Venezuela: Nedokončená záležitost

Bolívarská revoluce zašla na kapitalismus příliš daleko, na socialismus však nikoliv dostatečně daleko.

Není pochyb, že Venezuela prochází hlubokou krizí. Skupina místních socialistů, která brání odkaz Huga Cháveze, vykreslila bezútěšný obrázek týkající se každodenního života lidí v zemi:

„Pro naplnění koše základních potřeb je potřeba skoro devatenáct minimálních mezd. K tomu přičtěme inflaci, o které se říká, že je nejvyšší na světě, nekonečné fronty kvůli nedostatku, způsobeného hamouněním, spekulací a nízkou zemědělsko-průmyslovou produkcí; společně s obtěžováním ze strany policie a vojenského personálu, dramaty nemocných, kteří nedostávají své léky, korupcí, která není trestána, krizí, týkající se elektřiny a organizovaným zločinem. To vše vytváří ve Venezuele situaci bezprecedentního sociálního, politického a ekonomického chaosu.“

Nezdar vlády Nicoláse Madura týkající se udržení životního standardu lidí dovolil pravicové opozici převzít kontrolu nad Národním shromážděním Venezuely, což vedlo k patové situaci mezi exekutivou a legislativou, která bude muset být vyřešena ať už tak, či onak.

Detaily krize ve Venezuele byly obratně popsány jinde. Ale s čím se prakticky nikdo nevyrovnal, byl význam této krize pro mezinárodní levici, která v minulosti vkládala do bolívarské revoluce velké naděje.

V hledáčku

Není možno se poctivě vyrovnat s tím, co se ve Venezuele pokazilo, pokud nezačneme tím, co chávismus zvládl.

Experiment, zahájený Hugem Chávezem poté, co se v roce 1999 stal prezidentem s umírněným programem sociální reformy, se do hledáčku mezinárodní levice dostal postupně. Richard Gott učinil první pokus vyrovnat se s tímto fenoménem ve svém životopise venezuelského lídra. Jeho kniha si vysloužila opovržlivou recenzi v Guardianu z pera šéfredaktora Buenos Aires Herald, který prohlásil, že Latinská Amerika potřebuje „méně mesiášů a více obyčejných mužů a žen s dobrou ekonomicko-manažerskou reputací.“ To byl na úsvitu jednadvacátého století převládající pohled, navzdory nejlepším snahám protestujících proti globalizaci: všechny zásadní otázky o tom, jak vést ekonomiku, byly již rozhodnuty washingtonským konsenzem, takže vše, co potřeboval dobrý lídr, byly výkonné manažerské schopnosti.

Neúspěšný puč proti Chávezovi v roce 2002 zvýšil mezinárodní zájem o Venezuelu, stejně jako jeho vítězství v referendu o odvolání v roce 2004. Než byl v roce 2006 znovuzvolen, bylo všem pozorovatelům zřejmé, že se děje něco strhujícího, co má pro tuto oblast, jestli ne pro celý svět, významné důsledky.

Vývoj jinde v Latinské Americe pomohl ke krystalizaci tohoto pohledu, od inaugurace Luize Ignácia Luly da Silvy („Luly“) brazilským prezidentem v roce 2003 až k cyklu protestů v Bolívii, který nakonec vynesl k moci Eva Moralese a jeho Hnutí za socialismus. Mainstreamoví novináři začali hovořit o tom, že oblast pohlcuje růžový příliv – vyskytla se spousta ztrápených řečí o „zapomenutém kontinentu“, kde smysluplná ekonomika ustupuje bujícímu populismu.

Pro tyto komentátory bylo dosti nepochopitelné, jak může kdokoliv ve Venezuele považovat Huga Cháveze za atraktivní osobou; myšlenka, že může mít v Evropě a Spojených státech vzkvétající fanklub je přiváděla k naprostému šílenstvím. Jediné vysvětlení, které si dokázali představit, bylo tupé potěšení z Chávezových řečí, nadávajících na Bushovu vládu, jako bylo jeho vystoupení v OSN v roce 2006, kde mával výtiskem Hegemonie nebo přežití od Noama Chomského a s lehkostí mluvil o americkém prezidentovi jako o ďáblovi.

Chávismus u moci

Nicméně pokud by tirády proti Bushovi a Cheneymu stačily na získání obdivovatelů, byl by Mahmúd Ahmadínedžád ikonou z kalendářů. Ve skutečnosti verbální klání, kterému se Chávez oddával, sehrávalo v jeho popularitě malou roli. Co bylo skutečně důležité, byla reputace jeho vlády na domácí scéně. Poté, co se vyrovnal s ranými pokusy pravicové opozice o ekonomickou sabotáž, mohla se chávistická vláda chlubit radikálními omezeními chudoby a zahájila velké iniciativy v oblasti zdravotnictví a vzdělávání, které zlepšily životy miliónů lidí.

Sociální výdaje vzrostly z 8,2 procent hrubého domácího produktu v roce 1998 na 13,6 procent o osm let později. Chudoba se snížila z 55 procent v roce 2003 na něco přes pouhých 30 procent v roce 2006. Když se Chávez poprvé dostal k moci, bylo v zemi jejíž populace čítala 23,4 miliónů lidí, sotva 1600 všeobecných lékařů; do doby, než začal své druhé volební období, se jejich počet zvedl na skoro 20 000 na populaci čítající 27 miliónů lidí. Více než milión lidí se přihlásilo do vzdělávacích programů pro dospělé. To, že se zvýšily ceny ropy, tuto práci samozřejmě ulehčilo, ale nejhlasitější kritici chávismu tyto úspěchy prostě zcela ignorovali.

Navíc k těmto ekonomickým reformám, proměnila Chávezova vláda politický systém ve Venezuele, učinila jej otevřenějším a demokratičtějším. Chávez zdědil politickou kulturu poznamenanou násilím, korupcí a skoro totálním odcizením občanů Venezuely svým vládcům. Určujícím okamžikem v období, které vedlo k jeho vítězství, bylo caracazo v roce 1989. Nově zvolený prezident, Carlos Andrés Pérez, roztrhal svůj slib opustit úsporný program, který požadoval Mezinárodní měnový fond a provedl hluboké škrty ve veřejných výdajích a pak poslal armádu, aby ukončila násilné protesty v Caracasu a dalších městech.

Přesný počet obětí zůstává neznámý. Mnoho ze zabitých bylo pohřbeno v masových hrobech, ale skutečné číslo může být až 3,000. Tento masakr byl tiše přehlížen odborníky, kteří tvrdili, že Chávez vnesl do politického života země nový druh rozhořčení a poštval venezuelské občany proti sobě.

Když Chávez začal své druhé volební období, mohla si jeho vláda přičíst zásluhy za pozoruhodný obrat. Julia Buxton popisuje, že „podle výzkumů Latinobarometro, procentuální podíl Venezuelanů spokojených se svým politickým systémem se zvýšil z 32 % v roce 1998 na více než 57 % a Venezuelci jsou politicky aktivnější než občané jakékoliv další země, která byla součástí průzkumu; 47 % diskutuje pravidelně o politice (oproti regionálnímu průměru 26 %), zatímco 25 % je aktivních v politické straně (regionální průměr je 9%). 56 % se domnívá, že místní volby jsou „čisté“ (regionální průměr 41 %) a společně s občany Uruguaye vyjadřují Venezuelané nejvyšší procento důvěry ve volby jakožto nejefektivnějšího způsobu dosažení změny v zemi (oba státy 71 % oproti 57 % v celé Latinské Americe).“

Nová ústava dala občanům širší spektrum možností, jak učinit své vládce odpovědnými tím, že jim dala právo odvolat všechny veřejné představitele (opoziční strany tohoto využily v neúspěšném referendu v roce 2004).

Toho se povedlo dosáhnout navzdory neustálým pokusům pravice svrhnout zvolenou venezuelskou vládu silou a nahradit ji diktaturou ve stylu Pinocheta. Přes veškerou vřelost ve vztahu s Fidelem Castrem se Chávez nesnažil napodobit kubánský politický systém, a prokázal mnohem větší shovívavost vůči osnovatelům puče, než jakou by prokázaly jakékoliv vlády v Západní Evropě nebo Severní Americe.

Tím netvrdíme, že chávismus má, když dojde na demokratická práva, perfektní reputaci. Existovala jistě legitimní půda pro kritiku. Zejména bídné podmínky ve venezuelských věznicích většinou nebyly zlepšeny, a policejní síly měly napjaté vztahy s obyvateli městských barrios. Nicméně podle standardů, které se používají při posuzování jiných států obou Amerik, by nic z toho nevylučovalo Venezuelu ze seznamu demokratických států.

Ostatní kritika prostě nebrala v potaz násilný odpor, kterému Chávez od převzetí moci čelil ze strany pravicové opozice. Do hry vstoupila znovu historická amnézie: nebezpečí násilné kontrarevoluce, a potřeba učinit rozhodné kroky k odvrácení této hrozby, byly ze strany většiny liberálních analýz vyloučeny, jako by neexistovala dlouhá a děsivá historie vojenských pučů, které svrhly demokraticky zvolené levicové vlády Latinské Ameriky.

Jak udržet vlky přede dveřmi a sám se nestát vlkem, to byla vždy jedna ze zásadních otázek těch vlád, které se odhodlaly k radikální společenské změně. Místo toho, aby se stavěla k tomuto problému čelem, předepisuje implicitně liberální perspektiva kapitulaci před nesmiřitelným odporem ze strany konzervativních sil, i když to znamená tolerování obrovské nespravedlnosti. To je přístup, který by paralyzoval Lincolna i Roosevelta, stejně jako Lenina nebo Castra.

Kritický chávismus

Nejlepším lékem na standardní kritiku Venezuely jsou rozhovory s aktivisty sociálních hnutí, kteří představují věci znalé, zkušené bojovníky a bojovnice, diskutující přednosti i slabiny bolívarské revoluce s brutální upřímností, rozporující obraz charismatického, populistického lídra, přinášející státní štědrost mase důvěřivých stoupenců. To byl hlas „kritického chávismu“.

Venezuelská levice nepochybovala o tom, že Chávezova vláda potřebovala podporu v bitvách s pravicovou opozicí a imperialismem USA. Stejně tak nebyly pochybnosti o tom, že chávistický experiment obsahuje závažné nedostatky (přehnaný důraz na Chávezovo vůdcovství; povýšené, byrokratické praktiky v chávistickém hnutí; rozšířená korupce mezi státními úředníky), které musely být napraveny, pokud měl projekt dlouhodobě přežít.

Přesto není pochyb, že venezuelský prezident hrál rozhodující roli v utváření celého procesu. Většina fascinace vychází ze snahy přijít na to, jaký cíl měl Chávez na mysli. Dostal se k moci v době, kdy se vágně prezentoval jako lídr třetí cesty ražení Clintona nebo Blaira. Chávez radikalizoval svou agendu, až když tradiční venezuelské elity odpověděly totální opozicí.

Jak upozorňuje Mick McCaughan ve své studii o raném chávizmu Bitva o Venezuelu, rozhodující moment nastal v roce 2001, když Chávez přišel s balíčkem čtyřiceti devíti zákonů; ačkoliv reformy samotné byly mírné, označovaly „bod, ve kterém byznys, média, ropné společnosti, církev a další vlivné sektory hodily vládě rukavici a požadovaly, aby ustoupila nebo čelila totální opozici vůči svému dalšímu vládnutí.“ Porazit tyto pokusy o násilnou subverzi vyžadovalo kvazi revoluční mobilizaci na obranu zvolené vlády.

Socialismus dvacátého prvního století

Až v předvolebním období prezidentských voleb roku 2006 prohlásil Chávez za cíl své vlády socialismus, „socialismus dvacátého prvního století,“ abychom byli přesní. Jak název napovídá, název byl vytvořen v opozici k neúspěšným pokusům století předcházejícího. V pozdějším projevu, ve kterém se Chávez snažil shrnout svůj odkaz, nazvaném Golpe de Timón, naléhal Chávez na své publikum, aby „si vzpomnělo na Sovětský svaz, který odešel na smetiště dějin, v Sovětském svazu nebyla nikdy demokracie… jedna ze zásadně nových věcí na našem modelu je jeho demokratický charakter.“

Ale nikdy nebylo úplně jasné, jak bude socialismus dvacátého prvního století vypadat. Chávez neustále spílal kapitalistickému systému a volal po rozhodující rozchodu, nicméně většina venezuelské ekonomiky stále zůstávala v soukromých rukou. Státní sektor expandoval a objevily se některé slibné experimenty v otázce dělnické samosprávy, ale stará vládnoucí třída si udržovala většinu svého bohatství a nová elita, takzvaná „boliburžoazie“ (bolívarská buržoazie), začala konsolidovat své pozice.

 Nejednoznačný odkaz

Když smrtelně onemocněl, zanechal Chávez tři klíčové problémy, se kterými se musí potýkat jeho následovníci. První byla otázka vedení. Bylo obtížné najít náhradu za Cháveze, muže vzácných politických talentů a vyjímečné osobnosti. Ale způsob jakým se Chávez s touto otázkou vypořádal, tím že nominoval Nicoláse Madura, aby zaujal jeho místo jako šéfa vlády, prostě posílilo aspekty chávistického zřízení shora.

Julia Buxton navrhovala, že výběr kandidátů v primárkách, dovolující stoupencům vládnoucí Sjednocdené socialistické strany Venezuely (PSUV) zvolit mezi soupeřícími uchazeči, by posílilo chávistickou základnu a dalo PSUV tolik potřebnou vzpruhu. Vezmeme-li v potaz Madurovy výsledky v úřadě, je těžké s tím nesouhlasit.

Co se týče ekonomiky, Chávez zanechal Venezuelu závislou na exportu ropy více než kdy předtím. V prvních letech jeho vlády se hodně mluvilo o diverzifikaci ekonomiky a vybudování solidnější produkční základny, ale tyto plány šly stranou, protože ceny ropy nadále strmě rostly. Pro jakoukoli vládu by bylo bývalo pozoruhodným úspěchem překonat takzvanou „Holandskou nemoc“ v době, kdy rostoucí zisky z ropy lákaly levný dovoz, který vytlačoval venezuelské výrobky z domácího trhu. Ale chávisté problém zhoršili tím, že si hodně půjčovali od států jako Čína v domnění, že ceny pravděpodobně příliš neklesnou. Když pak ceny začaly prudce klesat, stala se Venezuela velmi zranitelnou.

Maduro zdědil především systém směnných kurzů a kontroly cen, které byly původně na počátku nultých let 21. století nastaveny tak, aby byly protiváhou ekonomické sabotáže ze strany opozice, ale mezitím se staly nesmírně nefunkčními. Navzdory své nepochopitelné komplexitě, zhoubný efekt tohoto systému byl (a je) dosti přímočarý. Kdokoliv, kdo mohl získat přístup k dolarům za oficiální směnný kurz, je mohl prodat na černém trhu s ohromnou přirážkou. Stejné výhody přicházely do hry, v otázce jídla, léků a dalšího základního zboží. Sympatizující ekonomové jako Mark Weisbrot poukazovali na škodlivý efekt tohoto systému celá léta a se stále narůstajícím pocitem naléhavosti tím, jak klesající spirála pokračovala, volali po drastické reformě. Problém byl ale prostě zametán pod koberec.

Ekonomická válka?

Maduro z krize obviňoval opozici, nařkl jí z toho, že vede „ekonomickou válku“ proti vládě. Ale není potřeba předpokládat přímý politický motiv: všem stačilo, aby jen sledovali, co jim trh nabízí, a výsledkem byla ekonomická katastrofa.

Pokud o něčem venezuelská krize vypovídá, je to nejednoznačnost „socialismu dvacátého prvního století“, který zůstal uvězněný v zemi nikoho. Tím, že zavedla kontrolu cen, zatímco nechala produkci a distribuci zboží převážně v soukromých rukou, zašla bolívarská vláda příliš daleko pro kapitalismus, ale ne dostatečně daleko směrem k socialismu. Kolaps cen ropy by způsobil kruté nepříjemnosti pro Venezuelu za jakýchkoliv podmínek, ale nezdar reformy systému kontroly cen je vážná, zaviněná chyba, která se může pro celý proces ukázat jako fatální.

Je lákavé ptát se, jak by Chávez odpověděl na krizi, pokud by žil o pár let déle. Maduro byl od doby, kdy převzal moc, pozoruhodně pasivní, bez zjevné chuti poprat se s reformou. Mnoho pozorovatelů věří, že se odmítá poprat se se zkorumpovanými, zákony zaručenými zájmy „boliburžoazie“, která ze současného systému ždíme velké zisky.

Je povrchní dát do kontrastu Chávezovy ctnosti s chybami jeho následovníka. Maduro se potýkal s odlišným kontextem, a jeho problémy nevznikly přes noc. Ale je těžké si představit, že by Chávez ukazoval tu samou váhavost, pokud by čelil zjevné katastrofě.

Nářky nad ztraceným lídrem Venezuelany samozřejmě nikam nedovedou. Jen těžko se dá předpokládat, jak může být současná krize vyřešena způsobem, který zachová konstruktivní odkaz chávismu: především sociální programy, které udělaly tolik pro proměnu životů lidových tříd, a hluboký pocit, že tradičně vyloučené části populace mohou mít rozhodovat o chodu věcí. Pokud by měla Venezuela normální opozici, vysvětlení ze strany vlády by dalo chávistickému hnutí šanci napravit své chování a provést reflexi toho, co se nepovedlo.

Ale opozice je vše, jenom ne „normální“: včele s pomstychtivými oligarchickými loutkami, pravicový blok ve Venezuele je všechno jen ne uskupení, které, pokud se dostane k moci, prokáže jakýkoliv respekt demokratickým právům. Než se tak stane, může vedení PSUV už rozbít na padrť nejvýznamnější výdobytky bolívarské revoluce.

Dobrá levice, špatná levice

Když byl růžový příliv na svém vrcholu, bylo módní hovořit o „dobré levici“ a „špatné levici“. Dobrou levici, umírněnou, reformistickou, respektovanou, měla údajně představovat vláda Lulovy Strany pracujících (PT); špatná levice byla samozřejmě představovaná Chávezem. V jednom smyslu to byla vždy lživá a zavádějící dichotomie. Lula samotný jistě neuznával její platnost: brazilský prezident udržoval s Chávezem vřelé vztahy a podporoval kampaň na jeho znovuzvolení v roce 2012 (k zlosti novinářů, kteří se snažili představovat pravicového kandidáta opozice jako „venezuelského Lulu“). Ale v přístupu PT k úřadu byl rozhodně rozdíl.  PT byla opatrnější a konsenzuálnější, méně nakloněná riskovat frontální střet s brazilskou oligarchií.

Je tedy do očí bijící, že oba experimenty narazily na překážky skoro přesně ve stejný čas, když se brazilská pravice zbavila parlamentním pučem Dilmy Rousseffové v momentě, kdy se její vláda snažila vyrovnat s hlubokou recesí. Korupce byla jen o málo více, než pouhá záminka pro pravicový puč, ale nikdo by neměl pochybovat o tom, že PT sešla dávno ze své cesty. Paralelní krize odhalují, kolik reformující vlády Latinské Ameriky vděčí dlouhému boomu cen zboží, který přechodně posunul rovnováhu globálních ekonomických sil v jejich prospěch. Větší umírněnost v úřadě neochránila brazilskou levici před koncem tohoto boomu.

Pokud Venezuela a Brazílie symbolizovaly dva přístupy k reformě ve věku globalizace, vláda Afrického národního kongresu (ANC) reprezentovala přístup třetí: naprostou kapitulaci před neoliberalismem. Kapitulace byla uvítána jako ztělesnění zdravého rozumu stejnou ortodoxií, která pomlouvala Cháveze a podporovala Lulu. Přístup ANC zanechal ekonomické struktury apartheidu naprosto netknuté, byl doprovázen bující korupcí ve vládnoucích kruzích, a vyžadoval rozsáhlou represi, aby udržel sociální protest pod kontrolou. To nemůže nikdo pokládat za šťastnější výsledek než to, co se stalo v Brazílii nebo ve Venezuele.

Ze zániku bolívarské revoluce musí být vyvozeno poučení. Ale toto poučení by nemělo tváří v tvář tlaku globálního kapitalismu zahrnovat větší ochotu ke změně kurzu, nebo snahu úplně to vzdát.

Daniel Finn je zástupce šéfredaktora New Left Review. Článek z časopisu Jacobin přeložil Martin Šaffek. Originál zde.

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •