Teze o Feuerbachovi (1845)

Stáhnout v PDF

1

Hlavním nedostatkem veškerého
dosavadního materialismu – včetně feuerbachovského – je, že předmět,
skutečnost, smyslovost se pojímá jen ve formě
objektů čili nazírání,
nikoli však jako lidská smyslová činnost,
praxe, nikoli subjektivně. Proto se stalo, že činnou stránku, v protikladu k
materialismu, rozvíjel idealismus – ale jen abstraktně, protože idealismus
samozřejmě nezná skutečnou, smyslovou činnost jako takovou. Feuerbach chce mít
smyslové objekty skutečně odlišné od myšlenkových objektu; ale lidskou činnost
samu nepojímá jako předmětnou činnost. Pokládá proto v
“podstatě křesťanství” za vpravdě lidský jedině teoretický postoj, kdežto praxi
pojímá a fixuje jen v její špinavě čachrářské jevové formě. Nechápe proto
význam “revoluční”, “prakticko-kritické” činnosti.

2

Otázka, zda je lidskému myšlení
vlastní předmětná pravdivost, není otázkou teorie, je to praktická otázka. člověk musí
pravdivost, tj. skutečnost a moc, pozemskost [Diesseitigkeit]
svého myšlení prokázat v praxi. Spor o skutečnost či neskutečnost myšlení,
které se izoluje od praxe, je čistě
scholastická otázka.
 

3

Materialistické učení, že lidé jsou
produkty okolností a výchovy, že tedy změnění lidé jsou produkty jiných
okolností a změněné výchovy, zapomíná, že okolnosti mění právě lidé, a že sám
vychovatel musí být vychován. Dospívá proto nutně k tomu, že dělí společnost na
dvě části, z nichž jedna je povznesena nad společnost. (Např. u Roberta Owena.)

To, že měnění okolností a lidská
činnost spadají vjedno, lze pojímat a racionálně pochopit jen jako revoluční praxi.
 

4

Feuerbach vychází z faktu
náboženského sebeodcizení, zdvojení světa na svět náboženský, představovaný, a
na svět skutečný. Dělá vlastně to, že převádí náboženský svět na jeho světský
základ. Nepozoruje, že po vykonání tohoto díla zbývá ještě udělat to hlavní.
Skutečnost, že se světský základ odpoutává sám od sebe a ustavuje jako
samostatná říše v oblacích, se dá totiž vysvětlit právě jen tím, že tento
světský základ je sám rozpolcen a že je sám se sebou v rozporu. Tento základ
musí tedy být nejprve ve svém rozporu pochopen a potom odstraněním rozporu
prakticky revolucionován. Tedy například, když byla jako tajemství svaté rodiny
objevena pozemská rodina, musí být tato pozemská rodina podrobena teoretické
kritice a prakticky zničena.

5

Feuerbach, nespokojený s abstraktním myšlením, se dovolává smyslového nazírání; nepojímá však
smyslovost jako praktickou, lidsky
smyslovou činnost.

6

Feuerbach převádí náboženskou
podstatu na lidskou podstatu.
Ale lidská podstata není nějaké abstraktum vlastní jednotlivému individuu. Ve
své skutečnosti je to souhrn společenských vztahů.

Feuerbach, který se nepouští do
kritiky této skutečné podstaty, je proto nucen:

1) abstrahovat od dějinného průběhu,
fixovat náboženské cítění o sobě a předpokládat abstraktní – izolované – lidské individuum;

2) proto u něho může být lidská
podstata pojímána jen jako “rod”, jako vnitřní, němá obecnost, spojující četná
individua jen přirozeně.

7

Feuerbach proto nevidí, že samo
“náboženské cítění” je společenský produkt
a že abstraktní individuum, které analyzuje, ve skutečnosti přísluší určité
formě společnosti.
 

8

Společenský život je v podstatě praktický. Všechna mystéria, která
svádějí teorii k mysticismu, jsou racionálně řešena lidskou praxí a chápáním
této praxe.

9

To nejvyšší, čeho dosahuje nazíravý materialismus, tj.
materialismus, který chápe smyslovost ne jako praktickou činnost, je nazírání
jednotlivých individuí v “občanské společnosti”.

10

Stanovisko starého materialismu je
“občanská” společnost; stanovisko nového materialismu je lidská
společnost čili zespolečenštěné
lidstvo.

11

Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •