Rozhovor s Janem Kellerem na BBC Czech

stáhněte si rozhovor v MP3

MILOš
JAKEš, generální tajemník úV KSč, (zvukový záznam): To není jednoduchý
proces, ta přestavba. Není. To je proces, bych řekl, v kterým se ne
každý dost vyzná a proces, do kterýho mohou vstoupit nepřátelé a
vypadají přitom jako přátelé.

Předlistopadový
generální tajemník úV KSč Miloš Jakeš. V jaké situaci je česká
společnost bezmála šestnáct let od listopadu 89? Nejen o tom bude
následujících třicet minut. Před námi je půlhodina otázek a odpovědí.
Od mikrofonu co nejsrdečněji zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k
protějšímu mikrofonu usedl sociolog Jan Keller. Vítejte v BBC, hezký
dobrý den.

Dobrý den.

No,
mně se to zdá až moc velká chvála. Já jsem vyloženě skromný člověk.
Když mi jedna redaktorka z Lidových novin řekla, že jsem považován za
Karla Gotta české sociologie, tak mě to velice dojalo, i když musím
říct, že příjemnější by mi bylo, kdyby se o Karlu Gottovi říkalo, že je
to takový Jan Keller české popmusic.

Pane
profesore, když se podíváte na své pravidelné publikace především v
deníku Právo, na vaše pravidelné glosy, je to, řekněme, příjemné si
odskočení od akademické sociologie?

No, tak
určitě. Já jsem posledních pět let ve dne, v noci, v létě, v zimě psal
knihu Dějiny klasické sociologie a tam jsem musel nastudovat obrovské
množství materiálu, který z velké části je už zastaralý a chtěl jsem ho
prezentovat z té stránky, která zastaralá není. A když se člověk
prodírá tím švabachem, starou francouzskou literaturou, Herbertem
Spencerem, to je skutečně osvěžení, když si může během půlhodinky
napsat nějaký článek v češtině, který může být i trošku nadnesen,
protože v dějinách sociologie, v učebnicích nic takového se nemůže
ocitnout.

Vy jste nedávno také dopsal esej nazvaný česká republika 15 let poté. Pro jaký to byl sborník či vědecké periodikum?

V Londýně vychází časopis Evropský žurnál sociální teorie a pro podzimní číslo tohoto časopisu byl připraven tento článek.

Dovolte,
abychom se u vašeho rozboru české republiky patnáct let od zásadní
změny, od listopadu 1989, zastavili v následujících zhruba třiceti
minutách. Ve druhém odstavci doslova píšete, teď vás cituji doslova:
"Pokud bychom však chtěli vystihnout atmosféru v zemi jediným termínem,
pak by nebylo vhodnějšího slova než výraz rozčarování či deziluze."
Které dva, tři hlavní jevy vás vedou k tomu, že byste použil právě tato
dvě slova?

No, já si myslím, že ta
očekávání v roce 89 byla velice vysoká a možná byla až příliš vysoká,
že ty události, které u nás přišly, se dostaly do určité kolize s
trendem, který je kolem nás v Evropě a ve světě. To znamená, abych byl
zcela konkrétní, lidé v osmdesátém devátém roce samozřejmě chtěli
svobodu, chtěli svobodu cestovat, chtěli svobodu moct studovat i v
západních zemích a podobně, ale velký podíl populace podle mého názoru
chtěl hlavně dohnat a předehnat Západ, co se týče materiálního konzumu.
Já nemám čísla o tom, kolik procent národa chtělo svobodu, kolik
procent národa chtělo velké supermarkety a co největší nákupní košíky,
bohužel, takové výzkumy se u nás nedělají. Ale myslím si, že určitá
smůla byla v tom, že spousta lidí snila o velkých nákupních možnostech,
o velkém sociálním vzestupu v situaci, kdy v jistém slova smyslu v
západní Evropě začíná být po sezóně.

Byla
tam, řekněme, i zásadní selhání politické elity nebo lidí, kteří se
měli etablovat v té nově vznikající politické elitě? Vzpomeňme i na
hesla – Mít ve vládě Komárka, bude kačka jak marka – jako jeden ze
symbolů, které jsme mohli slýchávat na zaplněných náměstích.

No,
já si především myslím, že do té politické elity se dostali tehdy v
dobrém slova smyslu diletanti, to znamená lidé, kteří to neměli
promyšleno na tři kroky dopředu a kteří toho o trendech vývoje v
západní Evropě, ve Spojených státech, o trendech do budoucna příliš
nevěděli. To znamená, že oni dost naivně věřili, že se tady u nás
vlastně zopakuje něco, co bude kulturně připomínat první republiku, a
přitom sociálně a konzumně to bude na úrovni tehdy Německé spolkové
republiky.

Což nebylo možné z toho, jak se vyvíjela západní Evropa a globální svět v čele se Spojenými státy americkými?

Já
neznám příliš situaci ve Spojených státech. Studoval jsem podrobně
situaci modelů sociálního státu v západní Evropě a každý z těch modelů,
ať už je to skandinávský, nebo ten Bismarckův německo-rakouský nebo to,
co se za sociální stát považuje ve Velké Británii, tak každý z těch
modelů sociálního zajištění je dneska ve velké krizi. A ta krize dopadá
hlavně na střední vrstvy, což je logické, protože ti nejbohatší mají
způsob, jak si, mají spoustu způsobů, jak si nenechat vzít to, co mají,
těm nejchudším v zásadě není co ubrat. To znamená, ti, kteří jsou mezi
nimi, což je velice hrubé vyjádření středních vrstev, tak to je jediný
cíl té takzvané modernizace sociálního státu. Takže, ten problém naší
země byl v tom, že než se nám ještě podařilo vybudovat střední vrstvy,
které byly zdecimovány za předlistopadového režimu, než se podařilo je
znovu vybudovat, tak nastoupily tendence, které ty vrstvy decimují.

Před
listopadem roku 1989 panoval v československu režim založený na
mocenské nadvládě komunistické strany. Připomeňme si, jak ještě 23.
listopadu roku 1989 vystupoval před dělníky v pražském čKD tajemník
městského výboru KSč Miroslav štěpán.

MIROSLAV
šTěPáN, tajemník Městského výboru KSč v Praze (zvukový záznam z 23.
listopadu 1989): Dne /nesrozumitelné/ jak se řekne pod nátlakem nebo
ty, které někdo dnes píše po všech ulicích a po barácích, to nemůžeme
na to také tak jít. Ano, máš pravdu, to je pravda. No, to je stejné,
protože podívejte se, v žádné zemi, v žádné zemi, v žádné zemi, ani
rozvojové, ani v socialistické, ani v kapitalistické neexistuje to, aby
patnáctiletý děti určovaly, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít
a kdo jim má být, a to se bohužel stalo.

Tajemník městského výboru KSč Miroslav štěpán a jeho vystoupení 23. listopadu roku 1989. Pak přišel 24. listopad.

JIří
čERNý, hudební kritik (zvukový záznam z 24. listopadu 1989): Před
deseti minutami československá televize oznámila, že všichni členové
předsednictva úV KSč a sekretariátů úV KSč dávají své funkce k
dispozici.

24. listopad roku 1989. Sociolog
Jan Keller, host Interwiev BBC, už řekl před několika okamžiky v tomto
pořadu, že skutečné kořeny rozčarování a deziluze je patrně možné
hledat až v nepřiměřeně vysokých očekáváních, které byly hned po
listopadu roku 1989. Můžete být ještě konkrétnější, která očekávání, v
kolika bodech byla asi nejméně naplněna a stávají se, řekněme,
frustrujícím prvkem současné společnosti?

No,
tak jednak si myslím, že to je to očekávání vzestupné kariéry a
většího, lepšího materiálního, sociálního zajištění. Ty sociální
reformy, které přijdou, budou působit proti těmto očekáváním. Potom to
je, to jsou očekávání z oblasti politické. Myslím si, že spousta lidí,
my jsme tehdy, v roce 92 dělali v Táboře, v jižních čechách výzkum pro
Alaina Tourainea, francouzského sociologa. Tam jsme mluvili s lidmi
odleva až doprava na radnici a v zásadě všichni si tehdy mysleli, ti
zastupitelé, že Tábor se vrátí do doby Bylo nás pět, do Poláčkovy doby.
Lidé si mysleli, že se vyprofilují nějaké politické strany, které budou
hájit určité skupinové zájmy na jedné straně živnostníků, na druhé
straně, řekněme, vyšších středních vrstev, nižších středních vrstev. A
myslím si, že k tomu nedošlo, že všechny politické strany se velice
brzy odleva až doprava začaly sbíhat v jakési střední cestě a ta jejich
politika se navzájem velice podobá. Proto si myslím, že komunistická
strana před listopadem udělala velkou chybu. Kdyby ona udělala jedno
pravicovější a jedno levicovější křídlo, které by se navzájem ve
volbách střídaly, mohl ten režim vydržet ještě nějakou dobu, aniž bych
si to pochopitelně přál. Dneska to vypadá, že se na politické scéně
střídají strany, které v zásadě říkají totéž, jenom ten akcent je
trošku málo odlišný. A myslím si, že to je jeden z hlavních důvodů,
těch důvodů je více, ale že to je jeden z těch důvodů, proč přibývá
nevoličů, protože mají pocit, že si nemohou vybrat.

To
jste jmenoval dva problémy – očekávání vzestupu ekonomického a
sociálního postavení většiny lidí v české společnosti, pak politické
strany. Ještě nějaká oblast, kterou byste popsal jako frustrující pro
současnou českou společnost?

No, pak je tam
ten moment zahraničněpolitický. Lidé se domnívali, že po letech
ponižující okupace budeme zase suverénní země, a dneska žijeme v době,
kdy ekonomická globalizace a procesy, které s tím souvisí, snižují
suverenitu i co do rozlohy a co do počtu obyvatel mnohem větších zemí,
než je to, co zbylo po československu. To znamená, tady nejde jenom o
tu otázku vstupu do Evropy, ale vůbec o možnost středně malé, spíše
menší země dělat nějakou nezávislou politiku v situaci, kdy zase
všichni politici odprava až doleva jsou podrobeni těm obrovským
finančním tlakům, které se převalují přes světové burzy a jsou
podrobeni těm tlakům velkých nadnárodních společností. Myslím si, že
tady ty politické strany, ať už jsou levicové, nebo pravicové, nemají
příliš prostoru k manévrování.

Vy jste teď
popsal tři oblasti, pojďme se jim nyní věnovat podrobněji. Začneme u té
sociální a ekonomické situace větší části společnosti. Padlo to
sousloví tady – střední třída, vy v textu česká republika 15 let poté
píšete, cituji doslova: "Základním problémem sociální struktury ovšem
je, že se nedaří vybudovat dostatečně silné střední vrstvy, které by
společnost hospodářsky i politicky stabilizovaly." Konec citátu.
Základní otázka, jak široká či úzká je v roce 2005 střední třída v
české republice?

To vymezení je velice
obtížné. Pokud bychom si vzali vymezení, které platilo ještě třeba u
nás za první republiky, tak do střední vrstvy patřil ten, kdo byl
schopen mít vlastní bydlení, ať už vilku, nebo vlastní byt, kdo byl
schopen udržet své děti na vysokoškolském studiu vlastními prostředky
při placení školného a kdo toto všechno byl schopen utáhnout z jediného
platu, manželka pracovat nemusela. Pokud bychom si střední vrstvu
vymezili tímto způsobem, tak myslím, že nám do ní spadnou tak dvě, tři
procenta domácností v české republice, a nebyla by to střední vrstva,
ale prakticky ekonomická elita.

Existuje nyní nějaké modernější vymezení nebo jiné vymezení střední vrstvy, které je možné vztáhnout na jednadvacáté století?

Už
od sedmdesátých let byly střední vrstvy v důsledku stagnace svých platů
donuceny k tomu, aby i manželky začaly pracovat, takže ty domácnosti
mívají už dva příjmy. A v zásadě je možné střední vrstvu vymezit buď
objektivním, nebo subjektivním způsobem. Ten subjektivní je velice
jednoduchý, ptáte se lidí v terénu, jestli si myslí, že patří do
střední vrstvy. V české republice vám šedesát pět procent lidí řekne,
že si myslí, že patří do střední vrstvy. Problém je v tom, že ta otázka
je zavádějící, ta otázka je psychologizující a sociologové už dávno
vědí, že lidé se na škále vždycky umisťují raději, až na několik
extrémů, raději doprostřed té škály. To znamená, když vám dvě třetiny
lidí v české republice řekne, že si myslí, že patří mezi střední
vrstvy, tak oni tím vlastně jenom říkají, není to nic moc, to, jak si
žijeme, ale znám někoho, kdo je na tom ještě hůř než já. To je potíž se
subjektivním vymezením. A to objektivní vymezení má taky svoje
problémy, protože tam záleží na tom, kde uděláte řez, kterým odlišíte
střední vrstvu směrem k těm nahoře a samozřejmě směrem k těm dole.
Takže, přibližně se dá říct, že do střední vrstvy by patřil ten, kdo by
v zásadě neměl nárok na žádnou sociální dávku a nebyl by nucen spořit
si celý rok, když chce jet v létě do Bibione.

A
teď mi řekněte, jak velká na základě této klasifikace, na základě této
definice, objektivní definice je tedy střední třída v české republice?

Takovým
velice hrubým odhadem bych, hodně riskuji, protože to není podloženo
nějakým exaktním výzkumem, ale tak intuitivně bych si myslel, že tam
patří tak pětina domácností.

Někdejší
předseda čSSD Miloš Zeman v roce 1997 právě kritizoval občanské
demokraty, tehdejšího premiéra Václava Klause, že právě jejich vládnutí
po listopadu 89 neumožnilo rozvoj střední třídy v české republice. Byl
to Zeman, který jako vrcholný a mediálně známý politik používal snad
nejčastěji sousloví střední třída. Nejhlasitěji kritizoval Miloš Zeman
premiéra Václava Klause na jaře roku 1997. Připomeňme si Zemanovo
vystoupení z 21. května roku 97.

MILOš ZEMAN, bývalý předseda čSSD (zvukový záznam z 21. května 1997):
Chceme-li
léčit tuto zemi, musíme přiznat, že jsme v krizi a musíme přijmout
protikrizovou alternativu. Jestliže budeme tuto krizi popírat, jestliže
budeme tvrdit, že naše potíže jsou potíže růstu, pak bude pokračovat
růst potíží až do doby, kdy tato krize přeroste do katastrofy.

Na
slova tehdejšího předsedy čSSD, opozičního politika Miloše Zemana 21.
května roku 1997 reagoval premiér a předseda vládní ODS Václav Klaus
těmito slovy:

VáCLAV KLAUS, bývalý premiér
a předseda ODS (zvukový záznam z 21. května 1997): Vláda odmítá v
dnešní situaci hovořit o ekonomické krizi, neboť naše současná
ekonomická situace a především její odraz v reálném životě společnosti
má ke krizi hodně daleko. Tím neříkám, a byl bych rád, kdyby to bylo
posloucháno, že negativní vývoj v některých oblastech není závažný a že
by před ním vláda zavírala oči.

Zazněla 21.
května roku 1997 slova premiéra a předsedy Občanské demokratická strany
Václava Klause. Hostem Interwiev BBC je sociolog Jan Keller. Miloš
Zeman se pak stal premiérem, vládním politikem, čSSD stále opakovala za
Zemanova vládnutí nutnost zvětšit střední stav, střední vrstvu české
společnosti. Když se podíváte na osmileté vládnutí, ve kterém měla
majoritu čSSD jako nejsilnější vládní strana a podíváte se na buď
rozšíření, či stagnaci středních tříd, jak to z tohoto pohledu vypadá?

No,
já si myslím, že ani ta vláda ODS, ani ta vláda sociální demokracie
nezažehnala to největší nebezpečí, které nad středními vrstvami visí.
Je obtížné mluvit o středních vrstvách vcelku, protože ony jsou bohatě
strukturovány. Zjednodušeně se dá říct, že existují staré střední
vrstvy, to jsou třeba soukromí zemědělci, drobní řemeslníci, majitelé
butiků, večerek a podobně a nové střední vrstvy, to jsou zaměstnanci
velkých organizací hlavně ve veřejném sektoru, to znamená ve
zdravotnictví, ve školství a tak dále. Ty staré střední vrstvy jsou na
tom u nás velice špatně a třeba drobní soukromí zemědělci patří mezi
kategorie, které mají největší existenční problémy. Když si vezmeme,
kdo tvořil po listopadu největší část středních vrstev, tak to byli
živnostníci, kteří dělali v drobném obchodu. Tito lidé jsou velkoplošně
válcováni nadnárodními obchodními řetězci a ani levicová vláda, ani
pravicová proti tomu dost dobře nemohla možná nic dělat. Když si
vezmeme nové střední vrstvy, čeká nás zeštíhlování sociálního státu a
ty nové střední vrstvy, to jsou právě zaměstnanci veřejného sektoru v
sociálním státu, to znamená, tady se bude zeštíhlovat o příslušníky
nových středních vrstev. A co je na tom nejzávažnější podle mého
názoru, středním vrstvám se po celá léta toho hodně naslibovalo, ale
jakmile přijdou sociální reformy, tak se budou dít na úkor středních
vrstev, protože to jsou vrstvy, které nemají žádné finanční rezervy,
které něco málo vydělají na patnáctiprocentní dani a něco málo vydělají
na společném zdanění manželů, ale to budou řádově stokoruny měsíčně, a
přitom se po nich bude chtít, aby oni začali krýt z velké míry potřeby
ve zdravotním systému, aby začali platit školné, aby si začali šetřit
na penzi. Nic z toho se v devadesátých letech neudělalo, ani žádný
náznak řešení penzijní reformy nebo reformy zdravotnického systému nebo
reformy vzdělávacího systému. Ti nejbohatší, pro ty to problém není.
Oni na jedné straně mají dost peněz, aby si toto všechno zaplatili v
soukromých službách a na druhé straně mají dost velký lobbyistický
tlak, aby participovali nejvíce na snížení daní.

Rozumím-li
vám správně, tak varujete před tím, že v souvislosti se zásadními
reformami, o kterých se de facto od počátku devadesátých let mluví a k
reformám jako takovým nedošlo, tak dále zúží střední vrstvy v české
republice.

Myslím si, že to je reálné
nebezpečí a ono se tak obecně nadneseně říká, že střední vrstvy jsou
opora demokracie, ale už se neřekne, že střední vrstvy jsou opora
demokracie pouze v případě, když se jim daří dobře. Jakmile se jim
přestane dařit dobře, tak například ve dvacátých a počátkem třicátých
let největší zástupy sympatizantů s fašismem se rekrutovaly z
příslušníků starých středních vrstev, kteří přicházeli o svoji živnost.
To znamená, ty vrstvy jsou do jisté míry nevyzpytatelné a jakmile
klesnou pod určitou životní úroveň, tak je zachvátí takzvaná statusová
panika, to znamená, začnou se obávat toho, že, i když si dosud mysleli,
že patří do středu společnosti, najednou budou žít někde u dna. A ta
statusová panika právě zařídila mimo jiné ve dvacátých a třicátých
letech nástup nedemokratických režimů.

Vy v
tom textu česká republika 15 let poté v souvislosti se středními
třídami a jejich zobrazením, abychom si uměli graficky představit,
píšete, cituji doslova: "Už nyní má tato společnost z hlediska sociální
stratifikace formu hrušky s velice tenkým a vysokým řapíkem. Tvoří ho
úzká vrstva několika stovek nově zbohatlých lidí, o jejichž původu
bohatství se na veřejnosti příliš nediskutuje." Konec citátu. Jaké
kroky by tedy bylo možné nyní podle vašeho názoru učinit, aby česká
společnost a její sociální stratifikace neměla tvar hrušky, ale, jak
svého času říkal Miloš Zeman, aby měla tvar cibule, silná střední
vrstva, užší skupina bohatších a velmi malá, úzká skupina chudých?

Já
myslím, že jste mi teď položil otázku, na kterou ani naši čeští
politici, kteří jsou za to placeni, neznají odpověď, protože i v
západních zemích dochází i dualizaci společnosti. V třiceti tučných
poválečných letech došlo k tomu, že lidé i z dělnických profesí se
dostávali do středních vrstev. A byla to americká sociologie, která v
padesátých letech ještě před Sověty začala mluvit o tom, že se v
Americe buduje beztřídní společnost. Oni to vykládali tak, že všichni
lidé kromě dvou, tří procent, kteří se nebudou chtít dostat nahoru,
všichni ostatní lidé při nepatrné špičce elity budou patřit do více
méně homogenních středních vrstev. V to se věřilo třicet let po II.
světové válce. Od poloviny sedmdesátých let nastává opačný proces,
nastává jakási dualizace společnosti, příjmy středních vrstev stagnují
a co je nejhorší, středních vrstev se začíná dotýkat nejistota, která
se před tím týkala vždycky jenom vrstev nižších. To znamená, střední
vrstvy nevědí, jestli zůstanou ve středních vrstvách i v těch dneska
nejvyspělejších zemích ještě příští sezónu. Zygmunt Bauman, polský
sociolog, který žije od šedesátého osmého roku v Londýně, říká: "Dneska
je příslušník střední vrstvy podoben turistovi, který se ubytuje v
tříhvězdičkovém hotelu a neví, jestli se náhodou ráno nevzbudí pod
mostem." To je velice nebezpečné, protože střední vrstvy se vždycky
vyznačovaly určitou mírou jistoty oproti těm nižším vrstvám a dneska
jsou v těch procesech flexibilizace práce při tom nástupu nové
ekonomiky vystavovány stejně velké sezónní nejistotě, kterou dříve
trpěli jenom ti úplně naspodu. Začíná se to od osmdesátých let týkat i
vysokoškoláků. Například ve Francii poprvé od osmdesátých patří mezi
nezaměstnané i lidé s vysokoškolským titulem a loni vyšla v Paříži
knížka, která se dokonce jmenuje Prekérní intelektuál, to znamená
intelektuál, který nemá práci, který je znejistěný, který žije z měsíce
na měsíc, který bydlí v podmínkách, jež dříve byly spíše rezervovány
pro lidi spíše skutečně hodně nízko ve společnosti.

Pojďme
se teď zaměřit na druhé téma, o kterém píšete, sociální oblast nebo
společnost jako taková se zaměřením na politickou reprezentaci. V
pasáži svého eseje česká republika 15 let poté, v níž se zabýváte
politikou, krom jiného píšete, cituji: "O patnáct let později vypadá
situace v oblasti politiky zcela odlišně, zmateně a silně nepřehledně."
Konec citátu. Když docházíte k tomuto hodnocení, jaké pro to máte
vysvětlení? Proč česká politika vypadá zmateně, nepřehledně?

Těch
důvodů je celá řada. Jeden z těch důvodů je v tom, že u nás ze známých
důvodů proti sobě nestojí pravice a levice z těch důvodů, že velká část
pravice, teda velká část levice vlastně doplatila na předlistopadový
systém mnohem více než velká část pravice. To znamená, u nás není to
standardní rozdělení na levicové a pravicové strany a myslím si, že
ještě dlouho nebude. A to nutí sociální demokracii, aby se spojovala se
stranami, kterého toho zase příliš společného s ní nemají a…

Teď máte na mysli například i KDU-čSL, nebo jenom mluvíte o Unii svobody?

Například
KDU-čSL anebo Unii svobody. V případě KDU-čSL to je dvojnásob složité,
protože nejchudší domácnosti v české republice nevolí komunisty, ale
volí lidovce. Polovina lidové strany má své sympatizanty mezi
nejchudšími domácnostmi, tedy pardon polovina sympatizantů lidové
strany patří mezi nejchudší domácnosti a druhá polovina patří mezi
domácnosti velice dobře situované. A když se vytýká lidovcům, že hodně
lavírují, tak oni za to svým způsobem nemohou, protože pokud by byli
jednoznačnější, tak riskují, že buď jednu nebo druhou polovinu svého
elektorátu ztratí. A v této situaci, kdy tato strana z důvodů, o
kterých jsem mluvil, má stejně blízko k ODS i k sociální demokracii,
tak je to spojenec velice nejistý. Rýsoval se spojenec ve Straně
zelených, teď ten poslední vývoj směřuje spíše k tomu, že tady budeme
mít přinejmenším dvě strany zelených, budeme mít možná časem nejvíce
stran zelených v celé Evropě, aniž by to nějak souviselo s kvalitou
životního prostředí.

Když si vzpomenu na
jeden Baumanův text sociologický, myslím, který vyšel v knize Myslet
sociologicky, my a oni, kde charakterizuje rozvržení společnosti, oni
jako vládnoucí v té totalitární společnosti a my jako ti, kteří v té
společnosti fungují, nehrozí něco podobného v rámci té polistopadové
transformace české společnosti, že to jsou oni, ti politici, kteří se
od nás vzdalují?

Myslím, že ten trend je
tady patrný už delší dobu, už několik let a není to jenom na té
nejvyšší úrovni, myslím si, že to platí i pro tu krajskou úroveň
například. Možná v různých krajích je to jinak, ale takový trend
existuje, a to, že roste ta masa mlčící většiny, to je úplně jasný
indikátor toho, že je tady zase přehrada, bariéra mezi dvěma světy.
Lidé nemají pocit, že by mohli v politice něco změnit a jenom si
sledují, jak se zhoršuje česká republika v tabulkách korupce
celosvětově, což je zase velice do budoucna nebezpečná a možná i
výbušná situace, protože nikdo neví, jakým hlasem potom promluví ta
mlčící většina, když přestane mlčet. Když se dělají všechny ty výzkumy
volebních preferencí, tak si myslím, že to není ani tak důležité, kdo
koho volí, ale důležité je, kdo nevolí vůbec a z jakých důvodů vůbec
nevolí. A výzkumy mlčící většiny, já o žádném takovém nevím. Přitom to
může být politický faktor, který může být významnější než ty
stabilizované elektoráty.

Ona mlčící
většina, co by mohla způsobit a před čím varujete? Když se podíváte na
další rozrůznění politické scény, vznik nových stran, do kterých
vstupují, řekněme, i mediálně známé osobnosti, kterým sdělovacím
prostředky dávají prostor. Teď mám na mysli Vladimíra Železného, jeho
Nezávislé demokraty, jejichž program je označován jako populistický, na
další straně je tady KSčM, od níž se všichni distancují, ale přitom je
to zásadní politická síla v české Poslanecké sněmovně. Co může ona
mlčící většina v budoucnosti způsobit?

Největší
problém je v tom, že to se právě neví. Někteří politologové upozorňují
na to, že na naší politické scéně je ještě jedno volné místo, a to je
místo pro ultrapravici, že v zásadě Miroslav Sládek přišel příliš brzy,
takže se stačil ztrapnit, ale že ty faktory, které podobné straně
nahrávají, to znamená příliv imigrantů, sociální napětí, které část
společnosti vnímá xenofobně, sociální napětí v určitých regionech, že
to jsou faktory, které mohou u nás vést k něčemu, čím se ve Francii
stala Le Penova strana. ODS, myslím si, i když občas se jí daří trošku
toho Le Pena připomínat, tak přece jenom na stranu tohoto typu zatím
nemá. To znamená, je tady nebezpečí, že by vznikla nějaká strana, která
by byla ultrapravicová a pro kterou by demokratický program nebyl nijak
závazný.

Děkuji, že jste byl hostem
Interwiev BBC, děkuji, že jste věnoval této rozhlasové stanici svých
třicet minut a těším se na další.

Děkuji, nápodobně.

Takové bylo Interwiev BBC.