Jsme všichni střední třída?

V souvislosti s prosazováním panské
utopie o konci dějin je nám oficiální propagandou neustále předhazována vskutku
lákavá představa světa: konečné vítězství "liberální demokracie" nad
říšemi Zla přineslo i do těch nejzaostalejších koutů Země "nezadatelná
práva a svobody západní civilizace".



Nyní už nic nestojí v cestě
radostnému budování "zázraků, které předčí egyptské pyramidy i gotické
katedrály". Ovšem kdo bude sklízet plody společenské práce?
 V ráji tržního hospodářství se už
příliš nesluší mluvit o třídním rozdělení společnosti a pokud se přeci nějaké
zmínky objeví, jejich smysl je jasný: třídy sice existují, ale to, do jaké z
nich se člověk vyšvihne, je dáno jen jeho pílí a schopnostmi.
 Třídní rozdíly se navíc údajně
neustále stírají, natožpak aby byla řeč o třídním boji – společným zájmem všech
je přeci co nejvíce konzumu. Pravda, "rozmazlení  dělníci" občas pozlobí a ohrozí
konkurenceschopnost svého chlebodárce na světovém trhu – však ona už jim
nezaměstnanost vyžene roupy z hlavy.
 Skutečnost je samozřejmě zcela
odlišná – společnost se stále dělí na ty, kdo vlastní výrobní prostředky a z
tohoto titulu si přivlastňují většinu nadhodnoty (rozdíl mezi hodnotou produktu
zaměstnancovy práce a tím, co najde na výplatní pásce) vznikající ve výrobním
procesu, a na ty, kdo vlastní a mohou prodávat pouze svou pracovní sílu.
 U nás se sice díky kupónové
privatizaci stala většina občanů přes noc akcionáři, většině z nich však z
projektu "jak nenápadně a ve vší počestnosti vytunelovat státní
vlastnictví" zbyly jen oči pro pláč a pár usmolených tisícovek, což
poukazuje na důležitou skutečnost, že stále větší roli hrají informace a
kontakty.
 Obecně lze říci, že příslušnost ke
třídě je dědičná stejně jako majetek (nabývá na významu zvlášť v případě takové
vymoženosti kapitalismu, jakou je placené školství), přestože je v zájmu
dobrého fungování systému určitá fluktuace nezbytná – ti s nejvíce ambicemi a
nejméně skrupulemi jsou pohlcování vládnoucí třídou, která zase ze svého středu
vyvrhuje přílišné změkčilce  – a to vše
na základě geniálního tržního mechanismu, který zajišťuje sebereprodukci
kapitalismu, nerovnosti a cenzuru nepohodlných myšlenek mnohem lépe, než kdyby
byl celý proces  řízen těmi nejlepšími
mozky technokracie (v tomto musíme dát liberálním filosofům za pravdu).
 Jako typický příklad rozvinutých
kapitalistických státu vezměme UK a USA. Ve Velké Británii v r. 1975 vlastnilo
dolních 80% populace méně než 4% akcií, zatímco 330 000 buržoustů vlastnilo 55%
všech akcií a 58% půdy. Podle průzkumu Federálního rezervního úřadu  60% Američanů nevlastní žádné akcie, většina
akcionářů vlastní cenné papíry za méně než 10000 USD a pouze 1% těch
nejbohatších vlastní polovinu veškerých finančních aktiv.
 Navíc zatímco v roce 1978 vydělával
typický vrcholový manažer v USA 60x více než dělník, v roce 1995 to už byl
170ti násobek. Ale copak nejsou sami manažeři pouhými námezdními pracovníky?
Abychom mohli lépe ozřejmit otázku třídního rozdělení společnosti, je třeba
uvést i další hlediska.
 Poté, co byla zpřetrhána vazba mezi
kapitalistou a podnikatelem jak ji známe z 19. století a z "pionýrů
industrializace" se stala beztvará masa akcionářů (což zasadilo další ránu
snahám buržoazních apologetů o legitimizaci kapitalismu), převzala
podnikatelskou funkci ve velkých společnostech placená byrokracie – management.
 Jejich osobní zájmy jsou často v
rozporu se zájmy vlastníků kapitálu, ovšem vůči ostatním pracujícím vystupují z
pozice kapitalistů, které zastupují, a v konečné instanci budou vždy hájit
jejich zájmy proti zájmům samotných pracujících.
 Dále zde máme drobné podnikatele a
živnostníky. Jejich údělem je "úpět pod knutou vysokých daní" a pod
mámivým příslibem vyšinutí se mezi horních 10000 vybičovávat sebe i svou rodinu
k pracovnímu fanatismu a sebezapření. V čR se to mnohým z nich v posledních
letech podařilo, ale časy, kdy se u nás společenská struktura kapitalismu
teprve transformovala ze své státní karikatury do "osvědčené" tržní
podoby, už pominuly.
 Jediné, díky čemu mohli drobní
podnikatelé i na Západě tak dlouho vzdorovat pásové efektivitě a finanční a
tržní síle velkých společností, byla jejich flexibilita a workoholismus.
 Ovšem s tím, jak stoupá finanční
náročnost výzkumu a prohlubuje se monopolní síla nadnárodních společností, čeká
ty, ze kterých se nestačili stát noví Gatesové, nerovný a předem prohraný boj s
nadnárodními giganty (v poslední době např. mediálně prezentované vytlačování
drobných prodejců supermarkety).
 Kromě továrních a zemědělských
dělníků, jejichž třídní postavení je zřejmé, a drobných zemědělců, kteří už
nehrají významnou společenskou roli (trh se zejména v USA téměř dokonale
postaral o jejich "kolektivizaci" ve velkofarmách), zbývají ještě
"bílé límečky" (pracující v obchodech, bankách, službách, drobní
úředníci atp.), jejichž společenské postavení a zájmy se neliší od dělniků a s
postupem centralizace hospodářství se jim přibližují i v dalším důležitém
ohledu – pracují ve stále širších a provázanějších kolektivech, z čehož plyne,
že mohou své zájmy účinně prosazovat jedině za předpokladu kolektivně
organizovaných akcí proti zaměstnavatelům.
 Příkladem mohou být úředníci státní
správy, kteří místo toho, aby bezvýhradně stáli za svým chlebodárcem – státní
mašinerií – a frustraci si vylévali pěkně individuálně na nebohých občanech,
pořádají demonstrace a stávky za své sociální požadavky.
Zbývá už jen skupina pracujících, kteří bývají řazeni do
střední třídy – učitelé, lékaři, techničtí odborníci, atd. Přestože bývají lépe
placeni, nevlastní výrobní prostředky a jsou tudíž odkázáni jen na svou
pracovní sílu, libovůli zaměstnavatele a rozmary trhu. Ani oni nemají
zájem  na zachování kapitalistického
řádu.
 S tím, jak nerušeně pokračuje
centralizace a monopolizace průmyslu spolu s devastací životního
prostředí a
kultury, je stále patrnější, že společnost se stále ostřeji štěpí pouze
na  dva tábory: Na menšinu těch, kteří vlastní výrobní prostředky
(kapitalisté a pozemkoví vlastníci), jejich správce (manažeři,
politici),
pochopy (policie, důstojnici) a lokaje, jejichž parazitující existence
je
závislá na pokračování vykořisťování většiny společnosti – námezdně
pracujících, jejichž (zatím většinou bohužel pouze) objektivním zájmem
je
skoncování se systémem nerovnosti a vykořisťování a dobytí skutečné
demokracie
– v politice i ve výrobě.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •