Je xenofobie přirozená?

Stránka Dictionary.com na konci listopadu oznámila, že jejím Slovem roku (World of the Year) 2016 byla „xenofobie“, kterou definuje jako „strach nebo nenávist vůči cizincům a lidem odlišných kultur“.

Vyhledávání tohoto slova dosáhlo svého vrcholu v červnu po referendu o Brexitu a projevu prezidenta Obamy, ve kterém obviňoval Donalda Trumpa z podněcování „nativismu a xenofobie“. Hojně se vyhledávalo také den po Trumpově zvolení. Dictionary.com upozorňuje: „Tento rok jsme byli ve Spojených státech svědky vzestupu ,alternativní pravice‘, bílého nacionalismu a ostatních ideologií, které podněcují nenávist namířenou zejména vůči muslimům, Latinoameričanům, Židům, LGBT komunitě, černošským Američanům a dalším menšinám.“

Zatímco mnozí lidé tento vývoj a prudký nárůst trestných činů z nenávisti odsoudili, jiní se snažili z nich udělat něco normálního.

Bývalý starosta Londýna a současný britský ministr zahraničí Boris Johnson, který vedl kampaň za vystoupení Velké Británie z Evropské unie, jednou svému publiku řekl, že xenofobie „je součástí lidské přirozenosti. To ale neznamená, že lidi jsou špatný, jasný?“

Bílí nacionalisté a neonacisté jdou mnohem dál, když tvrzení o lidské přirozenosti používají k ospravedlnění extrémně protiimigrační a rasistické politiky.

Ovšem myšlenka, že xenofobie je součástí lidské přirozenosti, byla obhajována i některými biology a psychology. Například když v 70. letech harvardský entomolog Edward O. Wilson, jeden z předních světových expertů na mravence, ve své knize Sociobiologie tvrdil, že charakteristiky jako konkurenční boj, agrese, teritorialita, xenofobie a válčení jsou univerzální a mají genetický základ.

Podobná tvrzení vzešla nedávno i od některých takzvaných evolučních psychologů, kteří říkají, že základní rysy lidského myšlení byly zformovány evolučními tlaky, jimž čelili první lidé, a od té doby se příliš neproměnily.

Mezi těmito tlaky byla pravděpodobně potřeba přežít v malých skupinách, jež mezi sebou bojovaly. Snaha přežít zvýhodňovala skupiny, které rozlišovaly mezi „insidery“ a „outsidery“, a dávaly přednost prvním před druhými.

Tyto argumenty vedou k závěru, že pokusy o vytvoření společnosti založené na rovnosti a spolupráci spíše než na nerovnosti a konkurenčním boji, jsou v rozporu s povahou člověka. Wilson prý takto vtipkoval o marxismu: „Báječná teorie. Špatný živočišný druh.“

Evoluční psycholog Steven Pinker kritizuje „marxisty, akademické feminist(k)y a kavárenské intelektuály“ a tvrdí, že nerovnost a konflikty jsou nevyhnutelnou součástí lidské společnosti. Podle Pinkera „byla standardní marxistická teorie lidské přirozenosti vyvrácena mnoha důkazy, včetně antropologických poznatků a Darwinovy teorie.“

Argument, že se lidská přirozenost vylučuje s radikálními společenskými změnami, je tady nejspíš od doby, co existuje třídní společnost. Ale mylné  jsou teorie sociobiologů a evolučních psychologů.

Úvaha, že strach nebo nenávist vůči cizincům je univerzálním rysem lidské psyché, je jednoduše chybná. Harvardský biolog Richard Lwontin k tomu poznamenává: „Přístup lidí k odlišným kulturám a zemím se ohromně lišil a liší v různých časech a mezi různými třídami. Může být ruská aristokracie 19. století, která na cokoli slovanského pohlížela s despektem, která upřednostňovala francouzštinu, a která vzhlížela k Německu pro jeho vojenské a technologické prostředky, označena za xenofobní? Obzvláště vzdělanější a vyšší třídy hledaly to „nejvyšší“ a „nejlepší“v jiných kulturách.“

Evropská aristokracie 19. století není jediným příkladem absence strachu z lidí jiných kultur. Historik Howard Zinn říká, že když v roce 1492 Kryštof Kolumbus se svou posádkou připlul na Bahamy, Aravakové „je běželi přivítat, přinesli jim jídlo, vodu a dárky.“ Zinn také tvrdí: „Tito Aravakové z Bahamských ostrovů byli podobně pozoruhodní jako indiáni na pevnině díky své pohostinnost a víře ve sdílení.“

Samozřejmě, vzhledem ke Kolumbovým záměrům by Aravakové asi dopadli lépe, kdyby byli více ostražití vůči svým návštěvníkům. Kolumbus si napsal do svého deníku toto: „Mohli by z nich být dobří sluhové… S padesáti muži si je můžeme všechny podmanit a donutit je dělat, cokoliv budeme chtít.“ V průběhu několika dalších let Kolumbus se svou posádkou povraždili desítky tisíc indiánů během horečné honby za zlatem.

Ovšem prvotní reakce Aravaků na Evropany je dostatečným důkazem toho, že xenofobie není univerzálním lidským rysem. A lehce si můžeme vzpomenout na nespočet dalších příkladů, kdy lidé z různých prostředí žili ve společné harmonii nebo se spojili napříč národnostmi i etniky pro boj za sociální spravedlnost.

I když je určitý rys univerzální, neznamená to, že má genetickou podstatu. Němčina je téměř univerzální mluvou v Německu, ale nelze si to vysvětlovat tím, že obyvatelé této země mají genetickou predispozici mluvit určitým jazykem.

Sociobiologové někdy tvrdí, že zvířata mají v jistých ohledech společné charakteristiky, například pokud jde o agresi, a že to má pravděpodobně genetický základ. Lewontin ale poukazuje na to, že tento druh uvažování je poněkud nepřesvědčivý: „Jak dokážeme, že otroctví u mravenců a mravenčích královen je stejné jako lidské otroctví a lidské královské rodiny? Jak rozhodneme, jestli je lidská zdrženlivost stejná jako chování zvířat, jemuž se také říká zdrženlivost? Co se stane, když lidské kategorie převedeme analogicky na zvířata, zčásti jako věc pohodlnosti jazyka, a pak tyto rysy ,objevené‘ u zvířat zpátky převedeme na lidi, jako by snad měly společný původ? Ve skutečnosti nemáme sebemenší důkaz, že by anatomický, fyziologický a genetický základ agrese u krys měl cokoli společného s německou invazí do Polska v roce 1939.“

Pokusy evolučních psychologů prokázat, že různé charakteristiky jsou lidské psychice „pevně dané“, také neobstojí. Stejně jako sociobiologové před nimi, evoluční psychologové často ignorují alternativní výklady lidského chování, stejně jako důkazy o tom, že psychické rysy, o nichž tvrdí, že jsou součástí lidské mysli po stovky tisíc let, nejsou vlastně vůbec univerzální.

Samozřejmě víme, že lidské bytosti jsou schopny xenofobie, agrese a dokonce genocidy. Ale stejně tak víme, že lidé mohou být vstřícní vůči cizincům, mohou být altruističtí a solidární. Tvrzení, že první sada rysů je více přirozená než ta druhá, je nepodložené.

Sociobiologové a evoluční psychologové si přisvojili ultra-adaptacionistický pohled, jenž každý jednotlivý aspekt lidského chování nebo myšlení vysvětluje jako biologickou adaptaci tvarovanou přírodním výběrem.

Ale zatímco lidská inteligence byla jistě předmětem přírodního výběru, je velmi nepravděpodobné, že by specifické chování nebo psychologické vlastnosti byly pevně dány v našich mozcích. Jak jednou prohlásil evoluční biolog Stephen Jay Gould:Ústřední prvek naší biologické jedinečnosti je také hlavní příčinou pochyb o tom, že naše chování je přímo zakódováno ve specifických genech. Tímto prvkem je samozřejmě náš veliký mozek.

Výrazné zvětšení mozku v průběhu lidské evoluce (…) dodalo dostatečně množství nervových spojení na přeměnu neflexibilního a dosti rigidně naprogramovaného ,zařízení‘ v labilní orgán obdařený takovou logikou a pamětí, která nahradila nenaprogramované učení a stala se základem sociálního chování. Flexibilita může být dost možná tím nejdůležitějším determinantem lidského vědomí; přímé naprogramování chování se pravděpodobně stalo neadaptivním.“

Biologičtí deterministé tvrdí, že naše geny přísně omezují možné formy lidského chování. Skutečné dějiny evoluce oproti tomu ale ukazují na velmi odlišný obraz lidské přirozenosti.

Když naši předkové přestali žít na stromech a začali chodit vzpřímeně, jejich ruce tím byly uvolněny k produkování a užívání komplexnějších nástrojů. Užívání nástrojů způsobilo evoluční tlak na silnější vývoj mozku, což přineslo zvýšení inteligence a vznik jazyka. Toto je základem obrovské flexibility lidského jednání.

Je to schopnost člověka učit se a předávat nově nabyté vědomosti a chování pozdějším generacím, kvůli které je nemožné porozumět z biologického hlediska složitostem lidské společnosti, ačkoli jsme biologickými bytostmi.

Tyto úvahy evoluční biologie jsou posíleny tím, co víme o vývoji mozku v životě individuálního člověka. Zatímco některé periferní struktury, jako např. smyslové buňky, jsou geneticky dané, většina struktury mozku se vyvíjí jako výsledek proliferace mozkových buněk následovanou procesem „pruningu“.

Zatímco počáteční proces proliferace je pod kontrolou genů, proces pruningu mozkových buněk závisí na interakci mezi buňkami a prostředím. Finální kortikální struktury tedy nejsou specifikovány primárně geneticky, nýbrž jsou tvarovány naším okolím.

Netvrdím, že neexistují žádné biologické limity lidského chování, ale že máme biologicky na výběr z více různých druhů chování než jakýkoli jiný živočišný druh.

Lidské bytosti nejsou od přírody násilné, sobecké, soutěživé, hamižné nebo xenofobní. Pro společnost není přirozené být organizovanou hierarchicky nebo tak, že ženy budou mít nižší sociální status než muži. Moderní kapitalistická společnost neexistuje proto, že by jako jediná odpovídala lidské přirozenosti.

Je pravdou, že za různých společenských a historických okolností se může lidské chování a psychika dramaticky lišit, stejně jako za různých fyzikálních podmínek může mít voda pevné, kapalné nebo plynné skupenství. To však neznamená, že lidé jsou nekonečně tvární nebo že neexistují žádné biologické vazby na lidské chování.

Jak Gould poznamenal, „vedli bychom velmi odlišné sociální životy, kdybychom prováděli fotosyntézu (žádné zemědělství, setkávání se nebo lov, hlavní to determinanty naší sociální evoluce), nebo měli životní cyklus jako komáři,“ kteří požírají těla svých matek zevnitř, a následně jsou během několika dní sami sežráni svými vlastními potomky.

Rozsah potenciálních druhů lidského chování má ale své limity. Kdyby takové limity neexistovaly, pak by bylo v třídních společnostech možné, aby většina populace byla sociálně uzpůsobená k trvalému smíření se s vykořisťováním a útlakem. Ovšem celá historie třídních společností tuto ideu vyvrací.

Nikdo si toho nebyl vědom lépe než Marx, což je důvod, proč ve svých raných spisech odsuzuje kapitalismus jako nehumánní, jako společnost, v níž většina lidí nemůže žít uspokojivý život, vykonávat naplňující práci nebo tvořit vztahy s jinými lidmi či zbytkem přírodního světa. Jinými slovy, kapitalismus ničí základní lidské potřeby a lidskou přirozenost. „Předně v tom, že práce (v kapitalismu) je pro dělníka vnější, tj. nepatři k jeho podstatě, že tedy svou prací neafirmuje sám sebe, nýbrž se popírá, že mu v ní není dobře, nýbrž je v ní nešťasten, nerozvíjí v ní žádnou svobodnou fyzickou ani duševní energii, nýbrž moří svou tělesnost a ruinuje svého ducha.“

Biologičtí deterministé chtějí, abychom věřili, že lidský talent je nedostatečný, takže hierarchická uspořádání, která existují v kapitalistické společnosti, odráží lidskou přirozenost. Marxisté oproti tomu tvrdí, že kapitalismus není přirozený, a že umělé limity kladené na lidský rozvoj našimi současnými formami organizace společnosti jsou těmi reálnými limity našeho potenciálu.

V kapitalismu většina lidí nemá kontrolu nad ústředními záležitostmi svých životů a je schopna vyzkoušet si kreativně pracovat jen v omezené míře, pokud vůbec. To má za následek obrovské plýtvání lidským talentem. Ve společnosti bez vykořisťování a útlaku by lidská kreativita nebývale kvetla. Jak poznamenal ruský revolucionář Lev Trockij, v socialismu „bude cílem člověka zvládnout své vlastní pocity, pozvednout své instinkty do výšin vědomí, učinit je transparentními, rozšířit svou vůli do skrytých zákoutí, a tím sám sebe posunout do nové roviny… Průměrný člověk dosáhne výše Aristotela, Goetheho nebo Marxe. A nad tímto hřebenem se budou vyvyšovat nové vrcholy.

Z anglického originálu na Socialistworker.org přeložila Kristýna Trochtová

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •