Z dějin třídních bojů: Aristoníkova „revoluce“ v Malé Asii (130/129 př. n. l.)

Příbližně před dvěma tisíci sto pětatřiceti lety (přesné datum je nejisté) potlačila armáda starověkého Říma v Asii povstání, které se z původního pokusu královského levobočka o uchvácení trůnu proměnilo v sociální hnutí otroků a dalších nižších vrstev. O jeho průběhu a cílech toho dnes víme velmi málo, mohla by však být ojedinělým příkladem radikálního revolučního programu v době, která jinak nikdy tak daleko nedospěla.

Otroctví bylo jedním ze základních rysů společností starého Řecka a Říma. I když otroci podle nejnovějších odhadů tvořili v Římské říši jen šest až dvacet procent obyvatelstva a jejich skutečný ekonomický význam zůstává předmětem debat, faktem je, že bez této menšiny nebylo fungování antického společenského ani politického systému, jak jej současníci znali, myslitelné.

Postoj společnosti tomu odpovídal: lidé starověku se lišili v názorech na to, jak pohlížet na otroky, jak s nimi zacházet, jaká práva jim přiznávat, existenci otrokářství však pokládali za samozřejmost tím nevyhnutelnější, že si neuměli představit, čím ho nahradit. Výjimky, k nimž patřila např. Sparta, byly nenapodobitelné vzhledem k svéráznosti tamního společenského zřízení, nehledě na to, že postavení dolních vrstev tam ve srovnání s otroky ve zbytku Řecka nebylo o moc lepší. A pokud některý filozof (viz zejména Platón) načrtával ve svém učení obraz ideální obce, v níž nehrálo otroctví roli, šlo o utopii, o níž sám podotýkal, že není jeho cílem snažit se ji uskutečnit.

Otrok nebyl z hlediska práva pokládán za člověka: měl postavení věci, s níž měl majitel právo nakládat, jak uznal za vhodné – ukládat mu jakoukoliv práci za jakýchkoliv podmínek, dávat mu obživu jen podle vlastního uvážení, rozhodovat o jeho volném čase (pokud mu vůbec nějaký poskytoval), libovolně ho trestat, dál přeprodat, anebo i bezdůvodně zabít. V praxi byl přístup jak Řeků, tak i Římanů k vlastním otrokům velmi různý: od největší surovosti k přátelskému vztahu, který časem vyvrcholil propuštěním na svobodu.

Za takových podmínek může překvapit, že často slyšíme o případech neposlušnosti či útěku otroků či dokonce o zavraždění špatného pána, jen zřídka však o rozsáhlých otrockých povstáních. V klasickém Řecku (VI. až IV. století př. n. l.) nemáme žádné takové povstání doloženo, a i v Římě o nich víme jen v krátkém období II. a I. století př. n. l., a to ještě jen o několika. Hlavní důvody jsou dva. Zaprvé, stejně jako v dnešní Evropě tvořili nejnižší vrstvu pracujících (v tomto případě otroky) z velké části cizinci – až na to, že místo migrantů se jednalo o lidi, kteří sem byli zavlečeni proti své vůli: buď je vlastní krajané prodali řeckým a římským obchodníkům, nebo byli do Řecka či Říma zavlečeni jako válečná kořist. Jen menší část z nich měla děti, jen menší část otroků tedy byli místními rodáky. V neznámé zemi, bez společného jazyka i tradice nebyl kolektivní odpor snadný. To by ovšem ještě nebyla taková překážka (jak měly ukázat římské dějiny stejně jako v případě migrantů dějiny moderní), kdyby navíc nebyli otroci zpravidla silně rozptýleni: většina rodin měla doma pouze jednoho či dva otroky, kteří vypomáhali při práci na poli, v dílně či v domácnosti, nezřídka pracovali bok po boku svého pána a v lepším případě se fakticky stávali neplnoprávnými příslušníky rodiny (neplnoprávná, i když na jiné úrovni, byla ostatně i ženská část pánovy domácnosti; v Římě měl navíc pán domu oproti Řecku právo života a smrti nejen nad otroky, ale i ženou a dětmi, i když v tomto případě zákon kladl jeho libovůli omezení). Dílny zaměstnávající několik desítek otroků na jednom pracovišti nebyly převládajícím jevem. Třídní sounáležitost se v takové situaci mohla vyvinout jen těžko.

Svět v pohybu, středomoří ve varu

Takový byl stav věcí, když na přelomu III. a II. století př. n. l. začal Řím prodělávat dalekosáhlé změny. Římská republika se tou dobou stala světovou velmocí, do které díky úspěšným válkám plynuly peníze, zboží i váleční zajatci. Není třeba upřesňovat, že nové bohatství nebylo mezi Římany rozdělováno rovnoměrně: jeho většina končila v pokladnicích elity, která vojenské výboje vedla a sama rozhodovala, jaký díl kořisti připadne jim, jaký obyčejným vojákům a jaký státu, jehož vedení bylo rovněž v jejích rukách. Majetek římských aristokratů rozhojňovaly mimo jiné tisíce otroků, kteří končili na jejich velkostatcích. A velkostatky rychle rostly: drobní rolníci, kterým vojenská služba v dalekých zemích už tak ztěžovala práci na vlastním políčku, nemohli na trhu se zemědělskými produkty konkurovat laciné otrocké práci a stále častěji upadali do zadlužení, které ústilo v propadnutí selského hospodářství věřitelům a v jeho prodej bohatším sousedům.

Stejně pronikavě se měnily i podmínky otrocké práce: namísto vypomáhání drobnému hospodáři byla nyní typickým údělem otroka na venkově úmorná práce stovek lidských duší pod dozorem drábů a za neustálého uplatňování fyzického násilí, přičemž jim v některých případech nebyl poskytován ani dostatek stravy a ošacení – majitelé počítali s tím, že jejich pracovní síly si zajistí přežití přepadáváním náhodných cestujících. Osobní vztah pána a otroka byl minulostí, jedinou hodnotou byl nyní co největší zisk za každou cenu.

Bylo jen otázkou času, kdy dojde k výbuchu. Již z první poloviny druhého století máme doloženy drobné vzpoury, o nichž mnoho nevíme, ať už skutečně stačily vypuknout, nebo byly díky udání včas zmařeny. K prvnímu velkému povstání došlo v roce 140 nebo 139 př. n. l. na Sicílii, kde velkostatkáři investovali do zemědělství nejvíce a která se hemžila masami zbídačelých otroků pocházejících nejčastěji ze Sýrie. Vůdcem povstání se stal otrok jménem Eunús, který v domě svých pánů nacházel uplatnění jako cosi mezi astrologem a dvorním šaškem, a který se patrně u svých syrských krajanů těšil autoritě náboženské povahy. O tom, jaké napětí na Sicílii doutnalo, svědčí jak rychlost, s jakou se povstání rozšířilo (během několika dnů narostl počet povstalců ze čtyř stovek na deset tisíc a záhy pod jejich vypuklo další povstání v západnější části ostrova), tak i divokost, s jakou otroci své bývalé pány vraždili.

Eunús se brzy nechal prohlásit králem a v části Sicílie, která se ocitla v jeho moci, začal budovat monarchii po vzoru své rodné Sýrie. Jeho stát se udržel kolem sedmi let. Římská republika totiž hnutí tolik opovrhovaných otroků dlouho podceňovala a držela se krom toho zásady, že je–li otrok majetkem svého pána, pak jsou případné problémy pána se svými otroky jeho soukromou věcí. Dalším důvodem bylo, že republika měla dost svých vnitřních politických problémů. Když se roku 132 př. n. l. po několika menších pokusech konečně odhodlala k rozhodnému zásahu, bylo to nejen proto, že Sicílie byla pro Řím hlavní zásobárnou obilí, ale také proto, že Eunoovo povstání začínalo mít ohlas v jiných částech středomoří: k ozbrojeným vzpourám otroků došlo na řeckých ostrovech Délos a Chios, v Athénách, v jižní Itálii a dokonce i v poměrné blízkosti samotného Říma. Tato vystoupení byla vesměs rychle potlačena, vedla však k tomu, že si Římané uvědomili vážnost situace. Elitní římské jednotky během několika měsíců získaly převahu nad sicilskými otroky, kteří byli masově mučeni a popravováni, sám Eunús zemřel krátce po upadnutí v zajetí na náhlou chorobu.

Právě v době, kdy se sicilské povstání chýlilo k porážce, rozmáhalo se v Asii hnutí otroků, o které nám tu jde. Než však k němu přejdeme, musíme si říci pár slov o některých hranicích, které boje antických otroků za svobodu většinou nedokázaly překročit.

Za svobodu – ale jen svou vlastní

Viděli jsme již, že po opanování části sicilského území založil Eunús monarchii, jak ji povstalci znali ze svých původních domovů. Alespoň se tak domýšlíme z toho, že začal používat jméno „Antiochos“, tak časté u syrských králů. Jak přesně jeho monarchie fungovala, nevíme (vzhledem k nestabilním podmínkám a trvalému vojenskému ohrožení mohla navíc za sedm let jen těžko vybudovat stabilní instituce), ale nebudeme asi přehnaně pesimističtí, budeme–li pochybovat, že jeho programem byla společnost s menšími sociálními rozdíly, než bylo v antickém světě obvyklé. Nevíme ani nic o tom, že by povstání zpochybňovalo otroctví jako takové.

Podobný obraz máme u dalšího povstání sicilských otroků o tři desetiletí později, v roce 104 př. n. l. Příčiny byly tentokrát odlišné: Římané, kteří právě vedli vyčerpávající válku proti germánským kmenům útočícím na ně ze severu, požádali o vojenskou výpomoc své královské spojence (ve skutečnosti spíše loutkové vládce) v Malé Asii. Jako šok na ně zapůsobila odpověď krále Bíthýnie, že jejich požadavku není schopný vyhovět, neboť většina jeho bojeschopných poddaných byla odvlečena do otroctví římskými daňovými výběrčími (detaily neznáme: je možné, že výběrčí – v zásadě soukromé podnikatelské společnosti, které úkol vybírat v určité oblasti daně vysoutěžily ve výběrovém řízení a vedle toho se věnovaly i jiným finančním aktivitám – považovali královy poddané za zástavu, po které sahali, když král nebyl schopný splácet půjčky, které si u nich vzal). Římský senát dal ihned pokyn k prošetření, kolik otroků zejména na Sicílii bylo do stavu otroctví uvrženo protiprávně. Když pověřený úředník vyzval poškozené, aby se u něho přihlásili, obdržel během několika dnů stovky stížností, jejichž počet rychle stoupal. Pod tlakem místních statkářů i římských obchodníků však brzy svou výzvu odvolal a vyšetřování ukončil. Zklamané naděje zapůsobily mezi otroky jako rozbuška.

Po celém ostrově začaly propukávat drobné vzpoury, z nichž dvě rychle nabyly na významu: na východní Sicílii stanul v čele hnutí jistý Salvius, na západě se velení ujal otrok jménem Athénión (stejně jako Eunús i oni se mezi otroky těšili uznání pro své věštecké schopnosti). Athénión se brzy podřídil autoritě Salvia, který se nechal korunovat králem, tentokrát pod syrským jménem Trýfón. Je příznačné, že stejně jako v případě Eunoova povstání ve třicátých letech i nyní iniciovali povstání lidé, kteří stáli v otrocké hierarchii nejvýše a měli tedy ve srovnání s ostatními záviděníhodné postavení: Salviovo povolání nám není známo, Athénión však sloužil u svého pána jako správce, měl tedy za úkol vykonávat dozor nad všemi ostatními otroky a rozdělovat práci mezi ně. Překvapivé je to jen zdánlivě: že se do čela utlačovaných stavějí ti z nich, kteří útlak pociťují méně tíživě, je v dějinách třídních bojů velmi časté už díky větší volnosti, možnostem a sebevědomí, které jim jejich postavení dává.

Další detail z vývoje povstání je už povážlivější: když začal Athénión po prvních dnech organizovat obranu proti očekávanému římskému zásahu, přinutil všechny vzbouřené otroky s výjimkou vojensky nejzdatnějších, aby na jím ovládaném území nadále vykonávali práci, kterou dříve konali pro své bývalé pány. Také to je časté u utlačovaných skupin, jejichž útlak není dán čistě ekonomicky, ale i právně nebo třeba rasově, takže jsou v nich vrstvy lépe a hůře situované. Vidíme to i v moderních dějinách, např. u protifrancouzského povstání otroků na Haiti (1804), které bylo sice (na rozdíl asi od starověkých povstání) skutečně vedeno za zrušení otroctví ve jménu lidských práv (a proti rasismu), v nové republice však byla většina bývalých otroků vykořisťována novými kapitalistickými zaměstnavateli z řad nejlépe postavených otroků a propuštěnců, kteří se po útěku otrokářů stali vlastníky většiny půdy na ostrově a měli pod palcem politiku i úřady. Osobní svoboda sice změnila postavení většiny k lepšímu, neodstranila však její bezmocnost proti silnějším, a noví páni svým chováním v lecčem přimomínali ty staré. Mohli bychom tu uvést i příklad Jižní Afriky na konci dvacátého století, kde černošská střední třída po zrušení rasových diskriminací přebrala od bělochů vládu a státní správu, na společenských vztazích se však změnilo méně, než ostatní černoši doufali. Také ve starém Římě netvořili otroci jednolitou skupinu: vedle bídných a do úmoru dřících venkovských otroků byli mezi nimi i městští otroci s pohodlnějším způsobem života, kteří se často k povstání odmítali přidávat, někteří z nich byli dokonce špičkovými specialisty ve svém oboru, v němž se jim dostalo drahého vzdělání na náklady svých majitelů. Jiní konečně vykonávali ve službách svého pána rozhodovací pravomoci a byli tak srovnatelní s dnešními „středními manažery“, stejně jako všichni ostatní otroci však nebyli zákonem považováni za lidské bytosti a byli svým vlastníkům vydáni zcela na milost. Taro skupina otroků měla motivaci k úniku z otrockého postavení (a dostatečnou kvalifikaci k tomu, aby převzala do vlastních rukou výkon veřejné správy), nikoliv však ke změně společenského systému.

Druhé sicilské povstání trvalo zhruba tři roky, během nichž dokázalo odrazit několik římských vojenských intervencí. Poraženo bylo až roku 101 př. n. l. O dalších třicet let později (73 až 71 př. n. l.) propuklo v jižní Itálii povstání ze všech nejproslulejší, Spartakovo. U jeho zrodu stáli gladiátoři z Capuy, většinu mnohatisícového vojska, které se pod jejich vedením záhy shromáždilo, však i tady tvořili otroci zběhlí z jihoitalských zemědělských velkostatků. Podle dnešních historiků Spartacus usiloval nikoliv o organizovaný únik z Itálie, nýbrž o zlomení Říma za pomoci jeho nespokojených spojenců Itálii. Pokud toto skutečně bylo jeho cílem, pak byly jeho naděje zklamány: spojenci zachovali Římu věrnost a Spartakův následný pokus přeplavit se na Sicílii a tu s pomocí místních otroků vyrvat římské moci ztroskotal. Jeho porážka pak už byla jen otázkou času.

V té době již římští otroci nepocházeli převážně z Asie, ale z keltských, ilyrských a thráckých kmenů, které byly ve srovnání s asijskými královstvími na mnohem nižším stupni vývoje. Podle toho vypadala Spartakova vojenská organizace: zatímco Eunús a Salvius se stylizovali do role východních monarchů, Spartacus vystupoval jako kmenový náčelník – i zde tedy otroci spontánně napodobovali vzory, které znali z domova před ztrátou svobody. Kmeny, z nichž pocházeli, nebyly nijak rovnostářské, natož demokratické, a můžeme se domnívat, že ani Spartacus v tomto ohledu nebyl žádným novátorem. I v tomto případě je tedy pravděpodobné, že máme co do činění s lidmi toužícími nikoliv po společnosti bez útlaku, nýbrž jen po tom, aby sami nebyli mezi utlačovanými.

Na místě je však opatrnost: o otrockých povstáních toho víme velmi málo, jedinými dochovanými zprávami o nich jsou často úsečné zmínky z pera druhořadých antických historiků, zato nemáme ani jediné svědectví z pohledu samotných otroků. Bohužel ještě méně toho víme o hnutí, které možná omezené cíle otrockých vzpour překonalo, a jemuž se nyní budeme věnovat.

Aristoníkos: revolucionář nebo oportunista?

V roce 133 př. n. l., kdy na Sicílii vrcholilo Eunoovo povstání, odehrávaly se v Malé Asii (u dnešního západotureckého pobřeží) události, které zprvu neměly s tímto děním nic společného. Na začátku toho roku zemřel poslední pergamský král Attalos III., který závětí odkázal své království Římu. Proti tomu se postavil jeho nemanželský bratr Aristoníkos, který vznesl nárok na nástupnictví a snad získal na svou stranu některé kruhy obávající se ztráty samostatnosti, nezdá se však, že by se mezi elitami setkal s velkou podporou. Jeho první pokus zmocnit se trůnu vojenským převratem tak byl odražen a Aristoníkos byl nucen stáhnout se do vnitrozemí.

Tím však neřekl své poslední slovo. Po tomto nezdaru se Aristoníkos obrátil na masy, zejména na otroky, ale i na nevolníky (v částech Malé Asie nevolnictví stále přežívalo z dřívějších dob) a svobodnou chudinu. Jaké sliby jim dal, nevíme. Nevíme ani, zda k tomuto kroku přistoupil teprve nyní jako východisko z nouze, nebo zda se o přízeň nižších vrstev ucházel již od začátku svého vystoupení. Jisté však je, že jeho snažení mělo velký úspěch. Během krátké doby se zmocnil značné části pergamského území a několikrát porazil intervenující vojska sousedních králů. O ohlasu jeho programu svědčí, že hlavní město Pergamon ve snaze ubrat jeho agitaci vítr z plachet rozhodlo o osvobození části městských a královských otroků a zároveň povýšilo své vlastní nevolníky a venkovské poddané na svobodné „obyvatele“, zatímco dosavadním „obyvatelům“ udělilo plnoprávné městské občanství. Aristoníkos ovšem zašel patrně dál: jeho poddaní se měli všichni stát občany obce „Héliopolis“, doslova „obce boha Slunce“. Zda to mělo být nové město, které hodlal postavit, nebo symbolický nový název reformovaného království, nelze již říci.

Historikové devatenáctého a první poloviny dvacátého století často Aristoníka označovali za „antického komunistu“. Takové označení je nepodložené: je nepravděpodobné, že by měl Aristoníkos na zřeteli obraz obce, v níž by vládla všeobecná svoboda a rovnost, natož pak rovnost majetková. Od šedesátých let byl pohled na něj postupně revidován, a současní historikové jdou tak daleko, že zpochybňují, že by v Aristoníkově jednání bylo cokoliv převratného a v jeho politice vidí pouhou taktiku. Dodejme ovšem, že historikové antických dějin nebývají radikálním programům nakloněni a po rozpadu východního bloku již zcela ztratili motivaci je u starověkých osobností hledat. Jejich argumenty navíc nejsou zcela přesvědčivé a stojí do značné míry na překrucování starověkého textu, o nějž se dnes opíráme.

Ani dnešní historici ostatně nevylučují, že Aristoníkův program mohl být založen na určité politické teorii. K jeho rádcům totiž patřil stoický filosof Blossius, původem z jihoitalských Cum, činný krátce předtím jako poradce římského sociálního reformátora Tiberia Graccha. Gracchus ve třicátých letech usiloval o vyvlastnění části státní půdy neprávem v uplynulých desetiletích rozebrané římskými velkostatkáři a o její přerozdělení mezi zchudlé drobné rolníky (připomeňme, že právě koncentrace půdy v rukách hrstky aristokratů vedla k vzniku otrokářských velkostatků, které se staly dějištěm povstání; není asi náhoda, že tato povstání se časově kryjí s politickým napětím mezi bohatými a chudými svobodnými Římany, i když zlepšit postavení otroků rozhodně nepatřilo mezi Tiberiovy cíle). Program Tiberia Graccha vyvolal přes svou umírněnost (týkal se jen malé části velkostatkářské půdy) u aristokracie silný odpor a v Římě nebývalé vnitřní rozbroje, které roku 133 vyvrcholily Tiberiovým zavražděním. V atmosféře honu na čarodějnice, které Tiberiovi odpůrci následně rozpoutali, uprchl Blossius před postihem do Asie, kde se přidal právě k Aristoníkovi. Není nijak absurdní uvažovat o tom, že ho oslovily jeho politické koncepce.

Římská republika, která se na základě královské závěti považovala za legálního dědice Pergamu, záhy vyslala do Asie své legie. Ještě v roce 131 dosáhl Aristoníkos nad Římany několik velkých vítězství, v následujícím roce se však válečné štěstí přiklonilo na římskou stranu (Římané ovšem dosáhli převahy mimo jiné otrávením vodních zdrojů, což bylo i samotném Římě přijato s rozpaky). Koncem roku 130 př. n. l. (podle některých až v roce 129) byl Aristoníkos v důsledku nedostatku potravin nucen vydat se do rukou římské moci. V Římě byl později odsouzen k trestu smrti zardoušením, zatímco Blossius se před zajetím zachránil sebevraždou. Přeměně bývalého pergamského království v římskou provincii nestálo již nic v cestě.

Hnutí pergamské chudiny se od povstání sicilských a italských otroků lišilo místními podmínkami: zemědělský velkostatek byl na východě mnohem méně rozvinutý, a i když i tady jeho význam stoupal, venkovský proletariát tu přesto do velké míry žil a pracoval v tradičnějších a méně drastických poměrech. Hlavně se však odlišovalo tím, že bylo vyvoláno shora místo aby vycházelo od otroků samých (zdá se nicméně, že neklid tu stejně jako jinde ve středomoří doutnal již nějakou dobu, a není vyloučeno, že k otevřeným rebeliím docházelo již předtím, než se Aristoníkos objevil na scéně). Zda mu to dodalo hlubší myšlenkový obsah, nelze již zjistit – informací o jeho průběhu máme příliš málo, v tomto případě pouhých půl tuctu vět od zeměpisce Strabóna (a nezapomínejme také, že i mezi otroky byli vzdělanci, kteří by byli schopni k nějaké politické filosofii dospět). Tak jako tak, pokud skutečně šlo o revoluční pokus, byl to pravděpodobně pokus ojedinělý.

Odeznění otrockých povstání

Po potlačení Spartakova povstání roku 71 př. n. l. máme doloženo už jen několik vzpour drobnějšího rozsahu. Vzhledem k vzpomínkám na minulá krveprolití vyvolávala každá z nich mezi Římany vlnu paniky, ve skutečnosti však doba velkých otrockých hnutí skončila. Příčin bylo mnoho: patřilo k nim například posílení státních institucí, které na jednu stranu byly již schopné v místech nepokojů rychle zasáhnout, na druhou stranu stále více regulovaly vztah otroka a pána ve směru větší ochrany prvního z nich (to byl samozřejmě i důsledek psychologického dopadu vzpour na vládnoucí kruhy). Dalším důvodem byl konec velkých zahraničních výbojů a spolu s nimi i masového přílivu levného otrockého „materiálu“ z dobytých území: reprodukce pracovní síly nyní více závisela na přirozeném rozmnožování, což nutně vedlo ke zlidštění životních podmínek, nehledě na to, že pro velkostatkáře začalo být vzhledem k nákladům na výživu otrokovy rodiny výhodnější rozparcelovat půdu mezi svobodné nájemce, jejichž drobná hospodářství vyžadovala mnohem nižší nasazení otrocké práce. Podmínky pro masový odboj otroků tak pominuly, aniž by stačily inspirovat nějakou obecnější emancipační myšlenku.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •