Zákulisí globalizace a nový imperialismus

Asi málokterý z čtenářů by
nesouhlasil s tvrzením, že dnes žijeme v extrémně globalizovaném světě.

Na našem jídelníčku se
objevuje kakao z Ghany, čaj z Indie, pečivo z ukrajinské pšenice, hamburgry z
argen­tinského hovězího a ananasy z Filipín. Oděv, který nosí­me, nástroje,
které používáme v práci, hudba , kterou po­sloucháme – to vše vzniklo tisíce
kilometrů daleko od bu­doucího uživatele a často za participace obrovského
množství lidí žijících ve všech možných koutech světa.
Tato globalizace skýtají­cí
úžasné možnosti v rozšíření nabídky prostředků uspokojujících lidské potřeby a
nejrůznějších inspirač­ních zdrojů jde však ruku v ruce s brutálním
vykořisťováním pracují­cích, s plundrováním neobnovitelných zdrojů, s ničením
biodiverzity, s vysáváním kapitálu ze zemi třetího světa, s válkami za
demokracii (čti: ropu), s puči a ,,kontrapuči" řízenými světovými elitami.
Za vznikem světo­vé ekonomiky stojí obří nadnárodní koncerny a pro ně pracující
instituce národních států, které všude vytváře­jí prostředí vhodné pro
investice kapi­tálu a ždímání zisků. Všechny tyto je­vy, které vytvářejí fasádu
dnešní glo­balizace, nejsou v podstatě nikterak nové. Jejich analýzou se zabývá
au­tentická teorie imperialismu vytvoře­ná již počátkem 20.století.
Imperialismem se dnes obvykle ro­zumí
popis agresivního chování něja­kého státu, národa, kultury a případně i
jednotlivce. Pro marxistickou teorii imperialismu vytvořenou Hilfredingem,
Bucharinem, Leninem a Luxemburgovou je takovéto chápá­ní imperialismu
nedostatečné. Jeho nedostatečnost tkví v zaměření na po­litickou stránku věci
(války, porušo­vání lidských práv) bez hledání jejich příčin v ekonomické
podstatě systé­mu, který vládne. Smyslem tohoto článku je přiblížit marxistické
chápá­ní imperialismu jako ekonomického fenoménu, z jehož vnitřních zákoni­tostí
nutně vyplývá i politika agrese, válek a útlaku.Imperialismus coby stádium kapi­talismu
vznikl v Anglii již v 60. – 70.letech 19.století, v ostatních vyspělých
kapitalistických zemích asi o 20 let později. Jeho nejdůležitějšími znaky jsou:
1.
vznik monopolů na bázi
prudké­ho zesílení koncentrace kapitálu a vý­roby
2.
vznik finančního
kapitálu propo­jením bank a průmyslu
3.
vývoz kapitálu z nejvyspělejších
zemí nahrazuje vývoz zboží
Podívejme se nyní na tyto
jednotli­vé body trochu podrobněji:

Vznik a chování mamutích
koncernů

V kapitalismu již od samého počátku
docházelo opětovným investová­ním zisků z výroby a pohlcováním slabších
kapitálů silnější konkurencí ke koncentraci výroby, práce a kapi­tálu ,,pod
jednou střechou." Se vzni­kem akciových společností, které umožňují
spojení řady malých indivi­duálních kapitálů se proces centrali­zace a
koncentrace prudce zrychluje. V imperialismu dosahuje tato kon­centrace
takových rozměrů, že vzni­kají podniky, které svojí produkcí zaujímají tak
velkou část trhu, že se mohou ,,dohodnout" a do určité míry zrušit
konkurenci a klasické tržní vztahy založené na nabídce a poptáv­ce. Tyto
podniky se nazývají mono­poly nebo (dnes častěji) oligopoly. Vznik monopolů v
realitě znamená, že si obří podniky rozdělují odbytiště, domlouvají ceny,
dohadují se o pro­dejních podmínkách a platebních lhů­tách, regulují
koordinovaně rozsah výroby a společně udržují nízkou úro­veň mezd a pracovních
podmínek pro zaměstnance. To však neznamená, že by dnes konkurence zcela
vymizela, neboť koncerny se stále přetahují o velikost svého podílu na trhu,
zavá­děním nových technologií se snaží vyšachovat konkurenta, zuřivě bojují o
lepší přístup ke zdrojům atd.. Konkurence probíhá i mezi mo­nopolem a
,,outsiderem" (střední či malý podnik), který se snaží stát se ta­ké
monopolem. Mimoto nepřestává existovat rozsáhlá oblast výroby speci­alizovaného
zboží a ruční práce, kde koncentrace výroby neprobíhá či pro­bíhá velmi pomalu
a zároveň se neu­stále objevují nová odvětví výroby a služeb, která na své
zmonopolizování teprve čekají.
Koncentrace kapitálu v dnešním
světě je více než zřejmá a poslední dobou se její tempo a rozsah nesmír­ně
zvýšil. Od konce 90.let došlo k fú­zím největších firem ve všech průmy­slových
odvětvích, bankovnictví, na mediální scéně aj. a to v národním i mezinárodním
měřítku:
V USA došlo k sloučení 1. a 2.
největšího naftařského koncernu Exxonu a Mobilu, čímž vznikla vů­bec největší
firma světa s kapitá­lem 200 mld. $. V Kanadě se v ro­ce 1998 sloučila největší
banka Royal Bank of Canada se třetí nej­větší bankou – Bank of Montreal. V
Německu se v roce 1997 spojily dva největší podniky těžkého průmyslu: Thyssen
AG a Krupp AG, čímž vznikl třetí největší vý­robce oceli na světě. Pokud
jde o mezinárodní slévání kapitálu, nut­no za všechny připomenout ales­poň
pohlcení amerického automo­bilového gigantu Chrysler němec­kou firmou
Daimler-Benz AG (ma­jetek nové firmy činí 131 mld. $) a vznik společnosti
Aventis v roce 1999 spojením farmaceutických a agrochemických koncernů
Rhone-Poulenc SA (Francie) a Hoechst AG (Německo). V někte­rých odvětvích
výroby dosáhla monopolizace v podstatě svého vrcholu. Například v leteckém
průmyslu se o celosvětový trh do­pravních letadel prakticky dělí americký
Boeing a evropské konzorcium firem Airbus, kteří již po­hltili všechny své
konkurenty. Výroba software je dnes z 90% v rukou firmy Microsoft.
Důsledky monopolizace trhu a
možnosti, které to firmám přináší lze dobře ilustrovat na ovládnutí trhu s
potravinami několika giganty typu Nestle, CocaCola, Unilever a ADM. V dnešním
světě pouhé dvě společ­nosti ovládají 3/4 světového trhu s obilím (Cargill a
ADM), čtyři nadná­rodní koncerny (Philip Morris, Nestle, Procter & Gamble a
Sara Lee) kontrolují 70% světového trhu s ká­vou a tři společnosti (Cargill,
ADM a Philip Morris) drží ve svých rukou přes 80 % obchodu s kakaem. Za as­tronomickými
zisky těchto firem se skrývají otřesné praktiky, o nichž se veřejnost čas od
času dozví díky stále vzrůstající vlně odporu. Tyto firmy si díky svému
postavení na trhu mohou doslova diktovat výkupní ceny plodin a svým
zaměstnancům dávají praktic­ky žebrácké mzdy.
V 80. letech byly například na
plan­tážích cukrové třtiny britské firmy Tule and Line v jihoafrické provincii
Natal zjištěny tylo skutečnosti: Dělnici pracující na plantáži jsou čer­nošští
chlapci a dívky do 13 let. Firma je nechává pracovat za denní mzdu 0.5 Randu
(zhruba 2 Kčs v teh­dejším přepočtu) běžně i 12-13 hodin. V noci děti
leží pohromadě v chatr­ných boudách s děravou střechou, jíž do místnosti stále
zatéká. Ty šťastněj­ší máji možnost spát v ,,posteli," kterou představuj i
poskládané kartónové krabice, ale mnoho dětí spí přímo na betonové podlaze.
Bylo zjištěno, že většina těchto děti musela kvůli bídě opustit své rodiče,
vládou JAR nási­lím přesídlené do bantuslanu Transkei.
Kromě evergreenu nucené dětské
práce na plantážích v Africe je známý příklad prodeje sušeného dětského mléka
do zemí s kontaminovanou vo­dou či spolupráce CocaColy s kolumbijskými
ultrapravicovými polovojenskými oddíly k likvidaci od­borářské aktivity ve
svých podnicích. V roce 1996 došlo díky suchům a plí­sním k špatné úrodě obilí
v USA. Proto firma Cargill nakoupila z Indie obilí po 60 -100$ za tunu ,které
pak na světovém trhu prodala do USA za ce­nu 230-240$ za tunu. Přílišný export
vynucený tlakem firmy vedl v Indii k nedostatku obilí, které bylo následně
zpětně dováženo opět koncernem Cargill, nyní ovšem již za světovou cenu!

Jak funguje finanční kapitál?


Pro kapitalismus není typický pou­ze
proces koncentrace kapitálu prů­myslového, ale obdobný proces pro­bíhá i ve
sféře bankovnictví. V impe­rialismu se banky a průmysl úzce pro­pojují a to jak
přímým zřizováním no­vých firem bankami, tak i financová­ním výroby
prostřednictvím nákupu akcií a cenných papírů bankou. Finanční kapitál
kontroluje klíčové podíly v největších bankách a podni­cích, přes které pak
může ovládat stovky i tisíce menších firem . K efektivní kontrole dnes při rozdrobení
velké části akcií mezi tzv. malé akcio­náře stačí držba 20-30% akcií v jed­něch
rukou. (Právě taková kontrola byla připravovaným cílem kupónové privatizace v
čSR začátkem 90.let. Tolik oslavované rozdělení ,,národní­ho bohatství mezi
občany" bylo pou­hým výprodejem majetku do již ,,o-svědčených" rukou
normalizačních e-lit, které měly kapitál, informace a politické styky). Pokud
někdo kontro­luje klíčovou banku nebo průmyslo­vou korporaci, která má v držbě
kon­trolní balíky akcií jiných firem, může ovládat několikanásobně větši množ­ství
kapitálu než to, které sám vložil. Lidé, stojící na špičkách takových
kapitálových pyramid, představuji elitu mezi kapitalisty nazývanou též fi­nanční
oligarchie.
Za první republiky v českosloven­sku
byla nejmocnější skupinou fi­nančního kapitálu skupina Živnobanky. Koncem roku
1937 měla vlastní kapitál ve výši cca 400 mil. Kč, ale kontrolovala průmyslové,
obchodní a úvěrové společnosti s celkovým kapi­tálem 10 mld. Kč. Ovládala mj.
čKD, Spolek pro chemickou a hutní výrobu, čs. společnost pro průmysl cukerní,
výrobu porcelánu, papíru, Severní dráhu, Plzeňské akciové pivovary, českou
obchodní společnost a mnohé další podniky.
V dnešním světě má v ekonomice
USA rozhodující pozici 20 – 25 skupin finančního kapitálu, ve Spojeném
Království asi 15 skupin, ve Francii kolem deseti a v Japonsku 5 – 10 sku­pin
finančního kapitálu.
V této souvislosti bych se chtěl
na chvilku zastavit u tzv. antimonopol­ních zákonů, které dnes v té či oné po­době
mají mnohé kapitalistické země. Lze říci, že jde o opatření, jejichž je­diným
cílem je zastřít obrovský stu­peň koncentrace kapitálu v těchto ze­mích a vládu
monopolů nad společ­ností. Jejich neúčinnost tkví nejen v tom, že se obvykle
zaměřují pouze na omezování existence vícera různých aktivit v jediné firmě
(např. postihují firmu za provozování výroby zboží a jeho distribuci v obchodní
síti, nikoliv za samotnou monopolizaci jedné z těchto činností), ale především
v tom, že se vůbec nedotýkají finanční oli­garchie, jejíž jednotlivé skupiny ty
které monopoly kontrolují. Rozdělení firmy do několika ,,dcer" nijak nebrá­ní
udržovat vliv nad všemi těmito ná­stupci stále tím samým finančním centrem,
tedy jinými slovy: Forma se mění, aby obsah zůstal stejný.

Nadnárodní ekonomika a světová
dělba práce

Kapitalismus, v jehož ekonomice
vládnou obří koncerny a banky, má potřebu vyvážet kapitál ke zhodnoce­ní do
zahraničí. Abychom pochopili, proč tomu tak je, musíme podniknout alespoň
stručnou exkurzi do ekono­mie. Zdrojem zisků je pro kapitalisty práce
zaměstnanců produkujících nadhodnotu. S rozvojem kapitalismu v určitém výrobním
odvětví – kon­centrací a centralizaci kapitálu, klesá podíl kapitálu
investovaného do živé pracovní síly ve prospěch podílu vy­naloženého na strojní
zařízení, suro­viny, energii, výrobní haly atd.. čím větší je rozvoj techniky
podmiňovaný konkurenčním prostředím tlačícím na zvyšování produktivity práce,
tím ví­ce klesá podíl investic do pracovní sí­ly na celkových výrobních
nákladech. Ačkoliv monopoly mají řadu pro­středků, jak tuto tendenci
zpomalovat, přesto v kapitalismu dochází se snižo­váním podílu investic do
pracovní sí­ly a tím i k snižování míry zisku, kte­rý je kapitál schopný
produkovat. Právě to vede k vývozu kapitálu do zahraničí, kde má kapitál
možnost ze stejného množství investičních nákla­dů na určitou výrobní činnost
vytvořit větší zisk. Vývoz kapitálu se naprosto liší od vývozu zboží. Při
vývozu zbo­ží vůči sobě vystupují kupující a prodávající jako rovnocenní
partneři a je­jich transakce se v podstatě nijak ne­liší od prodeje zboží
uvnitř jedné ze­mě. Při vývozu kapitálu je vyvážena ekonomická hodnota za
účelem ná­sledného přivlastnění nadhodnoty ( zisku). Vzniká zde vztah
závislosti-vykořisťování v mezinárodním měřít­ku.

Do 2. sv. války šla převážná
většina vývozu kapitálu z USA, Japonska a západní Evropy do kolonií a dalších
rozvojových zemí. Důvodem zde by­la rychlá doba zhodnocení kapitálu, levné
suroviny, nízká cena půdy a možnost extrémních metod vykořis­ťování
pracujících. V celém pováleč­ném období však prudce vzrůstal vý­voz kapitálu
mezi vyspělými zeměmi navzájem a dnes tvoří většinu dlouho­dobých soukromích
investic v zahra­ničí právě investice v rozvinutých ze­mích. V systému světové
dělby práce se vytvořilo několik kast zemí podle své ekonomické činnosti a
rozsahu vývozu kapitálu.Nejvyspělejší země jsou základny
obřích podniků, které vyvážejí kapitál do zahraničí. Tyto podniky udržují ve
svých mateřských zemích především vrcholový management, výzkum a různé
ekonomické služby. Vlastní vý­robní činnost je organizována v mezi­národním
měřítku, což umožňuje ka­pitálu flexibilně reagovat na změny v tržním prostředí
libovolné části světa, přičemž pracujícím přináší tato ,,fle­xibilita"
neustálý tlak ze strany mono­polů na intenzifikaci práce a odbourá­vání
sociálních jistot a práv. Ekologicky a surovinově náročná vý­roba, stejně jako
výroba levného zbo­ží, se ve velké míře realizuje v nově zprůmyslněných zemích
jako je čína, Indie, Brazílie, Mexiko, Jižní Korea nebo Malajsie. Hospodářství
těchto zemí je ovládáno nadnárodními kon­cerny, nicméně umožňuje i vznik a
přežití řady národních podniků, obvy­kle za intervence nebo i spoluúčasti
státu. Další skupinou zemí jsou roz­vojové země, které byly v minulosti
donuceny provést specializaci na těžbu určitých surovin nebo pěstování určitých
zemědělských plodin. Jejich ekonomika existuje v naprosté podří­zenosti
několika nadnárodních mono­polech a jejich formální vlády jsou povětšinou
loutkami zcela závislými na vůli velmocí.
Extrémním příkladem, byť
staršího data, byla situace, kdy státy OSN hlasovaly pro nebo proti vzniku
státu Izrael. Tehdy sionistické organizace v USA pohrozily bojkotem výrobci
pneumatik firmě Firestone, po­kud její generální ředitel vznik státu Izrael
nepodpoří. Společnost se opravdu lekla, je­jí ředitel vzal telefon a zavolal
presidentovi Libérie, aby hlaso­val pro Izrael, což se i stalo. ,,Vtip"
byl v tom, že společnost Firestone vlastnila v Libérii 400 000 ha půdy a měla
monopolní postavení v pěstováni kaučukovníku.Poslední skupinou zemí jsou pak
stály, kde vlivem přírodních či váleč­ných katastrof nebo charakterem poli­tického
režimu prakticky žádný velký domácí a zahraniční kapitál neoperuje. Tyto země
představují pouze od­bytiště pro zboží vyrobené jinde, v řadě případů jsou však
již na indexu ,,osy zla," takže se s jejich užší vaz­bou k bohatým zemím
(USA, Británie) perspektivně počítá. Sem patří např. Súdán, Somálsko, Severní
Korea a donedávna i Afghánistán.

Imperialistické státy jako
ledoborce nadnárodního kapitálu

Vznik mamutích koncernů ovláda­jících
značnou část trhu, vznik finanč­ního kapitálu propojujícího největší podniky a
banky a snaha koncernů vyvážet kapitál přinášejí celou řadu velmi závažných
důsledků do vztahu soukromých společností a státu. Tím, že monopoly kontrolují
drtivou větši­nu ekonomického potenciálu země, mohou ovlivňovat ceny produkce,
za­městnanost a tok financí, stejně tak i svým lobbystickým aparátem, propa­gačními
prostředky, financováním volebních kampaní a personální spo­jení byznysu s
politikou, tím vším se stát dostává do područí finančního ka­pitálu. V dnešním
světě tak velké podniky přenášejí mnohé zátěže a ri­zika své činnosti na stát a
sami pouze sklízejí plody v podobě zisků. Příkladem mohou být nejrůznější
subvence, daňové úlevy, výhodný prodej půdy či výrobních závodů vy­budovaných
za státní (tj. obyčejných lidí) peníze do rukou monopolů a pře­devším obrovský
rozsah státních za­kázek, zejména pak zbrojních, které přinášejí firmám
miliardové zisky.
Také zahraniční politika států se
podřizuje zájmům velkých firem a státní moc se mění v prostředek po­máhající
expanzi kapitálu. Po 2. sv. válce vzniklo několik nadnárod­ních institucí,
jejichž posláním je ekonomické pronikání největších mo­nopolů do méně vyspělých
zemí. Hlavní slovo v těchto institucích, jako je Světová banka a Mezinárodní
měnový fond, mají velmoci, které mají v rozhodovacích pozicích těchto institucí
tolik hlasů, kolik tvoří jejich podíl na jejich financování. Podle to­ho pak i
práce MMF a SB vypadá:Světová Banka financuje pro­jekt
výstavby ropovodu z čadu na Kamerunské pobřeží a otev­ření několika set ropných
vrtů. Na těžbě a přepravě ropy jsou vysoce zainteresovány americké koncerny
ExxonMobil a Chevron. V letech 1997-98 byly v oblastech budoucí těžby vlá­dou
čadu zmasakrovány stovky lidí protestujících proti záboru své půdy a ničeni
svého životní­ho prostředí. Společnost Chevron se dokonce dostala před soud za
porušováni lid­ských práv, když na její žádost zasáhla nigerijská armáda proti
civilistům protestujícím vůči je­jím aktivitám.
Na radu MMF se vláda Haity
uvolila otevřít svůj trh dovozu levné (vysoce subvencované) rýže z USA přes
americkou fir­mu Early Rice. Zároveň ji ovšem bylo nařízeno skončit se
subvencováním vlastních ze­mědělců, čehož výsledkem byl prudký nárůst chudoby a
neza­městnanosti.
Světová Banka vytvořila v ro­ce
1997 projekt těžby zlata v povrchovém dole Lihir Gold na
Papuy-Nové Guiney. Na tomto projektu se podílí řada zahra­ničních firem včele s
těžařským gigantem RTZ. Těžba byla pro­váděna s krajně nepříznivým dopadem na
životní prostředí, kdy byla toxická hlušina s obsa­hem kyanidu a těžkých kovů
na­vážena do moře. Kvůli těžbě by­la přemístěna část obyvatel živí­cích se
zemědělstvím a vypukly sociální nepokoje.
V celku lze říci, že politika MMF
a SB vždy slouží k podpoře nadnárod­ního kapitálu, a to jak přímou cestou, tak
i tlakem vůči vládám na otevírání trhů, poskytování daňových prázdnin,
odstraňování sociálního zákonodár­ství apod.
To, co provádí MMF a SB na pod­poru
kapitalismu v hospodářské ob­lasti, to dělají imperialistické státy a jejích
vojenské aliance cestou násilí. Zásah NATO na Balkáně je toho kla­sickým
případem. Kromě pohádko­vých zisků zbrojařských firem, je­jichž lobby je
nejsilnějším motorem válek, zde šlo o dalekosáhlé geopolitické zájmy na
vytvoření pásu ,,spo­lehlivých" zemí od Německa, přes Maďarsko (člen NATO
od r.1999), Balkán a Turecko až k Izraeli. Do té­to úvahy se promítá i
potenciál oblas­ti Kaspického moře s obrovskými zá­sobami ropy, jejíž
exploataci západní­mi firmami brání Rusko na severu a Irán na jihu. Pacifikací
Srbů byla vy­tvořena nová cesta pro pronikání do této oblasti.
Vyspělé země však zdaleka nepo­stupují
vždy v jednotě proti zbytku světa, naopak, snahou každé z nich je vytěsnit
cizího konkurenta ze svých zájmových oblastí nebo dobýt pro koncerny s
mateřským kapitálem no­vá perspektivní odbytiště, surovinové či agrární zdroje,
novou pracovní sílu.
l dnes, po pádu východního bloku,
vidíme celou řadu rozepří mezi nejbo­hatšími zeměmi světa. Kromě nových
urputných ekonomických sporů, jako je například ,,ocelová válka" o vývoz­ní
kvóty a cla mezi EU, Japonském a USA, objevují se stále častěji i poli­tické
rozepře. Provalily se špionážní aféry, kdy došlo k odhalení izrael­ských agentů
v USA, amerických agentů ve Francii a údajně celé řady ruských špionů v Americe
a americ­kých v Rusku. Rusko a USA se zcela nedávno střetly o výsostné vody v
Beringově moří, Japonsko tlačí na Rusko ohledně ,,vrácení" Kuril a nej­nověji
se angloamerický blok dostal do tvrdého sporu s eurokontinentálním blokem skrz
politiku na Blízkém Východě (Izrael, Irák). Takovéto roz­pory zatím nehrozí
přerůst ve válečný konflikt většího rozsahu, nicméně v budoucnosti to nelze
vyloučit.
Je dobrým signálem, že
antikapitalistické hnutí dnes bojuje nejen proti kapitalistické globalizaci,
ale přerůstá ve hnutí protiválečné. Pro účinný boj proti válečnické mašinérii
je ovšem třeba znát propojení těchto dvou fenoménů a hlubší příčiny, které jsou
pra­menem válek. Jen tak můžeme dosáh­nout světa, ve kterém je bezpečné žít.
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •