Ekologie VS ekonomie – největší válka

V současné době se veřejnost
zajímá především o válku v Iráku, její důsledky a také o to, jak to změní
vliv USA na svět. Zapomíná tak na konflikt mnohem větší a při vší úctě
k iráckým obětem důležitější. Boj mezi „civilizovaným světem“  a přírodou. Boj mezi jedním z dětí Země
a Zemí samotnou. Boj mezi ekonomií a ekologií.

22.8. 2002 vyšel článek v MF
DNES pod názvem „Největší summit dějin za dveřmi“. Ten uvádí zvláštní zprávu
OSN, na níž pracovalo 1100 nejpřednějších vědců. Ti říkají, že lidstvo je na
prahu katastrofy životního prostředí. Jestliže nezměníme své dosavadní způsoby,
70% přírody bude zničeno v roce 2032. Dojde k hromadnému vyhlazení
přírodních druhů a ke zhroucení společnosti v mnohých částech světa. Dále
ve zprávě, nazvané Světové výhledy životního prostředí varují před přístupem
„trhy na prvním místě“. Ten totiž vede díky svým požadavkům na infrastrukturu
k naprosté degradaci půdy. A to i té, co je schopna produkovat potravu.
Dále očekávají, že zvláště pobřeží Středozemního moře se dostane pod nesmírný
tlak rostoucí spotřeby a znečištění vody. Nedostatku vody by mohla podle vědců
čelit až polovina světa. Závěr zprávy, že současná situace preferování
„svobodného podnikání a krátkodobých zisků“ na úkor životního prostředí vede ke
katastrofě, je jasný. Jasný a alarmující!
Summit v Johannesburgu,
jehož byla tato zpráva příčinou, měl vyřešit otázky trvale udržitelného
rozvoje. Delegáti to vyřešili více než pokrytecky. řekli: „Dáme část svého
hrubého domácího produktu rozvojovým zemím, bude – li to alespoň trochu
lukrativní a možné. Snížíme emise vypouštěné do ovzduší, bude – li to alespoň
trochu lukrativní a možné.“ A tak dále. Z jejich vyjádření nám tedy
vyplývá, že zachrání Zemi, bude – li to alespoň trochu lukrativní a možné.

Pohádka trvale udržitelného rozvoje

S metodou,
která nabízí možnost drancovat Zemi pomaleji a jistěji, přišly státy dohodnuvší
se na protokolu v Kjótu. Z toho nám vyplývá, že se o tomto způsobu
ekologické záchrany mluví více jak čtvrt století. Může však lehké poutáhnutí
opasků skutečně zachránit havarijní situaci životního prostředí? Ladislav šerý
píše: „Trvale udržitelnej pokrok je obscénní ideologie proto, že přináší
nejenom blahobytnější život, ale taky důsledky takovýho života. Technika je obscénní
proto, že není jenom technikou, ale taky jejíma důsledkama, jejím zneužitím.
Civilizace je obscénní proto, že není jenom vyspělou civilizací, ale taky
jejíma dopadama.“ Paul Virilio konstatuje, že vynález letadla je i vynálezem
jeho havárie. Já si troufám tvrdit, že je tomu tak i u tržního
hospodářství.Problém však nevychází pouze ze samotného dynamického kapitalismu.
čím více bude prosperovat, tím rychleji se zahubí. Je však možné, že to bude i
systém poslední. Francouz Pierre Clasters nám jako příklad uvádí Amazonské indiány.
Ti odmítali dějiny a vizi pokroku. Důsledkem byl sociální i ekologický status
quo. Brali se totiž pouze jako část Země a netoužili ji ovládnout. „Civilizovaný“
člověk takto ovšem neuvažuje. Křesťanská civilizace si za svého Boha určila imaginární
bytost, co dala přírodu lidstvu k dispozici. Avšak i v Genezis najdeme
varování před zneužitím přírody.
člověk
nemůže předčít něco, čeho je sám pouhou částí. Důvěra v liberální pohádku
dosahování maximálních zisků za minimálních nákladů logicky dovede lidstvo k záhubě.
Neustále je nám předkládána možnost seberealizace v tržním hospodářství.
Možnost výdělku kohokoli, kdo má dostatečnou vůli a píli. Jan Keller se v Abecedě
prosperity však ptá: „čí zisk, na úkor koho či čeho a s jakými následky?“ Občané
se dostávají totiž do iluze, že aby se stali také „bohatými“, musí překročit
morální zábrany vůči ostatním. Když jim nevadí zdiskreditovat svého kolegu v práci
pod příslibem povýšení, nerozhází je ani ekologická krize. Tak se lidstvo
pouští do riskování vlastní existence, kdy možnost štěstí je vyloučena.

Pohádka občanské společnosti

Věřím,
že značná část veřejnosti si stávající situaci neuvědomuje. Systém moci ji
totiž zavaluje „drobnými starostmi“ a falešným pocitem informovanosti. Takto
vládnoucí garnitura paralyzuje možnost vzniku silné občanské společnosti. I ta
má ale mnohá úskalí. Občanská společnost je zpravidla naprosto konformní. V lepším
případě se snaží pouze o reformy stávajících legislativních předpisů. Její
takměř jedinou možností jak dosáhnout svých cílů je lobby. To znamená, že aby
byla občanská společnost schopna uskutečnit své záměry, musí mít dostatek
kontaktů na vlivné osoby. Mám pocit, že to není případ ekologů. Silná občanská sdružení
se rekrutují z poněkud jiných řad. V Německu je nejvýznamnější spolek
motoristů. Miliony angažovaných občanů touží po levných pohonných hmotách a
nekonečných dálnicích, co jim zajistí to pravé potěšení z jízdy. Na
francouzském venkově nimrodi demonstrují proti jakémukoli pokusu rozšířit dobu
hájení ohrožených druhů. Ve spojených státech dřevorubci bojují o hektary lesů
v národních parcích. Hájí tedy zájem všeobecný, nebo pouze své zájmy a
zisky? Občanská společnost by měla být protiváhou sil státu a zároveň i sil
globalizace. Bude – li však pouze prostředkem k získání moci, stane se
sama součástí jejích již existujících struktur.
Občanské
společnosti tedy hrozí byrokratizace s jasnou hierarchií, kdy se poté stává
mocenským aparátem. Tyto příznaky nese organizace Greenpeace, která je díky své
velikosti schopna vynutit si na různých státech určité ústupky. Nemůže už ovšem
dosáhnout skutečných změn. Další hrozbou je možnost vzniku mnoha skupin, které se
navzájem pouze potírají a vyčleňují, ačkoli mají společný zájem. Tomu se tak
stalo v 80. letech, kdy se většina ekologických hnutí, co vznikla v předcházejícím
desetiletí, rozštěpila či ukončila svou existenci.
Je
tu tedy problém ve ztrátě vůle a zájmu na fungování občanského sdružení. Ekonom
Mancur Olson poukazoval na problém neziskovosti hájení velkých kolektivních
zájmů. Občané se zcela logicky nezapojí do společného úsilí, nabudou – li dojmu,
že žádoucího cíle může být dosaženo i bez nich. Pokud takového přesvědčení
nabudou všichni, neudělá pro společnou věc nikdo nic.
Jan
Keller k tomu dodává: „Tento po ekonomické stránce naprosto bezchybný
způsob uvažování je mezi veřejností široce rozšířen  a projevuje se postoji typu – ať se starají
druzí. Neméně široce rozšířen je také postoj – co já sám vlastně zmůžu?
Jestliže tyto postoje sdílí dostatečná část populace, je pasivita zaručena.“ To
aby se stala občanská společnost skutečným řešením světových problémů by tedy
dle mého názoru mělo mít základ v jednotlivcích do ní zapojených. Má – li dotyčný
člen dát „své“ občanské společnosti smysl, je přesvědčen, že on sám může změnit
svět. Jedině tak mi ještě úplně nepohasíná vize silné občanské společnosti, co
se bude starat o nezisková témata. Chci – li totiž aby se něco změnilo, musím
to změnit sám!

Pohádka revoluce

Stávající
politický systém se stává pro své občany neúnosný. Je to celkem logický
důsledek ekologických a ekonomických dopadů na značnou část světové populace.
Obhájce dnešních poměrů, H. Kissinger jednou řekl, že by do Palestiny měly
každých čtrnáct dní vjet britské tanky, aby Arabům ukázaly, kdo je silnější.
Touto větou, nejen že popřel své pseudolibertinské postoje, ale i dokázal
skutečnou podstatu zbrojních ideologií. Stejně tak se daří prezidentu USA,
Georgi Bushovi, jenž vytrvale odmítá jakékoli snahy o ekologické změny,
ukazovat skutečnou podstatu ekonomických ideologií. Dost úspěšně se
diskredituje každá světová vláda. Vláda, princip či ideologie, co se sama
nedokáže morálně obhájit před svými občany, se stává represí. Logicky totiž
použije ke své obhajobě výkonnou moc. Vláda v „demokratickém světě“ je tedy
opřena o persekuci individuí. Demokracii můžeme pochopit jako vládu manipulované
většiny. Lidé se sami o sobě vychovávají k směsi mezi ovcí a vlkem. Není
divu, že pak světem problikává světlo revolucí. Revoluce. Že by tedy byla
alternativou pro světové problémy? Revoluce, co se sama může zahubit a stát se
novu formou stávající moci? Můžeme se dočkat revoluce pro revoluci. Což znamená
naprosté pokračování moci pouze převedené do jiných norem. Morální hodnoty a
tabu, co jsou v lidstvu zakořeněny, lze pak nahradit novými. To dav s nadšením
přijme. Nebude již však souhlasit s naprostým odstraněním všech dogmat.
Lidstvo si zvyklo na víru a řád. To znamená, že každá revoluce co slibuje
nastolení nového řádu ,se nemůže vymanit z toho stávajícího. Už pouze
kvůli samotné své koncepci se musí stát pouze přelitím moci a vlády. I kdyby
onen nový faktor, co bude schraňovat moc, byl sebelepší, stále to nebude reálná
revoluce. Stále to bude pouze odbočka z daných kolejí na koleje jiné.
Revoluce v ekologickém měřítku pak může znamenat především novou
diktaturu. Všechny dosavadní revoluce byly pouze převraty. Znamená to vyčlenění
několika jedinců vůči ostatním. Zbytek je tedy pouze stádo do počtu. V revoluci
je potlačena lidská individualita. Vzniká jakási společná společenská bytost,
jejíž sociální nároky jsou minimalizovány. V tom případě ale nemůže
takovýto sociální status dosáhnout jakéhokoli uspokojení a poté ani důvod pro
ekologické změny.
Revoluce,
či radikální změna, je přesto dle mého názoru potřebná. Má – li se ovšem stát
východiskem z kobek dosavadních mocenských systémů, musí se ponejprv
zrodit v srdcích a hodnotovém žebříčku lidí. Politická změna nemůže měnit
lidi. Pak by se totiž jednalo opět o normalizační diktát. Spontánní změna
hodnot změní politický systém samočinně. Samotná existence takovéto změny pak
ničí veškerá mocenská uskupení. Ideální příklad revoluce by byl takový, kdy by
k ní každý člen přistupoval individuálně a měl své vlastní důvody proč do
ní vstoupit. Svou vlastní vůli k tomu, aby se z něčeho vymanil. Měl
vůli, aby se nenechal chytit do připravované pasti tvorby nové moci.

Skutečnost moci

V nynějších
časech se ona moc již naprosto vymyká z rukou státu. O tom hovořily
leckteré libertinské směry. Věta „Zničit moc znamená zničit stát.“ se stala
heslem počátku 20. století. Obzor zničení státu totiž stál na myšlence, že se
tato instituce stane nepotřebnou. Moc bude poté v rukách občanů. Ovšem i
globalizace může učinit stát zbytečným. Přesto se občané svobodě a možnosti
sebeurčení vzdálí ještě více, než za státního zřízení. Tento vývoj tak může
vést k nacionalismu a xenofobii. Lidé si totiž začnou uvědomovat, že
kapitál, jenž nadnárodní společnosti získají, nezůstane v jejich zemi.
Bude převeden do centra „nové moci“. Do rukou ředitelů a vlastníka firmy.
Deregulace finančních trhů totiž snížila manévrovací schopnost státu. Globalizovaná
tak může na jeho bedrech nechat veškerá svá rizika a negativní dopady. Jedná se
o nezaměstnanost, neplnohodnotnou práci, podlehnutí monopolům a především
ekologické škody. Nadnárodní firma je reálně nezranitelná a stává se všemocnou.
Kdo by pak očekával, že bude brát ohledy na sociální nebo ekologické hodnoty?
Dochází k vykořisťování lidí a drancování Země. Ekologické a sociální
hodnoty jsou globalizací drceny. V Saudské Arábii pracuje milion
filipinských dělníků na ropných vrtech. Jejich plat činí 25 amerických dolarů
za měsíc. To je pod hranicí světové chudoby. V Amazonských pralesech kácí
brazilští dřevorubci půl dne stromy, aby měli alespoň na jídlo. Život člověka
je tak díky „civilizačním“ hodnotám ohrožen ve své tělesné i duševní podstatě.To
znamená, že současná světová situace neuspokojuje ani ekologické ani sociální
nároky lidstva. Ty druhé si může okusit alespoň hrstka privilegovaných, kteří
mají v rukách moc. Skutečným původcem této situace je ale již tisíciletí
trvající systém moci. Moc se nedá personifikovat. Je natolik přizpůsobivá, že vůbec
nezáleží na jejích fyzických representantech. špička je vždy nahraditelná.
Pyramidu systému má tedy smysl bořit jedině od základu. V osobním přístupu
k sobě samému. K jiným. Ke všem a ke všemu.
Každé 3 minuty
vymírá jeden
přírodní druh. U nás je  zcela vymizeli «uhýk
menší, «uhýk rudohlavý, Poštolka jižní   a mnoho dalších. Na
pokraji vyhynutí  jsou sysli, zajíci, mloci, žáby, koroptve,
sokoli stěhovaví, vlaštovky, vrabci, vlci, rysi a tak dále. Tento
neuvěřitelný
zástup, co se za posledních 50 let vytvořil, je zejména důsledkem
úbytku
biotopů. Investiční výstavba a další zásahy do přírody v tomto
období
připravily naši krajinu o čtyři tisíce čtverečních kilometrů
lesů, remízků, luk a pastvin. Naše řeky různí
plánovači zkrátili napřímením jejich toků. Ubyl v nich život a
přibyli
povodně. Jen na nás záleží, jak se k tomu postavíme. Celým svým
životem
úspěšně pomáháme k ničení Země. Nepřijímám za to odpovědnost,
protože mě
do toho nutí celá společnost. Přijímám ovšem odpovědnost za to, že
nejsem
schopen momentální trend ekologického drancování zastavit. Budeme – li
totiž pasivně přihlížet ničení přírody, objeví
se na seznamu vyhynulých druhů časem i člověk.

Mýtus lidského ega

Mnozí
filozofové a myslitelé určovali člověka jako střed přírodního koloběhu. Zvláště
pak v Evropě se tento trend objevoval až příliš často. Vyvarovali se mu
pouze „primitivní“ indiáni, animističtí Afričané a Australané, rovněž i mystici
v Asii. Naše civilizace se je pokoušela „kultivovat“. Tím v dané oblasti
narušila koloběh přírodní i sociální. Když Robert D. Kaplan v jedné ze
svých vizí tvrdí: „ Vedle západního světa zůstane planeta plná primitivních
fanatiků a černošských bojovníků džu – džu, kteří pod vlivem starých kmenových
animozit a s odporem vůči západní kultuře budou bojovat o přežití ve
zbytku přetížené Země v gerilových válkách.“, dokazuje tím svůj evropský
intelektualismus v té nejhorší podobě. Své pseudoantropologické závěry
podkládá nadutým ponižováním „barbarů“. Jestliže však mluvíme o barbarství,
hledejme ho ponejprv u sebe, pane Kaplane. „Civilizovaný“ člověk, jenž neustále
touží po nadstandardu si pod sebou kope hrob. To tak bezohledně, že pomocí globalizace
se neokoloniálně pokouší ovládnout jiné kultury. Dnes však již mnohem
rafinovaněji, než misionáři v 16. století. V tom je naše civilizace
opravdu vyspělejší. Dokáže těm ostatním vdiktovat západní hodnoty díky své
fyzické moci. Ať už je to moc kapitálu,válka či ovládnutí trhů. Zpětná reakce
je naprosto očekávatelná. A naše namyšlenost je až příliš okatá.
Když
Sokrates určil rovnici „vědění = rozum = ctnost“, podle níž se náš Křesťanský
svět řídí, předurčil vytvoření mýtu velkého člověka. Ten se však vytváří již od
jakéhokoli počátku dějinných fází té či oné kultury. Snažíme se zdokonalovat,
aniž bychom si uvědomili, že vlastně padáme pouze do hlubší propasti sobeckosti
a nadutosti. A zvěstuje – li  Francis
Fukuyama konec dějin, zvěstuje pouze „liberálně kapitalistické bezčasí“. To
bude ona mezihra před koncem člověka. Mýtus naší kultury, umění, inteligence je
popřen tím, že si ničíme svého hostitele. Zemi. A pokud chceme být pouze
parazity, tak jsme na tom stejně jako kobylky. Díky dedukcím lidí jako je pan
Kaplan, Kissinger, Fukuyama či Brzezinski a naším represivním vládcům se
blížíme k otrokářské společnosti. Blížíme se k ní sami, díky své
neodolatelné touze po osobním prospěchu. Tito otroci již ale nebudou šťastní z jejich
velkého otrokáře, ekonomického růstu. Protože ten bude jejich koncem. Dříve než
si to ale uvědomí, může být už pozdě!
V tomto článku
jsem začal kritikou alternativ. Pravděpodobně teď ode mne očekáváte řešení.
Mohu pouze zopakovat, že ho vidím v osobním přístupu. Stůjte jen sami za
sebou a za svým názorem. Nehleďte na to, co říkají druzí včetně mě. Stůjte za
hranicí individualismu. Smi v sobě, ale i pro jiné!

Matěj Pálka
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •