Pražské jaro: byla porážka nevyhnutelná?

Se zájmem o Pražské jaro se toto léto roztrhl pytel. V následujícím textu zkoumejme hlavně dvě linie, jež v masmédiích nenajdeme. Zajímá nás, co předcházelo a co následovalo oficiálně vymezenému období Pražského jara. čili: Proč se v této podobě vůbec zrodilo? Byla zde i po Srpnu šance na vítězný zápas za demokracii?

U nás se komunisté dostali k moci v roce 1948, tak jako v mnoha zemích tzv. východního bloku. Stalo se tak s otevřenou či mlčenlivou podporou většiny rozhodující společenské síly, dělnické třídy. Došlo k politické revoluci – odstranění stávajícího politického systému a částečné výměně elit, což bylo doprovázeno velkými očekáváními zdola. Staronová vládnoucí byrokracie však zahájila jednak bezhlavou industrializaci a současně likvidovala zbytky demokracie. Již roku 1953 během měnové reformy došlo v mnohých českých městech (Plzeň) ke krvavým srážkám dělníků s policií. Začalo vycházet najevo, že tu jsou opět dvě protichůdné třídy: samozvaní zástupci lidu sledují jen své vlastní třídní zájmy (akumulaci kapitálu), zatímco přímí výrobci se hodí jen jako levná a bezprávná pracovní síla.


Podobné zjištění vedlo ve stejném roce k revoltě v NDR a o tři roky později k dělnickým povstáním v Polsku a Maďarsku. Pracující se tehdy ještě nebyli schopni organizovat na obranu svých zájmů.

Léta padesátá: ,,Soudružky, maso bude!”

Po smrti Stalina (roku 1953) a Gottwalda (o 14 dní později) začínají vycházet najevo zdrcující výsledky hospodaření stranického aparátu. Od roku 1948 soustavně klesá podíl výroby spotřebního zboží ve prospěch produkce výrobních prostředků (r. 1954 je poměr již 37%:63%) a hospodářství se ocitá ve dvojích kleštích. Jednak se projevuje obrovský přebytek kupní síly obyvatelstva (“prázdné krámy a fronty”), jehož nespokojenosti se byrokraté obávají a jehož alespoň podmínečnou podporu by si rádi koupili.
Na druhou stranu především zbrojení a celková vyšší zaostalost ekonomik RVHP ve srovnání se Západem nutí investovat další mamutí částky do výrobních zařízení, které směřují do investičně stále náročnějšího těžkého průmyslu. Jinými slovy, vyrábí se pro výrobu samotnou.
Výrobní podniky a jejich managementy jsou závislé na přísunu finančního kapitálu z ústředí. Proto jednak proinvestovávají maximum prostředků a produkují podle neživých směrnic, čímž zaplňují sklady (což otec ekonomické reformy Pražského jara, Ota šik, nazývá “tunovou ideologií”) a současně zkreslují hospodářské výsledky, aby nebyli ústředím vystřídány. Po průměrné II. pětiletce přichází katastrofální III. pětiletka (1961-65), kdy dochází k drastickému poklesu produktivity a krize je zřejmá. Ukazuje se, že plánování v “reálných socialismech” – čili státních kapitalismech – je naprosto iluzorní. “Plánovací ústředí není schopné kontrolovat výrobu ani její efektivitu”, píše šik. Roku 1963 klesají dokonce nominální mzdy, a to při zoufalém nedostatku spotřebního zboží (generální tajemník KSč Novotný pak na shromáždění pronáší památná slova: “Maso bude, soudružky”).

Léta šedesátá: Frakční boj nebo “demokratizace”?

Polovina 60tých let je obdobím zlomu, když i nejkonzervativnější elementy politbyra KSč začínají připouštět nutnost korekce hospodářské politiky. O politických změnách není ani řeč, i když dochází k rehabilitacím obětí nejkřiklavějších justičních zločinů 50tých let. Názory na ně vládnoucí byrokratickou třídu jednak stále rozpolcovaly a jednak potřebovala doplnit své řady o (staro)nové tváře, kterým dodala perzekuce punc věrohodnosti. Mluví se tedy o větší nezávislosti podniků, o jejich větší autonomii v rozhodování a také o větší materiální zainteresovanosti podnikových šéfů na hospodářských výsledcích.
Nervozita stranické byrokracie je nejvíce patrná z faktu, že (zpočátku nesmělé) návrhy na zavádění tržních nástrojů se načas staly oficiální doktrínou aparátu. Současně s tím strana začala koketovat s myšlenkou podnikových samospráv, čímž přiznala, že pracujícím stát nepatří (zkušební zakládání “podnikových rad pracujících” se ale uskutečnilo až během roku 1968). O rozsah reforem se vede v zákulisí boj a až do konce roku 1967 je pro obě křídla jediným představitelným nástrojem vnitrostranické lobbování. Na jedné straně stojí Novotný a stará garda nejzatvrzelejších dogmatiků, kteří sice skoro pobožně respektovali ekonomické experty, ale doufali, že vše odbydou několika bojovnými a sebekritickými rezolucemi. Proti nim se formovali ti členové ústředí, kteří byli více spjati s podnikovou sférou – nazývejme je pragmatiky – kteří si získávali stále větší podporu v masmédiích.
Všechno by se možná omezilo na nespočetné fráze a několik symbolických změn v politbyru. Avšak fakt, že vládci již nejsou schopni vládnout postaru, se – ke smůle byrokratů – stával stále více zřejmý ovládaným, protože pragmatici se snaží pro svůj spor získat podporu prostřednictvím masmédií. V ten okamžik začínají utlačovaní ožívat. Smělé studentské majálesy ukázaly cestu intelektuálům. Sjezd spisovatelů v červnu 1967 již otevřeně kritizuje nezákonnosti a pokrytectví moci. Zanedlouho poté, v říjnu, vstupují na scénu opět studenti. Jejich protestní pochod Prahou sice brutálně rozhání policie, což by ještě nebylo nic tak nového.
Proti ráznému postihu spisovatelů i studentů se ale začínají ozývat i místní organizace KSč a aparátu je najednou jasné, že čelí jen prvním signálům hlubokého celospolečenského klimatu, kdy již většina nemohla stalinismus vystát.

Reformisté mobilizují veřejnost

Pragmaticky naladěná sekce vládnoucí třídy je nucena přijít s novou taktikou: Za všechno může Novotný. Obě křídla se připravují na XIII. sjezd strany. Novotný žádá o podporu Kreml (Brežněv však Novotného nepodpoří, protože ten je celkově nepopulární a navíc má ještě z 50tých let máslo na hlavě), pragmatici mobilizují uvnitř aparátu. Když však Sjezd na konci prosince vrcholí a je jasné, že se Novotného klika neudrží, dopouští se konzervativci osudové chyby. Během vánoční sjezdové přestávky konspirují se špičkami vnitra a armády o možnosti puče. Když druhé křídlo pochopí situaci, pustí se prostřednictvím médií do mobilizace veřejnosti za reformu, která je poprvé představována jako změna politického stylu.

Jaro v Praze

 

Následující měsíce jsou poměrně známé, proto jen několik poznámek. Dubček a celé vedení strany vzešlé z Ledna 1968 vyjadřují v okamžiku svého zvolení nálady dosud roztříštěné opozice; v dalších měsících jsou však už veškeré podstatné kroky úV KSč ve vleku iniciativy zdola. Progresivním společenským silám netrvá dlouho, aby se vzpamatovaly z letargie. V průzkumu veřejného mínění sice ještě na konci ledna 90% populace odpovídalo, že se nic nezmění, že “všechno už tu bylo”, ale již o 14 dní později přikládá změnám velký význam 49% dotázaných. Umělci, novináři, studenti a stále častěji i bojovně naladění dělníci se zmocňují prostoru, který jim svým kabinetním manévrováním pragmatici nechtěně otevřeli. Vzniká bezpočet diskusních spolků, zájmových sdružení, to vše mimo kontrolu do té doby monopolní Národní fronty. Žurnalisté odkrývají praktiky Státní bezpečnosti a korupční aféry, knihkupectví zaplavuje povodeň titulů, jenž byly dosud na indexu, poslouchanost rozhlasu se zdvojnásobuje.
Dělníci, navzdory běžnému názoru, nezůstali o nic pozadu. Již v březnu odvolávají čerstvě zvolení delegáti ústřední rady odborů jejího předsedu i všechny tajemníky a stavějí se za program Ledna.
V několika podnicích dokonce vznikají stávkové výbory, které formulují třídní požadavky (bezpečnost práce, přesčasy, sociální pojištění).
Stranické nomenklatuře nezbývá, než nabádat k “zodpovědnosti”. Na jednu stranu stále ještě potřebuje podporu zdola a lichotí jí imidž národních hrdinů. Na druhou stranu se jí vůbec nelíbí sebeemancipační snahy zdola. Jak pravil Dubček, “Je anarchií rozumět demokracii jako situaci, kdy každý zasahuje do všeho a dělá si co chce”. Vedení KSč se tedy zatím nepostavilo proti reformně kritickým proudům, ale aby zapudilo džina revoltujícího masového hnutí zpátky do lahve, alespoň vydalo tzv. Akční program, kterým oficiálně požehnalo dosažené transformaci a podporovalo nacionalistickou strunu (“Buďte zdrženliví: neničte národní měnu” apod.). Jen tak bylo možné tlumit radikální redaktory i militantní pracující (“Nevrážejte klín mezi stranu a národ”) a tím oddalovat okamžik, kdy probuzené masy začnou zpochybňovat privilegia i legitimitu samotného aparátu. Jak se vyjádřil ekonom šik: “Stalo se to, o čem byrokratické režimy mohou jen snít: lidé byli ochotni přinášet oběti…”.
Nové vedení, jenž v druhém čtvrtletí již můžeme nazývat “reformisty proti vlastní vůli”, si však neuvědomovalo, co je z pohledu mezinárodní byrokratické třídy v sázce. Věřilo, že plní bezezbytku její zájmy. Když pak přicházely stále varovnější signály z Kremlu, tvrdošíjně předstíralo, že mezi spojenci panuje přátelské ovzduší. Jak napsal tehdejší redaktor Rudého práva J. Vančura, vedení čSSR již od dubna vědělo, že se schyluje k vojenské intervenci. Ačkoliv se mohlo opřít o bezmeznou důvěru pracujících, bálo se těchto sympatií jakkoliv využít.

Invaze

Když přišel osudný den, 21. srpna, byla reakce Dubčeka tragikomicky příznačná. Při prvních zprávách o invazi zvolal: “To udělali mě!”. Když pak při obraně budovy úV KSč, kde Dubček a spol. spřádají státotvorné provolání k národu pod názvem “KLID A ROZVAHU”, padnou samopaly okupantů první oběti, telefonuje Dubček sovětskému velvyslanci.
“To je Vaše odpovědnost!”, popisuje mu scénu, kterou právě zahlédl z okna. Jak ale poznamenává Vančura, “červoněnko má ovšem jiné starosti než se bavit o humanitě”. Moskevským podpisem Dubček a spol. bez boje kapitulovali a vydali Pražské jaro se vším, co s sebou neslo, do rukou stalinských generálů.
Reformisté završili první fázi své dějinné role. Snad věřili, že Moskvu přechytračí. Faktem ale je, že až do přelomu roku 68/69, kdy je tehdy již sebevědomý normalizační aparát definitivně vykopl, vykonávali funkci poslušných pacifikátorů mas, které byly s jejich pomocí opět upoutávány na řetěz.
Týden po 21. srpnu byl důkazem, že pracující jsou připraveni bránit to, co si v posledním půlroce vydobyli. V Táboře, českých Budějovicích, Liberci i v Praze vlastními těly blokovali komunikační uzly. Mimořádný sjezd strany ve Vysočanech se uskutečnil jen díky obrovské bojovnosti tamějších dělníků, kteří jej nedovolili napadnout. Právem se dnes vzpomíná statečnosti pracovníků Rozhlasu. Byli to však také železničáři, kdo jeho vysílání umožnil. Ti zajistili, že vlak sovětské armády, napěchovaný rušičkami a telekomunikační technikou, na místo určení v kritických dnech vůbec nedorazil. Lze najít spousty příkladů bojovnosti dělníků i studentů.

Strana kontra ulice

 Masmédia, částečně již pod kontrolou kontrarevolucionářů, se však nezmohla než na chabé výzvy k zodpovědnosti, případně k dlouhodobě naprosto neúčinné pasivní rezistenci. Žurnalisté totiž podlehli nebezpečné Dubčekovské iluzi, že nad tanky lze zvítězit slovy a tzv. morální převahou. Zoufalá populace byla na okamžik zahnána do kouta a místo účinného odporu (např. generální stávka) se pod tlakem médií uchýlila k symbolickým protestům.
 Již po několika týdnech bylo přinejmenším menšině jasné, že nejde o omyl a nedorozumění, ale o boj na život a na smrt mezi vládnoucí třídou stalinských států a dělníky a radikální inteligencí na straně druhé.
 A tak počíná proces, trvající minimálně až do prosince. Tehdy se bojovně laděné progresivní síly politicky osamostatňují od dědictví socialismu shora. Tehdy se začíná používat parafrázované heslo Srpnových dní, tentokrát: “Byli jsme s vámi, buďte s námi” a reformistické figury i jejich Akční program slouží pouze jako štít, s jehož pomocí kladou pracující odpor postupující normalizaci a hledají novou bázi pro boj za demokracii. Do společenského boje se zapojuje mnohem víc lidí než před invazí. Aparát si tudíž počíná maximálně opatrně – bojí se zavádět cenzuru, normalizační opatření oznamuje vždy až v pátek, aby hněv pracujících přes víkend ochladl.
 Mezi pracujícími roste hlad po samosprávě. Podnikové rady pracujících, navržené již Akčním programem jen jako hospodářský kontrolní orgán, dostávají politický rozměr, jsou zakládány v dalších desítkách závodů a teprve po srpnu nastává jejich boom. Probíhá přípravná fáze možného autentického vystoupení pracujících a čeká se na politické vedení.
 Studenti vstupují 15.11. do okupační stávky, která se šíří po všech fakultách v republice. Nejradikálnější studenti, kteří se zpravidla postavili do čela, mluví již otevřeně o revoluci. Jsou také organizačně mnohem lépe vyzbrojeni, než v listopadu 1967. Od počátku aktivně hledají praktické spojenectví s dělnickou třídou, která právě na takový signál čeká. Železničáři okamžitě vzkazují vládě: když studenty potlačíte, i my jdeme okamžitě do stávky. Výstražné stávky, houkání továrních sirén, to vše začíná připomínat revoluční situaci ve Francii na jaře téhož roku. Skupiny odborářů navštěvují university a delegace studentů mobilizují v továrnách. Hnutí však ještě není na revoluční konflikt připraveno. Ani nejvyspělejší aktivisté, inspirováni revolučním marxismem, nemají jasno co dál. A tak po třech dnech stávka končí.
 Následující týdny se prohlubuje bojová solidarita mezi studenty a dělníky. Jak uvádí tehdejší studentský aktivista L. Holeček,”Našich každodenních vystoupení v továrnách se účastní až tisíc dělníků.” Nově ustavené odbory kovodělníků (KOVO), čítající 950.000 odborářů, navazují se studenty oficiální spolupráci.
 Na konci listopadu vznikají koordinační rady nejmilitantnějších pracujících, které mají vést odpor a začíná se rodit to, co nazýváme řadovým hnutím pracujících. Cíle jsou jasné: mobilizovat zdola pro zápas o demokracii. Jsou zakládány i dělnické výbory na obranu tisku.

Promarněná příležitost 

Tragédií je, že revoluční socialisté, kteří byli hypoteticky schopní dát celému hnutí  program, byli nepočetní a sdružení pouze na úrovni diskusních skupin. Nejen že se nepostavili do vedení, ale ani se jim nepodařilo vymýtit iluze v “dobré představitele Jara”.
 V prosinci se schyluje k odstranění populárního reformisty Smrkovského z funkce předsedy Národního shromáždění. Nejsilnější ze všech odborových svazů – KOVO – jednoznačně vyhlásí: buďto Smrkovský zůstane, nebo jdeme do generální stávky. Smrkovský ale, stejně jako ostatní “dobří” reformisté, dělníky zapřísahá: “…proto vás prosím, podřiďme se straně, …potřebujeme klid na práci….” Tato zrada od starého “dělnického” lídra je pro militantní odboráře studenou sprchou, a to právě ve chvíli, kdy mohlo celé hnutí dostat nové obrátky a bylo lépe než kdy předtím připraveno na konfrontaci. Odmítnutí a demoralizovaní dělníci pomalu ustupují.
 Přesto  ještě v půli ledna úV KSč fňuká nad tiskaři – odboráři, kteří bojkotují produkci normalizačního tisku či vstupují do jeho obsahového složení. Jak se táže jeden delegát, “To máme každé číslo nejdřív konzultovat se zaměstnanci tiskárny?” a jiný, “Kdo jim dal právo rozhodovat, co je a co není v souladu s Jarem? Vždyť to je také cenzura!”.
 Tzv. Palachův týden, kdy pražské ulice ovládne 800.000 lidí,  zcela paralyzuje vládnoucí třídu, která si netroufá zasáhnout. Nicméně fakt, že revoluční elementy nedokázaly ani z tak slibné situace cokoliv vytěžit, ukazuje nikoliv sílu, ale slabost a nezralost celého hnutí. Masivní “hokejové” manifestace i silné demonstrace na 1. výročí okupace v srpnu jen dokazují promarněnou dějinnou příležitost.

,,Socialismus” je mrtev, ať žije socialismus!

 šance jako ta, kterou jsme měli během Pražského jara, se nezahazují. Přesto jej v lecčems připomíná listopad 1989. I tehdy byli pracující a studenti v ulicích, kde chtěli “dělat politiku”, než je, tak jako o 21 let předtím, zahnali staronoví vládci zpátky do práce a do škol. Pokud dnes máme signály, že vývoj spěje k zásadnímu střetu, je pro nás osmašedesátý výzvou, které se musíme zmocnit.
 Vládnoucí třída nabízela v letech 1968 i 1989 jen kosmetické změny a pokaždé se děsila jakékoliv samosprávy – a právě zde je klíč. V příští revoluční situaci již musí organizace orientovaná na sebeemancipaci pracujících od počátku požadovat: Žádné ústupky reformismu!, Všechnu moc pracujícím a jejich výborům! šance budovat zárodek takového proudu je přitom v současnosti nejslibnější od r. 1989. Poselství Pražského jara tak spočívá právě v tom, co jsme tehdy ještě nedokázali.

Vzdát se – jediná alternativa?

Nelze přijmout názor, že otevřený odpor proti okupaci by nutně skončil katastrofou. Je sice pravda, že armádní špičky nemohly předem rozpracovat plán obrany či dokonce vyhlásit v předstihu mobilizaci, aniž by se to Sovětům nedoneslo. I to by ale splnilo účel, protože krvavý konflikt by si SSSR rozmyslel (jako v případě Jugoslávie). Další možností by bylo bývalo bleskurychlé zformování dělnických milicí – ve španělsku r. 1936 je militantní pracující ustavili doslova přes noc; čeští potentáti se ale děsili revolučních akcí víc, než ruských tanků. Jednota obyvatelstva demoralizovala ruské vojáky natolik, že je generálové urychleně vystřídali.

Pokud bereme v potaz mezinárodní ohledy, alternativa revoluční obrany byla ještě očividnější. S Pražským jarem se totiž identifikovaly opoziční síly v celém východním bloku. V návaznosti na první reformní kroky ožívají polští studenti a dělničtí radikálové, kteří v březnu 1968 zabírají univerzitní budovy a dostávají se do velké konfrontace s mocí (která se táhle přes sérii pouličních bojů a stávek až do r. 1970). V Bělehradě se v srpnových dnech koná obrovská demonstrace na projev solidarity.

A jak udává šik (byl před okupací místopředsedou vlády), “samotné vedení sovětských komunistů bylo v otázce intervence nejednotné”. Nemůžeme vědět, co by se stalo, kdyby tehdy byly dělníkům vydány zbraně a povolána armáda. Ale je téměř jisté, že revolucionáři mohli počítat se silnou mezinárodní odezvou, která v některých východních státech mohla vyvolat lavinovitý efekt. Nemluvě o povzbuzení a inspiraci pro tehdy probíhající masové boje na Západě. 

 Rok 1968 v médiích: zkreslený obraz

Současná záplava mediální pozornosti o Pražské jaro ukazuje na 2 nejkonvenčnější přístupy, z nichž oba – každý jinak – poselství Jara zatemňují.
 První proud, spjatý s osmašedesátnickým reformismem, v podstatě jen lamentuje nad vnějšími okolnostmi (Varšavská smlouva) či se dokonce snaží svalovat vinu za invazi na radikální mládež (“Jen kdyby tak nekřičela…”). Jde mu o rehabilitaci nebezpečné vize osvobození shora, která ve skutečnosti právě během Jara demonstrovala svou impoteci.
 Na druhém pólu dnešní kritiky nalezneme teze o “nereformovatelnosti komunismu”. A skutečně – bojácní reformisté se zmohli jen na podvod zvaný “demokratizace”. Avšak: reálná demokracie by musela být výsledkem revoluce.
Antikomunisté by rádi v Jaru viděli lidové pokusy o obnovení tržního kapitalismu, pro což jim ale chybí naprosto jakékoliv důkazy. Pokud s trhem někdo koketoval, byla to neostalinská nomenklatura, jejíž sen se nakonec vyplnil po Listopadu 1989.
 Oba nejběžnější přístupy pomíjejí to základní: Pražské jaro bylo zejména během své podzimní fáze zápasem se stalinismem, zápasem o moc nad společností i výrobou.
 Militantní studenti i odboráři byli politicky nejblíže autentickému socialismu, ale protože chyběla organizace, která by jejich boje syntetizovala, mohli jednat pouze intuitivně, vydáni na milost starým vůdcům.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •