Kolik moci má parlament?

Kapitalismus
a parlamentní demokracie jsou nejlepší možné druhy společenského uspořádání, v
nichž můžeme žít. Tak zní kánon dnešních ideologů, kterého se nám každodenně
otevřeně i skrytě dostává ve sdělovacích prostředcích, ve školách, v
prohlášeních politiků. Sílící antikapitalistické hnutí, které začalo minulého
roku v Seattlu a naposledy jsme ho mohli vidět v akci před několika dny v
Soulu, spojuje nejrůznější aktivisty od ekologů po odboráře, kteří mají
společnou nedůvěru právě v toto uspořádání. V mnoha zemích Evropy začíná být
lidem jasné, že strany volené na základě svého programu do parlamentu, nejsou
řešením našich problémů, neboť své sliby zapomínají okamžitě po zvolení. Jednou
ze známek tohoto vystřízlivění je i nízká volební účast v nedávných senátních
volbách v čR.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že
parlament je v dnešní společnosti základní a nejdůležitější institucí, není
tomu tak. Je jenom jednou z mnoha. Dalšími součástmi režimu jsou instituce s
mocí mnohem větší, které nejsou ve své většině volitelné. Snad nejpádnějším
příkladem je Mezinárodní měnový fond, nevolená organizace rozhodující o
životech lidí po celém světě. MMF určuje politiku mnoha zemí, ať už pomocí Strukturálních
programů přizpůsobení (SAP), nebo tzv. doporučeních místním vládám, které mají
ovšem také spíše povahu rozkazu. Rozhodnutí MMF jsou postaveny zásadně na
zájmech úzké elity nejbohatších, proto je také nepřístupné veřejnosti.
Mechanismus rozhodování  MMF funguje na
principu kolik dolarů – tolik hlasů.
Dalšími nevolenými a přitom vlivnými
společenskými institucemi jsou policie a armáda. úkolem obou je, ať už se snaží
proklamovat cokoliv, chránit "státní zájmy", tedy status quo –
stabilitu, ve které menšina vykořisťuje většinu. Sebe samy nemůžou samozřejmě
takto veřejně prezentovat. Zde pak přicházejí na řadu řeči o "bezpečnosti,
pořádku a ochraně občanů". Proč se tedy investuje tolik financí do
zásahových jednotek? Snad aby ochránily obyvatelstvo pře ním samým – když se,
nedej bože, zblázní a začne protestovat či stávkovat. Podobně i téměř všechny
války bývají zdůvodňovány ochranou lidských práv. Ani o jedné válce ovšem
nebylo rozhodnuto v referendu. Mnoho válek se naopak vede přes otevřený nesouhlas
obyvatelstva. Ten také může vést k jejímu zastavení, jak se stalo např. během
války ve Vietnamu.
O možnost spolurozhodování jsme
připraveni i v každodenním životě. Zatímco v krachujícím podniku může jeden
manažer propustit stovky zaměstnanců, stovky a někdy i tisíce pracujících
nemohou propustit jednoho neschopného manažera, jež přivedl podnik ke krachu.
Nemůžeme ovlivnit, jak bude vypadat naše práce – budeme-li vyrábět čističky
odpadních vod nebo atomové bomby, postavíme-li přepychové kongresové centrum pro
několik byrokratů, nebo byty pro mladé lidi. Na všechny námitky dostaneme od
etablovaných politiků stejnou odpověď: "zvolte ve volbách NAšI stranu a MY
to uděláme za vás."
Ovšem, že existují lidé, kteří své
sliby myslí vážně a doufají, že jim zvolení do parlamentu pomůže je prosadit.
Proč jsou tedy  zájmy obyčejných lidí
ignorovány, bez ohledu na to, která strana volby vyhraje? Nejlepším příkladem
je čSSD. Její volební program hovořil o boji proti korupci, snížení věku
odchodu do důchodu, referendu. Dnes bují korupce stejně jako dříve, o důchodech
se mluví jen v souvislosti soukromého připojištěni, bez referenda jsme se stali
členy NATO a spuštěn byl Temelín. Přesto věřím, že někteří z členů čSSD mysleli
své sliby upřímně. Důvodem takových pravidelných povolebních obratů je fakt, že
skutečná moc neleží v parlamentu ani vládě, ale v průmyslu.
Parlamentní demokracie funguje v
rámci kapitalistického systému, jehož hlavním cílem je zisk a nikoliv potřeby
lidí. Aby mohli kapitalisté dosáhnout vyšších zisků a obstát  v konkurenci s ostatními firmami, musí
snižovat mzdy a "zefektivňovat" práci. Této logice je podřízen celý
systém, tedy i parlament. Proto také všechny parlamentní strany, které jsou
navíc závislé na sponzorských darech, tuto logiku akceptují a prosazují
rozhodnutí v jejím zájmu. Snaží-li se náhodou o něco jiného, mají kapitalisté
páky, jak "své ztracené syny přivést na správnou cestu". Když se
např. dostal k moci F. Mitterand se svým programem "100 dní k
socialismu", reagoval kapitál cílenou destabilizací franku. V moci
vládnoucí třídy (bankéřů, zaměstnavatelů, mediálních magnátů) je vyvolat krach
burzy, finanční krize a nepomůže-li ani to, jsou připraveni k použití přímé
fyzické síly (viz popis událostí v Chile dole).
Znamená to, že jsme zcela bezmocnými
loutkami v rukou vládnoucích? Je zřejmé, že se od vzniku kapitalismu zlepšila
životní úroveň většiny lidí. Zatímco před sto lety pracovali lidé průměrně 12
hodin denně, dnes je to asi 8 hodin. Dříve se umíralo na nemoci, které dnes
můžeme snadno vyléčit antibiotiky atd. Většina těchto pokroků a zlepšení v
životních podmínkách byla přímo vynucena tlakem zdola – ve stávkách a
protestech. Pokud takový tlak neexistuje či je příliš slabý, zůstávají všechny
tyto zlepšení jen v oblasti možností. To vidíme např. v zemích třetího světa,
kde navzdory celosvětovému bohatství, jež nemá v historii obdoby, a dosaženému
poznání, umírají denně tisíce lidí hlady a na běžně léčitelné nemoci.
Pracující mají potenciálně v rukou
moc změnit společnost a vést ji ku prospěchu většiny a ne v zájmu zisku úzké
elity. Jsou to oni, kteří mohou stávkou zabránit masovému propouštění a ne
vláda či parlament. Stejně tak protesty proti zadlužování zemí třetího světa
jsou mnohem významnější, než diskuse a setkání 
politiků na toto téma.
Této ohromné moci si pracující
naneštěstí často nejsou vědomi. Není divu, když jim dnešní ideologie dnes a
denně tvrdí, že vládnout musí experti a ne "lůza", že vždy někdo musí
být nahoře a někdo dole. Svůj skutečný potenciál si uvědomují v reálných bojích
– tedy vítězných bojích. Proto je nesmírně důležitá každá, byť sebemenší
stávka, která dosáhne úspěchu. Proto také není úplně jedno, která strana
vyhraje volby, ačkoliv se nedomníváme, že by mezi politiky byly nějaké zásadní
rozdíly. Vyhrají-li např. volby fašisti, znamená to zavedení tvrdé represe
proti všem oponentům, což může znamenat i zánik celého pokrokového hnutí.
Zároveň jsou volby dobrým průzkumem o stavu spokojenosti či nespokojenosti ve
společnosti. Volba čSSD samozřejmě nepřinesla očekávané změny k lepšímu, jak
jsme ostatně vždy říkali. Přesto nebyla zcela nevýznamná, neboť dala jasný
signál o tom, že Klausovy neoliberální experimenty, v něž ještě na začátku 90.
let vkládalo naděje mnoho lidí, nejsou tím, za co jsme demonstrovali v listopadu
v roce 1989. Tento signál dodává sebevědomí mnoha pracujícím, kteří se obyčejně
se svým zklamáním a frustrací cítí sami. Nakonec je tato volba důležitá i v
tom, že se jasně ukázalo, že ani jedna politická strana nemá skutečný zájem
hájit naše zájmy. Toto poznání může vést k rozhodnutí bránit své zájmy sami.
úkolem
revolučních socialistů je podporovat dělníky v jejich  bojích, spojovat svou politiku se zájmy
pracujících, ale jít i dál. Přinášet do hnutí sebevědomí a na příkladech z
minulosti i současnosti ukazovat, že sami pracující jsou schopni řídit
společnost mnohem lépe než kapitalisté, a že se tedy nemusí a nesmějí spoléhat
na parlament. Argumentovat, že nestačí reformy, že potřebujeme revoluci.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •