Přebudování Blízkého Východu

Historie britské a
francouzské nadvlády na Blízkém východě je pro nové dobyvatele Iráku
nepříjemnou okolností. Anne Ashfordová píše:

„Už se nikdy nebudu účastnit ve
vytváření králů: je to příliš velké vypětí.“ Během své snahy vnutit Iráku
poslušnější vládu, by se činitelé Pentagonu měli řádně zamyslet nad slovy,
která Gertrude Bellová napsala v roce 1921. Bellová, poradce vysokého
zmocněnce v Bagdádu, hrála důležitou roli ve vytváření nového koloniálního
řádu na Blízkém východě. Z trosek Osmanské říše vytvořili imperialisté
všech dřívějších generací síť satelitních království pod britskou a
francouzskou nadvládou. Moderní koloniální dobrodružství George Bushe a Tonyho
Blaira je pouze nejnovější kapitolou v dlouhé historii pokusů o formování
Blízkého východu podle zájmů velkých mocností.
Avšak, jak Gertrude Bellová
připustila před více než 80 lety, každé překreslení politické mapy s sebou
přináší odpor. Britští činitelé nakonec dosadili do Iráku a Egyptu krále,
ale o několik let později opět čelili obnovenému tlaku hnutí za nezávislost. Britská,
a později i americká podpora Izraelců při vyhošťování Palestinců z jejich
domoviny dala vzniknout trvalému zaměření protiimperialistických protestů.
Pokud se potvrdí zkušenosti z minulosti, mohl by poválečný Irák hrát podobně destabilizující
roli namísto toho, aby se stal oporou „osy demokracie“, která má protínat
Blízký východ.

Sunnité a šíité

Zkušenosti
předešlých generací
znamenají další důležité lekce pro současnost. V roce 1915, právě
tak jako
nyní, se představitelé velmocí odvolávali na hesla o „osvobození“ a
„samosprávě“, ačkoliv strašákem dne byla osmanská krutovláda namísto
tyranie
strany Ba´as. Taktika etnického a náboženského „rozděl a panuj“ má na
Blízkém
východě rovněž dlouhou historii. V Libanonu a Iráku francouzští a
britští
činitelé povzbuzovali orientaci politiky na náboženském vyznání –
poštvávali sunnity
proti šíitům a křesťany proti muslimům, vždy když jim to vyhovovalo. A
než aby
podporovali demokracii, koloniální činitelé – staří i noví – vždy
dávali
přednost represi. V roce 1920 britské jednotky potlačily povstání
v Iráku a rozdrtily protesty a stávky za nezávislost Egypta.
Vzhledem
k tomuto odporu se britští koloniální činitelé začali řídit
strategií o
dvou hrotech – brutální represe masových protestů byly spojeny s úsilím
o vytvoření
aliance s lokálními elitami. Dnešní zdiskreditovaní arabští vůdci
mají
rovněž celou řadu předchůdců – každá nová intervence si našla lokální
panovníky, kteří byli ochotní spolupracovat
s okupanty.

Spojenectví
Osmanské říše s Rakouskem-Uherskem a Německem při vypuknutí 1. světové
války dostalo Blízký východ přímo do konfliktu mezi imperialistickými mocnostmi.
Francie a Británie okupovaly většinu Levantu a Mezopotámie, přičemž okleštily
území osmanské nadvlády na tureckou Anatólii. Britští velitelé doufali, že jim
arabská revolta pomůže porazit osmanské armádní sbory, a proto podporovali
rodící se arabské národní hnutí, které se na konci 19. století objevilo
v mnoha oblastech Osmanské říše. V roce 1915 se britští činitelé dohodli
s šarífem Husajnem, vládcem Mekky a potomkem proroka Mohameda, že osmanské
panství bude nahrazeno novým státem vedeným arabským vládcem. Přestože hranice
této nové země nebyly přesně vymezeny, slib nezávislosti pomohl utužit
spojenectví mezi tradičními arabskými vládci a vznikající městskou střední
třídou na straně jedné a britským imperialismem na straně druhé.
Zatímco synové šarífa Husajna
shromažďovali armádu na boj proti osmanským Turkům, britští a francouzští
činitelé už rozhodovali o skutečné podobě poválečného Blízkého východu. Tajná
Sykes-Picotova dohoda z roku 1916 rozdělila oblast na britské a
francouzské sféry vlivu. Tento čin imperiálního selského obchodování ukázal, že
navzdory jejich řečem o „osvobozování utlačovaných“ by ani Británie, ani
Francie neumožnily vzniknout skutečně nezávislému státu. A ropa z Blízkého
východu nyní poprvé promazávala kola mezinárodní diplomacie. Oba státy poznaly
rozhodující roli, kterou ropa hraje v konfliktu. Kontrola britská nad
perskými ropnými poli, patřícími společnosti British Petroleum, hrála důležitou
roli v porážce Německa. Jak popisuje Anthony Samson, poválečné dělení
Osmanské říše bylo řízeno soupeřením o dosud nevyužitá ropná pole
v Mezopotámii a v Perském zálivu. „Turecko platilo za porážku
rozdělením svých ztenčujících se držav mezi Anglii a Francii. Obě země, zatímco
se tvářili, že na ropu takřka nemyslí, byly obzvláště znepokojeny dvěma
oblastmi podél řeky Tigridu…oblastmi Bagdádu a Mosulu (Mausilu – pozn. překl.),
které byly podezřelé z toho, že se tam nacházejí obrovské zásoby ropy.“
Britská správa nad obsazeným
Irákem si brala za vzor koloniální systém v Indii. Od nejvyšších úrovní
panství až k lokálním politickým okresům řídili Irák britští zmocněnci.
Jak vysvětluje historička Phebe Marrová, koloniální správci se aktivně starali
o minimální účast Iráčanů na správě státu: “Filozofie, kterou se řídili byla do
značné míry založena na myšlence ,břemena bílého muže´ z 19. století,
zálibě v přímé vládě a nedůvěře k tomu, že by byli domorodí Arabové
schopni vládnout si sami.“

Povstání

Udržování tohoto nenáviděného
systému se ukázalo jako nákladné a obtížné. Britští činitelé posílili role
kmenových šejků, kteří se stali jejich lokálními výběrčími daní a zákonodárci.
Avšak ani podpora kmenových vůdců nedokázala zastavit výbuch hněvu v roce
1920, poté, co Společenství národů udělilo Británii mandát nad Irákem.
Povstání v roce 1920 smetlo
ve značné části středního Iráku britskou nadvládu. Nacionalistická hesla
spojila sunnitské a šíitské komunity při protestech v Bagdádu, zatímco
příslušníci kmenů se bouřili na různých místech po celé zemi. Přestože bylo
povstání nakonec potlačeno za cenu stovek iráckých životů, britské síly rovněž
ztratily 400 vojáků a britským daňovým poplatníkům byl předložen účet na 40
miliónů liber. Vzpoura nevybojovala nezávislost pro Irák, ale přiměla britskou
vládu upustit od nenáviděné „indické“ politiky přímé vlády.
Iráčanům však byla nadále
odepřena šance zvolit si svou vlastní vládu. Británií upřednostňovaný kandidát
na vedení Iráku byl emír Fajsál, syn šarífa Husajna z Mekky, který
vytvořil krátkou dobu trvající arabské království se sídlem v Damašku.
Poté, co jej francouzské jednotky vytlačily ze Sýrie, britští činitelé
Fajsálovi nabídli korunu zatím nevytvořeného iráckého království. Gertrude
Bellová popisovala, jak britští úředníci bojovali za vnucení nového krále jeho
budoucím poddaným. V srpnu 1920 napsala: „Zatím to všechno nejde tak
hladce. Dostáváme zprávy o tom, že kmeny z dolního Eufratu připravují
monstrózní petice za republiku…Věřím, že polovina z toho jsou lži, ale
drží nás v úzkosti a neklidu.“
Kombinace podplácení, výhružek a
politické manipulace nakonec Fajsálovi zajistila přijetí. Ten však pokračoval
v  politických tradicích, které vznikly
pod osmanskou nadvládou, v jeho vládě převažovali sunnitští muslimové. Nikdo z
představitelů šíitů mimo svatá města Nadžáf a Karbala do ní nebyl jmenován. A
zatímco všemocní političtí důstojníci byli nahrazováni iráckými úředníky,
zůstali britští poradci v zákulisí.
Ukázalo
se, že stoupající vlnu národních vášní v Egyptě je možno ještě hůře kontrolovat
než povstání v Iráku. Okupováni Británií od roku 1882, zakusili Egypťané ještě
před propuknutím 1. světové války několik desetiletí koloniální nadvlády. Když
se pak skupina Egyptských intelektuálů snažila dostat na poválečnou mírovou
konferenci ve Versaille, aby předložili záležitost egyptské nezávislosti, byli
britskými úředníky odmítnuti.
Celonárodní
protestní a petiční kampaň, pouze vyprovokovala britské úřady do té míry, že
odsunuli celou delegaci na Maltu. Osud, který postihl Wafd – arabský výraz pro
delegaci – a jeho vůdce Sa´ada Zaghlula, rozdmýchal po celé zemi vlnu velkých
protestů. Tisíce lidí vyšli do ulic Alexandrie a Káhiry, britský majetek byl
napadán a rozzuřené davy ničili železniční koleje.
Na
rozdíl od Iráku, kde vzpoura proti britské nadvládě byla svázána převážně s
venkovem, hrálo v egyptských bouřích z roku 1919 klíčovou roli dělnické hnutí.
Stávky tramvajáků, baličů cigaret, a zaměstnanců vlády znamenaly vstup
městských pracujících na politickou scénu. Třídní a národní požadavky se zde
často doplňovaly, protože Britové řídili většinu klíčových průmyslových a
dopravních podniků v Egyptě. Roky stoupání cen a omezování dodávek jídla během
války sehrálo svou roli a zatáhly do vzpoury tisíce lidí.
Přestože
národní hnutí požadovalo plnou nezávislost, měli kolonizátoři ještě jednou
poslední slovo. Roku 1922 prohlásila Británie Egypt za samostatný stát –
přičemž si přitom zajistila aby na trůn nastoupil autoritativní král Fu´ad.
Britští úředníci si rovněž udrželi kontrolu nad egyptskou zahraniční politikou
a vojenstvím, a zajistili si právo dohlížet na Suezký kanál.
Wafdu
bylo povoleno sestavit vládu. Jak jinak, vůdcové národních hnutí se v tu chvíli
otočili proti pracujícím. Nově založená Komunistická strana byla zrušena a
odbory potlačeny – protentokrát ne Brity, ale Wafdem.
V Libanonu a Sýrii- ustanovených
za sféru francouzského vlivu Sykes-Picotovou dohodou – zanechala vláda příštím
generacím neblahé dědictví sektářství. Francouzská koloniální správa vyhnala
roku 1919 emíra Fajsala a jeho arabskou vládu z Damašku. Přestože byl
Fajsal  Brity korunován na krále Iráku,
nacionalistická agitace pokračovala a vyvrcholila roku 1925 povstáním proti
francouzské nadvládě v Syrské oblasti Jabal Druze. Francouzská správa se
snažila udržet nacionální protesty v únosných mezích a poštvala jednu
náboženskou sektu proti druhé.
Maronité,
křesťané v Libanonu, které Francie považovala za nejvíce loajální v oblasti,
měli z rozpadu největší prospěch a získali presidium a kontrolu nad armádou.
Samozřejmě, ostatní vůdci sekt si z tohoto uspořádání také přišli na své. Za
umravňování svých komunit byl bohatým a mocným dán přístup do nejvyšších kruhů
koloniální správy.
Osudy
tamějších vůdců dosazených Británií a Francií za éry Mandátu byly lekcí i pro
novou administrativu Iráku. V 50. letech byla většina klientských království,
jež Gertruda Bell a její kolegové tak pracně vytvořili, smetena masovými
nacionálními protesty. Právě v tomto období se USA, které nahradili Británii a
Francii jakožto nejsilnější imperialistická mocnost v regionu, definitivně
přiklonily k Izraeli jako ke garantovi svých zájmů na Blízkém východě.
Dnešní
generace arabských vůdců možná pocítí otřes, který válka proti Iráku vyvolala,
dříve než její předchůdci. Globalizace akcelerovala ekonomický i vojenský dopad
imperialistických intervencí. Agenti CIA sice mohou během náletů telefonovat
satelitními telefony, aktivisté na celém Blízkém východu zato mohou využít
textových zpráv k organizování demonstrací.
Rozsah
protikoloniálních protestů v regionu také ukazuje, že lidé na Blízkém východě
nepotřebují lekce z demokracie od George Bushe a Tonyho Blaira. Historická role
lokálních elit v udržování imperialistického pořádku však také ukazuje, že
nepřátelé svobody na Blízkém východě se nenalézají pouze ve Washingtonu a
Londýně. Zbavit region zkorumpovaných arabských vládců bude také úkolem nové
generace antiimperialistických aktivistů.
———————————

Historie Kurdistánu

Historie iráckého Kurdistánu ukazuje, jak imperialní
mocnosti a jejich lokální satelity využily protichůdných frakcí kurdské elity
pro své vlastní záměry.Kurdistán leží na křižovatce
západní Asie. Má dlouhou historii jakožto hranice mezi soupeřícími říšemi. V
kurdské oblasti jihovýchodní Anatólie leží rozvodí řek Tigridu a Eufratu, které
zásobují vodou Irák a Sýrii. Americké ministerstvo energie odhaduje, že ropné
pole u Kirkúku na okraji iráckého Kurdistánu má kapacitu kolem 1 miliónu barelů
ropy na den.

Touha Británie kontrolovat ropu
z Kirkúku měla za výsledek přípojení velkých území obydlená Kurdy
k novému iráckému království, přestože smlouva ze Sèvres (součást
Versaillské mírové koference – pozn. překl.) slíbila referendum o kurdské
nezávislosti. Tato zrada vyprovokovala kurdské vzpoury v letech 1923 a 1932, které byly
brutálně potlačeny.

Od 70. let 20. století dominovaly
politickému životu v iráckém Kurdistánu dvě strany. Demokratická strana
Kurdistánu (DSK) získala podporu tradičních kurdských statkářů a šejků
v 60. letech. Jádro Vlastenecké unie Kurdistánu (VUK; názvy i zkratky obou
stran se v různých překladech mohou lišit – pozn. překl.) měla své kořeny
ve vrstvě aktivistů ze střední třídy, kteří se snažili vytvořit moderní národní
hnutí.
Navzdory jejich
urputné rivalitě se DSK a VUK dlouho řídily toutéž strategií. Vybudovaly stálé
ozbrojené milice, aby na ústřední vládě v Bagdádu prosadily ústupky
týkající se kurdské autonomie a zajišťovaly si podporu regionálních konkurentů
a zahraničních nepřátel Iráku.

Pro obyčejné lidi v iráckém
Kurdistánu byla hnací silou nacionalistického hnutí vzrůstající brutalita irácké
vlády. Toto vyvrcholilo Anfalským tažením v roce 1988. Za pouhých šest
měsíců irácké jednotky, vedené bratrancem Saddáma Husajna Ali Hasanem
al-Madžídem, zahubily více než 182 000 lidí.Tisíce jich zemřely při útocích
chemickými plyny nebo byly zastřeleny a pohřbeny v masových hrobech. Tehdy
západní vlády odmítly zakročit a tvrdily, že Kurdové zveličili počet obětí.

V průběhu 90. let se DSK a VUK vrátily k vyjednávání s regionálními
států o pomoci  při ovládnutí iráckého
Kurdistánu. Spory mezi DSK a VUK vedly obě strany ke stále větší závislosti na
svých na vzájem si konkurujících zahraničních sponzorech a ke spoluúčasti na
jejich cílech.

Překlad Daniel LibertinMartin Růžička
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •