Učitelé a učitelky se narovnali

Už před prázdninami jsme se rozhodli, že od 1. září
budeme stávkovat. Patříme mezi ty školy, které byly ochotny pro vícedenní
stávku a dost nás vyděsilo, že odbory od ní přešly k jednodenní. Přesto jsme se
přidali i k té. Chtěli jsme sice, aby byla spojena s demonstrací nebo
shromážděním v Praze, ale ani to neprošlo pro obavy většiny odborářů v Praze,
že by to nebyla úspěšná akce.

U nás ve škole pozorně sledují, kde jaká škola stávkuje
či nestávkuje. Některé kolegyně se snažily oslovit televizi, abych mohl
vystoupit a oslovit další učitele, napsaly do Metra, kde vyšel
“zprzněný” článek ve smyslu, že nestávkujem a půjdeme s dětmi na
Vyšehrad. Jedna kolegyně se bude snažit oslovit jinou, která předsedá odborům
na škole, kde se rozhodli nestávkovat. Mám z toho upřímnou radost. Sice jsme
řediteli ustoupili a necháme ho strhnout nám z platů zdravotní pojištění (19
korun), ale na rozdíl od minulé stávky (řetězové) už mu to odbory neodkejvaly
tak rozhodně a nesháněly mu podpisy a nepřesvědčovaly lidi. Noví kolegové,
kteří nastoupili v srpnu, stávkují také. Ti, co nastupují až 1. září, do stávky
nejdou, protože by je mohl (musel) vyhodit. Ale souhlasí s námi také. Kolegyně,
která z osobních důvodů nestávkuje, přispěje mimořádným příspěvkem do pokladny
odborů. Takže zbývá jen ředitel, školník a jeden kolega, co je v lázních.
Super.

Nakonec jsme se sešli ještě s kolegyněmi ze Speciální
školy na Vyšehradě, přečetli noviny a navzájem se informovali, kolik škol stávkuje.

Stávka ve školství je snad největší stávkou nejen ve
veřejném sektoru od roku 1990, ale vůbec první skutečnou stávkou veřejného
sektoru. Proti navržené 16třídní platové stupnici, která nebude znamenat nárůst
platů, jak se všeobecně předkládá veřejnosti, vystupují nejen učitelé a
nepedagogičtí pracovníci (jejich platy často poklesnou), ale i zaměstnanci
finančních úřadů, správy sociálního zabezpečení, knihoven, muzeí a
katastrálních úřadů.

Paradoxně přímo ve školství do stávky vstupují masově ti, od
kterých to už skoro nikdo nečekal – učitelé a učitelky základních škol. Jejich
platy byly dlouho nižší než platy jejich kolegů na středních školách (byli
dokonce v nižší platové třídě). Na základních školách převažují starší učitelé,
dost často i důchodového věku nebo velmi mladí bez dostatečného vzdělání. Vláda
se pokusila platovou situaci ve školství vyřešit zavedením 16třídní platové
tabulky, která má přesunout učitele z 9. (Zš) a 10. (Sš) třídy přesunout do
11.-13. platové třídy.

Vláda to vydává za obrovský úspěch a zvýšení platů, přitom
se v případě učitelů Zš jedná o napravení křivdy a v případě učitelů Sš jen
kosmetické zvýšení. Na stupnici totiž namísto plánovaných 13 miliard korun
vláda uvolní jen 3,6 mld. Aby to aspoň opticky vypadalo hezky, do tabulky
rozpustila vyplácené 13. a 14. platy. Spousta zaměstnanců v soukromém sektoru
se diví – “rok má 12 měsíců a oni si berou ještě další platy”. Nikdo
jim už neřekne, že 13. a 14. plat měly být cosi jako věrnostní příplatky, že se
nikdy (snad jen jednou, v prvním roce zavedení) nevyplácely v plné výši a že se
platí 50% jednoho průměrného platu navíc za jedno celé odpracované pololetí a
50% za druhé. Málokdo, pokud nepracuje ve veřejném sektoru, si také vzpomene na
to, že soudci podali stížnost na to, že jim nebyl několikrát vyplacen 14. plat
a že tak byla ohrožena jejich nezávislost – peníze na jejich vysoké platy se
našly.

Ještě jednou zpátky k platovým třídám – do 11. přejdou
všichni učitelé automaticky, což znamená, že učitelům středních škol plat za
celý rok poklesne a učitelům základních škol stoupne v průměru na měsíc o 1500
korun. Do 12. platové třídy přejdou učitelé, kteří “mají individuální
přístup k žákům spojený s aplikací nových, netradičních a speciálně pedagogických
metod výuky”. Na poradě pražských učitelů to právník odborového svazu
vykládal jako jednoznačné určení, ale předseda Dobšík jako závislé na tom,
kolik ředitel na platy dostane od státu. 13. platová třída bude jen pro
jednotlivce, kteří se podílejí na přípravě osnov a učebnic.

V jakém stavu jsou učitelské odbory?

Stávka má obrovskou podporu mezi mladšími učiteli – právě ti
vědí, jak je těžké vydržet za malý plat v náročném povolání, o kterém si každý
kritik myslí, že ho může vykonávat sám, ale nikdy by si to ani nezkusil. Přesto
se polovina učitelů ve státním školství (soukromého a církevního se
“zvýšení platů” netýká) rozhodla nestávkovat.

Samotní učitelé na vině nejsou, záleží na obci, jaké
výhrůžky použije proti řediteli (školám hrozí zrušení), na řediteli, jak bude
zastrašovat učitele (15% platu učitele, osobní ohodnocení, je v rukou ředitele,
někteří učitelé mají smlouvy na dobu určitou). Protiváhou, která by učitelům
dodala odvahu, by měla být odborová organizace. Ty byly, a někde ještě jsou,
poznamenány dlouhým obdobím nečinnosti a přežívání. Bývalé vedení svazu v čele
s předsedou Rösslerem “dokázalo” odborový svaz takřka umrtvit. Když v
roce 1996 si učitelé pokusili řetězovou stávkou vymoci zvýšení platů, tehdejší
ministr školství Pilip jim namísto zvýšení platů zvýšil úvazky. Odborový svaz
nebyl schopen odpovědět a jen podal stížnost Mezinárodní organizaci práce,
která po roce napsala, že zvýšení je neodůvodněné a sociálně demokratická vláda
v roce 1998 úvazky zase snížila. Prestiž odborů ale výrazně poklesla, na řadě
škol se úplně rozpustily, jinde jen přežívaly.

Každé sociálně demokratickou vládou halasně zdůrazňované
zvyšování platů neprobíhalo tak rychle, na řadě míst bylo spojováno s poklesem
nadtarifní nenárokové části platů. Učitelé se začali radikalizovat. Ojedinělé
protesty se ale nerozšířily, přesto vznikaly nové učitelské odborové
organizace, často pod jinými zastřešujícími odbory (křesťanská konfederace,
atd.). Vloni vláda opět zvýšení odložila kvůli povodním a každý tušil, že to je
naposled, co takhle odsunula učitele. Výzva pana Sárköziho dala vzniknout
Učitelskému odborovému klubu, který má své organizace na několika školách.
Přestože nevznikl “alternativní” odborový svaz, tradiční čMOS
pracovníků ve školství se dal do pohybu – řada učitelů pochopila, že bez
aktivity nedojde nahoře k výměně a že bez tlaku na vedení si zvýšení platů
nevymůžeme. Na sjezdu svazu Rössler odešel, místo něj přišel Dobšík. Vedení už
nebylo zcela mimo, jen se ocitalo ve vleku událostí. Když na jižní Moravě učitelé
vyhlásili stávkovou pohotovost, vedení je následovalo o několik dní později.
Když předseda Dobšík vyzval k jednodenní stávce, jihomoravští kolegové rozhodli
o vícedenní.

Nakonec předsednictvo svazu rozhodlo o jednodenní stávce,
učitelům škol, kde chybí odbory, nabídlo možnost připojení ke stávce formou
založení stávkového výboru a poskytlo jim veškerou právní pomoc. Až do pátku
před stávkou vedení nevědělo (i když tušilo), jakou podporu bude stávka mít.
Bálo se jít dál, bálo se vyhlásit vícedenní stávku (která by mohla, ale
nemusela skončit fiaskem), bálo se vyhlásit demonstraci nebo shromáždění
učitelů v Praze 1. 9. (ale v Olomouci se koná, v českých Budějovicích
odstoupili od konfrontační demonstrace proti návštěvě ministryně nestávkující
školy a uspořádali diskusní setkání).

Na mé škole, když jsme rozhodovali o stávce 1.9., se
kolegyně zeptala, zda jde o vztyčený prst nebo to tou stávkou skončí. Odpověděl
jsem, že pro odborový svaz jde o ukázku síly a prověrku vlastní schopnosti, pro
mne jde jen o vztyčený prst.

Odborový svaz může stávkou nabrat síly, ukázat svou
schopnost mobilizovat učitele. Těžko dopředu říci, zda to bude stačit k nátlaku
na vládu a skutečné zvýšení platů učitelů, na obnovu odborových organizací to
ale stačit nebude. Aktivní odboráři teď sami musí přesvědčovat své kolegy a
kolegyně na školách, aby vstoupili do odborů,
a své známé na jiných školách, aby si obnovili organizace.

Před rokem jsme se na mé škole dohodli, že pro
demokratičtější fungování svazu požadujeme:

– zlepšení informovanosti základních organizací o
vyjednávání o platech a podmínkách ve školství (nechceme se o nich dozvídat z
tisku a se zpožděním, ale přímo od vedení – od čeho máme internet, e-maily a
webové stránky svazu, které navíc nefungují?), navíc reakce místních organizací
mohou vedení dát jasný signál o silné či slabé podpoře vyjednávacích pozic,
ideálně by měla před jednáními proběhnout diskuse ve svazu o vyjednávacích
pozicích a po jednání by měl výsledek znovu proběhnout diskusí ve svazu

– zjištění podpory stávce za původní sliby vlády: zavedení
šestnácti platových tříd od 1. 1. 2003; zvýšení platů o 13%; buď skutečné
vyplácení 14. platů nebo jejich zrušení a současné zvyšování platů na
slibovaných 130% průměrného platu v čR; srovnání platů učitelů na základních a
středních školách; včetně obhajoby nepedagogických pracovníků (např. mistrů
odborného výcviku)

– zlepšení informovanosti o možnostech kolektivního
vyjednávání ve školství, zkušenosti ostatních škol, které doposud vedení čMOS
školství nebylo schopno zprostředkovat

Mnohé z toho se s novým vedením svazu změnilo. Přesto
zůstává ještě hodně práce – členové odborů tu nejsou proto, aby na písknutí
odborových funkcionářů prováděli nátlakové akce a jinak jenom platili
příspěvky, odboroví funkcionáři tu musí být pro členy. Jejich práce musí být
vidět a její výsledky musí být dostupné všem členům. Jedná-li vedení s
ministerstvem a vládou, členové musí znát průběh a výsledky a musí mít možnost
je ovlivnit. Není-li na funkcionáře tlak zdola, jejich práce a zodpovědnost
vůči členům může a nemusí být dostatečná. Na nás zdola záleží, jaký svaz bude,
jak dokáže znovu získat silnější pozici na školách a ve školství a jak dokáže
hájit kolegyně a kolegy zaměstnance. Je na čase, aby se dali dohromady aktivní
odboráři napříč odborovými organizacemi a odborovými
svazy, vyměňovali si své
zkušenosti a koordinovali svůj tlak na struktury svazu (svazů). Společným
úsilím můžeme svaz změnit.

Václav Votruba, předseda ZOOS čMOS pracovníků ve školství
(za svou osobu)
člen Socialistické alternativy Budoucnost, v.votruba@volny.cz; 604 370 230

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •