Proč vznikají krize

,,Základ je v pořádku. Všechny
problémy leží ve finančním systému." Tohle jsme od zastánců kapitalismu
neslyšeli za poslední půlrok jednou, ale minimálně stokrát.

 Když něco takového tvrdí,
nepozorně se přiznávají k zásadní chybě svého systému. Základy, schopné
produkovat výrobky, které lidé potřebují, tu jsou stále – stroje, továrny,
materiál, počítače, dělníci s různými dovednostmi. Ale tyto základy neznamenají
nic, dokud nejsou v pořádku také "finance". Pokud haprují, systém
jednoduše nefunguje. "Finance" jsou 
ovšem v současném systému pouze jiné slovo pro tvorbu zisku.
 Lze to parafrázovat jako
"jsou tu všechny předpoklady k produkování spousty výrobků, ale závislost
na výrobu pro zisk tomu brání". Pokud by produkce nebyla založena na
kapitalismu, krizím bychom se vyhnuli. Nebo, jak to jednou vyjádřil Karel Marx,
"limit kapitalismu je kapitál samotný".
 Napůl to rozeznal dokonce
nejznámější kapitalistický ekonom meziválečných let, John Maynard Keynes,
ačkoli jeho nepřátelství k Marxovi je dostatečně známé. Keynes při revizi svých
vlastních myšlenek tváří v tvář Velké krizi zdůraznil, že všechno zboží, které
bylo systémem vyprodukováno, by mohlo být koupeno, jen pokud by kapitalisté
utratili všechny své příjmy – zisk, rentu, dividendy, úrok a platy vysokých
manažerů dohromady. Některé z příjmů by samozřejmě utratili za luxus pro sebe.
Ale za normálních okolností by zbytek investovali, aby zvýšili svůj budoucí
zisk, tj. do otevírání nových továren, stavění nových kanceláří, kupováním
strojů a materiálu, zaměstnáním více dělníků.
 Ale k tomu je nikdo nenutí.
Místo toho se můžou rozhodnout pro "likviditu" – prostě mamonění peněz.
K tomu se uchylují, když se zisky najednou propadnou nebo dokonce pokud je zde
pouhé "očekávání", že se propadnou. V náhlé panice  se investování zastaví. A když se tak stane,
celkové útraty prostě nedosáhnou výše potřebné k zakoupení všeho vyrobeného
zboží, nebo jak to říká Keynes ve své vlastní terminologii, nastal by zde
"deficit  koupěschopné
poptávky".
 Pak následuje začarovaný kruh.
Firmy nemohou prodat "investiční zboží" – cihly, beton, ocel, stroje,
součásti počítačů, některé suroviny – a vyhodí dělníky, kteří takové věci
vyrábějí. Ti si pak už nemohou dovolit koupit "spotřební zboží" –
oblečení, auta, ledničky, jídlo – takže se vyhazování šíři od odvětví k
odvětví, jako dominové kostky, které při pádu porážejí jedna druhou. Firmy a
vlády reagují pokusem o podporu zisků snižováním mezd, ale tím jen dále
zmenšují poptávku po zboží a krizi prohlubují.
 Keynes uznal ještě něco, co
Marx poznal mnoho let před ním – touha po zisku vede kapitalisty nejen ke
zjednávání  produktivních investic, ale
také k vrhání ohromných částek peněz do spekulační horečky. Trumfují jeden
druhého v kupování cenných papírů a akcií, olejových maleb, zásob zlata nebo
stříbra, surovin, parcel na kanceláře, pozemků, cizích měn. Ale investice do
takovýchto věcí zřídka zvyšují výrobu (jen jedna dvacetina burzovních
"investic" je do nové produkce). Místo toho vytváří spekulace iluzi
nového bohatství, protože ceny takovýchto věcí vystřelí vzhůru, což vytváří pro
některé spekulanty okamžité zisky, aby potom spadly, nechávajíce jiné
spekulanty v platební neschopnosti. Dlužníkům se najednou nedostávají peníze a
obratem prodávají další věci. Nastává "hon za likviditou", což kolem
dokola podkopává víru v ziskovost, ničí všechny druhy investic a žene systém do
krize.
 Krize, která se posledních
čtrnáct měsíců šířila po světě, se vyvinula přesně podle tohoto vzoru. Strach o
ziskovost, obzvláště v Japonsku a Východní Asii, vedla k omezení výroby a k
prudkému útoku na životní úroveň pod rouškou "záchranných programů"
Mezinárodního měnového fondu. V některých globálních průmyslových odvětvích
najednou vznikla krize nadvýroby, způsobujíc propad cen, kterou Rusko dostávalo
za svou ropu, elektronické firmy za své mikročipy, evropští farmáři za
potraviny atd. Tento obrat podkopal i nejnovější podobu spekulací, která vešla
ve známost pod názvem “termínové fondy” neboli "hedge funds". A nyní
se některé z největších bank obávají, že nezískají zpět peníze, které zapůjčily
termínovým fondům. Prodávají akcie, cenné papíry a některé měny v zoufalé snaze
pokrýt své vlastní rezervy a odmítají půjčit peníze na nové investice. Celý
finanční systém prožívá "útěk k likviditě" a “credit crunch",
neochotu bank půjčovat.
 Bankéři, průmyslníci a vlády
najednou v zoufalství zapomínají na své staré naléhání, že by se do volného
trhu nemělo zasahovat. Vytahují staré keyesiánské  učebnice, aby nalezly nějaké řešení. Potíž je
v tom, že Keynes jim nabídl dva soubory odpovědí – jeden, který by mohli
akceptovat, ale nebude fungovat, a druhý, který by fungoval, ale který nemohou
přijmout.
 První je snížit úrokové sazby
a zvýšit veřejné výdaje. Je obtížné se na tom dohodnout, protože v některých
zemích by to vytvořilo inflační tlaky, které by místní kapitalisté těžko
přijali. Ale v každém případě to není odpověď, pokud je již krize tak vážná
jako nyní. Ukazuje to zkušenost z Japonska, kde jsou nyní úrokové míry na 0,5
%, stejně jako zkušenost Velké krize 30. let. Podobně i zvýšení veřejných
výdajů nebylo dosud k užitku.
 Druhý soubor řešení navrhovaný
Keynesem zahrnoval "zespolečenštění investic" a "euthanasii
rentiéra" (tj. příjemce dividend). Argumentoval, že "deficit
poptávky" je skutečně deficit investic kvůli jeho závislosti na
"očekávání" zisku. Odpověď je tedy v tom, že stát převezme rozhodnutí
ze soukromých rukou – jinými slovy oddělit funkci "základů" od
závislosti na světě "financí".
 Logika těchto argumentů byla
pro Keynese samotného příliš radikální, a tak, ačkoliv je obsažena v jeho
hlavní práci, "Obecná teorie", nikdy ji neprosazoval v praxi a pozdní
keynesiánci jako Will Hutton a William Keeggan z Observeru se o ní nezmiňují. To
by totiž implikovalo útok na samotný základ kapitalistického systému –
akumulaci pro zisk. A v podmínkách moderního kapitalismu, s jeho mezinárodními
propojeními, by to nemohlo být zavedeno bez zestátnění velkých bank a hlavních
korporací. Nicméně to zajišťuje jedinou dlouhodobou záruku proti opakování a
prohlubování krizí. Socialisté by měli tento argument přijmout a obrátit jej
jak proti volnému trhu, tak "keynesiánským" ekonomům.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •