělých zemí, které tuto pracovní sílu nutně potřebovaly. Jako imigranti z chudých zemí měli většinou jen nízký stupeň vzdělání a zpravidla žádnou kvalifikaci. Brali proto především nekvalifikovanou manuální práci [2].

V poválečné éře všeobecné konjunktury nebyla tato imigrace považovaná za větší problém. Byla to doba, kdy se hroutila koloniální panství a obzvláště mladí a vzdělaní lidé pociťovali vinu za brutalitu, s jakou si evropské mocnosti podrobovaly svět. Lidé měli ještě v čerstvé paměti hrůzy druhé světové války a mnoho z nich podporovalo boj za svobodu a nezávislost. Vznikající kosmopolitní společnost pak chápali jako průvodní jev pokroku a rozvoje společnosti [3].

Krize v 70. letech

Dokud ekonomika prožívala konjunkturu, napětí mezi imigranty a původním obyvatelstvem takřka neexistovalo. Naopak, lidé z Alžírska, Tuniska, Maroka ap. přinášeli do Evropy nové kulturní prvky, které obohacovaly evropskou hudbu, literaturu, architekturu ap. [2]

To se však začalo měnit v 70. letech, kdy se dosud prosperující světová ekonomika dostala do recese. Ekonomický růst začal stagnovat a spolu s tím začala narůstat nezaměstnanost. Narůstal tlak na státní výdaje a zároveň klesaly příjmy z výběru daní. Vývoj nakonec dospěl až k vítězství tvrdých neoliberálních vlád, které začaly tvrdě seškrtávat státní výdaje a spoustu lidí tak uvrhly do trvalé chudoby. [1]

Vzrůstající nezaměstnanost vedla ke zostření konkurenčního boje na pracovním trhu a mnoho původních obyvatel se na přistěhovalce začalo dívat jako na někoho, kdo jim bere práci. Od 70. a 80. let proto v mnoha evropských zemích dochází k postupnému zpřísňování imigrační politiky. [3]

Nezaměstnanost v Evropě od té doby dlouhodobě roste a ze 2%, jež byla běžná v 60. letech, narostla až na současných asi 10%. Je přirozené, že nejtíživěji doléhá nezaměstnanost právě na nekvalifikované dělníky, kteří jsou na trhu práce nejsnáze nahraditelní. Vysoká nezaměstnanost a rostoucí konkurence na pracovním trhu pak navíc vede ke snižování mezd těchto dělníků. Prohlubující se nerovnost je dále prohlubována systematickým odstraňováním daňové progrese, zpoplatňováním sociálních služeb, seškrtáváním sociálních výdajů a daňovými úlevami pro bohaté [1].

Průvodním jevem dlouhodobé nezaměstnanosti je vždy celá řada negativních sociálních jevů. Dlouhodobě nezaměstnaní jsou postupně vylučováni nejen z pracovního procesu, ale ze společnosti vůbec. Od 70. let proto v Evropě (stejně jako v jiných částech světa) začíná přibývat ghett a chudinských předměstí na okraji velkých měst. V těchto lokalitách pak vzkvétá alkoholismus, obchod s drogami a kriminalita, což pro většinovou společnost znamená velikou přítěž. [4]

Zlí muslimové

V Evropských zemích nabývají na síle různá xenofobní hnutí, která poukazují na to, že mezi nezaměstnanými a také mezi různými kriminálními živly je neúměrně vysoký počet imigrantů či příslušníků různých národnostních menšin. Ve Francii, Německu, v Británii aj. tvoří velkou část imigrantů a etnických menšin právě muslimové, kteří se zde proto stávají terčem kritiky xenofobů. [2]

Vysoká nezaměstnanost a kriminalita je krajní pravicí interpretována jako důsledek „jiných hodnot“, či „jiné kultury“, která je muslimům, či jiným menšinám, údajně vlastní. Tento názor a odpor proti tzv. „multikulturalismu“ již bohužel prosákl mezi široké vrstvy obyvatelstva. [4]

Ve skutečnosti je tento pohled naprosto scestný. Žádný národ ani náboženství samozřejmě nehájí kriminalitu, narkomanství, ani „neochotu pracovat“, jak se nám to snaží pravicoví extrémisté podsouvat. Vysvětlení tohoto jevu je ve skutečnosti velmi prozaické. [4]

Kriminalita, obchod s drogami, hluk, alkoholismus ap. jsou vždy spojeny s problémovými jedinci, kteří nejčastěji pochází z těch nejnižších společenských vrstev. A protože imigranti a jejich potomci mají z historických důvodů nižší vzdělání a kvalifikaci než původní obyvatelé, a navíc mohou trpět jazykovými bariérami či nedostatečnou znalostí místních poměrů, vykonávají převážně nekvalifikované a špatně placené práce, a tvoří tedy nejchudší vrstvu obyvatel vyspělých zemí. To je ještě posíleno faktem, že jako nekvalifikovaní dělníci se muslimové nejčastěji stávají obětí rostoucí nezaměstnanosti. Není proto nic divného na tom, že mezi sociálně vyloučenými lidmi, a tím i mezi problémovými jedinci, je více příslušníků těchto menšin, než by odpovídalo jejich podílu na celkovém počtu obyvatel. [4]

Krajní pravice a nárůst xenofobie

Zhruba od 80. let, se zhoršující se ekonomickou situací, můžeme v Evropě vidět vzestup řady rasistických či přímo neonacistických stran, kterým se podařilo vystoupit z okraje politického života a získat si i významné zastoupení v parlamentech a volených zastupitelstvech. Asi nejvýznamnější byla francouzská Národní fronta, která útočila především proti přistěhovalcům z Tuniska či Alžírska a z počátku se netajila antisemitismem a sympatiemi k nacistům. Pronacistická prohlášení lze najít také např. u vedení rakouské FPÖ, u maďarského Jobbiku ap. [5]

Krajně pravicové strany si prošly určitým vývojem a podařilo se jim prolomit počáteční politickou izolaci. Některé, jako francouzská Národní fronta, se distancovaly od antisemitismu a v ekonomických otázkách přejaly některá stanoviska levicových stran. Podobným vývojem prošly i jiné extrémně pravicové strany. Podobnou roli jako Národní fronta ve Francii hraje např. holandská Strana svobodných, belgický Vlámský zájem, italská Liga severu (Lega Nord, LN), britský UKIP, švédští Demokraté, rakouská Strana svobodných, maďarský Jobbik atd. [5]

Tyto strany se v mnoha směrech liší. Velké rozpory existují v ekonomických otázkách, v postoji k antisemitismu, k právům homosexuálů ap. Avšak to, co všechny spojuje dohromady, je právě nenávist vůči muslimům. (Více na toto téma najdete v článku Kampagiannis, T.: „Hnědá internacionála evropské krajní pravice“, publikovaném v Solidaritě 87-88/2014 a na webu socsol.cz) [5]

Narůstající rasismus a xenofobie nespočívá jen v nárůstu krajně pravicových stran. Tím, jak se z kritiky přistěhovalců a etnických menšin stává stále významnější politické téma, přebírají rasistickou rétoriku konzervativní, liberální, ale často i doposud levicové strany. To, že úspěch krajní pravice není ještě větší, je dáno hlavně tím, že jí přetahují voliče různé mainstreamové strany. Takto např. euroskeptická protiimigrantská strana UKIP vytlačila neonacistickou Britskou národní stranu. V ČR zase zažil vzestup Úsvit Tomia Okamury, kterému se xenofobní rétorikou podařilo získat mnoho hlasů, jež by jinak nejspíše obdržela neonacistická Dělnická strana. Otevřený rasismus se stále častěji stává poslední nadějí, jak zachránit staré politické strany před úplným zánikem, jak jsme mohli vidět např. u řecké Nové demokracie nebo u české ODS. Rasismus se již běžně objevuje v médiích, např. v různých zábavných pořadech, a stává se samozřejmou součástí každodenního života.

Politický islám

S tím, jak se zhoršovalo sociální postavení muslimů v Evropě a jak začalo přibývat xenofobních útoků, začaly mezi evropské muslimy pronikat myšlenky protestních hnutí, která se od 70. let začala šířit v islámském světě. Byly to různé formy politického islámu. [6]

Politický islám, neboli islamismus, je označení pro široké spektrum názorových proudů. Co však mají společného, je kritika bídy, útlaku a rozkladu společnosti, který je interpretován jako důsledek opuštění původních islámských hodnot. Řešením současných společenských problémů proto má být podle islamistů návrat ke starým islámských tradicím a skrze nově nabytou víru znovuobrození celé společnosti. [6]

Protesty proti bídě a xenofobním útokům proto začali především mladí muslimové vyjadřovat lpěním na náboženských symbolech, jakými jsou například tradiční plnovous, turbany, šátky, burky atd. Narůstající napětí mezi stále více xenofobně naladěnou většinou a muslimskou menšinou se proto nejviditelněji projevují právě v boji o právo užívat náboženské symboly.[6]

Nejzřetelněji je tento boj vidět ve Francii, kde xenofobní poslanci napříč všemi hlavními stranami prosazují stále represivnější zákony, které mají znemožnit muslimům islámské symboly používat. Roku 2004 zde byl schválen zákon zakazující nosit ve školách a státních institucích náboženské symboly včetně šátků. V roce 2011 začal platit zákon, jenž zakazuje muslimům na veřejnosti nosit závoje a šátky zahalující obličej. Dá se usuzovat, že xenofobové si touto politikou přejí vyprovokovat muslimy k protestním akcím, jimiž by ospravedlnili ještě represivnější proti-islámská opatření.

Islámský terorismus

Muslimové jakožto terč propagandy mají v Evropě výjimečné postavení. Na rozdíl od jiných migrantů a menšin, jež bývají často odsuzováni kvůli údajné kriminalitě, agresivitě a neochotě pracovat (či naopak z toho, že „nám“ berou práci), jsou muslimové napadáni i jiným způsobem.

Od útoku na Světové obchodní centrum 11. září 2001 nabrala zahraniční politika USA nový kurz a začala tzv. „válka proti terorismu“. USA záhy zaútočily na Afghánistán, roku 2003 napadly Irák a od roku 2006 začaly vyhrožovat válkou proti Íránu. Tuto agresivní politiku začala v celém západním světě podporovat média, která začala vykreslovat muslimy jako nebezpečí pro západní civilizaci.

Mezi islamistické proudy, které se v posledních desetiletích v islámském světě rozvíjejí, patří i okrajový směr radikálních džihádistů, kteří se ve svém boji uchylují i k atentátům a k sektářským útokům. Džihádisté nikdy neměli mezi muslimy masovější podporu a tvořili vždy jen marginální politickou skupinu. Avšak hrstku příznivců si získali i mezi evropskými muslimy [6].

Západní média však od onoho 11. září věnují těmto útokům mimořádnou pozornost. Přestože v Evropě spáchali tito „islámští teroristé“ za posledních pět let necelé 2% ze všech teroristických útoků [7], pro drtivou většinu Evropanů je slovo „terorismus“ neodmyslitelně spjato se slovem „islám“.

Kdykoli běžný Evropan slyší či sleduje zprávu týkající se islámu či muslimů, jedná se v podstatě vždy o nějaký teroristický útok či o bezpečnostní opatření proti islámskému terorismu. V jiných souvislostech se o muslimském světě prakticky neinformuje.

Výsledkem je absurdní představa většinového obyvatelstva, že muslimové jsou psychopatičtí maniaci, jejichž jediným cílem je spáchat sebevražedný atentát a zabít co nejvíce lidí. V představách většiny lidí je takřka každý muslim potenciální terorista. Mnoho lidí také vůbec nevidí rozdíl mezi pojmy „muslim“ a „islamista“ a používá je jako synonyma (je to podobné, jako kdyby někdo nechápal, jaký je rozdíl mezi „evropanem“ a „neonacistou“).

Mnoho krajně pravicových sil, především v severských zemích, již přišlo na to, že útočit proti muslimům je politicky mnohem chytřejší než útočit proti Židům, neboť islamofobie má v evropské společnosti, na rozdíl od antisemitismu, živnou půdu. Pro mnoho evropských zemí představují muslimové takřka dokonalého ideologického nepřítele. Muslimy lze obviňovat z toho, že berou práci původním Evropanům, že zneužívají sociální dávky, že jsou zdrojem kriminality a současně představují vnitřní nepřátele, kteří zavádí do Evropy vražedné islámské tradice plné náboženského fanatismu. Křesťanské hodnoty jako tolerance, svoboda a demokracie, jsou ohroženy islámskými hodnotami – nenávistí a fanatismem. Evropská civilizace je obklíčena nebezpečnými islámskými státy a muslimští přistěhovalci představují jejich předvoj, který rozkládá naši civilizaci zevnitř.

Takovýto ideologický konstrukt je v Evropě stále živější a hrozí, že se stane novou válečnou doktrínou, na které se evropské země začnou sjednocovat.

Charlie Hebdo

Představa, že islámský svět představuje nebezpečí pro Evropu, nyní nabývá na síle také díky Islámskému státu, kterému se podařilo pod svým praporem sjednotit džihádisty celého světa. Navzdory tomu, že drtivou většinu obětí islámského státu tvoří právě muslimové, média informují výhradně o vraždách amerických a evropských zajatců. Strach z Islámského státu se tak přelévá ve strach z muslimů a dochází tak k paradoxu, že statisíce muslimů, kteří prchají do Evropy před vražedným Islámským státem, jsou často vnímány jako jeho skrytí bojovníci.

V této atmosféře, zjitřené zprávami o postupu Islámského státu, došlo v Paříži ke krvavému útoku, kdy skupina džihádistů postřílela redaktory humoristického časopisu Charlie Hebdo.

Tento odporný čin vyvolal pobouření a ohromné protesty jak v Evropě, tak v muslimském světě. Útok okamžitě odsoudila většina islámských států a většina islámských organizací v Evropě, které byly pobouřené tím, že se teroristé zaštiťují muslimskou vírou.

12. ledna, bezprostředně po útoku na redakci, demonstrovalo v Paříži proti terorismu 1,5 milionu lidí, mezi nimiž se nacházela spousta muslimů. Často zde zaznívají i hesla na podporu zahynulého muslimského policisty, jenž byl teroristy zastřelen. Solidární demonstrace proti tomuto útoku se odehrály i v Gaze, na západním břehu Jordánu, v Istanbulu či Berjůtu. [8]

Avšak útoku využila především řada xenofobních hnutí v Evropě, která okamžitě začala organizovat demonstrace proti muslimům. Jedním z nejsilnějších je německé hnutí Pegida, jehož demonstrací v Drážďanech se zúčastnilo zhruba 25 000 lidí. Příznivou zprávou však je, že toto hnutí vyvolalo také protiakce antirasistů, kteří xenofoby v Drážďanech ještě přečíslili. [9]

Bezprostředně po útoku na redakci zachvátila Francii vlna útoků proti muslimům. V prvních dvou týdnech po útoku bylo zaznamenáno 128 incidentů zahrnujících výhrůžky, fyzická napadení a ničení mešit. Došlo také například k útoku na dvě zahalené dívky paintballovými pistolemi či k „výstražné střelbě“ do vzduchu. [10]

Další politický vývoj

S tím, jak se bude zhoršovat ekonomická a mezinárodní situace, bude v evropské společnosti narůstat společenské napětí. Je však otázka, kdo proti komu bude stát.

Zatím mnohé nasvědčuje spíše pochmurnému scénáři, kdy bude většinová společnost přijímat stále extrémnější xenofobní názory a bude stále tvrději útočit na muslimské a jiné menšiny a v reakci na to se budou stále více radikalizovat i muslimové pod praporem radikálnějších islamistických proudů. Vývoj může snadno vyústit až ke krvavým čistkám a nakonec i k válečnému konfliktu.

Existuje však i jiný scénář. Pokud se spojí dostatek antifašistů a muslimů v boji proti krajní pravici a extrémním islamistům, jak to už nyní vidíme na mnoha demonstracích ve Francii, na demonstracích za otevřenou společnost namířených proti Pegidě ap., můžeme společně porazit neoliberální politiku, odstranit bídu a nezaměstnanost, a tím i kořeny společenského napětí. Určitou naději přináší vítězství Syrizy v Řecku. Pokud by se Syrize podařilo uspět proti ohromnému tlaku finančníků a politiků EU a alespoň zčásti by dokázala prosadit svůj program, mohla by se stát nadějí a inspirací pro celou Evropu.

Vyšlo v Solidaritě č.98/99.


Zdroje

[1] HARMAN, Chris. Zombie Capitalism. London: Bookmarks Publications, 2009. ISBN 9781905192533.

[2] STALKER, Peter. International migration. London: New Internationalist Publications, 2008. ISBN 978-1-904456-94-0.

[3] BLACK, Maggie. International development. London: New Internationalist Publications, 2007. ISBN 978-1-904456-63-6.

[4] KELLER, Jan. Tři sociální světy. Praha: Slon, 2010. ISBN 978-80-7419-031-5.

[5] http://solidarita.socsol.cz/2014/zahranicni/hneda-internacionala-evropske-krajni-pravice

[6] HARMAN, Chris. The Prophet and the proletariat. London: Larkham Printing, 1999. ISBN 1 898877 18 1.

[7] http://thinkprogress.org/world/2015/01/08/3609796/islamist-terrorism-europe/

[8] http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/298014-sadi-shanaah-vetsina-muslimu-se-prizpusobila-evrope/

[9] http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/299031-pegida-cekala-stotisicovy-triumf-prevazovali-vsak-jeji-odpurci/

[10] http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/299237-hanobeni-mesit-a-urazky-islamofobie-ve-francii-roste/

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.

S díky

Vaše redakce

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •