Rozhovor: Vítězství Huga Cháveze uvedlo do pohybu nejradikálnější pokus o společenskou transformaci latinskoamerické „růžové vlny“. Jak dopadl?

Rozhovor o bolívarské revoluci Evou María, Naomi Schiller a Gregorym Wilpertem

O Hugo Chávezovi

Jacobin: Kdo byl tento plamenný státník? Zásadový radikál, nebo někdo komplikovanější?

Eva María: Když byl Chávez zvolen, bylo mi jedenáct nebo dvanáct let. Především on mě inspiroval k tomu, abych přemýšlela o možnosti jiné společnosti.

Ve Venezuele je majetková nerovnost velmi zřejmá – máte tam velké vily a hned za nimi jsou kopce pokryté slumy. Pak přišel k moci Chávez se svou progresivní rétorikou, s těmito závazky vůči chudým. Tedy, on sám byl synem svobodné matky z Barinas. Z tohoto venkovského města pochází také část mé rodiny. Někteří mí příbuzní ho dokonce znali, nebo znali jeho bratra nebo babičku. Celé to vypadalo úžasně, že se někdo jako on mohl stát prezidentem země.

Gregory Wilpert: Chávez vrátil socialismus na mezinárodní agendu. Ukázal,že socialismus může představovat přímého protivníka neoliberalismu, který byl v roce 1999, kdy se Chávez stal prezidentem, převládajícím paradigmatem.

Naomi Schiller: Chávezovo hnutí také obnovilo boj proti imperialismu, a v historicky důležité chvíli tento boj také přizpůsobilo současnosti. Pro mnoho Venezuelanů toto hnutí navíc představovalo zpochybnění celkově přijímaných poznatků o tom, jak se má řídit ekonomika.

Eva María: Chávez vlastně jak první v regionu  poslal neoliberalismus do prdele. Úplně vyhodil Mezinárodní měnový fond, jako „konec, táhněte z téhle země“,  a později v OSN nazval George W. Bushe ďáblem. Chci říct, wow. To bylo úžasné, asi nejlepší den mého života.

Gregory Wilpert: Tohle byl samozřejmě  úspěch v ideologické rovině. Měli bychom se také podívat na konkrétní úspěchy, jako snížení nezaměstnanosti a míry chudoby, větší míry vzdělání a zdraví, a zavedení různých sociálních programů.

Také jsme viděli zlepšení v politické sféře. Například rozšíření participační demokracie, kterého se dosáhlo ústavní reformou – která reprezentativní demokracii výrazně vylepšila. Ale i pokroky v přímé demokracii, vytváření obecních rad, komun, všech možných mechanismů.

Naomi Schiller: Chávez měl samozřejmě obrovský vliv na bolívarský proces ve Venezuele. To nelze popřít. Ale nebylo to jenom jeho hnutí – stavěl na dlouhé tradici bojů ve Venezuele, která pokračuje i teď, po jeho smrti.

Eva María: Správně. A teď, když nás od jeho úmrtí dělí čtyři roky, o něm dokážeme uvažovat dost kriticky. V mnoha ohledech byl Chávez vlastně k socialismu dotlačen militantním masovým hnutím. Nezačal s ním.

Chci říct, že na počátku, v roce 1989, jsme tu měli Caracazo – spontánní povstání ve venezuelském hlavním městě, Caracasu, ke kterému došlo kvůli frustracím ze strukturálních úprav. O deset let později byl zvolen Chávez, a pak v roce 2002, když se pravice pokusila chopit moci pučem, země znovu povstala na jeho ochranu. To byla sama o sobě významná změna – zpevňování a nabíjení tohoto masového hnutí.

Podobné hnutí se také vynořilo během stávky šéfů v letech 2002 a 2003, když se nekompromisní konzervativci v ropné společnosti pokusili zastavit všechnu produkci. Pro stát to byla katastrofa. Ale pak se zaměstnanci ujali otěží a obnovili výrobu sami, aby zajistili, že vláda nepadne. Znovu v roce 2004, s referendem: opozice podala na výsledky odvolání, a v novém referendu, které se poté konalo, je Chávez porazil se zatím největší a nejradikálnější většinou.

Až po tom všem začal Chávez mluvit o socialismu. Předtím se snažil dosáhnout „třetí cesty“ ve stylu Tonyho Blaira – snahy reformovat kapitalismus v něco mírnějšího. Myslel si, že může systém opravit, například využitím obrovského ropného bohatství státu, aby zajistil, že Venezuela nebude mít úplně zdevastovanou populaci. Ale pak v roce 2005 začal mluvit o socialismu na Světovém sociálním fóru v Brazílii, uprostřed růžové vlny.

Gregory Wilpert: Je pravda, že Chávez byl do tohoto procesu dotlačen. Ale faktem je, že semínka pro tento směr zasadil sám. Jeho původní vize – původní nákres – ve skutečnosti obsahovala mnoho témat, která  se později dostala  do popředí jeho programu. Už první náčrt jeho politického programu obsahoval myšlenku vytvoření „protagonistické participativní demokracie.“ Ta byla zahrnuta do ústavy roku 1999, ještě před Chávezovým obratem k socialismu.

Skutečný Chávezův politický posun nastal při pokusu o puč proti němu, protože do té doby si Chávez opravdu myslel, že je možné dosáhnout kompromisu s kapitalistickou třídou a venezuelskou opozicí. Pokus o puč ho radikalizoval stejně jako jeho stoupence.

Opozice se nechtěla vzdát, i přesto, že Chávezův program byl znovu a znovu ratifikován ve volbách. Každý akt odporu opozice zatlačil Cháveze víc doleva, až v roce 2005 plně přijal socialismus – a marxismus.

Eva María: Dobře,  Latinská Amerika se stáčela doleva, tak se Chávezova ideologie přizpůsobila. Co se ale bohužel nezměnilo, byla jeho ultra-vůdcovská role. Ve Venezuele šlo pořád o Chávezovu one-man show. To byl pro levici problém, protože když jste se podívali na různé proslovy, na různá prohlášení, mohli jste nalézt výrazně odlišné verze Cháveze. Na jedné straně jste mohli najít velmi radikálního socialistu. A pak na straně druhé byl jiný Chávez – chlápek, co říká věci jako „OK, buržoazie je špatná a tak dále, ale pořád je tu místní vrstva kapitalistů, kteří jsou pro revoluci, a s nimi budeme spolupracovat.“

Jeho myšlení se v té době zajisté hodně měnilo – byl ovlivňován masami. Ale tam vstupuje levicové hnutí. Populace mohla Cháveze ovlivnit spontánními, výbušnými akcemi. Ale na levici neexistovala dostatečně koherentní síla, která by ho mohla neustále posunovat vpřed. Ve výsledku pak Chávez mohl svou ideologii otáčet sem, tam, a pak zase sem, podle toho, co bylo v tu chvíli výhodné.

O chávismu

Jacobin: Jak socialistický je ve skutečnosti venezuelský „socialismus 21. století?“

Naomi Schiller: Bolívarský projekt byl v mnoha ohledech rozporuplný. Přerozdělil bohatství a změnil organizaci státní kontroly nad ekonomikou, ale bez předání moci do rukou pracujících a někdy ve spolupráci s byznysem. Zpočátku bylo těžké odlišit, jestli se jedná jen o dočasné rozpory nebo jestli šlo o ústřední součásti cesty bolívarského hnutí k zavedení socialismu.

Gregory Wilpert: No, já myslím, že Chávezův socialismus byl postaven na minimálně čtyřech různých pilířích. Prvním je idea participativní demokracie. Tato ústřední myšlenka zde byla už od začátku: abyste mohli vytvořit participativní demokracii, musíte nejprve zmírnit problémy reprezentativní demokracie. Myslím, že to je stále relevantní a mocná kritika statusu quo – a to, že je zabudována v ústavě roku 1999, je pozoruhodné.

Druhý pilíř je v podstatě program sociální spravedlnosti. Jedna z prvních vět ústavy říká, že Venezuela je státem práva a spravedlnosti. Takže máte princip, který je vyšší než právo. Tento princip je navíc dostatečně rozsáhlý a nezahrnuje jenom formální spravedlnost, ale také sociální spravedlnost, takže může být využit k podpoře věcí typu zmenšování majetkových rozdílů pozemkovou reformou, reformou ropného průmyslu, sociálními programy všeho druhu na pomoc chudým. .

Třetí pilíř souvisí s myšlenkou národní suverenity. Tady bych vlastně dohromady spojil tři koncepty: národní suverenitu, anti-imperialismus a regionální integraci. Čtvrtým pilířem je mezinárodní solidarita obecně. Tyto čtyři pilíře shrnují hlavní body Chávezovy vize.

Eva María: Nechci se bavit o Chávezových úmyslech. Chci říct, že je mi líto, že jsem toho člověka nemohla potkat. Jeho vláda mě inspirovala. Takže na mé kritice zde není nic moralizujícího. Ale prostě si nemyslím, že to je socialismus, nebo alespoň verze socialismu, která může zvítězit.

Chávez hovoříval o „pěti motorech socialismu.“ To byly reformní programy, zaváděné státem, o kterých se domníval, že by mohly pohánět postupný přechod k socialismu. Tím  hlavním, tím  nejdůležitějším, bylo budování „komunální moci.“

Idea byla v podstatě taková, že se lidé začnou chovat jinak – začnou rozhodovat demokraticky a brát věci do svých rukou – v malých bublinách. To pak časem ukáže lepší způsob, jak organizovat společnost, a udělá stát irelevantním. Lidé by prostě viděli, že socialismus je lepší. Výzva zde spočívala v zajištění, že stát projekt nepodkope, ale dokonce ho bude dotovat a podporovat – s konečným cílem zbavit se státního vedení úplně.

Chávez myslel, že se může chopit moci v kapitalistickém státě skrz volby. Poté by mohl pomoci sociální revoluci z pozice, kterou ve státě drží. Ale myslím, že to předpokládá hodně věcí, které jsou nestabilní a nepravdivé.

Gregory Wilpert: S tím nesouhlasím. Faktem je, že historicky je vláda často hlavní překážkou pro revoluci, ne? Ale ve Venezuele jste najednou měli jiný druh vlády, vládu, která řekla: „Hele, můžete si vytvořit takovéhle komuny, můžete se organizovat, a tak dále.“ Není to snad vláda dávající lidem nástroje pro účast na revoluci? Pro to, aby dokonce udělali vlastní revoluci?

Myslím, že to je to, co vláda dělala. A to samozřejmě do určité míry zahrnuje snahy navrhovat program shora. Ale ne úplně! Šlo o to, dát lidem nástroje, které potřebovali k účasti v projektu a k jeho utváření pro sebe.

Naomi Schiller: Jedna věc, kterou lidé nechápou na bolívarském procesu, je forma státu. Nemůžeme jednoduše stále používat koncept státu, který naznačuje, že stát představuje vždy tutéž věc. Musíme dávat pozor na specifičnost, historicitu, na to, co bylo možné v rámci participace lidí na utváření státu, a dokonce jeho rozšiřování, v Chávezově období.

V mnoha ohledech byl bolívarský projekt úspěšným lidovým hnutím. Lidé z velmi chudých komunit ve velkém počtu vstupovali do státních institucí. Během celého tohoto procesu bylo velmi obtížné rozlišit, co je komunitní projekt a co je oficiální projekt státu. Lidé, kteří debatují, jestli to byl proces shora nebo zdola opomíjejí  skutečnost, že lidé se v mnoha ohledech pohybovali mezi těmito dvěma sférami.

Eva María: Já kritizuji to, že ve Venezuele mluvíme o inherentně kapitalistickém státu. Dokonce i Chávez s touto výtkou časem souhlasil! V roce 2012 oznámil: „Dobře, jsme pořád v kapitalismu. Pořád máme tytéž  struktury. Potřebujeme dramatičtější změnu.“

Naomi Schiller: Ale stát není soudržný, koherentní objekt. Existuje mnoho marxistických analýz, které vidí stát jako vnitřně rozporuplný, s mnoha zájmy, které v rámci něj působí. A ano, v základě mnoha venezuelských státních institucí stále ležely kapitalistické zájmy. Ale také jsme tu měli ostré spory o budoucnost těchto zájmů, stejně jako se vedly ostré spory o třídní podstatu a vedení těchto institucí.

Musíme venezuelský stát během bolívarského procesu chápat jako „procesní stát“, ne jako jasně vymezenou entitu se zřejmými a jednotnými zájmy, ale jako bitevní pole.

Eva María: Ale to vše bylo možné jen proto, že stát byl Chávez! Především po roce 2005, když byl nezpochybňovaným vůdcem. Plnil ultra-vedoucí roli; na vrchu hierarchie neexistovala skutečná opozice.

Gregory Wilpert: To je pravda. Ale přesto si myslím, že Chávezův příklad je v mnoha ohledech lepší, než myšlenka, že nějak dokážeme zvládnout revoluci bez duální moci.

Eva María: Marxova hlavní myšlenka byla, že k překonání kapitalismu a vytvoření silně demokratické společnosti potřebujete, aby se pracující třída osvobodila sama. Revoluční proces nejsou jenom pracující lidé bránící vládu, která je má ráda. Revoluční proces má zapotřebí mnohem útočnější přístup.

Myslím, že byly chvíle, kdy se něco takového mohlo stát ve Venezuele. Byly chvíle, kdy byla moc pracujících zřejmá.

Vezměte si třeba oceláře. Poté, co v roce 2008 selhala vyjednávání o smlouvách, si dělníci vyžadovali znárodnění Ternium-Sidoru, největší ocelářské společnosti ve Venezuele. A Chávez řekl: „Dobře, znárodníme to!“ Problém byl, že firma byla ovládána argentinským kapitálem, takže když zavolal argentinský prezident a Chávezův spojenec Néstor Kirchner a řekl: „Hele, tohle je naše firma; tohle se ti nepodaří,“ Chávez jednoduše ustoupil.

Nebo si vezměte ropnou stávku. V roce 2002, když se národní ropná společnost, kontrolovaná kapitalistickou pravicí, pokusila vyhladovět Chávezovu vládu zastavením produkce, byli zaměstnanci schopni společnost držet v chodu bez svých šéfů – a to mluvíme o ropném průmyslu, který je ve Venezuele ústřední a zásadní.

Socialistická levice musí tyhle věci podporovat. Můžeme chvíli spolupracovat s přátelským státem, ale nemůžeme jednoduše využít kapitalistický stát k financování socialismu. Hlavním bodem, a zní to zjednodušeně, ale vůbec bychom to neměli chápat zjednodušeně, je vlastní emancipace pracující třídy. To je něco, co musíme znovu vydobýt, jako socialisté  a marxisté,  obzvlášť v  Latinské Americe.

Naomi Schiller: Jsem skeptická k existenci verze sebeosvobození pracující třídy, které by už nebylo protkáno přestřídní dynamikou.  Lidé zapomínají, že během celého procesu probíhal boj o třídní charakter bolívarianismu a jeho vedení. Zobrazování problému jako otázky státní implementace shora versus místní sebeurčení zdola ve skutečnosti vůbec nezobrazuje boj uvnitř státních institucí.

S tím, jak do státních institucí – které byly tradičně vedeny manažerskou střední třídou ‒   stále více vstupovali chudí lidé, často bez jakéhokoli formálního vzdělání, bojovali i silní zastánci projektu s otázkou, jaká může být role střední třídy. A je bohužel pravda, že v mnoha případech, které jsem pozorovala, nebyli lidé ze střední třídy ochotní ustoupit, nebo dokonce ani spolupracovat s organizacemi z barrios (barrio = slum nebo chudá čtvrť, pozn. překl.), pokud to znamenalo vzdát se vedoucí role.

Zároveň s tím se objevovaly třídní nerovnosti uvnitř chudých komunit, právě proto, že některé aspekty bolívarského projektu byly tak úspěšné. Někteří lidé byli v pozici, ze které snadno získali vzdělání a mohli se zapojit do nových společenských kruhů a tak dále, zatímco jiní byli v pozici složitější. Takže uvnitř revoluce existoval skutečný třídní konflikt – a ten ve výsledku oslabil hnutí vůči krizím, které nastávaly.

Gregory Wilpert: To vidím jako jeden z klíčových problémů celého procesu. Je to vlastně problém vědomí, to, že populace nemá společné povědomí o tom, jak by měly tyto projekty fungovat. A to by se asi dalo připsat absenci větší, rozsáhlejší představě, jak se dostat k socialismu.

O současné krizi

Jacobin: Kam směřuje Venezuela po Chávezovi?

Naomi Schiller: Myslím, že jakákoli analýza současné krize musí být propojena s analýzou globálního kapitalismu. Přijde mi směšné, když lidé mluví o „selhání socialismu ve Venezuele.“ Chci říct, ano, některé věci samozřejmě selhaly, ale tato krize je ve skutečnosti důsledkem toho, jak těžké je spravit hospodářskou závislost. To je běh na hodně dlouhou trať. Nevyřeší se to za jedno nebo dvě desetiletí.

Eva María: Musíme mít na paměti to, že Chávez dokázal všechny ty věci, které dělal, protože byl u moci v „zlatém desetiletí“ ‒  době velké poptávky po ropě, během které se ropa prodávala za velmi vysoké ceny. Během tohoto období státu nescházely finance, a tak byl schopen maskovat některé problémy, které mohou vznikat z rozporů chavismu. Pak, když se k moci dostal [Nicolás] Maduro, se najednou sešla Chávezova smrt a zhroucení ekonomiky.

Najednou byla všude globální krize. Tak kapitalismus funguje. Ke krizím dojde vždy. Jedna se děje teď. A to znamená, že se Maduro musí postavit k hlavním rozporům chavismu a bolívarského projektu čelem. Už je nelze skrývat.

Gregory Wilpert: Ale hlavním problémem je to, že opozice využila situace k přímému útoku na ekonomiku! A tento útok byl ve skutečnosti ještě usnadněn problémem, jehož semínka byla zasazena už v roce 2003, po zastavení ropného průmyslu. Mluvím o upevnění směnného kurzu.

Toto opatření fungovalo jenom v období, kdy byla cena ropy relativně vysoká. V momentě, kdy šla cena ropy  dolů, vytvořilo obrovský problém. Maduro se pevného směnného kurzu držel v situaci, kdy to už nedávalo smysl, a to znásobilo efektivitu útoku na ekonomiku z řad opozice.

Dokud vláda zachovává tento systém odstupňovaného směnného kurzu, ukazuje opozici velké slabé místo k ekonomickému útoku a podrývání vlády. Co pak vláda reálně dělá, je subvencování všech produktů. Musí si uvědomit, že Venezuela není ostrov. Pokud takto masivně dotujete zboží, bude překračovat hranice a budete čelit nedostatku, hlavně v kontextu kontroly cen.

Místo toho by vláda měla dotovat příjmy obyvatel. Dodatečný příjem nebude odsáván přes hranice jako zboží. Ale vláda z nějakého důvodu toto opatření stále neopustila.

Eva María: Já to vidím tak, že když začala krize, měli Maduro a Spojená socialistická strana Venezuely (PSUV) dvě možnosti: Mohli se pokusit ji vyřešit tím, co kapitalistické vlády (jak reformistické, tak pravicové) dělají neustále – protlačením balíčku škrtů s nadějí na zvýšení zisků. Nebo mohli revoluci radikalizovat. Po tom volal Chávez na sklonku svého života:  reaktivujte základnu, demokratizujte stranu, obraťte se ke komuně.

Ale jak je vidět, pod Madurovou vládou k této radikalizaci levice nedošlo.

Naomi Schiller: Také  musíme mít na zřeteli posun Madurovy vlády k velmi silné koncentraci formální kontroly. V mnoha ohledech se Madurova vláda staví proti dalšímu fungování jak procedurální liberální demokracie, tak participativní demokracie ve Venezuele.

Lidé jsou naprosto mimo mísu, když kritizují Madura za to, že útočí na venezuelskou demokracii, a vůbec se nezamýšlejí nad tím, jakou „demokracii“ by zavedla opozice. Bránit úzkou procedurální demokracii bez ohledu na ekonomická nebo sociální práva je neplodná a nezodpovědná konverzace. Ale i přesto se i spojenci vlády v tuto chvíli obávají nárůstu autoritarizující koncentrace moci.

Za Madura také vidíme pomalý posun zpět k neoliberálním předpisům. Myslím, že lidé ve Venezuele, kteří se hlásí k chavismu, jsou si tohoto vědomi, a ocitají se tak ve velmi složité pozici.

Gregory Wilpert: Zavádění neoliberálních nástrojů nevidím. Po pravdě řečeno se Maduro pokusil revoluci rozšířit, vytvořením CLAP, neboli Výborů pro místní výrobu a distribuci. To byl mechanismus zapojení populace do každodenních politických procesů na vyvážení ekonomických problémů.

Eva María: Ale podívejte se na zóny volného obchodu, které Maduro zavádí – to očividně není levicové!

Naomi Schiller: Abych byla upřímná, s ekonomickou politikou plnou nedostatků a všemi těmi chybami, kterých se tato vláda dopustila, je pro mě těžké říct, kterým směrem se vydává. Myslím, že je to těžké pro všechny.

Eva María: Madurova vláda se už vyčerpala. Ukazují se její hranice. Nemyslím, že by levice měla být součástí téhle vlády. Nemyslím, že by o této vládě měla levice uvažovat jako o spojenci nebo o spojenci venezuelského lidu. Drží se staré známé reakce na kapitalistickou krizi, přestože tato reakce škodí pracujícím lidem a chudým.

Naomi Schiller: Přesto, jak je mnoho lidí vůči Madurovi nedůvěřivých, přesto, jak lidé trpí, má mnoho levicových Venezuelanů pocit, že bránit Madura je jediný způsob, jak zastavit pravici.

Eva María: Neříkám, že celý bolívarský proces byl chybou – samozřejmě chybou nebyl. Ale musíme se vydat k něčemu novému. Ten proces je už očividně mrtvý. Model sám selhal. V tento moment je to jasné. Teď, myslím, se musíme posunout k velmi odlišnému modelu – mnohem demokratičtějšímu.

O obnově levice

Jacobin: Jaké kroky by měly být podstoupeny?

Naomi Schiller: Nedávno mi přítel ve Venezuele řekl něco, co mi utkvělo v paměti: „Světová levice je neskutečně krutá. Chtějí dokonalou revoluci, kterou je nemožné udělat.“

Myslím, že se lidé ve Venezuele cítí opuštěni. Chvíli jsme mohli vidět neuvěřitelnou solidaritu, nadšení z Venezuely všude ve světě. A oni to cítili! Do země plynul proud energie, všichni možní lidé do Venezuely cestovali a chtěli něco přidat, zapojit se, učit se.

To z mnoha důvodů zcela opadlo. Ale teď vidí Venezuelané od mezinárodní levice jen ostrou kritiku. A Venezuelané jsou taky kritičtí! Jsou velmi kritičtí vůči Madurovi, i když někteří prosazují jednotu. Jsou si vědomi jeho autoritářských sklonů. Nejsou naivní ohledně možných hrozeb na obzoru. Ale nejsou naivní ani ohledně svých nepřátel. Při předhánění se v kritice Madura mnoho lidí odepsalo i Venezuelany, kteří bojují za sociální spravedlnost ve velmi složitém a nepřehledném kontextu. Vidíme tady takovou solidaritu do pěkného počasí.

Eva María: Jde o to, dobře, jak se Caracazo odehrálo? Když probíhalo, byla to nejvýbušnější reakce na neoliberální strukturní úpravy, kterou kdy region viděl. Ale neproměnilo se v žádnou formu vyšší politické organizace, ať už jako strana nebo cokoli jiného.

Místo toho jsme o deset let později dostali Cháveze – člověka, který přišel z armády, který  se organizoval mezi konspirátory v levicových vojenských elitách. Pocházel z velmi chudého prostředí a opravdu chtěl věci změnit. Ale to pro něj neznamenalo utvářet stranu s masami lidí; znamenalo to dělat všechno pro lidi, protože na to měl prostředky.

Organizovaná levice z většiny vstoupila do PSUV, když ji v roce 2007 Chávez založil. Je těžké to ohodnotit jako chybu, protože najednou vstoupilo pět milionů lidí – masy se daly do pohybu. Ale teď je těžké určit, kam dál.

Gregory Wilpert: Vzhledem k tomu, že se zdá dost nepravděpodobné, že se PSUV zrenovuje zevnitř, myslím, že je zde místo pro nějakou vnější sílu. Organizovaná levicová síla v koalici se stranou nebo poskytující kritickou podporu by mohla PSUV dotlačit k vnitřním reformám.

Myslím si, že v tomto směru nějaký slibný vývoj už  proběhl. Maduro měl dokonce nedávno proslov, ve kterém přiznal, že PSUV je potřeba reorganizovat. Myslím, že toto uvědomění přichází právě zvenku, od levice.

Eva María: Revoluční organizace, se kterou jsem nejvíce v kontaktu – Marea Socialista – se poprvé přidala k PSUV pod podmínkou, že se bude dále nezávisle organizovat mimo stranu. Nedávno se od strany odtrhli, a pořád není jasné, jakou váhu nyní  mají.

Ale to je myslím přesně to, co se má stát – odklon od chavismu a PSUV. Je čas poučit se z minulosti a znovu si promyslet, jak má levicové řešení vypadat. Potřebujeme, aby se lidé dívali na levici jako na místo, které nabízí řešení. Chavismus  to nedělá. V podstatě je v defenzivě.

Naomi Schiller: Lidé, se kterými spolupracuji, jsou dost neotřesitelní v přesvědčení, že udržovat jednotu s Madurem je, i přes problémy s jeho vládou, jediná cesta vpřed. A myslím, že k tomuto závěru došli s ohledem na to, jak odhadují sílu pravice, jak vidí tuto hrozbu.

Takže lidé říkají: „Musíme posunout revoluci vpřed a obnovit socialistický horizont, ale mezitím musíme bránit Madura.“ A nejsou z toho nadšení. Je to velmi zdráhavé vyhlášení jednoty.

O poučení

Jacobin: Co máme říct svým dětem? Co máme říct sami sobě?

Naomi Schiller: V roce 2007 jsem seděla v zaplněném obchoďáku v centru Caracasu a přítel mi řekl: „Víš, tahle revoluce je prostě moc jednoduchá.“ Mluvil, o povrchnosti projektu – o snadné dostupnosti zboží, o tom, že se v tu chvíli nezdálo potřebné měnit ropnou ekonomiku. A taky tu samozřejmě byla skutečnost, že bolívarianismus v některých ohledech naplňoval touhy lidí po vzestupné třídní mobilitě.

Můj přítel měl pocit, že v některých aspektech byl proces velmi povrchní a nedonutil lidi projít si nezbytným procesem analýzy systému, vytváření solidarity, budování militantnosti. To samozřejmě není celý obrázek – mnoho lidí budovalo solidaritu, mnoho lidí se stávalo militantnějšími. Ale nazapomínejme na tohle.

Myslím, že příklad bolívarského procesu nás nutí kriticky se podívat na naše předpoklady k sociálním hnutím a státu. Nemůžeme uvažovat o chudých lidech nezbytně jako o síle vymezující se vůči i státní moci a o státu nezbytně jako o nepříteli lidí. Musíme být mnohem opatrnější a brát mnohem větší zřetel na místo a čas.

Eva María: Myslím, že to nejdůležitější je, že lidé doopravdy chtějí levicovou alternativu. Chávezovy nejúspěšnější roky byly ty, ve kterých byl nejradikálnější. Někteří z mých soudruhů byli na Světovém sociálním fóru v roce 2005, a když Chávez řekl slovo socialismus, prý nastal pětiminutový potlesk. Nemohl pokračovat v projevu! To podle mě ukazuje, co lidé doopravdy hledají – ne nějakou průměrnou „pololevici“, ale opravdovou, bojující levicovou vizi.

Gregory Wilpert: Dalším ponaučením je něco, co několikrát zmínil [Álvaro] García Linera, viceprezident Bolívie, a myslím, že tím kritizoval Venezuelu – nemůžete ignorovat ekonomiku.

Jasně, domácím cílem je pokusit se dosáhnout socialistické ekonomiky a tak dále, ale faktem je, že stále žijeme v kapitalistickém světovém trhu. Nemůžete úplně zavřít oči před realitou, ve které se vaše země nachází. Bohužel, to se zřejmě rozhodli dělat někteří vlivní chavisté  a myslím, že to vedlo k těm ekonomickým problémům, kterým Venezuela teď čelí.

Eva María: Myslím, že je důležité kriticky analyzovat chavismus.  Tato kritická analýza nám pomůže zůstat skeptickými vůči hlasům z některých částí levice, které chtějí stále znovu definovat socialismus, a jaký  může být v této údajně „nové“ době.

Je to pravda – levice byla v průběhu posledních čtyřiceti let úplně demoralizována. Neoliberalismus rozdrtil odbory, rozdrtil masové strany pracujících lidí. Ale v současnosti lidé, i někteří socialisté, zaměňují totální demoralizaci levice za neschopnost pracující třídy jít do ofenzivy a klást požadavky. Tak se obrací k státním řešením.

Zkušenost s Chávezem nám říká, ať přestaneme hledat zkratky, protože nás očividně jen zbržďují a dovolují tak pravici, aby získala prostor svými  starými, osvědčenými způsoby – populismem a nacionalismem a tím vším. Potřebujeme obnovit podstatu socialismu strategií, jak se k němu opravdu dostat.

 

 

O autorech

Eva María je členkou International Socialist Organization, pochází z Venezuely.

Naomi Schiller je odborná asistentka antropologie na Brooklyn College a autorka knihy Channeling the State: Community Media and Popular Politics in Venezuela.

Gregory Wilpert je autorem knihy Changing Venezuela by Taking Power: The History and Policies of the Chávez Government a zakladatel serveru VenezuelaAnalysis.com.

Anglický originál v časopise Jacobin:

Přeložila Iva Hammerbauerová

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •