Proti kapitalismu globální solidaritou!

Motto: "Globalizace způsobuje, že kapely jako Rage
Against the Machine a Asian Dub Foundation mají úrodnou půdu pro poselství své
hudby." Tom Morello z Rage Against the Machine

Globalizace
je děsivá

Slovo globalizace nahání mnohým husí kůži. Nové způsoby komunikace
"zdokonalily" obchody na světových burzách a při panickém útěku
spekulantů se přes noc ocitají celé národní ekonomiky ve volném pádu.
Daimler Benz fúzuje s Chryslerem, EMI a Warner Bros. s AOL nebo Deutsche
Bank s Dresdner a vytváří tak stále gigantičtější monopoly.
Ty vnucují zemědělcům geneticky manipulované rostliny, ničí ozónovou
vrstvu ve velkém anebo posílají na cestu tankery, které by vlastně patřily do
šrotu.
Hrozby zaměstnavatelů propouštět lidi z provozů, snížení mezd, nutnosti
"flexibility" v pracovní době, systematické porušování Zákoníku práce
a hromady dalších zhoršení našich pracovních podmínek jsou vždy doplněné
bědováním o zahraniční konkurenci a vlastní nedostačující
"konkurenceschopnosti".
Německý intelektuál Hengsbach velice správně poznamenal: "Debata o
globalizaci je víceúčelovou zbraní k přerozdělování společenského bohatství
zdola nahoru." (Der Spiegel, 10/97) Podívejme se tedy na ni.

Kapitalistická globalizace

V rukou
kapitalistů se stane téměř každý nový vynález zároveň i zbraní proti ostatním.
Stejně rozporuplné jsou pro nás tedy i výsledky nejnovějšího technologického
vývoje. Tak jsou např. právě počítače a Internet původně pouhým odpadem
vojenských technologií.
 Avšak
vývoj posledních let se neomezuje na zavedení a využití nových technologií.
Poměr světového obchodu k hrubému světovému produktu je poměrně dobrým
ukazatelem tendence ekonomické globalizace (tj. propojování jednotlivých národních
hospodářství a růstu mezinárodní dělby práce). Od
konce 2. sv.války stále roste, aby se pak s úpadkem Východního bloku a pak jeho
rozpadem zvednul raketově.
 Zároveň je
však vidět, že i na začátku století je křivka velmi strmá. A skutečně: klima
této doby bylo až zarážejícím způsobem podobné dnešnímu. Američtí ekonomičtí
historici ORourke a Williamson píšou ve své nové knize "Globalizace a
dějiny", že do r. 1914 bylo již téměř každé místo na Zemi spojené se
světovým trhem: ať už cenami výrobků, zahraničním kapitálem v infrastruktuře
nebo odkoukanými způsoby výroby a obchodu.
Navíc
přišla během tří desetiletí před 1. sv. válkou jedna novota za druhou. Auto a
film, rentgen a elektrické světlo, telefon a syntetické barvy představovaly
minimálně stejně revoluční změny jako dnes internet nebo genetické inženýrství.
Billem Gatesem té doby byli Thomas Edison nebo Werner Siemens a  jejich malé dílny se za jednu generaci
rozrostly ve světové trusty.

Kdy to vlastně bylo, ten zlatý věk?

H. Giersch je dlouholetým prezidentem Institutu pro světové hospodářství
v  Kielu a nejuznávanějším představitelem
německé ekonomie. Konstatuje: "Globalizace je pouze novým slovem pro již
dlouho trvající proces: prostorové rozšiřování kapitalistického hospodářského
způsobu až na kraj světa." (Der Spiegel, 25/99)
J. Radkau, historik specializovaný na německé hospodářské dějiny,
popisuje tehdejší řeči v Německu o "americkém nebezpečí" a o tom, že
rostoucí závislost na exportu "způsobila náchylnost pro psychózu
mezinárodní soutěže". Ve své knize "Věk nervozity" cituje tehdy
uznávaného neurologa W. Erba, že "bezmezně narostlá konkurence… nutí
občany a národy… k mohutně zvýšenému úsilí v boji o přežití".
Stačí nahradit tehdy módní slova "tempo" a
"nervozita" slovy "flexibilita" a "stres" a
důvěrně to známe.
Dnes jako by se opakovala i slavná "zlatá dvacátá léta". Jako
tenkrát vidíme v dnešních českých městech vedle sebe čtvrti plné zlatníků a
rajony obsazené krámky s obnošeným oblečením. Před francouzskými lahůdkářstvími
v Praze posedávají žebráci, zatímco po rozpadajících se ulicích jezdí
nejnovější mercedesy.
H. Schumann je spoluautorem světového bestselleru "Globalizační
past". Poukazuje na během posledních desetiletí prohlubující se propast
mezi chudými a bohatými. Zároveň ukazuje, že valná většina opěvovaných
zahraničních přímých investic proudí opět do výspělých průmyslových států .
Konstatuje, že "20. století začalo tak, jak i končí – celosvětovým
intenzivním prorůstáváním národních hospodářství." Nutno však dodat, že
začalo a skončilo i v jiném ohledu stejně – jakoby nepříliš významným vojenským
zásahem velmocí na Balkáně. Ten tehdy nakonec vedl k tomu, co někteří historici
nazývají "Třicetiletou válkou 20. století", tj. 1. a 2. světová válka
dohromady (1914-18 a 1939-45). Ta také způsobila, že se globalizace až v
polovině 70. let vyhoupla zpět na úroveň roku 1913 (Financial Times, 16.11.87,
jako poměr sv. obchod – sv. produkt).

Imperialismus

Celému 20. století, jeho překotnému vývoji, nekončícím válkám a s ním i
současné další globalizační vlně nelze nakonec dost dobře rozumět bez
marxistické teorie o imperialismu.
Již Marx mluvil o "koncentraci a centralizaci kapitálu". To
znamená jednak, že se navršují čím dál složitější a nákladnější výrobní
technologie v jednotlivých podnicích, do kterých kapitalisté investují z nám
nevyplácené části mzdy ("koncentrace kapitálu"). A za druhé silnější
firmy převálcují ty slabší a "fúzují" do stále větších monopolních
společností ("centralizace").
Ale až po jeho smrti (1883) se rozběhl proces, ve kterém národní koncerny
začaly soupeřit na celosvětové úrovni a za asistence "svých" státních
aparátů (diplomatů, hospodářských a sociálních zákonodárců, hospodářských a
ostatních špionů a často i armády), a to nejen proti předkapitalistickým a
jiným "primitivním" společnostem (např. Anglie proti Irsku nebo
Indii, Holandsko proti Filipínám atd.). Svět byl totiž již víceméně rozdělen a
tak se dostaly do konfliktů čím dál tím častěji samotné vyspělé kapitalistické
velmoci.

Dva
protichůdné trendy

Přesto probíhaly tenkrát podobné debaty jako dnes. V r. 1903 psal
americký ekonom R. Ely, že "dalším stupněm bude světové
hospodářství". V r. 1988 zas psal T. Congdon, vůdčí britský monetarista,
že "myšlenka národního státu ztrácí svou předmětnost." Světové války
jsou podle takového názoru pouhou nehodou dějin.
Předválečný moravsko-německý sociální demokrat Kautský vyšel ze stejné
logiky a vyhlásil heslo "Kapitalisté všech zemí, spojte se!" Snil
totiž o "ultraimperialismu", který by spojil všechny kapitalisty do
jedné světovlády.
Ruští revolucionáři Bucharin a Lenin naopak identifikovali dva
protichůdné trendy imperialismu. Za prvé koncentrace a centralizace kapitálu
vede k úzkému propojení soukromého monopolního kapitálu se státem. A na druhé
straně nutí internacionalizace výrobních sil tyto státy nebo bloky bojovat o
trhy, investice a suroviny na globální úrovni.
Tím pádem nejsou konfrontace od diplomatických šarvátek až po světové
války nehodami, nýbrž patří k imperialismu stejně jako trend globalizace. Navíc
Bucharin dodal, že mobilizace zásob pro totální válku měla tendenci přetvářet
hospodářství do "organizace přímo podřízené kontrole státní moci".

Internacionalizace
i etatismus

Současný britský marxista A. Callinicos dodává: "Válečná
hospodářství z období 1914-18 a 1939-45 vedla ke kvalitativnímu zvýšení úrovně
státního dirigování ekonomického života a tento trend se nezvrátil ani v
následujících obdobích míru. Velká deprese z r. 1929-39 představila naopak
pokračování tohoto procesu, když se světový trh rozpadal do protekcionistických
obchodních bloků a všechny největší imperialistické mocnosti zesilovaly svůj
aparát pro státní zásahy do hospodářství – proces, který dosáhl svého vrcholu
ve stalinistickém Rusku."
Ve 2. sv. válce se ukázalo, kdo v takových podmínkách může nejlépe
fungovat – USA a Rusko, země nejméně odkázány na vnější zdroje surovin a lidí.
Německo a Japonsko byly poraženy a Británie přišla o své dosavadní postavení
jako velmoc č. 1.
Ve Studené válce se zformovaly 2 velké bloky nových supervelmocí. Hlavně
kvůli atomovým zbraním se války mezi nimi omezovaly na konflikty na
"periferii", i když se Západ i Východ neustále připravovaly na 3. sv.
válku. Nakonec podlehl menší a zaostalejší z těchto dvou bloku a začala nová
éra bouřlivé globalizace a přerozdělování světa, zkomplikována navíc
"opětvelmocemi" Japonskem a Německem.
To vše samozřejmě znamená, že se nenacházíme "na konci dějin",
v "novém světovém pořádku". Celý systém je naopak nestabilnější.
Válka se vrátila do Evropy v rámci přerozdělování Balkánu jakožto mostu k
Blízkému východu; a hlavně v jihovýchodní Asii se zbrojí čím dál tím více a
tento region se stává velice pravděpodobně nejdůležitější arénou příštích
imperialistických konfliktů.

Národní státy bezmocné?

Velký
mýtus je právě nadnárodnost koncernů a jejich nová nezávislost na státu.
Kmenový kapitál a vedoucí personál jsou téměř vždy pouze z jedné země, hlídají
si své zázemí a pěstují úzké styky s politiky. Jedinou výjimkou jsou firmy z
menších států EU, které se většinou opírají o tu či onu evropskou mocnost.
Na
globální úrovni se odehrává ekonomický boj imperialistických mocností hlavně
mezi takzvanou triádou, tj. USA, Japonskem a EU. Toho jsme pravidelně svědky
při "banánových" a jiných válkách. Poslední velký šum nastal kolem
obsazení křesla předsedy MMF, po čemž vyhrál německý kandidát nad americkým a
japonským.
 Jiný
ilustrativní případ evropsko-americké rivality (a v kontextu EU nového
sebevědomí sjednoceného Německa) je mezinárodní uznání Chorvatska po jeho
oddělení od Jugoslávie: Německo uznalo nově vzniklý útvar jako první stát světa
přes váhání ostatních velmocí, a to za podmínky, že Chorvatsko bude nakupovat
letadla Airbus, ne americké Boeingy… 

Zbrojení

Pro "nadnárodní" koncerny jsou "jejich" státy stejně
důležité jako dříve. Masová nezaměstnanost kvůli trvalé kapitalistické krizi
sice znamená, že mají dostatek kvalifikovaných pracovních sil, a proto by s
libostí co nejdříve odstranily sociální vymoženosti z dob minulých.
Na poli ochrany kapitálu dovnitř (policie) a ven (tj. diplomacie a jeho
nejsilnějšího argumentu, armády) je však stát nenahraditelným nástrojem při
prosazování jeho zájmů.
Hubené sociální vymoženosti z minulých desetiletí určitě nezachráníme
argumentací s mocipány, ale frontálním útokem na jejich priority zbrojení proti
nám a obyvatelům jiných zemí.
Nemocnice místo věznic, školy místo kasáren! Ale jak na to?

Neporazitelné?

Celou debatu o globalizaci začali nadšení neoliberálové a zastánci
dnešního systému. Chtějí nám vtloukat do hlavy, že jsme bezmocní proti stále
větším koncernům a jejich mezinárodním transakcím. Ale i mnoho odpůrců
kapitalismu  s nimi v tomto bodě
souhlasí.
Avšak superfúze nejsou znakem síly. Spočívají v tom, že míra zisku neboli
ziskovost od 60. let klesá. Právě rostoucí mezinárodní konkurence tlačí
koncerny ke spojení, aby mohly zintenzívnit výrobu a ušetřit na duplicitách
vývoje a výroby. Jelikož takřka všichni fúzují, nemá nakonec nikdo z nich
skutečnou výhodu nad ostatními.
A obecně je zde nutno konstatovat, že čím složitější je systém, tím je
náchylnější k poruchám. Pěstní klín je i po desetitisících let jako
"zbrusu nový". K tomu, aby explodoval raketoplán Challenger, stačil pokles
teploty vzduchu o 8 stupňů a zmrznutí jednoho jediného těsnění.

Dvě
strategie

V každém "nadnárodním" koncernu jsou tak tisíce koleček, která
se mohou zadrhnout. Strategickou pozici mají přitom sami pracující v každém
provozu.
Propojenost výroby a zvláště pak původně japonský systém výroby
"přesně včas" jim dává do rukou zbraň porazit na kolena i největší
obry.
Právě teď probíhají u Fordu v londýnské čtvrti Dagenham přípravy na
vyhazování lakýrníků. Předseda odborů žebrá podle globalizační logiky o to, aby
vedení koncernu vyhodilo z práce raději lakýrníky v Německu.
Odboroví aktivisté a socialisté se místo toho snaží organizovat stávku
proti propouštění a získat na svou stranu hlavně dělníky, kteří jako jediní v
celé Evropě vyrábí v Dagenhamu naftové motory pro Ford.
Již v roce 1998 se taková taktika vyplatila 9 000 dělníkům v americkém
Flintu, kteří zastavili výrobu brzd pro General Motors. Během dvou týdnů tak
zkolabovala celá automobilová produkce GM v USA a nechybělo moc na její
zastavení v celé Severní Americe.

Globalizace by mohla být skvělá…

Nemůžeme a
většina z nás ani nechce zpátky do nějakého údajně zlatého věku, ať už do 20.
let, do středověku nebo ještě dříve.
 Dnešní
možnosti výroby a přepravy znamenají, že i zde v čechách můžeme pít kakao a
kávu a jíst kiwi nebo rýži. Tento článek píšu na počítači, který byl sestaven
ze součástek minimálně z půl tuctu zemí.
 Zprávy z
druhé strany světa se k nám můžou dostat za pár vteřin. V každé čtvrti jsou
vystaveny cédéčka s muzikou z Ameriky, Indie nebo třeba od polárního kruhu.
Telefon, fax, Internet nebo televize usnadňují komunikaci mezi lidmi a
teoreticky i řešení celosvětových problémů jako hladomorů, ekologických hrozeb
nebo válečných konfliktů.
 Aby k tomu
skutečně došlo, potřebujeme zásadní změnu poměrů, potřebujeme revoluci!

Globalizace jako šance

Marx mluvil o dělnících jako o "hrobnících kapitalismu" a
Komunistický manifest ukončil slovy "Proletáři (tj. pracující) všech zemí,
spojte se!"
"Prostorové rozšiřování kapitalistického hospodářského způsobu až na
kraj světa", o kterém mluví Giersch, znamená: oproti zažité propagandě je
dělníků, tj. lidí prodávajících jen svou schopnost pracovat, celosvětově čím
dál víc; snahy vládců Spojených států o celosvětovou dominanci vedou k tomu, že
se instituce mezinárodního kapitálu jako Světová obchodní organizace, MMF a
Světová banka potkávají s nenávistí po celé zeměkouli; celosvětové zasíťování
kapitálových trhů znamená, že všude jsou lidé vystavováni podobným tlakům a
rychle se dokáží učit z příkladů jiných z druhé strany zeměkoule; a
proplétávání produkce přes hranice jednotlivých států sice nevede k zániků
nacionalismu ze strany kapitalistů, avšak solidarita pracujících v jednom
koncernu proti svému vedení se o to více přímo nabízí a podkopává
nacionalismus.
Ekonomická krize kapitalismu je dnes nejhlubší od 30. let. Tato
skutečnost plus výše jmenované faktory vedly k tomu, že listopadové protesty v
Seattlu byly političtější a slibnější než obležení sjezdu Demokratů ve
Washingtonu v roce 1968, které mělo tehdy podobný význam jakožto signál k
dalším bojům jako dnes "The Battle of Seattle".

Do toho!

Záleží na nás, jestli se chopíme naší šance i přes
jejich úsilí nám v tom zabránit.Nakonec totiž záleží na solidaritě všech
utlačovaných a hlavně na síle hnutí pracujících, jestli planetu zachráníme pro
sebe a další generace ze spárů kapitalismu ve své imperialistické fázi.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •