Neche vás provází síla

Každé úspěšné
protestní hnutí prochází dvěmi obdobími. První začíná, když se objevuje na
scéně jako výbuch, totálně překvapí své protivníky a dodává radost a sílu všem,
kteří souhlasí s jeho záměry. čím delší doba uběhla od posledního protestního
hnutí, tím větší je radost. A samotný mohutný impuls hnutí spojuje všechny jeho
stoupence a všichni, až na bezvýznamné izolované skupinky na okraji, zdůrazňují
to, co mají společného, a zapomínají na své staré spory.

Avšak ti, proti kterým jsou protesty zaměřeny, se jen
tak nevzdávají. Po počátečním šoku posilují své obrané mechanismy a snaží se
zabránit dalšímu rozvoji hnutí. V tomto okamžiku samozřejmě vypuká debata o
správné taktice jak v rámci hnutí, tak mezi lidmi, kteří teprve nedávno
zapřísahali skončit se vzájemnými půtkami v zájmu konsensu.
 To se stalo např. s britským
hnutím proti atomovým zbraním v 50. letech. Nadšení z neočekávaného úspěchu
přerostlo po třech letech mezi těmi, kdo se snažili změnit politiku
Labouristické strany, a těmi, kdo chtěli masové přímé akce nenásilné povahy, v
neúprosné debaty o taktice. Podobné debaty vypukly o deset let později ve
Spojených státech v rámci hnutí proti Vietnamské válce – mělo se lobovat u
vlády nebo spíš hledat síly, které by dokázaly radikálně změnit celou
společnost?
 Podobné debaty a rozpory se
rýsují i v rámci hnutí, které "explodovalo" minulý rok a jehož
nejvýraznějším projevem byl Seattle. Debaty byly obzvláště horlivé například
mezi různými silami, které organizovaly londýnský První máj. To, že na
rozbíjení výloh McDonaldu, vyzdobení Churchillovy sochy čírem a pár čmáranců na
válečném památníku bude tisk reagovat povykem, se dalo předpokládat. Méně
standardní už byla urputná debata na internetových stránkách organizační
platformy pro První máj, Reclaim the Streets, o nenásilí versus násilnosti.
 Tato diskuse není nic tak
nového. Objevila se již po Seattlu. Např. Medea Benjamin, vedoucí postava z
Global Exchange, jedné z organizací, které sehrály důležitou roli při
organizování protestů v Seattlu, napsal:
 "Masové, nenásilné
protesty v Seattlu představovaly vyvrcholení mnohaměsíčního procesu budování
spojenectví mezi různými organizacemi." Avšak "malý počet
protestujících se snížil k porušení této atmosféry solidarity a kolektivní
soudržnosti" tím, že "rozbíjeli výlohy, převraceli popelnice a
rabovali; obtěžovali delegáty WTO, zaměstnance obchodů a zákazníky; a pokryli
centrum Seattlu grafity". To bylo "v očích veřejnosti
negativní".
Takové
debaty nejsou vůbec nahodilé. Nejsou prostě způsobeny "anarchisty".
Plynou z potíží při pokusu dosáhnout cíle samotného hnutí – úžasný a zároveň
neskutečně smělý cíl postavit se celosvětovému systému.
 Protesty jako ty proti WTO
měly nesmírný symbolický význam. Ukázaly lidem po celé planetě, že je tu hnutí
proti systému, a pomáhaly osvětlit jeho záměry. Není to však to samé jako
způsobit systému stálou újmu. Pár dní po protestech kapitalisté znovu uzavírají
miliardové kšefty, začínají s novými formami vykořisťování a počítají si své
stamiliardy dalších zisků. Není vůbec divu, že někteří aktivisté pociťují
potřebu nezůstat jen u symbolických nenásilných akcí.
 Proto získali anarchisté na
londýnském Prvním máji určitou podporu. Avšak jejich "násilné" akce
byly stejně symbolickými gesty jako nenásilné akce jejich kritiků. Neboť
anarchisté netvrdili, že by tyto aktivity skoncovaly s globálním kapitalismem
anebo alespoň s celosvětovými operacemi McDonaldu. Učinili gesto a nic víc, i
když bylo důraznější než gesto "gerilových zahradníků".
 Logika politiky těchto
anarchistických gest byla v 80. letech vidět v některých evropských zemích. V
ulicích se objevovaly poměrně malé skupiny zamaskovaných "autonomů",
prováděli své rituální útoky na majetek a bojovaly s policií. Televize se těmto
bitkám vydatně věnovala a pak…. se vše vrátilo k normálu. Jediná změna spočívala
v postupujícím se zmenšování a izolaci hnutí, ze kterého autonomové kdysi
vznikli, a v rostoucím sebevědomí a agresivitě státních složek. Skutečný
problém, se kterým se dnes musí aktivisté vyrovnat, není násilí versus nenásilí
jako takové, nýbrž jak zaktivizovat síly, které můžou jít dál než symbolické
akce toho či onoho rázu.
 Globální kapitalismus spočívá
na vykořisťování miliard lidí po celém světě – celosvětové třídy pracujících.
Příslušníci této třídy vyrůstávají v existujícím systému a berou proto většinu
jeho aspektů zpravidla jako dané a přirozené. Ale celou dobu stojí jejich zájmy
v příkrém rozporu s potřebami systému. Ten žádá flexibilitu a nekonečný zápas o
pracovní místo, předepisuje škrty ve zdravotnictví, důchodovém systému a
sociálních dávkách a ordinuje "reformy" MMF.
 Následný hněv si může najít
cestu v nečekaných explozích masových akcí, které dokážou paralyzovat části
systému. V posledních týdnech jsme byli svědky generálních stávek v Argentině,
Jihoafrické republice, Nigérii, nové série nepokojů v Ekvádoru, obrovských
protestů bezzemků v Brazílii, pouličních bitek proti zdražování dopravy v
Guatemale a vyhrůžek stávkami ve veřejném sektoru v Německu a Norsku.
často vedli
tyto boje odborářští byrokratové, kteří se úzkostlivě vyhýbali zásadnímu boji
proti systému samotnému. řadoví účastníci těchto bojů často neviděli, že jsou
součástí globálního boje. Ale přesně tak, jak existuje globální systém, tak
existuje i globální vzorec boje proti němu. Veliký význam symbolických akcí
jako té, která se plánuje v září v Praze, spočívá v tom, že poskytuje jasný
terč a atmosféru jednoty pro všechny ty různorodé síly, které se začínají
otevřeně bránit.
Avšak
pokud aktivisté nenajdou cesty jak jít dál než zůstat u symbolismu, hnutí se
dostane do bodu, kdy se začne rozpadat. Znamená to účast ve skutečně každém
konkrétním konfliktu se systémem, shromažďování nejradikálnějších,
nejprozíravějších aktivistů, tak, aby se každý co nejvíce naučil ze zápasů
ostatních a zároveň k nim co nejvíc přispíval. Jinými slovy to znamená začít
mezi pracujícími světa budovat revoluční organizace.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •