Zatčená a dodnes nezvěstná. Už čtyřicet let.

Reinalda del Carmen Pereira Plaza, dcera, manželka, matka, zdravotnice a politická aktivistka, patří k nezměrnému množství žen, zatčených během Pinochetova režimu a dodnes nezvěstných. 15. prosince 2016 si v Chile připomenou čtyřicet let od jejího únosu.

chile_hReinalda se narodila 5. května 1947 v městě Viluco. Velmi brzy umírá její otec Luis Pereira Lobos, po této události se matka Luzmira Plaza Medina i se svou jedinou dcerou stěhuje do Santiaga a navzdory těžkým ekonomickým podmínkám ji podporuje ve studiích. Po absolvování lycea se Reinalda hlásí ke studiu medicíny, ale nakonec se věnuje zdravotnickým technologiím a zaměřuje se na hematologii a problematiku krevních transfúzí. V roce 1969 dokončuje univerzitu a později nastupuje do nemocnice Sótero del Río. Už během univerzitních let je studentskou vůdkyní, později se stává tajemnicí Federace zdravotních technologů a předsedkyní zdravotnické technologické asociace. Aktivně podporuje prezidentskou kampaň Salvadora Allenda. V létě 1973 se vdává za Maxe Santelicese. Bezprostředně po převratu 11. září 1973 jsou oba dočasně zadrženi během vlny zatýkání příznivců Allendovy vlády při tzv. kontrole osob s politickými závazky. Reinalda na dvacet čtyři hodin, Max je převezen na Národní stadion, který od prvních dnů po převratu slouží v podstatě jako shromažďovací tábor, a propuštěn až po několika měsících, oba následně dostávají výpověď z nemocnice. Živí se příležitostnými pracemi a zesilují svou politickou aktivitu v ilegalitě. Reinaldina matka, která v té době bydlí s nimi, o jejich tajné činnosti nic netuší. Manželé úzkostlivě dbají na to, aby byla uchráněna všech možných problémů.

15. prosince 1976, v šestém měsíci svého prvního těhotenství, opouští Reinalda tehdejší pracoviště, klinickou laboratoř v centru Santiaga. Na rohu ulic Rodrigo de Araya a Exequiel Fernández je napadena a zadržena dvěma muži, kteří vyskakují z automobilu značky Peugeot. Pokoušejí se ji násilím odvléct, zatímco ona se ze všech sil drží semaforového sloupu a volá o pomoc, když ji bijí do obličeje, hlavy a břicha. Snaha dvou kolemjdoucích zasáhnout do situace je neúspěšná a únoscům, agentům tajné policie DINA (brzy byl očitým svědkem identifikován jeden z nich, Roberto Fuentes Morrison), se nakonec podaří Reinaldu zatáhnout do auta. To je také poslední moment, kdy byla viděna živá. V noci je pak s mnoha dalšími převezena do kasáren na ulici Simóna Bolívara, která využívá DINA. Zde její stopa končí. Během listopadu a prosince 1976 pozatýkala DINA v Santiagu ještě dvanáct spolupracovníků z Reinaldiny skupiny. Již v únoru 1977 Nejvyšší soud tzv. „Případ třinácti“ uzavírá a na otázku po zásadních nesrovnalostech v šetření podotýká, že žádní nezvěstní v případu neexistují.

Stejně jako u ostatních případů zatčených, nezvěstných či prokazatelně zavražděných se důkazy shromažďovaly se značným odstupem a nová šetření mohla probíhat až po pádu Pinochetova režimu. Dávné kauzy, jejichž prošetřování se po roce 1990 znovu rozběhlo na základě využití dříve nepřístupných archivů, díky neúnavné práci novinářů a expertů v problematice lidských práv, forenzních lékařů, novým svědectvím a hovorům se soudci, jsou uzavírány nyní, po třiceti, čtyřiceti letech. Vyslovují se rozsudky, padají tresty, spravedlnost se s nesmírným časovým odstupem hlásí o slovo. V případě nezvěstných je však situace nadmíru komplikovaná. Několik masových hrobů, jejichž objev v posledních letech mohl přinést jakékoliv konkrétní indicie k „Případu třinácti“, vydalo množství kosterních pozůstatků, spolehlivě identifikovat se však podařilo jen mizivou část osob. Reinalda mezi nimi nebyla. Max Santelices strávil neúnavným pátráním po své zmizelé ženě celý zbytek života, než v roce 2007 podlehl rakovině. Pátral také po dítěti, které by mohlo být jejich, neboť se stávalo, že novorozené děti zatčených žen byly dávány k výchově do jiných rodin či končily v dětských domovech. Ani v jednom ohledu nepřinesla jeho činnost výsledky. Reinaldina matka, která svou dceru přežila, se zhroutila. Jediným zásahem do jedné rodiny zničila DINA čtyři životy. Reinalda je jednou z desetitisíců obětí, které diktatura v průběhu sedmnácti let zlikvidovala, jedním ze stovek případů, u nichž – přes veškerou snahu – šetření zřejmě nikdy nedospěje ke konečné odpovědi. Společně s celou řadou dalších zatčených a mučených těhotných žen se však stala symbolem plně odhalujícím krutost Pinochetova režimu.

Sdružení Reinaldiných přátel a spolupracovníků společně s právníky a investigativními novináři připravuje na začátek příštího roku k vydání publikaci o životě a osudu Reinaldy del Carmen. Ta bude informovat také o průběhu šetření celého případu i o nejaktuálnějších krocích v pátrání, přinese všechna svědectví zaznívající v průběhu času a řadu dosud neuveřejněných materiálů. Státní orgány se k tomuto projektu, za nímž se skrývá obrovské úsilí hlavní organizátorky, kterou je blízká přítelkyně Reinaldy i Maxe, Ana Gamboa Garay, staví spíše odmítavě, stejně tak i k podpoře pietního aktu plánovaného na 15. prosince. Téma obětí Pinochetovy diktatury chilskou společnost stále zásadně rozděluje. Dochází tak k projevům věčného sporu mezi snahou o udržování živé paměti a pokusem zapomenout, setrvat v lhostejném postoji vůči zločinům minulosti.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •