Vítejte ve společenství

13. a 14. června roku 2003 se konalo referendum o
vstupu do Evropské unie (EU). Hlasování se zúčastnilo 55% občanů. 77%
z nich pak odsouhlasilo vstup do této instituce. zavítali jsme tak do
společenství.
Na počátku 90.
let po sametové revoluci se uvolnily pevné vazby na SSSR. Ruské impérium
nevydrželo konkurenční boj s dynamikou západního kapitalismu, kde je
jedním z jeho motorů Evropská unie. Ta se už téměř od svého vzniku
projevuje sejnými snahami o ekonomickou a vojenskou dominanci, stejně jako se o
to pokoušel Sovětský svaz. Evropská unie se poprvé pokusila o zformování
v roce 1951. Tehdy státy Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemí a Spolková republika Německo vytvořily
Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Jejím úkolem bylo zvýšit a
koordinovat ekonomický růst členských zemí. Roku 1955 se tato instituce dohodla
na přistoupení nových členů.  Zde začala
proměna do podoby EU jak ji známe dnes.
Evropská unie byla v 90. letech
na našem území politickou vábničkou mnoha stranám, které se měly možnost
vystřídat v parlamentu. Bývalý premiér, Václav Klaus, zažádal na počátku
90. let o vstup do EU. Na politiku ,,připravující´´ nás na vstup do EU navázaly
po Klausově pádu vlády Tošovského, Zemana i špidly.
Všichni tito
se snažili vštípit budoucím voličům referenda, jak nezbytné pro samotnou
existenci našeho státu je, aby hlasovali „ano“.
Vlády slibovaly občanům zvýšení životní úrovně, nabízely jim sociální
jistoty a volné cestování. Ovšem neřekly, že za toto volné cestování se
společnou měnou zaplatí zhoršeným postavením na mnohonásobně rozšířeném
evropském trhu. Neb lokální trhy budou minulostí a všechny místní firmy budou
nahrazeny nadnárodními společnostmi. Ty mají každý trh podle stejné šablony a
zaručeno volné cestování po něm. Jednotná měna pak donutí vlády jednotlivých
států k bojům o trhy. Aby byl daný stát pro investora zajímavý, musí
omezit sociální práva a ekologické regulace.  Vzhledem k rostoucím možnostem velkých nadnárodních
společností v Evropě ani to zvýšení životní úrovně nebude příliš reálné.Evropský
kulatý stůl průmyslníků, což je nejmocnější uskupení korporací ovlivňujících
politiku EU bude pravděpodobně nadále soustřeďovat moc do svých rukou. Ekonomická
převaha nad státem a lidmi bude natolik jasná, že pokud si pracující svou
životní nevybojují, zbudou jim oči pro pláč. Tyto tři hlavní argumenty politiků
souhlasících se vstupem do unie pak a přísliby péče o životní prostředí či
sociálního státu se ukazují jako naprosto nereálné. Příkladem nám může být
situace pracujících ve Francii, Německu i u nás. Nebo výstavba sítě celoevropských
dálnic, kdy se předpokládá poškození šedesáti ekologicky cenných oblastí a
nárůst emisí o 15-18%. Že by nám naši politici neříkali úplně celou pravdu či
dokonce lhali?
Do jakého
společenství jsme zavítali? Zpočátku bylo evropské sjednocování založeno na
vyrovnání se s důsledky druhé světové války. Německo mělo jedinečnou
možnost dostat se na nějaké mezinárodní trhy a Francie jistotu kontroly svého
souseda. Země v unii sjednocené nabyly přesvědčení, že pouze takto zabrání
další válce na starém kontinentu. Ještě pravděpodobně větší impuls byla
existence Svazu sovětských socialistických republik. Evropa se z jeho strany
bála vojenského útoku. I ekonomické schopnosti východního kolosu dávaly důvod
evropským státům k integraci do nově vzniklé instituce. O pár let později se
dalším důvodem pro existenci EU stalo ekonomické zaostání za Spojenými státy.
Zároveň sjednocená Evropa slibovala svým občanům sociální jistoty. A sociální stát
měl být jejich garantem. „Všechna hesla levice z konce šedesátých let byla
dovedně využita k tomu, aby jednotlivé firmy mohly na svých zaměstnancích více
ušetřit a nemusely přitom ušetřené peníze odevzdat do pokladny sociálního
státu.“, tvrdí Jan Keller. Já mohu dodat, že sociální stát v Evropě už při
svém vzniku byl založen na podkladech instituce, která není tak ekonomicky
dravá, jako neoliberální systémy, ale přitom ve svých důsledcích stejně účinná
a odcizená občanům. To v devadesátých letech potvrdily Francie a Německo,
když se rozhodly zavést společnou měnu. Snaha o tvorbu politické unie, která se
bude vyvíjet směrem k nadnárodním institucím a posléze i federaci se
ukázala v historii EU jako zlomová. Nejen proto, že při vstoupení nových
deseti členských zemí chybí jak dávný idealismus tak i finance na velkorysé
projekty, ale především kvůli tomu, že osud unie je pouze mlhavá představa
velkých zemí vytvořit konkurenceschopné těleso vůči USA. Společenství, do
kterého jsme zavítali se momentálně ukazuje jako byrokratická instituce,
neschopná vyřešit si problémy mezi patnácti zeměmi. Nemám přílišnou naději v to,
že když tam bude o deset zemí více, půjde jí to lépe. Nemám ani přílišnou
naději v udržení evropského sociálního státu, který stojí na modelu „vyber
a panuj.“ a přechází v model „vyber a škrtej“.
Momentální stav unie by mohl být klidně zapříčiněn centralistickou
snahou, kterou projevují zejména velké státy Francie, Německo a leckdy i
ostrovní Anglie. Snaha o vytvoření jednotné ústavy pro sjednocenou Evropy pak
hrozí centralismem podobným Rakouskouherskému mocnářství či Sovětskému svazu.
Utáhnutí šroubků je pak nasnadě. Zostřené podmínky pro zaměstnance lze
odůvodnit konkurenčními boji s USA a východní Asií. Jsem přesvědčen, že se
to stane novým mottem východiska ze sociální krize. Mluví – li se tedy o
pospolitosti mezi zeměmi EU, co je tedy jejím smyslem? Hospodářský růst se
všemi svými nároky na konkurenceschopnost, flexibilitu a finanční racionalitu.
Občan natolik vytížený svou prací bude obalamucen Euroidentitou, která mu bude
vštěpovat nový nacionalismus. Euronacismus. 11. – 13. června zasedal Evropský
konvent. Instituce, která ponejprv vznikla na základě potřeby sblížit ostatní
instituce s občany, se nakonec rozhodla, že smysluplnější bude tvořit
ústavu Evropy třetího tisíciletí. Tento čin dosud nevídaný je pak jen důkazem
dalších centralistických snah v Evropě. Důsledky poměrného hlasování, práv
veta jen pro některé či prezidenta Evropy by byly nedozírné. Jednalo by se
skoro o nový způsob obsazování nových zemí. Konvent se ovšem na ničem nedohodl
a rozhodl se znovu sejít. Tentokráte v červenci v řecku. Naši
zástupci na konventu, pánové Zahradil, Kohout a Zieleniec mají možnost psát
dějiny. Aneb jak pravilo jedno z hesel kampaně pro vstup do EU: „neděláme
to pro sebe, děláme to pro své děti.“ Ovšem při těch obětech co budoucnosti
dáváme, nám zbývá jedna otázka. Jaká ta budoucnost ve společenství bude?

Matěj Pálka
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •