Proč byly vymazány dějiny íránské levice?

V tomto rozhovoru hovoří Ervand Abrahamian, jeden z předních íránských historiků své generace, s Eskandarem Sadeghi-Boroujerdim o své padesátileté kariéře a o myšlenkách, které tvarovaly jak populární, tak akademické porozumění událostem, politickým organizacím a hnutím, které určovaly Irán a jeho politiku ve dvacátém století.

Stoupenci strany Tudeh a Muhammada Mosaddeka, Teherán, 1953 (Foto: Wikimedia)

Ať již se jedná o jeho práci o komunistické straně Tudeh, íránském hnutí pracujících, puči zorganizovaném CIA-MI6 v roce 1953 nebo Ajatolláhu Chomejním a otázce populismu, Abrahamianovy práce nastavují tón pro debatu jak v Íránu, tak na západě.

Stejné důležitosti je Abrahamianův příspěvek k historiografii moderního Íránu, ve kterém reinterpretoval metody marxistických historiků, jako byli Christopher Hill, Eric Hobsbawm a E. P. Thompson.  Abrahimanovo dílo analyzuje význam třídy, sporu a sociální změny v zemi, jejíž historie byla až příliš často interpretována buď ve smyslu orientalistické fantazie, nebo nativistické nostalgie. Jeho knihy jsou v Íránu, kde jsou široce čteny a diskutován, bestsellery. V současnosti píše monografii o historii íránské revoluce roku 1979.

Mohl byste pro čtenáře, kteří neznají vaší práci, krátce pohovořit o tom, kde jste vyrostl a co vás vedlo ke snaze o studium moderní íránské historie?

Narodil jsem se v Teheránu, navštěvoval první tři ročníky blízké školy Mehr, a potom jsem byl vyslán do internátní školy v Británii. Byla to bouřlivá léta znárodnění ropy, takže se má rodina, jako většina ostatních, hluboce zajímala o politiku a poslouchala každý večer zprávy v rádiu – stejně jako já o letních prázdninách v Íránu. Během posledních let internátní školy mě můj učitel uvedl do spisů R. H. Tawneyho a Christophera Hilla. Nemám ponětí, jaké bylo jeho politické přesvědčení, ale zjevně měl vynikající vkus.

Na univerzitě jsem studoval především evropskou historii s Keithem Thomasem – který byl dříve studentem Christophera Hilla. Skrze něj jsem byl uveden k historikům spojeným s časopisem Past and Present, jako byli George Rude, Eric Hobsbwam, Lawrence Stone, E. P. Thompson, Victor Kiernan, Brian Manning a Rodney Hilton.

Než jsem promoval, věděl jsem, že chci studovat moderní Írán, ale na britských univerzitách v té době nepovažovali současnou historii za legitimní disciplínu. Tak jsem se přihlásil na katedru politologie v Severní Americe, ale neuvědomil jsem si, že tyto katedry se výlučně zajímaly o to, jak mohou být společnosti „modernizovány“ a jak může být svět učiněn bezpečným pro zájmy USA. Protože mě ani jedna z těchto otázek nezajímala, věnoval jsem svůj zájem zkoumání moderního Íránu na vlastní pěst, skrze objektiv Past and Present.

Zatímco íránští marxisté jako Ehsan Tabari a Bijan Džazani používali historický materialismus, aby vysvětlili přirozenost a dynamiku íránské ekonomiky a politického vývoje, vaše snad nejznámější kniha, Írán mezi dvěma revolucemi (1982), je zarámována, minimálně částečně, historiografickou metodou E. P. Thomsona a tvrzením, že „třída není věc, třída se děje.“ Co podle vás Thompson vnesl do studia íránské historie, na rozdíl od konvenčních marxistických přístupů?

I. P. Thompson je impozantní osobností z řady důvodů – nejen pro historiky Íránu, ale také pro marxistické historiky po celém světě. Za prvé, vyhýbal se aplikaci široké, paušalizující teorie na dlouhá období historie, a více se zajímal o empirickou historii. Za druhé, rozeznal důležitost kultury a vědomí v procesu, kdy je tvořena třída, zatímco stále přikládal důležitost dalším faktorům, jako je ekonomika.

Byl si také vědom, že kultura, včetně náboženství, je sama nikoliv statická, ale stále se vyvíjející díky sociálním změnám. Za třetí, na rozdíl od mnoha sociálních historiků odmítl vyčlenit politiku z historie. Za čtvrté, psal pro obyčejného inteligentního čtenáře, vyhýbal se politickému žargonu, akademické hatmatilce a intelektuálnímu obskurantismu.

V krátkosti – byl to historik historiků, který se doslova vsákl do specifického času a místa, četl všechno důležité z daného období, a pak přicházel s významnými pracemi bohatými na empirické informace. Intelektuálové jako Ehsan Tabari a Bijan Džazani byli především političtí aktivisté, a ne historici, kteří by se nořili hluboko do určitého období historie. Neměli ani čas, ani příležitost – pravděpodobně ani sklony – pátrat v hloubkách historie.

Váš výzkum íránských davů byl ovlivněn Georgem Rudé, členem Historické skupiny Komunistické strany Velké Británie, a jeho klíčovou prací o davech během některých větších politických zvratů, jež definovaly moderní Evropu. Jaké byly mylné představy, kterým jste musel čelit ve vaší aplikaci Rudého vhledů do íránské ústavní a islámské revoluce?

Rudé učinil tři důležité příspěvky: za prvé, rozeznal důležitou roli davu v evropské historii; za druhé, čelil názoru Gustava Le Bona, že dav byl „iracionální“ a „nebezpečnou lůzou“; za třetí, jasně popsal rozličné „tváře“ davu – jejich sociální kompozici. Když jsem četl Rudého a slyšel jednou v létě v New Yorku jeho přednášku, byl jsem šokován, jak případná byla jeho práce ohledně Íránu. Ve skutečnosti zde hrál dav dokonce důležitější roli než v evropské historii – v ústavní revoluci v letech 1906-1909, v hnutí pracujících let1941-1946, kampani za znárodnění ropy let 1951-1953, a samozřejmě v íránské revoluci v letech 1977-1979.

Pokusil jsem se otestovat tři hlavní poznatky o davech na Íránu: jejich role, jejich racionalitu versus iracionalitu, a jejich sociální kompozici. Tato teorie nebyla v Íránu evidentně příliš vlivnou. Intelektuálové establishmentu, obzvláště ti, kteří těžili z revoluce 1979, neustále mluví o Le Bonovi a jsou lhostejní vůči Rudému. Preferují vidět davy jako nebezpečnou lůzu, lehce manipulovatelnou a najímanou „tajnýma zahraničníma rukama“.

Vaše doktorská disertace, obhájená na Kolumbijské univerzitě v roce 1969, nesla titul „Sociální základy íránské politiky“ a byla první sociologickou a politologickou studií Strany íránských mas (Hezb-e Tudeh-ye Iran), zřejmě nejdůležitější socialistické politické organizace v íránské historii. Co vás přivedlo k práci o Tudehu a co považujete za její širší politický a kulturní vliv v rámci historie Íránu?

Studium sociální základny Tudehu byl dobrý způsob, a možná v té době i jediný, jak studovat zdola íránskou politiku, a nesoustředit se na elity, ale na obyčejné lidi, na mechaniky, dělníky, podomní prodavače, učitele, krejčí, pokojské, sestřičky, řidiče kamiónů a prodavače, na které se „budoucí generace dívají skrz prsty.“ Byli to tito obyčejní lidé, kteří se, navzdory odlišnostem v náboženství, etnicitě, vzdělání nebo genderu, připojili ke straně a odborům, a tak neomaleně vstupovali do státní politiky, že byli historicky odsouzeni být zvláštní oblastí zájmu vládnoucí třídy. Strana Tudeh byla unikátní v tom, co činila. Zůstává doteď.

Byl jste svědomitým kronikářem a kritikem destruktivní role britského a amerického imperialismu v Íránu během pozdního devatenáctého a dvacátého století. To je případ především vaší poslední knihy, Puč: 1953, CIA a kořeny moderních vztahů mezi Íránem a USA. Můžete nám sdělit, proč jste si myslel, že by měla být napsána další kniha o rozhodující epizodě puče v roce 1953, a co jste se domníval, že chybělo v předchozích svědectvích o znárodnění Anglo-íránské ropné společnosti (AIOC) a svržení Muhammada Mosaddeka pučem, připraveným MI6-CIA?

Jak říkáte, o krizi týkající se znárodnění ropy toho bylo napsáno mnoho, počínaje rokem 1951 a kulminující s pučem v roce 1953 – něco z toho z pohledu sympatizujícím s Mosaddekem. Nicméně i sympatizující díla, když vysvětlovala konečnou katastrofu, měla tendenci uchylovat se k orientalismu. Neustále opakovala, že Velká Británie a Spojené státy nabízely Íránu rozumnou dohodu, včetně přijetí znárodnění, ale Mosaddek nebyl schopen jejich dohodu přijmout kvůli osobním a kulturním nedostatkům.  Byl nemilosrdně vykreslován jako „iracionální“, „dětinský“, „zženštilý“, „tvrdohlavý“, excentrický“, fanatický“, xenofobní“, „emocionální“, „orientální“, jako „Robespierre“, „Frankenstein“ a demagog posedlý ší’itským „mučednickým komplexem“.

Tato standardní díla pomíjela dva důležité detaily – a ďábel se samozřejmě skrývá v vždy v detailech. Za prvé, Velká Británie a Spojené státy byly ochotné přijmout „princip znárodnění“, dokud nebyl tento princip přijat do skutečné praxe a ropný průmysl zůstal pevně v rukou mimo Írán apod kontrolou“ západních ropných společností. Ve skutečnosti po puči získaly společnosti plnou kontrolu ve formátu Ropného konsorcia. Za druhé, Velká Británie odmítala uvažovat o jakékoli „kompenzaci“ založené na skutečné hodnotě ropných instalací v roce 1953. Místo toho přemýšlela o „astronomické“ sumě založené na projektovaných ziscích, rozšířených do konce století.

Technicky vzato, Mosaddek nikdy „neodmítl“ žádnou konečnou nabídku. Pouze žádal o ujasnění, jak bude kompenzace kalkulována – podle současné hodnoty nebo budoucích zisků. Eisenhowerova vláda ujasnění odmítla. Všechny konvenční historie přehlížejí tuto „drobnou“ záležitost. Američané byli stejně tak zainteresováni jako Britové v zabránění úspěšnému znárodnění. Nakonec, úspěšné znárodnění by dalo špatný případ jinde, obzvláště v Iráku, Saudské Arábii, v Zálivu, v Indonésii a Venezuele.

Neúprosný fakt, že Američané toho měli v sázce stejně jako Britové, je neustále v dějinách puče ignorován. Místo toho Američtí akademici dávají přednost umisťovat puč bezvýhradně do kontextu studené války – ne do kontextu severu versus jihu nebo imperiální versus koloniální konflikt. Studená válka sloužila jakožto ospravedlnění skoro jakékoliv hrozné akce. Studená válka by se dala použít k ospravedlnění vržení vlastní babičky pod autobus.

Proč myslíte, že se v posledních letech objevuje pokus oživit revizionistické pojetí puče se snahou minimalizovat role tajných služeb VB-USA, a místo toho připisovat lví podíl viny na Mosaddekovo vypuzení na vnitrostátní hráče, včetně Mosaddeka samotného?

Útoky na Mosaddeka pocházejí z rozličných směrů. Royalisté útočí ze zjevných důvodů, ale překvapivě se pokouší propojit puč ne s vojenskými důstojníky, organizovanými CIA-MI6, ale duchovními jako Ajatolláh Behbehani a Kashani. Je to, jako by chtěli přesunout na další „zásluhu“ za takzvané „šáhovo lidové povstání“. To hovoří mnohé o popularitě toho puče.

Islamisté mají své vlastní ideologické důvody pro podkopání Mosaddeka. Byl to nakonec sekulární nacionalista, který odmítal využívat náboženství, v politice byl nepokrytým produktem osvícenství – neslučitelný s nábožensky orientovanými lidmi. Navíc, někteří mladí intelektuálové, kteří vyrůstali pod islámskou republikou, se zamilovali do volného trhu a svobodného podnikání, obhajovaného západními neokonzervativci a neoliberály. Pro ně není ropa suverénní a vzácný přírodní zdroj, ale „prokletí“ financující despotický stát. Mají tendenci pohlížet na celou kampaň za znárodnění ropného průmysl jako scestnou a passé.

Ve vaší knize Chomejnísmus (1993), tvrdíte, že ideologie Ajatolláha Ruhollaha Chomejního a hnutí, která vedl, by měly být interpretovány jako forma populismu Třetího světa. Stavíte tuto interpretaci do kontrastu s převládajícím narativem v západních médiích, který často líčí íránskou revoluci jako atavistickou, fanatickou a fundamentalistickou reakci proti modernizaci.

Citujete zde práci Richarda Hofstadtera, jehož slavný esej „Paranoidní styl americké politiky“ prošel v posledních letech něčím jako comebackem. Jak vidíte ve zpětném pohledu váš příspěvek k debatě ohledně „chomejnismu“ a jaké rysy sdílí historie amerického a iránského populismu?

Chomejního hnutí na vrcholu revoluce, obsahovalo široké spektrum politických prvků. Chomejní samotný a jeho nejbližší žáci jako Ajatolláh Beheští si uvědomili, že ke svržení šáha potřebuje mluvit za mostazafan (lidi zbavené majetku). Uchýlil se tedy k jazyku radikálního populismu. Hnutí proti šáhovi obsahovalo ovšem také prvky, které byly ekonomicky konzervativní a dokonce reakční – prvky reprezentující maloburžoazii bazarů. V posledních letech Chomejního, a dokonce ještě více po jeho smrti, se stávaly tyto konzervativní elementy stále důraznějšími.

Takže nyní máme republiku, která pokračuje v rétorice radikálního populismu, ale snaží se o soci-ekonomickou politiku, která je v srdci konzervativní. Například režim, který uzákonil, že pozemková reforma by neměla omezovat vlastnictví, protože taková omezení by porušila svatá práva soukromého vlastnictví, zakotvená v srdci ší’i. Populismus v Íránu sdílí mnoho rysů s populismem jinde ve světě. Zvnějšku vypadá radikálně, ale ve svém vnitřním jádru je konzervativní. Očividný rozdíl mezi současným populismem ve Spojených státech a v Íránu je ten, že zatímco ten první je hrozbou pro celou planetu, ten druhý je na újmu většinou jeho vlastním lidem.

V současně jste ve fázi výzkumu pro vaší novou knihu o íránské revoluci 1979. Co považujete za příspěvek radikální levice revoluci? Ve většině dosud existující historiografie je buď zveličena, nebo úplně ignorována, a tato záležitost je dosud polarizující.

Nová levice hrála nepřímou, nicméně důležitou roli v revoluci. Guerrillové hnutí, zejména marxistická Fada’i, v průběhu raných sedmdesátých let dvacátého století udržovalo naživu duch odporu a přesvědčení, že režim stojí na hliněných nohou, navzdory všem penězům z ropy a nárůstu vojenského rozpočtu. Stará levice – obzvláště od čtyřicátých let dvacátého století – vštěpovala do politické kultury důležitou ideu Alí Šarí’atí, že občané mají nezcizitelná socio-ekonomická práva. Hlavní slogan Tudehu byl: „Chléb pro všechny, bydlení pro všechny, vzdělání pro všechny.“

Kromě toho islamistická levice, jmenovitě Alí Šarí’atí, byla do velké míry pod vlivem evropských marxistů šedesátých let. Nelze analyzovat radikální islám bez přímých odkazů na západní marxismus. Nakonec byl Alí Šarí’atí správně popsán jako skutečný „ideolog“ islámské revoluce.

Jak vnímáte kritiky vznášené jak vůči Tudehu, tak vůči Organizaci íránských fada’i guerill (frakce většiny), že obětovaly „liberální buržoazní svobody“ na oltář antiimperialismu, a když tak činily, pomohly vydláždit cestu autoritářské konsolidaci islámské republiky v osmdesátých letech dvacátého století?

V letech 1978-1979 skoro všechny politické skupiny – s očividnou výjimkou royalistů – podporovaly revoluci a islámskou republiku. Rozličné organizace se přesunuly v rozličných dobách a ohledně rozličných záležitostí do opozice. Tudeh a většinová fada’i se přesunuly do opozice v roce 1982, když režim učinil osudové a katastrofické rozhodnutí vést válku proti Iráku, a ti druzí byli později vypovězeni z Iránu. Válka přestala být válkou národní obrany.

Většina kritiky, vznesené vůči levici za podporu režimu, přichází ze strany islámských „liberálů“, kteří nejenom podporovali režim, ale byli integrální součástí tohoto režimu. Nakonec byl Bazargan Chomejního předsedou vlády, hlasoval pro ústavu a zůstal potichu, když armády vstoupily do Iráku. Někoho by mohlo napadnout, že by se levice odtáhla od Chomejního a prosazovala sekulární progresivní agendu – jinými slovy, spojila se s liberální Národní frontou. To byla linie, kterou převzali někteří vůdci Tudehu. Ale to bylo podkopáno jednoduchým faktem, že Národní fronta sama kapitulovala brzo před Chomejním.

Ve vašem článku „Proč islámská republika přežila“ (2009) předkládáte důvody, proč měl od roku 1979 kleriky vedený režim takovou výdrž a relativní stabilitu, jmenovitě ekonomický a sociální populismus a režim sociálních jistot, následně zaveden k prospěchu většiny populace.  Když jsme byli v poslední době svědky škrtů v dotacích a výzev k privatizaci (ačkoliv šlo často o zjevné bratříčkování a dobývání renty), myslíte si, že sociální pevnost, kterou jste nastínil, je stále více v ohrožení?

Ekonomové hlásící se k Washingtonskému konsensu rádi režim kritizují za plýtvání obrovských zdrojů na sociální zabezpečení a subvence – na jídlo, ubytování, vzdělání, infrastrukturu, lékařství a veterány. Takové dotace nemusí dávat smysl finančně, ale dávají velký smysl politicky – vytvořily důležitou spojnici mezi státem a společností, zejména chudšími třídami.

Ekonomové začali předpovídat bezprostředně hrozící zánik režimu takřka hned poté, co byl v únoru 1979 ustaven. Hlavní důvod, proč se jejich předpovědi nestaly pravdou, je právě ten, že režim vybudoval celkem komplexní sociální stát. Postupný, ale konzistentní posun doprava v posledních letech přirozeně tento sociální stát rozrušuje, a tím podkopává sociální základnu tohoto režimu.

Jaké jsou vyhlídky demokratičtějšího, inkluzivnějšího a ekonomicky spravedlivého Íránu ve věku Trumpa? Když uvážíme řinčení zbraní amerického prezidenta a jeho vlády, jaká je naše, jako studentů íránské historie a politiky, demokratická politická odpovědnost?

Vaše otázka se týká dvou oddělených záležitostí: Trumpa a vnitřní dynamiky Íránu. Trump je v jádru podvodník chrlící prázdné fráze, aby prodal konkrétní produkt. Během kampaně se rád navážel do Íránu a nukleární dohody, protože si myslel, že tím může získat hlasy a podporu od Netanjahua. Už jejich podporu nepotřebuje. Ale nebezpečné nyní je, že s tím, jak se budou vytrácet jeho ekonomické sliby, pro něj může být výhodné si najít zahraničního nepřítele. Írán se může stát takovýmto cílem. Není náhodou, že pravicoví populisté ve světě hledají zahraniční nepřátele, jakmile se jejich ekonomické sliby začínají vypařovat.

Pokud se Írán tímto cílem nestane, jeho interní a přirozená trajektorie jej přesune do nové arény. Vlastně již od šedesátých let dvacátého století byl převládajícím diskursem politiky islám, autenticita, nativismus a „návrat ke kořenům“. Tento diskurs vedl k současné slepé uličce, kdy se reforma oddalovala a pravice získala převahu.

Nová generace narozená po revoluci se tolik nezajímá o hledání původu – a místo toho se více zajímá o smysluplné reformy, které chrání práva jednotlivce, stejně jako sociální a ekonomická práva. Když tak činí, objevují, že jejich prarodiče z ústavní revoluce let 1905-1909 toho mohou mnoho říci k současnosti – a nejen bezúčelně hledat své nejasné kořeny.

Článek z časopisu Jacobin přeložil Martin Šaffek. Originál zde.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •