Josef Patočka: Na změny klimatu nesmí nejvíce doplácet ti, kteří nejméně přispěli k jejich vzniku

S Josefem Patočkou, členem ekologického hnutí Limity jsme my, jsme se bavili o nástupu prezidenta Trumpa do čela americké vlády a dopadu jeho agendy na životní prostředí. Dostali jsme se také k budoucnosti české ekologické a energetické politiky po podzimních parlamentních volbách a ke stavu české společnosti. V poslední části rozhovoru jsme mluvili o aktivitách hnutí Limity jsme my.

Začněme aktuální situací ve Spojených státech. Donald Trump po svém zvolení jmenoval šéfem EPA (Enviromental Protection Agency) S. Pruitta, který relativizuje vliv člověka na změnu klimatu. Trump počítá se snížením rozpočtu EPA o více než 800 milionů dolarů, chce klást větší důraz na domácí těžbu fosilních paliv. Jak tento nastoupený trend vnímáš?

To, co se ve Spojených státech děje, je něco, co jsme celou dobu očekávali, je to konzistentní s republikánským programem. Rozdíl oproti Obamově éře je, že zatímco tehdy jsme měli v Americe vládu, která oficiálně tvrdila, že chce přejít na obnovitelné zdroje a snižovat emise fosilních paliv, ale v praxi jednala velmi často vyloženě proti těmto zásadám, tak teď máme v prezidentském úřadu člověka, který popírá samotnou realitu toho, co se děje.

Z toho hlediska je vypovídající prolnutí byznysu a vlády v osobě ministra zahraničí Tillersona, který byl v předchozím období ředitelem společnosti Exxon Mobile, jedné z největších ropných korporací. Tím pádem hlavní změnou je, že dnes je v čele největší ekonomiky na světě garnitura, která se bude chovat jako bychom tu žádnou klimatickou krizi neměli. Otázka je, nakolik to, co říkají, že chtějí udělat, to znamená povzbudit spalování fosilních paliv, nakolik je to paradoxně uvnitř neoliberálního ekonomického uspořádání realistické. Již dnes ekonomové Trumpovi říkají, že oživení těžby uhlí v Americe je nerealistické, což má pro nás určitou pachuť. Protože je typické, že přijdou moudří ekonomové a řeknou nám, co je, a co není realistické. Za nerealistická se často považují opatření, která jsou z ekologického hlediska nezbytná, prostě proto že nejsou slučitelná se ziskem na trhu jako orientačním principem ekonomické činnosti.

Americká vláda má určité závazky, kterých se bude Trump jen obtížně zbavovat a dynamika proměn tamního trhu s energiemi, která ke snižování emisí vede, je navíc do velké míry samohybná.        Dramaticky padá uhlí, nezvládá konkurovat plynu, obnovitelné zdroje jsou na vzestupu, a to vše především kvůli proměnám v cenách. To, co tvrdí někteří analytici, že politika nemá na tento vývoj velký vliv, je do velké míry pravda. V jiném kontextu bychom řekli bohužel, politika je na ústupu a nezvládá ekonomiku účinně regulovat. V tomto konkrétním případě však to, co by chtěl Trump dělat, budou omezovat stejné mechanismy, které jindy omezují účinné snižování emisí skleníkových plynů. Na druhé straně jsme v situaci, kdy se nedá čekat, protože pokud máme mít šanci odvrátit nejhorší dopady změn klimatu, tak bychom měli začít emise na globální úrovni setrvale snižovat do roku 2020. Škody, které Trumpova vláda napáchá, mohou být rozhodující.“

Když jsi mluvil o propojení a zvětšující se kontrole ekonomiky a politiky, není to širší problém, který se netýká pouze ekologické problematiky? Když se v Řecku ujala vlády Syriza, byly jí v podstatě ekonomickými elitami také vysvětleny realistické meze její politiky.

Nikoliv, Trumpa nebude omezovat to, co běžně popisujeme jako kolonizaci politických institucí ekonomickou mocí. Toho je naopak Trumpova administrativa extrémním příkladem, podobně jako u nás Babiš. Z hlediska energetické politiky je politika Trumpovy vlády důsledkem dlouhodobé snahy fosilních korporací obecně udržet svoji pozici a dál znečišťovat bez ohledu na ekologické dopady: dřív lobbovaly, dnes už v podstatě přímo vládnou.

Trumpovi se ale nějaká „renesance uhlí” bude prosazovat nesnadno, protože tržní mechanismy jsou natolik samohybné, že podíl obnovitelných zdrojů bude stoupat a pozice uhelného sektoru v Americe bude obtížné udržet, i kdyby se o to snažila vláda. Paradox je to z toho hlediska, že často voláme po účinnějších zásazích státu do ekonomiky v zájmu snížení emisí. Po tom, aby, a to je zřejmě z hlediska dynamiky globálního energetického systému v nejbližších letech nejdůležitější, bylo zpoplatněno znečišťování. Aby byla ve Spojených státech i jinde uvalena cena za tunu vypuštěného skleníkového plynu, kterou bude muset znečišťovatel zaplatit. To je možné buď prostřednictvím systému obchodování s emisními povolenkami, jako je tomu v Evropě, které se ale ukazuje jako problematické, protože cena povolenky je zde nízká. Nebo, což je méně flexibilní, ale účinnější způsob, zavedení uhlíkové daně. Toto však Trumpova vláda neudělá, což může způsobit, že dekarbonizace energetiky, přechod od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům, vulgárně řečeno, nebude probíhat tak rychle, jak bychom potřebovali.

Trumpova administrativa se pokusí nejen obnovit ve větší míře těžbu fosilních paliv, ale i Obamovo rozhodnutí zamítnout další stavby ropovodů, například Dakota Access. Zapadá to do jeho antiekologické politiky, nebo je to spojené právě s provázaností politiky a byznysu?

Určitě, protože Trumpovo obchodní impérium má podíl ve společnosti, která ropovod staví. Nicméně to, jak otevřený je Trumpův útok na ekologická omezení, a jak agresivní je tlak na obnovu těžby uhlí nebo stavbu nových ropovodů a těžbu ropy nekonvenčními způsoby, má dva pozitivní aspekty. Na rozdíl od Obamovy vlády, která byla velmi ambivalentní, na jedné straně přispěla různými standardy pro znečištění ovzduší k uzavření některých uhelných elektráren, ale současně na straně druhé byla za jeho vlády těžba ropy nekonvenčními způsoby na vzestupu, navzdory ekologické rétorice. Dnes jsou hranice naznačeny jasně. Zatímco Obama chlácholil lidi líbivou rétorikou, podobně jako to v Kanadě dělá Trudeau, v praxi ale vycházel fosilnímu průmyslu v mnoha ohledech vstříc, u Trumpa je jasné, na čí je straně. To je příležitost pro ekologické hnutí v Americe mobilizovat (se) proti jasnému nepříteli. Nikomu není třeba složitě vysvětlovat, proč je proti takové vládě potřeba vystupovat.

Druhý ohled, v němž je Trumpův útok proti klimatu pozitivní, je: když se podíváme na kontext tohoto útoku, tak sledujeme, že Trump nejde jen po ochraně životního prostředí, ale i po všem ostatním. S výjimkou zbrojního rozpočtu se škrty týkají všech oblastí amerického rozpočtu, jde o vzdělání, zdravotnictví, sociální programy. Ale i útoky proti právům homosexuálů či reproduktivním právům žen. Pokud Trumpova vláda zosobňuje za Obamovy vlády latentně kvasící projekt expanze fosilní ekonomiky, vojensko-průmyslového komplexu, destrukce sociálního státu a veřejných služeb, různých práv menšin, zkrátka konzervativní kontrarevoluce, tak to umožňuje artikulovat nějaký velký alternativní narativ, který propojí různé ekologické, sociální, menšinové a kulturní požadavky do podstatně progresivnějšího projektu, než jakým mohl být ten Obamův. Obama, přestože měl příležitost americkou společnost podstatně změnit, jen údržbářsky opravoval tu to, tu ono. Zatímco ve Washingtonu byl sympatický prezident, první černoch na postu prezidenta Spojených států, v praxi pokračovaly dlouhodobé trendy z Bushovy éry. Říkal věci, které se americkým pokrokářům líbily, zatímco skutečná politika byla problematičtější, od zahraniční, intervencí, válek po světě, nárůstu moci korporací, až po ekologickou oblast.

Vidíte ve Spojených státech v současnosti již existující širší hnutí proti Trumpově politice, nebo takové hnutí teprve vzniká?   

Takové hnutí vzniká, koalice vedená sociálními hnutími a neziskovými organizacemi, jejímž cílem je klást Trumpově agendě odpor. Probíhá nebývalá aktivita na regionální úrovni, kdy se lidé organizují a tlačí na své často republikánské zástupce a zástupkyně, aby hlasovaly proti vládním návrhům v Kongresu. Progresivní část politického spektra se dnes organizuje způsobem založeným na lokální participaci s univerzálně pokrokovou agendou, od reproduktivních práv žen po změny klimatu a operuje především nátlakem na volené zástupce, místní a státní samosprávy. Tato mobilizace je podobná tomu, co ultrakonzervativní republikánská pravice dělala během Obamovy vlády, konkrétně hnutí Tea Party. Z tohoto hlediska je možné chovat naději, že Trumpův nástup k moci zafunguje účinně jako budíček, který přinutí lidi organizovat se a směřovat k tomu, aby ve volbách v roce 2020 zvítězil pokrokový kandidát typu B. Sanderse nebo E. Warrenové, který za sebou bude mít široké lidové hnutí a z tragédie, kterou Trumpova vláda představuje, vytáhne Ameriku k přitažlivější budoucnosti.

Dá se souhlasit se S. Žižkem, že Trump jako prezident je lepší volbou, než by byla H. Clintonová? Vzhledem právě k větší mobilizaci obyvatel Spojených států proti jeho politice?

Podle mého názoru je toto zvrhlá logika, říká se jí Výmarská. To, co jsem naznačoval, jsou optimistické vektory možného vývoje, které nejsou zaručené. Nepodceňujme nebezpečný potenciál projektu Trumpovy vlády. Vývoj může dopadnout tak, že v průběhu následujících let, podobně jako to dnes vidíme v Turecku, podemele Trump a ultrakonzervativní reakcionářské hnutí za ním samotné parametry, v kterých by progresivní vyústění bylo možné. Tvrdit, že čím hůř, tím lépe, alespoň se něco změní, a říkat to už před volbami, je podle mě buď výraz krajního zoufalství, nebo nezodpovědná intelektuální manýra.

Nehledě na současnou Trumpovu zahraniční politiku. Pokud se přesuneme do českého prostředí, na podzim nás čekají parlamentní volby. Očekáváš změnu v přístupu k ekologickým tématům v případě nástupu A. Babiše na post premiéra?

Předobraz toho, jak by případná Babišova vláda přistupovala k otázkám životního prostředí, můžeme dnes vidět v tom, jak R. Brabec řídí ministerstvo životního prostředí. Je evidentní, že Babiš ani zde nemá koherentní program. Jeho cílem je hlavně sloužit zájmům vlastního byznysu, případně projektu co největší koncentrace ekonomické a politické moci. A různé zájmové a cílové skupiny ve společnosti po cestě k tomuto cíli chlácholit a udobřovat si různými dílčími vylepšeními, jako je nedávno schválený zákon o Národních parcích. Ten je jistě pokrokem oproti Stráskému a Chalupovi a jejich válce proti přírodě. Brabec ale získává na jedné straně popularitu na záchraně Národních parků, ale na straně druhé efektivně rozvrátil Českou inspekci životního prostředí. V ní provedl čistku, která vede k tomu, že ČIŽP přestala být důvěryhodným, nezávislým orgánem státní správy, který má kontrolovat soukromý byznys a lze mít důvodné podezření, na základě některých dílčích případů z poslední doby, které dobře zdokumentoval Deník Referendum (například kauzy přerovské chemičky Precheza, nebo kroměřížského Navosu), že tam, kde jde o zájmy Agrofertu a jeho dceřiných společností, tak ČIŽP či MŽP jedná podezřele vstřícně.

Tam, kde nemá Babiš přímý zájem, což je třeba uhelná energetika nebo Národní parky, tak je možné očekávat politiku opatrného vyvažování různých zájmů, ale ne žádný skutečně progresivní ekologický program. Ale tam, kde jde o Babišovy zájmy, v oblasti chemického nebo zemědělského průmyslu, lze očekávat spíše zhoršení a další oslabování regulační role státu na úkor jeho byznysu.

V otázce severočeských limitů se nedá očekávat úplná změna dosavadní politiky, tedy prolomení limitů těžby?

Proti prolomení limitů těžby, s výjimkou lomu Bílina, byl Babiš už v roce 2015 a neočekávám od něj zásadní změnu. On sám ví, že by to bylo pro něj nepopulární rozhodnutí. Pokud jde o uzavření necelého tuctu zastaralých uhelných elektráren, snížení českých emisí a nesmyslných exportů elektřiny, tak pokud po těchto krocích nebude ve společnosti poptávka, nelze podle mě čekat, že by Babiš sám iniciativně šel do principiálního politického boje o toto téma.

Hnutí Limity jsme my se stavělo proti prodloužení fungování uhelné elektrárny Chvaletice. Jaké vidíš alternativy ke zrušení uhelných elektráren? Jak by se mohla česká energetická politika vyvíjet?

I pokud bychom se řídili jen velmi konzervativní energetickou koncepcí státu, tak by mělo dojít k postupnému utlumení uhelné energetiky. Alternativa k zavření zastaralých uhelných elektráren, které dosud neprošly modernizací, je v takové míře nevyvážet elektřinu. Mohl by se také realizovat potenciál k úsporám elektřiny, nemluvě o využití potenciálu v obnovitelných zdrojích, který třeba ve větru zůstává zcela nevyužitý, protože český stát není schopen nastavit účinný formát podpory nových větrných zdrojů, poslední turbínu jsme postavili v roce 2014.

Jak se díváš na možnost stavby nových bloků jaderných elektráren?

Nové jaderné bloky nepotřebujeme, a navíc je nejsme schopni postavit, aniž by to české spotřebitele energie stálo obrovské peníze. Jak se ukazuje v Evropě, jaderný průmysl není schopný sám postavit nový zdroj, pokud mu není do budoucna garantovaná výkupní cena elektřiny. Cena výstavby by se tak přesunula na koncového spotřebitele. Lidé by tak v průběhu životnosti elektráren dopláceli až tisíc korun ročně na nový jaderný blok. Ekonomicky tedy stavba nových jaderných bloků nedává smysl. Také proto, že nemáme nedostatek elektřiny, nové bloky nepotřebujeme.

ČEZ stavět nové jaderné bloky nechce, protože ví, že by tím poškodil svou pověst, lidé by totiž museli na jejich výstavbu doplácet další peníze. Jadernou energetiku by to poškodilo, stejně jako solární energetiku poškodil solární tunel. Tím, kdo by chtěl stavět nové jaderné bloky, jsou kromě zmatených českých politiků především jaderné společnosti, které jsou v hrozných problémech, nezvládají stavět nové reaktory a nedokáží konkurovat obnovitelným zdrojům. Když se podíváme na společnosti, které se ucházely o výstavbu nového reaktoru, tak Westinghouse zkrachoval, Areva, pokud by nebyla státní, tak by zkrachovala také, protože staví dva reaktory nové generace ve Francii a Finsku a ani jeden nebyla schopna dokončit, a další je Rosatom. Zde už se jedná o politickou otázku, zda chceme, abychom se tímto způsobem navázali na Rusko, protože Rosatom je v podstatě ruským státem používán jako nástroj geopolitického imperialismu. V tomhle případě bychom reaktor neměli chtít už z principu, protože rozšíření vlivu Ruska v ČR bychom, chceme-li pro naši zemi sledovat nějakou demokratičtější budoucnost, měli jednoznačně odmítnout.“

Hnutí Limity jsme my plánuje na konci června první Klimatický kemp na severu Čech. Můžeš o něm říci něco bližšího?

Klimatický kemp je především prostor, který slouží k tomu, aby lidé, kteří chtějí dělat něco k zmírnění změn klimatu, měli příležitost se setkat a několik dní působit ve společném nehierarchickém prostoru. Vyzkoušet si principy občanské sebeorganizace, studovat a učit se, debatovat, zlepšovat se v organizačních a politických kompetencích.  Slouží zároveň jako prostor pro organizaci akcí proti fosilnímu průmyslu.

Myslím si, že klimatický kemp je to, co hnutí za klimatickou spravedlnost v ČR dnes potřebuje, protože zde chybí společenské hnutí, které by bralo změnu klimatu vážně, jako společenský a politický problém. Chybí zde hnutí, které by konfrontovalo hluboké příčiny klimatické krize. Je vidět, že taktiky politického vyjednávání, tlaku na volené zástupce používané dnes, metody peticí, správních řízení proti fosilnímu průmyslu, že tyto metody dohromady nestačí, aby společnost probraly ze spánku a přiměly ji postavit se výzvě, kterou změny klimatu představují. To znamená, že je třeba ve společnosti rozvíjet a posilovat hnutí, které by se daleko příměji a principiálněji stavělo proti zájmům fosilního průmyslu.

Příkladem takového zájmu je snaha uhlobarona Tykače odkoupit a dalších třicet let provozovat elektrárnu v Počeradech, která by jinak skončila, protože je zastaralá a z hlediska vývozu elektřiny nepotřebná. Protože stát není schopen energetický trh dostatečně rychle regulovat a snižovat emise, hrozí nám, že tato elektrárna se dostane do soukromých rukou a bude dále fungovat. To je nepřijatelné, a proto musíme klást odpor na mnoha frontách, jistě je třeba účastnit se správních řízení, právně napadat průmysl tam, kde je to možné, tlačit na politiky. To, co tu ale podle mého chybí, je široké občanské hnutí, které bude přímějšími metodami konfrontovat každodenní praxi těžby a spalování fosilních paliv a dožadovat se co nejrychlejšího konce fosilních paliv s explicitním odkazem ke klimatické krizi. Takové hnutí chceme v ČR vytvářet, z tohoto hlediska je klimakemp, jako setkání všech lidí, kteří se toho budou chtít účastnit a akce, které ho mají doprovázet, pro posílení a budování takového hnutí klíčové. Letošní klimakemp se uskuteční od 21. do 25. června v Horním Jiřetíně a všichni jsou vítáni.

V současnosti probíhají mobilizační akce právě na Klimatický kemp, ty nejsou omezeny pouze na Prahu nebo Brno, ale konají se i v krajských městech. Je to možnost, jak zmobilizovat větší počet lidí a narušit postavení Prahy a Brna jako center politického aktivismu?

Jakékoliv hnutí, které se snaží o změnu v celorepublikovém měřítku, dělá chybu, pokud nevěnuje část energie na rozšíření sociální základny mimo největší města. Je pro nás klíčové rozšířit naši činnost i k lidem mimo Prahu a Brno, mimo centra.

Jaká byla zatím po dvou setkáních v Litvínově a Ústí nad Labem odezva mezi místními lidmi?

Zvlášť debata v Ústí byla pozoruhodná. Myslím si, že lidé v regionech mají velmi dobrou intuici a předsudky vůči nim jsou neopodstatněné. I pro lidi z větších měst je dobrá praxe vydávat se do regionů, aby viděli, že lidé zde nejsou zaostalí, jak by naznačoval urážlivý stereotyp aplikovaný na Zemanovy voliče.

V České republice máme problém s krizí politické reprezentace, lidé se necítí politiky reprezentovaní a pociťují často nespravedlnost v rozhodování úřadů, které straní velkým a bohatým a nestarají se o zájmy obyvatel. Elektrárna ve Chvaleticích je toho křiklavým dokladem. Úředníci z odboru Životního prostředí krajského úřadu v Pardubicích požadují posouzení na životní prostředí i po řemeslníkovi, který si staví dílnu, ale tu stejnou povinnost odpustí jedněm z nejbohatších lidí v zemi, což jsou uhlobaroni Tykač a Dienstl. Neumožní veřejnosti účastnit se procesu povolování zařízení, které nejvíce znečišťuje ovzduší v celém regionu. To lidé vnímají jako palčivou nespravedlnost a jejich intuice, že vztah mezi občany a politikou je v České republice hluboce poškozen, je správná. Problém je v tom, že nevědí, co s tím dělat. Českou společnost prostupuje kromě spravedlivého hněvu i apatie, způsobená neexistencí struktur, které by dávaly  lidem příležitost konstruktivním způsobem tuto nespokojenost uplatnit, organizovat se a společně dosahovat změn. To souvisí s tím, že pražské či brněnské struktury, ať už politických stran nebo neziskových organizací, často podceňují práci s lidmi v regionech. To vede k narůstající potlačované frustraci, která pak často ústí také ve vyloženě patologické, fašizující projevy.

Za tuto situaci jsou především odpovědné politické strany, které by se měly snažit dát lidem možnost k participaci. Když se ale podíváme, že Sociální demokracií za posledních deset let prošlo přesto sto tisíc lidí, kteří do ní vstoupili a pak rychle zklamaně odešli, vidíme, že se to neděje, jiné strany na tom nejsou lépe. To, že nejvíce členů má stále ještě KSČM, i když o víc než polovinu od přelomu století přišla vlivem stárnutí členské základny, je tragický ukazatel. Hnutí Limity jsme my je zaměřené na užší okruh problémů, především na změny klimatu a přímou akci jako metodu práce, proto si nemyslím, že by dokázalo v tomto trendu české společnosti něco zásadně změnit, nerad bych naše možnosti v tomto ohledu přeceňoval.“

Když jsme se bavili o potřebě aktivní participace, co přivedlo tebe osobně k politickému aktivismu?

Pro mě byla klíčová zkušenost studentského hnutí proti plánované reformě vysokého školství v roce 2012. Jeden brněnský kamarád mě dostal do skupiny vysokoškolských studentů, z nichž mnozí dodnes patří mezi mé nejlepší přátele. Organizovali tehdy Týden neklidu, stejně jako další protesty, které vedly ke stažení návrhu reformy a rezignaci tehdejšího ministra školství Dobeše. Přestože jsem byl v té době ještě středoškolák, tak v mém zájmu bylo neplatit školné na vysokých školách. To, že se podařilo organizací zdola dosáhnout změny, byla pro mě klíčová zkušenost.

S určitou částí lidí jsme chtěli dělat něco i dále, protože jsme všichni jezdili na kole a chtěli jsme prosadit v Brně rozvoj cyklistické infrastruktury. Proto jsme se přidali k místní skupině Hnutí DUHA. Od toho jsme se pak dostali až ke sporu o polohu brněnského nádraží, o kterém jsme organizovali referendum. V roce 2015 nás znovu zmobilizoval plán tehdejšího ministra průmyslu a obchodu prolomit limity těžby uhlí a zbourat Horní Jiřetín, z toho vzniklo hnutí Limity jsme my. Ale tou iniciační zkušeností byly studentské protesty proti Dobešově reformě. Dobeš, myslím, pro české vzdělávání neudělal nic hodného paměti, až na to, že se zasloužil o vychování celé nové generace politických aktivistů. Za to mu patří dík.

V manifestu hnutí Limity jsme my tvrdíte, že „ekologické problémy nelze oddělovat od sociálních a ekonomických otázek.“ Mohl byste to rozvést?

Změny klimatu nejsou abstraktní problém, který lze odkládat s tím, že to ovlivní až naše vnoučata. Je to globální problém, který už dnes má dramatické sociální důsledky a má přímý vztah k příčinám například migrace. Když tvrdíme, že chceme pomáhat lidem v zemích jejich původu, tak naším primárním cílem by mělo být nedopustit to, k čemu změna klimatu může vést, totiž že miliony lidí budou muset opustit své domovy, protože tam, kde žijí, se zkrátka nebude dát dál žít. Z humanistického hlediska můžeme zvolit buď řešení důsledků, opevnit hranice a dopouštět se na prchajících lidech čím dál ošklivějšího násilí, nebo budeme řešit skutečné příčiny: a to znamená také omezit emise a vyčlenit prostředky k řešení situace lidí v jejich zemích, aby se na změny klimatu, které už jsou nevyhnutelné, mohli adaptovat a dosáhnout důstojného života.

V českém prostředí je to podobné, zatímco sucha a povodně budou dopadat disproporčně na nejchudší lidi, tak ti, kteří tuto situaci způsobili, by se chtěli odpovědnosti vyhnout. V českém prostředí jsou to právě uhlobaroni. To máme na mysli, když mluvíme o klimatické spravedlnosti. Nelze dál dopouštět, aby na změny klimatu nejvíce dopláceli ti, kteří nejméně přispěli k jejich vzniku, zatímco největší znečišťovatelé budou dál profitovat.

V evropském diskursu se v otázce migrace ze Sýrie často mluví o válečném konfliktu, ale málo se zmiňuje vliv, který v jeho vzniku mělo dlouhodobé sucho.

Konkrétně Sýrie je dobrý příklad. Válku v Sýrii nelze vysvětlit přímo kauzálně jako projev změn klimatu, ale je doloženo, že změny klimatu přispěly k dlouholetému suchu, které by bez nich nedosáhlo takové míry. V důsledku toho množství zemědělců opustilo svá hospodářství, shromažďovali se na předměstích velkých aglomerací a právě mezi nimi vznikla nenásilná vzpoura, která vedla k občanské válce.

Na případě Sýrie je dobře vidět, jak se různé nepříznivé faktory nebezpečně posilují. Nejdříve změna klimatu přispěla k suchu a vzniku občanské války. Dnes válka devastuje infrastrukturu, která by mohla v příznivější situaci Sýrii pomoci sucho lépe zvládnout, například systémy na zachycování vláhy, které dnes leží v troskách. I proto je změnu klimatu třeba vnímat jako klíčový politický, sociální i bezpečnostní problém – nejde o žádné „životní prostředí,“ jde doslova o podobu celé naší budoucnosti.

Otázky kladl Jaroslav Chramosta

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •