Když francouzská policie zmasakrovala alžírské studenty

alzirane_paris_1961Před pětapadesáti lety, 17.října 1961, uspořádali v Paříži žijící Alžířané neohlášenou demonstraci proti státním represím, kterou policie využila k rozpoutání nevídaného násilí. Francie vedla tehdy válku v Alžírsku, které v roce 1954 povstalo proti koloniální nadvládě. Proti gerilové válce uplatňovala francouzská vláda politiku teroru (včetně hromadných deportací obyvatelstva a jeho internování do koncentračních táborů), současně jí však rostla přes hlavu zradikalizovaná část francouzských osadníků v Alžírsku, kteří odmítali jakýkoliv ústupek ze svých privilegií i vyjednávání s povstalci, a roku 1958, když jí vláda nešla dostatečně na ruku, se pokusila provést ve Francii vojenský převrat. Na začátku šedesátých let stupňovala její tajná organizace (OAS) napětí teroristickými atentáty v samotné Paříži, kde současně agenti alžírské Fronty lidového osvobození (FLN) už několik let prováděli atentáty na policisty. Nejvíc na situaci dopláceli početní alžírští přistěhovalci ve slumech kolem Paříže, kteří převážně přišli do Francie za prací, většinou v dělnických profesích, a kromě výkonu nejtěžších povolání za nejnižší platy trpěli šikanou a násilím ze strany policie.

Proti tomu, a hlavně proti úřednímu zákazu nočního vycházení pro „muslimy alžírského původu“, byla na 17. říjen tajně naplánována noční demonstrace. Demonstrace, na kterou mnoho účastníků (ne vždy dobrovolně) dorazilo ve svátečním úboru, však vyústila v krveprolití, jaké Paříž nezažila od konce světové války: policie byla o to více utržená ze řetězu, že od svého velitele (byl jím Maurice Papon, který se za okupace podílel na deportaci Židů do Osvětimi a po osvobození se dokázal úspěšně vydávat za představitele odboje) dostala volnou ruku (hovoří se ovšem i o provokacích ze strany členů FLN). Za všechny drastické scény stačí jen zmínit mrtvoly, které toho dne pluly po hladině Seiny. Válka skončila o necelý rok později alžírskou nezávislostí. O samotných událostech října 1961 vláda přes třicet let mlčela a držela se původní úřední verze o pouhých dvou obětech na životě.

Teprve v devadesátých letech (kdy už bylo vše právně promlčeno) navýšila odhad počtu mrtvých na dvaatřicet, přičemž historici mají za to, že skutečné číslo přesahovalo dvě stovky. Demonstrace 17. října se zpětně jeví jako tehdy nikým nepovšimnuté znamení, že problém utlačovaných „domorodců“ v koloniích se mění v problém diskriminované sociální menšiny na samotném území Francie.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •