Co přinesla Iniciativa proti válce?

V listopadu roku 2002 vznikla občanská
iniciativa nesoucí název Iniciativa proti válce (IPV). Jejím cílem mělo být
částečné rozšíření světového protiválečného hnutí na území české republiky.
Kladla si na sebe nároky přímých akcí, jako jsou demonstrace, přednášky či
koncerty. Dále, a to především, měla za úkol rozšířit argumenty proti válce
mezi více lidí a získat větší počet aktivistů. Chtěl bych se tedy zabývat tím,
zda – li se jí to podařilo.

Iniciativu proti válce (IPV) založili především členové
Socialistické Solidarity. Postupem času se přidávali i další lidé. A to ať již
z jiných organizací či nezávislí jedinci. Stalo se tomu v listopadu,
kdy hrozba války v Iráku sílila. Vznik byl reakcí na absenci jakéhokoli
nadstranického protiválečného hnutí v čR. Ve svém programovém prohlášení
IPV uvedla, že nesouhlasí s razancí, s kterou USA tlačí mezinárodní
společenství do války proti Iráku. Zpochybňovala rovněž i americký argument
„boje proti terorismu“. Zde jí chyběly důkazy o vazbách iráckého režimu na
teroristické organizace. Ani důkazy o disponování zbraněmi hromadného ničení se
jí nezdály přesvědčivé. Dále IPV odmítla výrok G. W. Bushe jr., který
prohlásil, že buď jsme s ním, nebo proti němu. Odmítnutí formovala IPV
větou: „Nesouhlasíme s tímto černobílým viděním světa.“
Nesouhlasu
se dostalo však i iniciativě. řada skupin a jednotlivců se stavěla
k jejímu úsilí skepticky. Především anarchisté v ní viděli „skupinku
ctižádostivých bolševiků“. Svůj odpor vůči IPV pak nesmyslně vyjádřili na
protestech proti summitu NATO, kdy její členy fyzicky napadly. Nakonec však od
svých výtek poněkud ustoupili. Myslím, že především díky odmítnutí iniciativy
spojit se s další, možná ještě vlivnější skupinou. KSčM navrhla IPV, aby
v ní měly své zástupce hlavně politické skupiny. To by však znamenalo
rozpad iniciativy. Ztratila by totiž svůj původní smysl. Z malých
levicových stran v IPV by se pak staly pouze odnože strany komunistické.
K tomu tedy nedošlo a do protiválečného hnutí se zapojovali další lidé.
Smutné bylo to, že značnou část osazenstva schůzek tvořili cizinci.
International peace marchers (IPM) v čele s Aerie Farnam dozajista
iniciativě pomohli. Otázkou je proč se do skutečných aktivit proti válce
napouštěli se stejným nadšením i češi.
První
velkou demonstrací proti válce, kterou IPV uspořádala byla ta 15.2. v den
celosvětových masivních protestů proti boji s Irákem. Na Palachově náměstí
se sešlo přes 600 lidí, kteří nesouhlasili se „spravedlivou válkou“. Kteří si
nedokázali ospravedlnit možnost iráckých obětí. Po čtení mnoha projevů a jiných
vystoupeních se demonstranti vydali před Strakovu akademii a následně před
Americkou ambasádu, kde vyjádřili svůj hlasitý odpor proti válce. Další
demonstraci plánovala IPV o 14 dní později. Posléze se demonstrace stávaly
téměř každovíkendovou záležitostí, takže odpůrce války měl na několik měsíců
dopředu zajištěné vyplnění svého volného času. Poslední – rozlučkovou –
demonstrací se stala ta na 1. máje, o níž jsem si přečetl v konferenci, že
„tento 1.máj nebude prvomájový, ale protiválečný“.
Nejhlasitější
protesty hodlala IPV uskutečnit, když válka začala. Mým dojmem je, že se jí to
úplně nepodařilo. Válka začala a počet jejích odpůrců se razantně snížil.
Aktivisté, kteří dřív byli plní energie, se již protestů neúčastnili. Myslím,
že IPV měla právě v této chvíli jasně vystoupit a dokázat smysl odporu.
V té
době rovněž vznikaly i platformy „středoškoláci proti válce“ a „vysokoškoláci
proti válce“. Zde došlo k fatálnímu neúspěchu. Studenti, tedy ti na které
iniciativa hlavně spoléhala, naprosto selhali. Vysokoškoláci se vůbec
k ničemu „nerozhoupali“. Středoškoláci strávili většinu času nad hledáním
svého smyslu a vymýšlením svého názvu. Možná zapojení těchto skupin příliš
pozdě, nebo nemělo přijít vůbec. Nevím…

KDE JE TěCH 70% VEřEJNOSTI?

Tuto
otázku jsem si kladl na každé demonstraci. Bylo nás tam dost? Ano i ne. Faktem
je, že v české republice přilákat tisíc lidí na demonstraci je úspěch.
Ale. Značná část veřejnosti nesouhlasila s válkou. úkolem iniciativy bylo
právě tyto lidi přivést. Kdo tedy selhal? Je jasné, že v končinách českých
lidé nejsou uvyklí demonstrovat. Bojí se. Já to považuji za pozůstatek minulého
režimu, který tyto aktivity potíral mnohem razantněji než ten současný.
V západních zemích popřeje otec synovi, který jde vyjádřit svůj názor na
veřejnosti, mnoho zdaru. U nás otec svou ratolest buď  nikam nepustí, nebo se celou dobu chvěje strachy,
zda – li se něco jeho dcerce či synkovi nestalo. V západních zemích se na
demonstranty veřejnost dívá jako na lidi, co se chtějí k něčemu vyjádřit.
U nás je vnímá jako póvl, co rozbíjí výlohy živnostníků a ruší odpolední
siestu. Je však také jasné, že iniciativa rozhodně nemohla zlákat 70% občanů
čR, díky rétorice nabízející reformy a alternativy. Ty už bere, a to ještě jen
částečně, pouze ta tisícovka, co přijde na demonstraci.
Proč se
demonstrace konaly převážně v Praze? Pakliže centralisticky soustřeďovala
IPV odpor do hlavního města, učinilo to vyjádření odporu lidem ze vzdálenějších
regionů značně obtížnější. Hlavní problém spočíval v tom, že chyběly právě
ony meziměstské kontakty. Skutečně zajímavé byly zcela nezávislé akce skupinky
lidí v Olomouci, kdy 19.3. se uskutečnila malá akce na náměstí, kde si
lidé lehli na zem a hráli si na mrtvé. O týden později již byla ohlášena
demonstrace, které se účastnilo 400 lidí. Povážíme – li, že ona skupinka lidí
neměla mnoho organizačních zkušeností, řekl bych, že byla více než úspěšná.
Dále nám zbývá otázka, zda – li  IPV
netoužila příliš po slávě a sebeprosazení? Zda se nesnažila na válce
zviditelnit? Rozhodně bylo zapotřebí, aby se stala mediálně známou. To se jí
myslím ale nepovedlo tak, jako prosazení si jakéhosi výsostného postavení
v určování akcí proti válce. Myslím, že si svůj mandát na vyjádření leckdy
prosazovala špatným způsobem. Určování vystupujících na demonstracích je
snadné. Ale iniciativa se měla zhostit hlavně role zprostředkovatele a ne vůdčí
role v organizování akcí.
Ondřej Slačálek se k účinným
formám odporu postavil takto: „ Musíme přispět k nedogmatické diskusi o
účinných formách odporu, ve které si nebudeme fetišizovat tu či onu formu
odporu. Je třeba přispět k vytváření takového hnutí, kde bude různých forem
odporu (ať už veřejných shromáždění či happeningů, ať už přednášek a diskusí a
ať už různých přímých akcí od blokád až k útokům a sabotážím) využíváno v
takové míře, aby nebyly únavné, stereotypní a kontraproduktivní, ale aby naopak
přispívaly k šíření kritických myšlenek, rozvoji protiválečného hnutí a
otevírání nových obzorů. Taktéž si musíme být vědomi, že jako anarchisté jsme
jen jednou z částí protiválečného hnutí a že by bylo chybou snažit se celé toto
hnutí dostávat pod svůj vliv – to by nás dovedlo buď k nepřijatelným
kompromisům či k politickému parazitismu.“ čímž shrnul hlavní naděje a obavy,
co se od uplynulé situace daly očekávat. A to nejen pro anarchisty, ale i pro
všechny ostatní libertinské směry.

POUčENí PRO PříšTě

Doufejme,
že již žádné příště nenastane a IPV nebude nucena obnovit svou činnost.
Vzhledem k aktuální politické situaci probíhajícího „boje proti terorismu“
však můžeme očekávat vývoj směrem k dalším válkám. Co tedy iniciativa
dělala špatně a v čem vidím její pozitiva?
Když
jsem jednomu ze členů SocSol řekl, že by měli být (jako iniciativa) apolitičtí,
odpověděl mi: „Ale to musí bejt politický. Vždyť se to tý politiky týká!“. Ano.
Válka je jasně spjata s politikou. To ovšem neznamená, že iniciativa
musela vyjadřovat politický postoj. Tím je zřejmé, že nemohla zlákat oněch 70%
veřejnosti. Chtělo to najít společný konsensus – ne válce. Od toho poté odvíjet
zásadu, že každý má možnost svobodného projevu. Tudíž i mít politické názory.
Veřejnost přijala
iniciativu celkem kladně. Na demonstracích se objevovali noví lidé. Ti příště
přijdou určitě zase. Byla to cesta k veřejnosti. K veřejnosti, co
měla dříve přehled o demonstracích pouze skrze televizní obrazovku. Byla to i
cesta, aby se mezi sebou malé politické skupiny přestali sekularizovat. Spousta
jedinců s různými názory našla částečně společnou řeč. Což, jak jsem uvedl
na začátku článku, nebylo jednoduché. IPV byla zajímavá zkušenost. V to neblahé
a obávané příště bychom se měli poučit z té spousty chyb, co se udály.
Příště už bychom tu válku měli zastavit.

Matěj Pálka
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •