,,Byli tam jakoby všichni”

    Rozhovor s dlouholetým aktivistou Thomase Frankem ze španělska.

    Ve španělsku proběhly jedny z největších protiválečných
    demonstrací v Evropě. Jak protesty vypadaly?

    Demonstrace byly obrovské.
    Jen si představ, 15. února dva miliony lidi jak tady v Barceloně, tak
    v Madridu. Plus demošky ve stovkách mest, mnohdy též rekordních cifer účastníku.
    Největší, co španělsko kdy zažilo. Demonstrace se nevešly do plánovaných tras a
    přelily se do souběžných alejí, a i přesto se čelo demonstrace zde v Barceloně
    dokázalo hnout směrem k cíli průvodu až s více než hodinovým zpožděním.
    Byli tam jakoby VšICHNI. Důchodkyně,
    vozíčkáři, děti v kočárku, „šašci bez hranic“, skupiny školáků a studentu,
    spousta podomácku vyráběných transparentu, proste…
    Platformu, která organizovala
    protesty v Barceloně, tvořilo nakonec pres dvě stě kolektivů, od velkých
    partají pres velké i malé odborové svazy, sdružení všeho druhu, radikálně
    levicové organizace až po malé místní skupiny aktivistu jako je ta naše na Starém
    Městě. či spíš v opačném pořadí, protože aktivisté antikapitalistického
    hnutí dali často jako první věci do pohybu a některé strany se přidaly až na
    poslední chvíli, aby jejich představitelé nepřišli o příležitost nechat se
    vyfotit.
    Proto se nakonec i prosadilo,
    že první velký transparent s nápisem „Zastavit válku je možné“ bude
    v rukou řadových aktivistů a „velcí“ politici se museli smířit s druhým
    blokem v pořadí a po fotografování během prvních 500 metrů průvodu se jich
    valná většina také odebralo neznámo kam.
    V Madridu došlo
    k podobnému scénáři, tam nosili hlavní transparent herci, kteří již dávno
    předtím způsobili svým velice veřejným postojem proti válce rozruch: Dali mlčící
    většině v cele zemi hlas a poté se dokonce i jindy zcela provládní noviny
    začaly vyslovovat dosti jednoznačně proti válce.
    Menších akci probíhalo tak
    nepřeberné množství, že o tom snad nemá přehled nikdo. Studenti okupovali
    univerzity a demonstrovali snad každý den, zatarasili jsme silnice po celém městě,
    učitelské odbory organizovaly 14.2. ve školách celý „Den za mír“ a žáci vyvěsili
    transparenty proti válce, proběhlo několik krátkých generálních stávek proti válce,
    dodnes visí na balkonech po celém městě transparenty a v krámech a hospodách
    plakáty, FC Barcelona nastoupil na hřiště v tričkách s nápisem „Ne válce“
    a s transparentem v ruce, desítky dobrovolníku odjely jako „lidské štíty“
    do Iráku, naše místní platforma začala stanovat před místním zastupitelstvím vlády,
    organizovalo se malování hesel a výzev k bojkotu před McDonaldy a jinými americkými
    i španělskými podniky, organizovaly se masové pochody na základny NATO a Spojených
    státu…
    Nejpůsobivější, po masových demonstracích
    samozřejmě, byly pro mě „caseroladas“ – „hrnčíření“. Lide vyšli v deset večer
    (to je jakoby v 7 hodin v čechách) před svůj barák nebo jenom na
    balkon a začali rachotit hrncem či čímkoliv jiným jako akt protestu proti vládě.
    Byl to neuvěřitelný pocit soudržnosti, hloučky lidi po celém městě, na každém
    domě tak 3, 4, 5, 6 balkonu s usmívajícími se lidmi, kteří rachotili více
    než hodinu, přestože původní výzva koordinační platformy mluvila o 15 minutách.
    A v dalších dnech to pokračovalo spontánně, bez výzvy platformy! Kdo u
    toho nebyl, ten tomu snad neuvěří…

    Přestože s válkou souhlasilo jen 3% lidí,
    byl premiér Aznar součástí tábora agresorů. Jaký měly vliv na chování
    vlády protesty?

    3% pro? Nevím, já jenom vím,
    ze 91% lidi bylo jednoznačně proti. Nojo, když se bojuje za demokracii
    v Iráku, tak se samozřejmě nemůžou brát ohledy na vůli lidí ve vlastní
    zemi. Z toho hlediska patří čR jednoznačně do EU.
    O konkrétním dopadu protestu
    na Aznarovu politiku můžeme pouze spekulovat, protože on sám samozřejmě tvrdí, že
    neměly pražádný. Ale když dokonce Bush starší rozhlásil po Texasu, že se jeho
    synáček přece nenechá rozrušit nějakými demonstranty v Barceloně, tak náš tlak
    byl nejspíš cejtit.
    španělský kapitál se usadil
    v mnoha latinoamerických zemích a nejpraktičtějším spojencem proti tamním
    lidem jsou USA a jejich armáda, takže postoj španělské vládnouc třídy a potažmo
    vlády byl logický i přes rozkol s evropskými spojenci.
    Aznar podporoval Bushe všelijak
    politicky. Ale skutečná vojenská podpora byla nakonec čistě symbolická. Poslali
    do Zálivu 900 vojáků v „humanitární misi“, kteří dorazili do Um Kasru až když se
    vojáci USA již dali vyfotit na Sadámově pozlaceném záchodě v Bagdádu. Snad
    diky nám…

    V čR je politika na vysokých školách
    zakázána. Přesto se během protestů proti válce v Praze začali do
    protestů zapojovat i vysokoškoláci. Co studenti a politika v Barceloně?

    Vysokoškoláci jsou mezi nejaktivnějšími.
    V den vypuknuti války vyšly ve 12 hodin mohutné pochody ze všech barcelonských
    univerzit a blokovaly např. dálnici do Francie.
    Jinak: voleb do senátu se účastní
    stejně málo lidí jako v čR, tj. okolo dvou procent, ale obzvlášť na
    humanitních fakultách existuje dlouholetá tradice velice neformálních
    „asambleas“, tj. shromáždění. Jednotlivci nebo skupina lidi svolává fakultu na
    shromáždění na téma, o kterém si myslí, že je aktuální pro více lidí.
    často se jedna o boj proti škrtům
    v rozpočtu vysokých škol nebo proti jejich privatizaci, ale občas také o specifické
    kampaně, které se netýkají bezprostředně té či oné fakulty. Protiválečné hnuti
    tuto tradici oživilo a přeneslo na novou půdu.

    českou republiku čeká tento měsíc referendum o
    vstupu do Evropské unie. Jsme svědky vládní kampaně, kde na nás z
    reklamních billboardů shlíží bohatý majitel restaurace v řecku a
    v televizi se sluní šťastní eurodůchodci na Mallorce. V inzerátu
    nás také přesvědčuje o tom, že EU je „velká výhra“, španělská řidička
    autobusu. Na druhou stranu se začínají odbory v čR bouřit proti
    připravovaným škrtům v sociálním systému a na demonstraci
    v Ostravě jsme zaslechly odkazy na odborářské protesty v Evropě.
    Co sociální systém a odbory v zemi, kde teď žiješ, a jaký je život
    v EU? Doplnil bys nám trochu mozaiku názorů na to?

    Tak to žasnu, ta reklama se
    mi zdá docela pravdivá: Bohatí majitelé restaurací se budou smát i po vstupu čR
    do EU, více či méně šťastné eurodůchodce z Německa a Anglie budeme jistě
    potkávat v nezanedbatelném počtu brzo i na českomoravské vysočině, kam se
    uchýlí, aby zúročili své důchody, a že by byla řidička autobusu ve stávce proti
    válce a španělské vládě jako zde v Barceloně a měla iluze v mírumilovnost
    Chiraka a Schrödera?
    Většina španělů nemá ve
    skutečnosti názor na EU. O tom, jak funguje a jak ovlivňuje život zde, lidi
    nemají informace.
    Kdo si mysli, ze to bude po
    vstupu automaticky lepší, ten snad sní. EU muže mít spoustu hezkých zákonu, ale
    bez boje nebudou platné nic.
    Zde např. neuvěřitelné
    procento lidi pracuje bez smlouvy a bez jakékoli zákonné ochrany a další, ještě
    větší část lidí má smlouvy kratší a horší, než stanoví zákon. Minulý rok
    zemřelo jen na stavbách více než jeden dělník denně a šéf provinční vlády měl
    ještě tu drzost tvrdit, že je to tím, že neznají předpisy. Ale je to o vysoké
    nezaměstnanosti, o tom, že lidé mají strach a vláda ignoruje jasně ilegální
    počínání valné většiny firem.
    Zde si odbory celkem staly za
    svým a něco urvaly pro běžného smrtelníka. Od vstupu do EU v roce 1986
    zažila země čtyři nebo pět generálních stávek, o dalších stávkách a protestech
    ani nemluvě.
    Zdejší antikapitalističtí
    aktivisté jsou proti EU – 16. března minulého roku jsme zde měli půlmilionový
    pochod „Proti Evropě kapitálu a válek“. Myslím si, že jejich argumenty mají
    váhu i v čR.
    Hospodářství všech deseti
    v roce 2004 nově přijatých státu dohromady má stejný peněžní objem jako
    Holandsko, takže těch pár peněz, co jim EU šoupne, bude třeba i mít určitou váhu.
    Ale v čí kapse skončejí, to je přece jen jiná otázka.
    Propaganda EU zdůrazňuje almužny
    pro pár projektu na „rozvoj občanské společnosti“, ale lví podíl zvláštních
    fondu jde na vybudováni infrastruktury pro kapitál.
    Pak se stane třeba to, co
    v chudších částech španělska či, pro čR možná bližší příklad, v bývalém
    Východním Německu – nejdříve masové propouštění dělníku v bývalé NDR, pak vyhrožováni
    dělníkům v zapadni části Německa, že se musí uskromnit anebo se výroba přeloží
    do východní části, náklaďáky přijedou po nových silnicích na východ a postaví
    se tam na pozemku bývalé fabriky z tučných subvenci ultramoderní podnik
    s minimálním počtem zaměstnanců, který se znovu zavře a přestěhuje na západ,
    jakmile skončí tamní „zeštíhleni“.
    Takže za údajným sjednocením
    se skrývá důmyslné „rozděl a panuj“ – „zápaďák“ je naštván na „výchoďáka“, že
    mu kazí mzdu a cucá z peněženky subvence, „výchoďák“ závidí „zápaďákovi“
    vyšší mzdu a poukazuje na fakt, že sám platí zvláštní daň na subvenci,
    z které čerpá především „zápaďák“ (podnikatel).
    Sociální demokraté nám prodávají
    EU jako utopii lidového kapitalismu, zatímco kapitalisté koordinovaným způsobem
    útočí na životní podmínky všech ostatních. Takže např. generální stávka 20 července
    minulého roku byla proti vládni reformě Zákoníku práce, která byla inspirována
    politikou EU – horší podmínky pro nezaměstnané, snadnější vyhazováni z práce
    atd.
    Naposledy se teď např. během
    setkání G8 v Evianu dohodli evropští vrcholní představitelé na celoplošném
    zavedeni „amerického modelu“ nulových sociálních opatření. Všechno je to o tom obstát
    v konkurenci se Spojenými státy a řeči o samostatné evropské armádě jsou
    toho dalším důkazem.

    Jsi aktivní v antikapitalistickém hnutí ve
    španělsku, před tím jsi byl dlouho aktivní v čR. Mohl bys hnutí
    v obou zemích porovnat? Můžeme se v něčem od sebe navzájem učit?

    Antikapitalistické hnutí je
    ve španělsku, ale obzvlášť zde v Katalánsku, nesrovnatelně silnější než
    v čR. Nesmělé začátky hnutí v čechách jsou přitom většinou přímočaře
    inspirované z ciziny, viz Street Party nebo IPV.
    Tím nechci zmenšit vaše úsilí,
    naopak. Někteří zdejší aktivisté by se možná mohli učit od českých tvrdošíjnost,
    výdrž, často i pracovní nasazení, které potřebujete každý den k práci
    v hnutí.
    češi by se naopak mohli učit
    od toho, jak se zde lide dokážou dohodnout, jak ne “honit si triko“ a soustředit
    se na to, co můžeme dělat společně.
    Pro pozorovatele z Cech
    je navíc napadne, ze podíl žen a mužů je vyrovnaný.

    O čem se nyní mezi antikapitalisty ve španělsku
    diskutuje?

    Zdejší hnutí je značně dál než
    např. ve Francii. Aktivisté tady chápou kapitalismus jako systém, kterého se musíme
    zbavit jako celku a který musíme nahradit něčím novým, mluví se o zásadní změně.
    Proto se zdejší aktivisté, na
    rozdíl od Francie, vrhli do boje proti masakru Spojených států v Iráku.
    Chápali to od začátku jako vojenský aspekt stejného systému, který jinde
    utahuje šroubky „dluhem“ či „restrukturalizaci“, že ekonomika a militarismus
    jdou ruku v ruce.
    Ale to samozřejmě neplatí o všech
    lidech, co kdy přišli na nějakou demonstraci proti EU, a už vůbec o všech těch,
    co protestovali proti válce. Vyslovovali se proti určitému aspektu systému, ne
    proti celku. 25. května byly místní volby a Aznarova strana měla pouze lehké
    ztráty.
    Takže se mluví hodně o tom,
    jak rozšířit vliv hnutí. Debatuje se o efektivnosti bojkotu určitých firem, o
    odepírání placení daní na vojenské výdaje. Mluví se o tom, jak se postavit
    k odborům, jestli jsou součástí systému či spojencem, občas o tom, jak je
    třeba demokratizovat. V té souvislosti se také debatuje o tom, jestli mají
    pracující jako skupina specifickou váhu či jsou jen další skupinou „občanů“.
    A mluví se o tom, jak se stavět
    k volbám a k politickým stranám, jestli všechny jsou stejné, jestli má
    smysl vůbec volit či třeba postavit vlastní kandidáty.

    Tento rozhovor bude otištěn
    v antikapitalistických novinách v čR. Jaké antikapitalistické noviny
    vycházejí ve španělsku?

    Spousta starších publikací změnilo
    svůj obsah a je více či méně součástí antikapitalistického hnutí. To platí např.
    hodně o „En lucha“, novinách sesterské organizace Socialistické Solidarity
    anebo o časopisu „El Viejo Topo“.
    Nedávno vznikl časopis „Setze
    de Març“, „16. března“ dle velké demonstrace proti EU, který se definuje jako
    debatní platforma nejaktivnějších směrů hnutí.
    Jinak také existuje cela rada
    místních novin, které píšou o bojích proti systému na lokální úrovni.
    Na internetu, možná
    nejfrekventovanějším mediu, jsou nejpopulárnější Rebelion.org, Nodo50.org španělská
    sekce ZNetu (zmag.org). Vůbec je silná vazba na debaty v zahraničí, obzvlášť
    v USA.

    Ptal se Martin šaffek

    Sdílejte
    •  
    •  
    •  
    •  
    •  
    •  
    •  
    •