Zvyšující se neúspěch kapitalistického systému vede k
oživení zájmu o Marxovy myšlenky. Přesto podle Alexe Callinicose panuje o
Marxových myšlenkách mnoho mýtů. V následujícím článku se Callinicos snaží
některé tyto mýty rozptýlit:
Ačkoliv
po většinu 90. let bylo s Marxem zacházeno jako s mrtvým psem, vrací se nyní
zpět do módy. V několika posledních letech komentátoři etablovaných
ekonomických časopisů jako jsou například Financial Times nebo New Yorker
souhlasně vyzdvihují důležitost Marxových myšlenek pro současný svět. Zřídka
kdy uběhne den, aby se v ekonomické
rubrice časopisu Guardian neobjevil alespoň jeden odkaz k Marxově kritice
kapitalismu.
Když se v první polovině 90. let zdálo, že světový
kapitalismus triumfoval, byl Marx ignorován. Nyní, když se světová ekonomika
nachází v hlubokých, stále se prohlubujících potížích, jsou jeho práce znovu
oprašovány.
Navzdory větší pozornosti, která je nyní Marxovi
věnována, je jádro jeho myšlenek stále znehodnocováno. Například Viktor Keegan
z Guardianu začátkem ledna napsal, že by si rád z očí do očí s Marxem
promluvil, ale vzápětí pokračuje, že
“co by Marxe opravdu udivilo je pružnost
tržního systému, který, zdá se, přežil další krizi”.
Vedle těchto, ve skutečnosti velmi odmítavých zmínek
ve vztahu k Marxovi, tu existuje řada velmi trvanlivých mýtů o jeho myšlení.
Žádné z nich nejsou nové. Převážná většina byla formulována jako kritiky již
před stoletím, přesto jsou dále zvěcňovány vzdělávacím systémem a médii, která
jsou více sofistikovaná a mají větší dosah. Jsou to tedy, jak říkám, mýty,
které chybně interpretují reálný obsah Marxova myšlení.
Zde je pět nejvíce zakořeněných:
Mýtus první: Viktoriánské pojetí
třídy
Komunistickým manifestem počínaje, zobrazuje Marx
kapitalistickou společnost rozdělenou mezi menšinu kapitalistů, v jejichž rukou
je koncentrovaná veškerá ekonomická moc, a většinu dělníků, na jejichž práci
systém závisí. Ale podle mnoha sociologů tomuto obrazu současná společnost
neodpovídá, protože většina lidí, alespoň v zemích jako je Velká Británie, patří
do střední třídy a vykonává spíše zaměstnání ve službách, než že by se
plahočila ve viktoriánských fabrikách.
Tato kritika je založená na naprostém nepochopení
Marxovy koncepce třídy. Podle Marxe není třída definována osobním životním stylem, zaměstnáním, a do
určité míry ani příjmem. Jednotlivá třídní pozice závisí na vztahu k výrobním
prostředkům. Těmi jsou výrobní zdroje –
půda, budovy a stroje, bez nichž nemůže dojít k žádné ekonomické aktivitě.
Dělníci
postrádají přístup k výrobním zdrojům – s velmi důležitou výjimkou – své
pracovní síly, schopnosti pracovat. Aby žili, musí prodávat tuto pracovní sílu
kapitalistům, jejichž bohatství jim umožňuje kontrolovat i ostatní výrobní
prostředky. Slabá vyjednávací pozice oproti kapitalistům znamená, že prodávají
svoji pracovní sílu za nepříznivých podmínek. Pracují pod tvrdou kontrolou
manažerů a bossů výměnou za mzdy, což umožňuje bossům z jejich práce
profitovat.
Třída je tedy pro Marxe sociálním vztahem. Podle jeho
definice být dělníkem znamená, že člověk může pracovat v kanceláři, v
supermarketu, nebo v nemocnici spíše než v továrně. Může vykonávat úřednickou
práci, nebo může poskytovat služby (učit děti, roznášet hamburgery) spíše, než
vyrábět hmotné zboží. Podle této definice pak velká většina pracovní síly v
zemích jako je Velká Británie patří mezi dělníky, a ve skutečnosti průzkumy
veřejného mínění ukazují, k nelibosti sociologů, že většina se skutečně
považuje za dělnickou třídu.
Mýtus druhý: Železný zákon mzdový
Marxovi je také vytýkáno přesvědčení, že se v průběhu
vývoje kapitalismu bude zvyšovat ožebračování dělnické třídy. To je někdy
nazývané předpovědí "postupného zbídačování mas". Jelikož však v
pokročilých kapitalistických zemích během posledních sto let podstatně stoupaly
reálné mzdy, bylo spolehlivě dokázáno, že se Marx zmýlil.
To je zarážející překroucení Marxovy myšlenky.
"Železný zákon mzdový", podle kterého nemohou reálné mzdy stoupat nad
pouhé minimum zajišťující fyzickou existenci, byl jedním z dogmat
předkapitalistické ekonomie v průběhu 19. století. Byl založen na Maltusově
teorii populace, podle které má populace sklon růst mnohem rychleji než
produkce potravin. Podle této teorie bude každý nárůst mzdy nad životní minimum
stimulovat populační růst, který způsobuje zbídačování mas.
Marx byl dalek toho, aby tuto teorii přijímal, naopak
proti ní rázně vystupoval a snažil se přesvědčit socialisty, aby tuto teorii
neakceptovali. Ve stati "Mzda, cena a zisk" odmítl argument
pokračovatelů utopistického socialisty Roberta Owena, že "železný zákon
mzdový" znamená, že odbory nikdy nemohou zlepšit podmínky dělníků. Marx
ukázal, že rozdělení produkce mezi práci a kapitál záleží na rovnováze moci
mezi dvěma stranami a tudíž na třídním boji.
Pravdou je, že Marx rozlišoval mezi absolutním a
relativním zbídačením. Reálné mzdy stoupají, ale podíl produktů práce , která
je odebírán dělníky, může zároveň klesat při srovnání s podíly bossů ve formě
zisků. Kdyby se práce dělníků stala více produktivní, jejich životní standard
může vzrůst, ale budou stále více vykořisťováni, protože bossové z ní získávají
o to větší zisk.
Marx také tvrdil,
že existují určité limity, kterých mohou odbory dosáhnout, protože tím,
že bossové kontrolují produkci, mohou také zeslabit vyjednávací sílu dělníků
hrozbou vyhození. Právě to se děje během recesí. Vyšší nezaměstnanost nutí
dělníky, aby v práci akceptovali zrychlování, nižší mzdy a horší pracovní
podmínky. Během posledních 25 let ekonomické krize reálné mzdy v USA,
nejbohatší zemi světa, významně klesly. To jen ztěží potvrzuje, že se Marx
mýlil.
Mýtus
třetí: Nevyhnutelný ekonomický kolaps
Netvrdil
Marx, že se kapitalismu nevyhnutelně zhroutí jako důsledek svých ekonomických
rozporů? A protože k žádnému zhroucení nedošlo, nebylo znovu dokázáno, že se
Marx mýlil?
Marx opravdu
rozvíjel teorii ekonomické krize ve své velké práci, Kapitálu. Dlouho před
ekonomem Maynardem Keynesem vyvrátil myšlenku, která je dnes stále v centru
hlavního proudu současné ekonomie – že správně organizovaná tržní ekonomika je
nucena k tomu, aby dosáhla rovnováhy ve využívání všech svých zdrojů. Marx dále
ukazuje, že existují hluboce zakořeněné tlaky, které vedou kapitalismus do
krize.
Nejdůležitější
z nich je tendence klesající míry zisku. Míra zisku je hlavní měrou
úspěchu kapitalistické ekonomiky. Bossové jsou vnitřně rozdělená třída,
navzájem si konkurují, každý hledá větší podíl zisku, který by vyždímali z
dělníků.
Jednotliví
kapitalisté investují do metod, které zdokonalují výrobu, aby tak získali větší
podíl na trhu. Jejich konkurenti jsou však nuceni dělat totéž, aby přežili. V
důsledku rostou výdaje za investiční majetek rychleji než výdaje za práci. Ale práce je zdrojem zisku, výše zisku tak
roste pomaleji než výš investic a tak míra zisku klesá. Když celková míra zisku
klesne pod určitý bod, ustanou nové investice a ekonomika se řítí do krize.
Nicméně je
to pouhá tendence ke klesající míře zisku. Marx vyjmenoval tzv.
"protichůdné vlivy", které působí tak, že podporují zvyšování míry
zisku. Dokonce říká, že “stejný vliv, který způsobuje tendenci k poklesu obecné
míry zisku, také vyvolává protiúčinky, které brzdí, retardují a částečně
paralyzují tento pokles.“ Z nich nejdůležitější je krize samotná.
Během
ekonomické krize firmy krachují a jejich majetek je levně rozprodáván. To
redukuje celkové množství kapitálu v ekonomice. Ve stejné době, jak jsme již
viděli, jsou dělníci nuceni bod bičem nezaměstnanosti akceptovat vyšší
vykořisťování. Tyto síly pomáhají znovu obnovit míru zisku na úroveň, kde se
investice a tedy i růst obnoví.
Tedy, jak
se vyjádřil Marx, permanentní krize neexistuje. Kolísání míry zisku vede
kapitalismus skrze cyklus vzestupů a prudkých poklesů, které Marx, jako jeden z
prvních, analyzoval. Sestupná fáze hospodářského cyklu způsobuje, že dělníci
velice strádají. Když je systém v krizi, tak se třídní boj stává mnohem
nemilosrdnějším a intenzivnějším. Z tohoto rozrůznění může vzejít pracující
třída, která je politicky předurčena ke svržení kapitalismu. To ale neznamená,
že kapitalismus nutně ekonomicky zkolabuje.
Mýtus
čtvrtý: Ekonomický determinismus
Toto
zkomolení Marxovy ekonomické teorie je částí celkově chybné interpretace jeho
myšlení. Příliš často je Marx zobrazen jako ekonomický determinista, který
věří, že historická změna je nevyhnutelným výsledkem rozvoje výrobních sil.
Zvláště je obviňován z toho, že předpokládá nevyhnutelnost socialismu.
V
marxistické tradici určitě existuje napětí- zvláště během debaty mezi
socialistickými stranami, které se připojily k Druhé internacionále, která se
objevila po Marxově smrti a tvrdila , že dějiny se vyvíjejí podle
nevyhnutelných ekonomických zákonů. Přesto, navzdory Marxovým příležitostným
formulacím, které tomuto hledisku propůjčovaly podporu, je hlavní idea jeho
myšlení je odlišná.
“Lidé
tvoří svou vlastní historii, ale netvoří ji pouze tak, jak si přejí;“ je slavná Marxova pasáž, “netvoří ji za
okolností, které si zvolili, ale za okolností, se kterými se setkali, které
jsou dány a předávány z minulosti. “ To naznačuje, že lidské bytosti jsou ve
skutečnosti omezeny svými materiálními podmínkami, ale že tato omezení jim
nebrání v rozhodování a iniciativě.
V
Komunistickém manifestu Marx znovu říká, že “každá velká krize třídní
společnosti skončila buď revoluční přestavbou společnosti ve velkém, nebo
společným rozkladem bojujících tříd.” Jinými slovy, krize představuje spíše
alternativy, než že by předurčovala výsledky. To, jak dělníci reagují na
ekonomický pokles, závisí nejen na jejich materiální situaci, ale také na
jejich kolektivní síle, organizacích, ideologiích, které je ovlivňují a
politických stranách, které soutěží o to, aby je mohly vést.
Marx
rozlišuje mezi ekonomickou základnou společnosti a její politickou, právní a
ideologickou nadstavbou. První popisuje jako reálný základ sociálního života,
ale to neznamená, jak tvrdí jeho kritici, že považuje nadstavbu za irelevantní.
Naopak v době krize se to, co nastane v nadstavbě – kde, jak říká “si lidé
začínají uvědomovat rozpory a bojovat proti nim” – stává při rozhodování o
výsledku určující.
Mýtus pátý: Státní socialismus
Konečně, říká se nám, že Marxova
vize socialismu je totalitární, protože stát získává kontrolu nad ekonomikou a
tím reguluje život každého občana do nejmenších detailů. Kolaps stalinistických
společností na konci osmdesátých let byl tedy přímým důsledkem defektů Marxovy
koncepce budoucnosti.
Také zde dochází k úplnému
zkomolení Marxových skutečných názorů. Marx považoval ideu státního
socialismu za protiklad v pojmech. “Svoboda,” jak píše, “spočívá na přeměně
státu z orgánu nadřazeného společnosti v orgán společnosti úplně podřízený.”
Když psal o Francii, horoval proti
růstu byrokratického státu, přiživující se na společnosti v zájmu kapitálu.
Vítal Pařížskou komunu v roce 1871 jako revoluci proti samotnému státu. Chválil
pařížského dělníka za likvidaci státního byrokratického aparátu a jeho
nahrazení veřejnými institucemi pod přímou demokratickou kontrolou.
Socialismus, jak tvrdil Marx, nemůže
být lidem vnucen ze strany osvícené elity. Je to “sebeemancipace pracující
třídy”, tedy proces, skrze nějž se obyčejní lidé osvobodí demokratickým
organizováním, za účelem vyrvání moci menšině kapitalistických vykořisťovatelů.
Stalinistické společnosti z jejich obrovskou koncentrací moci na nejvyšších
místech, byly tudíž protikladem Marxovy koncepce socialismu.
To je důvod, proč kolaps těchto společností nevyvrátil Marxovy myšlenky.
Jak se nerovnosti a iracionalita, typické pro liberální kapitalistické
společnosti, které dominují současnému světu, stávají čím dál tím více
zřetelnými, je čas obrátit se zpátky k Marxovi, ne k Marxovi mýtů, které jsou
zde odmítnuty, ale ke skutečnému Marxovi, s jeho pronikavou kritikou
existujícího systému a s jeho vizí alternativy: lidského osvobození.
