Jaký svět je možný?

Global
Street Party v roce 1998 se poprvé začalo mluvit o globalizaci. Brzy na to
se slovo “globallizace” stalo běžnou součástí našeho slovníku. Začíná
se dokonce mluvit o antiglobalizačním hnutí, zvláště po protestech
v Seattlu. Velká část tohoto hnutí přešla od obecné kritiky globalizace ke
kritice současného systému vůbec, jejím heslem se stává ,,Jiný svět je možný‘‘. Zároveň se
rozebíhají diskuse, jak by tento jiný svět mohl fungovat.

Tato
otázka však není nová, pokládali si ji všichni lidé, kteří byli nespokojeni se
stávajícím řádem. Ve chvíli bouří proti němu si vytvářeli své vlastní
organizační struktury. Návrh toho, jak by mohl vypadat nový svět, tedy není
žádným „návodem“ z pera utopisty, ale může vycházet právě ze zkušeností lidí,
kteří již 200 let na různých místech a v různých časech revoltují proti
kapitalismu. Pokusy, kdy vzpoura došla tak daleko, kdy se alespoň na čas
objevují zárodky nového světa, se bude zabývat tento článek.
Jako socialisté
přitom vycházíme z toho, že zásadní úlohu v uspořádání společnosti má postavení
práce, tj. kdo rozhoduje o tom kam bude lidská práce vložena a kdo z ní bude
mít užitek. Z toho plyne i dnes rozšířený a do značné míry oprávněný pocit, že
se současný režim sice nazývá demokracií, do rozhodování o dění kolem sebe však
většina lidí nemůže příliš mluvit. Nedostatek demokracie v řízení státu má svůj
původ v nedostatku demokracie na pracovišti a ne naopak. V článku je proto
věnovaná zvláštní pozornost tomu jak v dobách, kdy se “lidé snažili chovat
jako lidé a ne jako kola v kapitalistickém stroji” (George Orwell)
vznikaly nové způsoby organizace práce, státu a vlastního života.

Pařížská komuna

Prvním případem, kdy
si lidé začali vládnout, byla Pařížská komuna. Vzniká nejprve z ohrožení
Paříže pruskou armádou, stává se však trnem v oku nikoliv pruské armádě,
ale francouzské vládě.
V roce 1871, po
prohrané Prusko-francouzské válce, se v Paříži zvedá vlna odporu. Vláda
dobře věděla, že dokud budou Pařížané organizováni v národní gardě, bude
ohrožena. Snaží se je proto odzbrojit. Gardisté se za podpory Pařížanů nejen
ubránili, ale navíc se jim podařilo přesvědčit část vládních vojáků, aby se
k nim přidali. K večeru 18. března jsou obsazeny vládní budovy.
Vystrašená vláda včele se svým předsedou Thiersem prchá do Versailles.
Namísto vlády vznikla
Komuna, která byla složena ze zástupců zvolených v pařížských obvodech.
Tito zástupci byli přímo odpovědní svým voličům, mohli být kdykoliv odvoláni
(což se skutečně dělo) a pobírali průměrnou dělnickou mzdu. Rada ale nebyl nový
parlament. Byl to spíše pracovní sbor, který dostával informace ze všech
oblastí života Paříže.
Lidé dostali možnost
aktivně rozhodovat o svých životech. Jedním z prvních činů komuny bylo
znovu otevření továren pod kolektivní samosprávou, vydání dekretů upravující
pracovní podmínky (např. zakázáno využívat noční práce pekařů) a zrušení
policejního dozoru nad zprostředkováním práce. Spolu se starými strukturami
mizeli i staré normy. Byla spálena gilotina jako symbol útlaku a stržen Napoleonův
výtěžný sloup jako symbol šovinismu a nacionální nenávisti. Jen pár dní před
tím odmítli vládní vojáci střílet do bezbranného zástupu. Proti komuně se
spojila francouzská vláda se svým dosavadním největším nepřítelem, Pruskem. Po
dvou a půl měsících byla Komuna utopena v krvi (30 000 bylo
popraveno, další desetitisíce poslány na nucené práce nebo uvězněny). Komuna
byla poražena i pro to, že v mnohých otázkách nepostupovala systematicky a
důsledně. Nebyly například zabaveny peníze z Národní banky, selhala
organizace obrany Paříže atd. Komuna byla úspěšná všude tam, kde odstraňovala
staré instituce a nahrazovala je novými, tam kde se je snažila převzít,
ztroskotala. Tím představuje největší inspiraci do budoucna.

Ruská zkušenost z let 1905 a 1917

Na více než třicet
let byly pokusy o jiný svět poraženy. Ožívají v jedné z nejzaostalejších
zemí Evropy, v carském Rusku roku 1905 se vznikem rad pracujících.
I přes špatnou
sociální situaci v zemi, která se projevovala řadou stávek, pouští se car
do vojenského konfliktu s Japonskem. Dochází k dalšímu zhoršování
sociální situace, což se odráží v narůstající radikalizaci dělníků.  Nejlépe je to vidět na příkladu stávky
v Petrohradu. Ta začíná stávkou sazečů písmen v tiskárnách, rychle se
šíří a nabývá na síle i na požadavcích. Zakrátko stávkuje celý Petrohrad. Bylo
proto třeba, aby existoval orgán, který by koordinoval stávkové a protestní
akce ne jen v jednom závodě, ale ve všech závodech najednou.
Tím se stávají sověty
(rady), které přebírají nejen organizační, ale také politickou úlohu. To je
zásadní rozdíl ve srovnání s Komunou, kde byla výrobní družstva
v zabraných továrnách pouhým nástrojem organizace práce. Rady v sobě
sjednocovali roli družstev i center politického života. Byly proto schopné
ujmout se organizace nové společnosti.
Zkušenost, jíž tím
pracující získali, jim pomohla v mnohém překonat staré předsudky. Jedním
z nich byl i antisemitismus, podporovaný pravoslavnou církví. Na to
ukazuje i fakt, že předsedou petrohradského sovětu byl zvolen revolucionář
židovského původu, Lev Davidovič Trockij.
Sověty byl rozdrceny,
Trockij zatčen a uvězněn. Nemělo to však dlouho trvat a sověty opět ožily.
V únoru 1917
dochází k revoluci, která smete carismus a nastolí první prozatímní vládu.
Vedle ní si však pracující třída opět ustanovuje sověty a odvahu jim dodává i
vzpomínka na revoluci z roku 1905. Začíná dvojvládí, které vyústí v
říjnovou revolucí. I po ní jsou sověty základem moci pracujících. Síť rad je
organizována od jednotlivých závodů přes celoměstské sověty až ke každoročnímu
Všeruskému sjezdu sovětů. Zástupci jsou voleni z řad pracujících a
reprezentují jejich zájmy. Stejně jako za Pařížské komuny i nyní je
potvrzeno právo odvolávat zástupce, aby byla zajištěna co nejpřesnější
reprezentování vůle pracujících. Znamená to, že v této době vzniká
nejdemokratičtější způsob vlády, jaký kdy fungoval ve velké zemi. Demokracie už
není jen synonymum k parlamentu, ale k vůli většiny pracujících.
Mezi lidmi se
projevuje obrovská touha po vzdělání. Divadla, dříve vyhrazená pro špičky
společnosti jsou plná dělníků, zájem je tak obrovský, že se hraje i na
stadionech. Rostou nové knihovny i školy. Bouřlivě se rozvíjí moderní umění ve
všech svých oborech a v podobě futuristických experimentů se přesouvá z galerií
do ulic. Po katastrofě války je vše zas plné života.
Ne však na dlouho.
Situace v Rusku byla neudržitelná, země se stále zmítala na pokraji
hladomoru a naprosté katastrofy, navíc vypuká občanská válka. Bylo stále
jasnější, že revoluce nemůže přežít v jediné zemi a to ještě navíc
v jedné z nejzaostalejších. Proto se naděje ruských revolucionářů
obracely na západ, především k Německu. Na krátký čas se zdálo, že se vše
zdaří. Císařské Německo bylo poraženo a starý monarchistický režim se zhroutil.
Po celé zemi se ustavily dělnické a vojenské rady. Jeden ze současníků popisuje
situaci slovy: ,,Dělníci přicházejí včas, čtou noviny a pomalu začínají
pracovat. Práce je přerušována debatami, hádkami, mítinky. Zaměstnavatelé jsou
bezmocní. Všechna moc leží v rukou dělnických rad.‘‘ Podobný obraz
nacházíme v i Maďarsku, kde je v 21. března 1919 slavnostně vyhlášena
Maďarská republika rad. I ta vzbudila obrovský ohlas. Když se velení
československé armády (vytvořené zejména anglickými a francouzskými důstojníky)
ve snaze hájit zájmy mocností Dohody, rozhodlo bez vyhlášení války Maďarsko
napadnout, zformovala se během pouhých několika dní nová revoluční maďarská
armáda a zatlačila invazní síly hluboko na slovenské území.
Obě revoluce však
ztroskotaly, občanská válka a hladomor v Rusku zdecimovala dělnickou třídu
a stalinismus zardousil poslední zbytky demokracie.

španělsko 1936
a zkušenosti po II. světové válce

Rady, které vznikly
na konci světové války v Rusku, Německu a Maďarsku jsou dodnes
nejznámějšími pokusy o novou společnost. Objevují se však stále znovu.
Ve španělské revoluci
hrály klíčovou roli tzv. ,,sousedské výbory‘‘, které existovaly v každé
čtvrti velkých měst. Zástupci reprezentovali všechny obyvatele čtvrti. Výbory
organizovaly obranu, rozdělování potravin, vzděláváni a mnoho dalších aspektů
běžného života. Na venkově tuto roli přebíraly ,,vesnické komuny‘‘. Atmosféru
té doby popisuje ve své slavné knize Hold Katalánsku Georgie Orwell. Takto
vypadala Barcelona během revoluce: ,,Bylo to poprvé co jsem byl ve městě, ve
kterém vládla dělnická třída… Všechny obchody a kavárny byly polepeny
vyhláškami, které oznamovaly, že jsou kolektivizovány; dokonce i čističi bot
byli kolektivizováni a jejich bedny byly přemalovány rudou a černou. číšníci a
živnostníci se vám dívali zpříma do tváře a jednali s vámi jako se sobě
rovnými. Ponížené, či dokonce formální způsoby oslovování dočasně zmizely.
Nikdy neříkal seňor nebo don, ba přestalo se i vykat; všichni se
navzájem oslovovali ,soudruhu‘ a tykali si. Místo buenos días se říkalo salud!…
Nebyla zde žádná soukromá motorová vozidla, všechna byla zrekvírována a všechny
tramvaje a taxíky, i většina ostatních dopravních prostředků, byly přemalovány
rudou a černou… Hodně z toho jsem nechápal, něco dokonce se mi ani
nelíbilo, okamžitě jsem to však uznal za takový stav věcí, za který stojí za to
bojovat… ‘‘
S vítězstvím
Franca je konec nejen výborům, ale také jakémukoliv svobodnému organizování.
Minulý režim si
přivlastnil fráze o demokracii a sovětech, ale jakékoli pokusy o samosprávu
potlačoval. V listopadu 1956 vpadla ruská armáda od Maďarska, aby upevnila
politickou kontrolu nad zemí. Maďarští pracující odpověděli generální stávkou a
vytvořením dělnických rad. Jak vzpomíná účastník budapešťského hnutí: ,,Svolali
jsme naši první schůzi se zástupci nejvýznamnějších průmyslových závodů. Naším
společným úsilím bylo vytvoření centrální dělnické rady, která by organizovala
práci ve čtvrtích a továrních radách.‘‘ Za krátkou dobu byla maďarská revoluce
potlačena.
Dělnické rady vznikaly
ale nejen v Evropě. V Chile v roce 1973, kdy Allendeho levicové
vládě hrozil ozbrojený pravicový puč, vytvořili pracující tzv. cordones, které spojovaly továrny a
organizovaly odpor. Jedna z cordones
vydala instrukce: ,,Převezměte továrny… Shromážděte v továrnách všechny
stroje a materiál, které můžou být užitečné na obranu továrny, dělnické třídy a
vlády… Každou hodinu přesně v celou spustí každá továrna svou sirénu, aby dala
najevo, že vše je pořádku. Pokud je třeba pomoc, siréna by měla být spuštěna nepřetržitě…
Organizujte shromáždění a udržujte dělníky informované.‘‘ Kdyby Allene
spolupracoval s cordones, mohla
možná být pravice poražena. Když se ale místo toho snažil usmířit
s armádou, vykopal si tím svůj vlastní hrob.
Na konci války
v Zálivu v roce 1991 vznikly na severních kurdských územích tzv. šóry
(výbory). Byly to organizace, jež vnikly spontánně jako prostředek ke
komunikaci a koordinaci povstaleckých území. Mezi jejich aktivity patřilo:
participace v rozhlasových stanicích, zřízení zdravotnických postů,
budování milice na obranu. Kurdské nacionalisty vyděsily šóry natolik, že brzy
vyzvali k jejich rozpuštění. Díky dezinformační kampani, ale hlavně díky
velkým zásobám potravin, se nacionalistickým stranám podařilo brzy šóry podrýt.

Rady pro 21. století?

Znovu
a znovu se
objevují nové a nové formy dělnické demokracie. Poslední takovou
zkušeností je
Argentina. Mike Gonzalez, reportér, který v době krize pobýval
v Argentině, popisuje situaci slovy: ,,Byli jsme pozváni na lidové
shromáždění v dělnické čtvrti Montechingolo. Argentinská ekonomika
byla od
roku 2001 v hluboké krizi. V mnoha místech byla situace
opravdu
vážná. Lidé, kteří pracovali nedostávali mzdu, banky byly zavřené,
zásobování
potravinami selhávalo. Léky se nedostávaly do nemocnic, jídlo do měst.
Zasáhlo
to téměř každého. V některých čtvrtích se lidé spontánně
shromáždili na
velkých prostranstvích nebo v tělocvičnách škol a diskutovali, co
je třeba
udělat. Zrodila se Asambleas populares
(lidová shromáždění). Shromáždění začala, aby řešila nejnaléhavější
problémy.
Ale změnila se ve skutečný lidový parlament. V Montechingolu
začaly Asambleas populares  organizovat práci na farmách, aby
pomohly
nakrmit hladovějící obyvatele ve společných jídelnách.‘‘
V Argentině
rozhodla armáda a policie, která zůstala věrná vládě.
Všechny výše zmíněné pokusy byly vždy naneštěstí
pouze přechodné. Po jejich porážce si vládnoucí vytváří obraz světa, kde je
popsaná jejich nadvláda jako věčný a jediný možný společenský řád, takže se
v „klidných“, nerevolučních časech o „historii zdola“ příliš nedozvíme.
Právě proto je úkolem revolučních socialistů přinášet inspiraci z minulých
sebeemancipačních pokusů do nových hnutí a přispět tak k tomu, aby se
vytvoření nového světa podařilo.

Jan Růžička, Jan Májíček
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •