Asi málokterý z čtenářů by
nesouhlasil s tvrzením, že dnes žijeme v extrémně globalizovaném světě.
Na našem jídelníčku se
objevuje kakao z Ghany, čaj z Indie, pečivo z ukrajinské pšenice, hamburgry z
argentinského hovězího a ananasy z Filipín. Oděv, který nosíme, nástroje,
které používáme v práci, hudba , kterou posloucháme – to vše vzniklo tisíce
kilometrů daleko od budoucího uživatele a často za participace obrovského
množství lidí žijících ve všech možných koutech světa.
Tato globalizace skýtající
úžasné možnosti v rozšíření nabídky prostředků uspokojujících lidské potřeby a
nejrůznějších inspiračních zdrojů jde však ruku v ruce s brutálním
vykořisťováním pracujících, s plundrováním neobnovitelných zdrojů, s ničením
biodiverzity, s vysáváním kapitálu ze zemi třetího světa, s válkami za
demokracii (čti: ropu), s puči a ,,kontrapuči" řízenými světovými elitami.
Za vznikem světové ekonomiky stojí obří nadnárodní koncerny a pro ně pracující
instituce národních států, které všude vytvářejí prostředí vhodné pro
investice kapitálu a ždímání zisků. Všechny tyto jevy, které vytvářejí fasádu
dnešní globalizace, nejsou v podstatě nikterak nové. Jejich analýzou se zabývá
autentická teorie imperialismu vytvořená již počátkem 20.století.
Imperialismem se dnes obvykle rozumí
popis agresivního chování nějakého státu, národa, kultury a případně i
jednotlivce. Pro marxistickou teorii imperialismu vytvořenou Hilfredingem,
Bucharinem, Leninem a Luxemburgovou je takovéto chápání imperialismu
nedostatečné. Jeho nedostatečnost tkví v zaměření na politickou stránku věci
(války, porušování lidských práv) bez hledání jejich příčin v ekonomické
podstatě systému, který vládne. Smyslem tohoto článku je přiblížit marxistické
chápání imperialismu jako ekonomického fenoménu, z jehož vnitřních zákonitostí
nutně vyplývá i politika agrese, válek a útlaku.Imperialismus coby stádium kapitalismu
vznikl v Anglii již v 60. – 70.letech 19.století, v ostatních vyspělých
kapitalistických zemích asi o 20 let později. Jeho nejdůležitějšími znaky jsou:
1. vznik monopolů na bázi
prudkého zesílení koncentrace kapitálu a výroby
2. vznik finančního
kapitálu propojením bank a průmyslu
3. vývoz kapitálu z nejvyspělejších
zemí nahrazuje vývoz zboží
Podívejme se nyní na tyto
jednotlivé body trochu podrobněji:
objevuje kakao z Ghany, čaj z Indie, pečivo z ukrajinské pšenice, hamburgry z
argentinského hovězího a ananasy z Filipín. Oděv, který nosíme, nástroje,
které používáme v práci, hudba , kterou posloucháme – to vše vzniklo tisíce
kilometrů daleko od budoucího uživatele a často za participace obrovského
množství lidí žijících ve všech možných koutech světa.
Tato globalizace skýtající
úžasné možnosti v rozšíření nabídky prostředků uspokojujících lidské potřeby a
nejrůznějších inspiračních zdrojů jde však ruku v ruce s brutálním
vykořisťováním pracujících, s plundrováním neobnovitelných zdrojů, s ničením
biodiverzity, s vysáváním kapitálu ze zemi třetího světa, s válkami za
demokracii (čti: ropu), s puči a ,,kontrapuči" řízenými světovými elitami.
Za vznikem světové ekonomiky stojí obří nadnárodní koncerny a pro ně pracující
instituce národních států, které všude vytvářejí prostředí vhodné pro
investice kapitálu a ždímání zisků. Všechny tyto jevy, které vytvářejí fasádu
dnešní globalizace, nejsou v podstatě nikterak nové. Jejich analýzou se zabývá
autentická teorie imperialismu vytvořená již počátkem 20.století.
Imperialismem se dnes obvykle rozumí
popis agresivního chování nějakého státu, národa, kultury a případně i
jednotlivce. Pro marxistickou teorii imperialismu vytvořenou Hilfredingem,
Bucharinem, Leninem a Luxemburgovou je takovéto chápání imperialismu
nedostatečné. Jeho nedostatečnost tkví v zaměření na politickou stránku věci
(války, porušování lidských práv) bez hledání jejich příčin v ekonomické
podstatě systému, který vládne. Smyslem tohoto článku je přiblížit marxistické
chápání imperialismu jako ekonomického fenoménu, z jehož vnitřních zákonitostí
nutně vyplývá i politika agrese, válek a útlaku.Imperialismus coby stádium kapitalismu
vznikl v Anglii již v 60. – 70.letech 19.století, v ostatních vyspělých
kapitalistických zemích asi o 20 let později. Jeho nejdůležitějšími znaky jsou:
1. vznik monopolů na bázi
prudkého zesílení koncentrace kapitálu a výroby
2. vznik finančního
kapitálu propojením bank a průmyslu
3. vývoz kapitálu z nejvyspělejších
zemí nahrazuje vývoz zboží
Podívejme se nyní na tyto
jednotlivé body trochu podrobněji:
Vznik a chování mamutích
koncernů
V kapitalismu již od samého počátku
docházelo opětovným investováním zisků z výroby a pohlcováním slabších
kapitálů silnější konkurencí ke koncentraci výroby, práce a kapitálu ,,pod
jednou střechou." Se vznikem akciových společností, které umožňují
spojení řady malých individuálních kapitálů se proces centralizace a
koncentrace prudce zrychluje. V imperialismu dosahuje tato koncentrace
takových rozměrů, že vznikají podniky, které svojí produkcí zaujímají tak
velkou část trhu, že se mohou ,,dohodnout" a do určité míry zrušit
konkurenci a klasické tržní vztahy založené na nabídce a poptávce. Tyto
podniky se nazývají monopoly nebo (dnes častěji) oligopoly. Vznik monopolů v
realitě znamená, že si obří podniky rozdělují odbytiště, domlouvají ceny,
dohadují se o prodejních podmínkách a platebních lhůtách, regulují
koordinovaně rozsah výroby a společně udržují nízkou úroveň mezd a pracovních
podmínek pro zaměstnance. To však neznamená, že by dnes konkurence zcela
vymizela, neboť koncerny se stále přetahují o velikost svého podílu na trhu,
zaváděním nových technologií se snaží vyšachovat konkurenta, zuřivě bojují o
lepší přístup ke zdrojům atd.. Konkurence probíhá i mezi monopolem a
,,outsiderem" (střední či malý podnik), který se snaží stát se také
monopolem. Mimoto nepřestává existovat rozsáhlá oblast výroby specializovaného
zboží a ruční práce, kde koncentrace výroby neprobíhá či probíhá velmi pomalu
a zároveň se neustále objevují nová odvětví výroby a služeb, která na své
zmonopolizování teprve čekají.
Koncentrace kapitálu v dnešním
světě je více než zřejmá a poslední dobou se její tempo a rozsah nesmírně
zvýšil. Od konce 90.let došlo k fúzím největších firem ve všech průmyslových
odvětvích, bankovnictví, na mediální scéně aj. a to v národním i mezinárodním
měřítku:
V USA došlo k sloučení 1. a 2.
největšího naftařského koncernu Exxonu a Mobilu, čímž vznikla vůbec největší
firma světa s kapitálem 200 mld. $. V Kanadě se v roce 1998 sloučila největší
banka Royal Bank of Canada se třetí největší bankou – Bank of Montreal. V
Německu se v roce 1997 spojily dva největší podniky těžkého průmyslu: Thyssen
AG a Krupp AG, čímž vznikl třetí největší výrobce oceli na světě. Pokud
jde o mezinárodní slévání kapitálu, nutno za všechny připomenout alespoň
pohlcení amerického automobilového gigantu Chrysler německou firmou
Daimler-Benz AG (majetek nové firmy činí 131 mld. $) a vznik společnosti
Aventis v roce 1999 spojením farmaceutických a agrochemických koncernů
Rhone-Poulenc SA (Francie) a Hoechst AG (Německo). V některých odvětvích
výroby dosáhla monopolizace v podstatě svého vrcholu. Například v leteckém
průmyslu se o celosvětový trh dopravních letadel prakticky dělí americký
Boeing a evropské konzorcium firem Airbus, kteří již pohltili všechny své
konkurenty. Výroba software je dnes z 90% v rukou firmy Microsoft.
Důsledky monopolizace trhu a
možnosti, které to firmám přináší lze dobře ilustrovat na ovládnutí trhu s
potravinami několika giganty typu Nestle, CocaCola, Unilever a ADM. V dnešním
světě pouhé dvě společnosti ovládají 3/4 světového trhu s obilím (Cargill a
ADM), čtyři nadnárodní koncerny (Philip Morris, Nestle, Procter & Gamble a
Sara Lee) kontrolují 70% světového trhu s kávou a tři společnosti (Cargill,
ADM a Philip Morris) drží ve svých rukou přes 80 % obchodu s kakaem. Za astronomickými
zisky těchto firem se skrývají otřesné praktiky, o nichž se veřejnost čas od
času dozví díky stále vzrůstající vlně odporu. Tyto firmy si díky svému
postavení na trhu mohou doslova diktovat výkupní ceny plodin a svým
zaměstnancům dávají prakticky žebrácké mzdy.
V 80. letech byly například na
plantážích cukrové třtiny britské firmy Tule and Line v jihoafrické provincii
Natal zjištěny tylo skutečnosti: Dělnici pracující na plantáži jsou černošští
chlapci a dívky do 13 let. Firma je nechává pracovat za denní mzdu 0.5 Randu
(zhruba 2 Kčs v tehdejším přepočtu) běžně i 12-13 hodin. V noci děti
leží pohromadě v chatrných boudách s děravou střechou, jíž do místnosti stále
zatéká. Ty šťastnější máji možnost spát v ,,posteli," kterou představuj i
poskládané kartónové krabice, ale mnoho dětí spí přímo na betonové podlaze.
Bylo zjištěno, že většina těchto děti musela kvůli bídě opustit své rodiče,
vládou JAR násilím přesídlené do bantuslanu Transkei.
Kromě evergreenu nucené dětské
práce na plantážích v Africe je známý příklad prodeje sušeného dětského mléka
do zemí s kontaminovanou vodou či spolupráce CocaColy s kolumbijskými
ultrapravicovými polovojenskými oddíly k likvidaci odborářské aktivity ve
svých podnicích. V roce 1996 došlo díky suchům a plísním k špatné úrodě obilí
v USA. Proto firma Cargill nakoupila z Indie obilí po 60 -100$ za tunu ,které
pak na světovém trhu prodala do USA za cenu 230-240$ za tunu. Přílišný export
vynucený tlakem firmy vedl v Indii k nedostatku obilí, které bylo následně
zpětně dováženo opět koncernem Cargill, nyní ovšem již za světovou cenu!
docházelo opětovným investováním zisků z výroby a pohlcováním slabších
kapitálů silnější konkurencí ke koncentraci výroby, práce a kapitálu ,,pod
jednou střechou." Se vznikem akciových společností, které umožňují
spojení řady malých individuálních kapitálů se proces centralizace a
koncentrace prudce zrychluje. V imperialismu dosahuje tato koncentrace
takových rozměrů, že vznikají podniky, které svojí produkcí zaujímají tak
velkou část trhu, že se mohou ,,dohodnout" a do určité míry zrušit
konkurenci a klasické tržní vztahy založené na nabídce a poptávce. Tyto
podniky se nazývají monopoly nebo (dnes častěji) oligopoly. Vznik monopolů v
realitě znamená, že si obří podniky rozdělují odbytiště, domlouvají ceny,
dohadují se o prodejních podmínkách a platebních lhůtách, regulují
koordinovaně rozsah výroby a společně udržují nízkou úroveň mezd a pracovních
podmínek pro zaměstnance. To však neznamená, že by dnes konkurence zcela
vymizela, neboť koncerny se stále přetahují o velikost svého podílu na trhu,
zaváděním nových technologií se snaží vyšachovat konkurenta, zuřivě bojují o
lepší přístup ke zdrojům atd.. Konkurence probíhá i mezi monopolem a
,,outsiderem" (střední či malý podnik), který se snaží stát se také
monopolem. Mimoto nepřestává existovat rozsáhlá oblast výroby specializovaného
zboží a ruční práce, kde koncentrace výroby neprobíhá či probíhá velmi pomalu
a zároveň se neustále objevují nová odvětví výroby a služeb, která na své
zmonopolizování teprve čekají.
Koncentrace kapitálu v dnešním
světě je více než zřejmá a poslední dobou se její tempo a rozsah nesmírně
zvýšil. Od konce 90.let došlo k fúzím největších firem ve všech průmyslových
odvětvích, bankovnictví, na mediální scéně aj. a to v národním i mezinárodním
měřítku:
V USA došlo k sloučení 1. a 2.
největšího naftařského koncernu Exxonu a Mobilu, čímž vznikla vůbec největší
firma světa s kapitálem 200 mld. $. V Kanadě se v roce 1998 sloučila největší
banka Royal Bank of Canada se třetí největší bankou – Bank of Montreal. V
Německu se v roce 1997 spojily dva největší podniky těžkého průmyslu: Thyssen
AG a Krupp AG, čímž vznikl třetí největší výrobce oceli na světě. Pokud
jde o mezinárodní slévání kapitálu, nutno za všechny připomenout alespoň
pohlcení amerického automobilového gigantu Chrysler německou firmou
Daimler-Benz AG (majetek nové firmy činí 131 mld. $) a vznik společnosti
Aventis v roce 1999 spojením farmaceutických a agrochemických koncernů
Rhone-Poulenc SA (Francie) a Hoechst AG (Německo). V některých odvětvích
výroby dosáhla monopolizace v podstatě svého vrcholu. Například v leteckém
průmyslu se o celosvětový trh dopravních letadel prakticky dělí americký
Boeing a evropské konzorcium firem Airbus, kteří již pohltili všechny své
konkurenty. Výroba software je dnes z 90% v rukou firmy Microsoft.
Důsledky monopolizace trhu a
možnosti, které to firmám přináší lze dobře ilustrovat na ovládnutí trhu s
potravinami několika giganty typu Nestle, CocaCola, Unilever a ADM. V dnešním
světě pouhé dvě společnosti ovládají 3/4 světového trhu s obilím (Cargill a
ADM), čtyři nadnárodní koncerny (Philip Morris, Nestle, Procter & Gamble a
Sara Lee) kontrolují 70% světového trhu s kávou a tři společnosti (Cargill,
ADM a Philip Morris) drží ve svých rukou přes 80 % obchodu s kakaem. Za astronomickými
zisky těchto firem se skrývají otřesné praktiky, o nichž se veřejnost čas od
času dozví díky stále vzrůstající vlně odporu. Tyto firmy si díky svému
postavení na trhu mohou doslova diktovat výkupní ceny plodin a svým
zaměstnancům dávají prakticky žebrácké mzdy.
V 80. letech byly například na
plantážích cukrové třtiny britské firmy Tule and Line v jihoafrické provincii
Natal zjištěny tylo skutečnosti: Dělnici pracující na plantáži jsou černošští
chlapci a dívky do 13 let. Firma je nechává pracovat za denní mzdu 0.5 Randu
(zhruba 2 Kčs v tehdejším přepočtu) běžně i 12-13 hodin. V noci děti
leží pohromadě v chatrných boudách s děravou střechou, jíž do místnosti stále
zatéká. Ty šťastnější máji možnost spát v ,,posteli," kterou představuj i
poskládané kartónové krabice, ale mnoho dětí spí přímo na betonové podlaze.
Bylo zjištěno, že většina těchto děti musela kvůli bídě opustit své rodiče,
vládou JAR násilím přesídlené do bantuslanu Transkei.
Kromě evergreenu nucené dětské
práce na plantážích v Africe je známý příklad prodeje sušeného dětského mléka
do zemí s kontaminovanou vodou či spolupráce CocaColy s kolumbijskými
ultrapravicovými polovojenskými oddíly k likvidaci odborářské aktivity ve
svých podnicích. V roce 1996 došlo díky suchům a plísním k špatné úrodě obilí
v USA. Proto firma Cargill nakoupila z Indie obilí po 60 -100$ za tunu ,které
pak na světovém trhu prodala do USA za cenu 230-240$ za tunu. Přílišný export
vynucený tlakem firmy vedl v Indii k nedostatku obilí, které bylo následně
zpětně dováženo opět koncernem Cargill, nyní ovšem již za světovou cenu!
Jak funguje finanční kapitál?
Pro kapitalismus není typický pouze
proces koncentrace kapitálu průmyslového, ale obdobný proces probíhá i ve
sféře bankovnictví. V imperialismu se banky a průmysl úzce propojují a to jak
přímým zřizováním nových firem bankami, tak i financováním výroby
prostřednictvím nákupu akcií a cenných papírů bankou. Finanční kapitál
kontroluje klíčové podíly v největších bankách a podnicích, přes které pak
může ovládat stovky i tisíce menších firem . K efektivní kontrole dnes při rozdrobení
velké části akcií mezi tzv. malé akcionáře stačí držba 20-30% akcií v jedněch
rukou. (Právě taková kontrola byla připravovaným cílem kupónové privatizace v
čSR začátkem 90.let. Tolik oslavované rozdělení ,,národního bohatství mezi
občany" bylo pouhým výprodejem majetku do již ,,o-svědčených" rukou
normalizačních e-lit, které měly kapitál, informace a politické styky). Pokud
někdo kontroluje klíčovou banku nebo průmyslovou korporaci, která má v držbě
kontrolní balíky akcií jiných firem, může ovládat několikanásobně větši množství
kapitálu než to, které sám vložil. Lidé, stojící na špičkách takových
kapitálových pyramid, představuji elitu mezi kapitalisty nazývanou též finanční
oligarchie.
Za první republiky v československu
byla nejmocnější skupinou finančního kapitálu skupina Živnobanky. Koncem roku
1937 měla vlastní kapitál ve výši cca 400 mil. Kč, ale kontrolovala průmyslové,
obchodní a úvěrové společnosti s celkovým kapitálem 10 mld. Kč. Ovládala mj.
čKD, Spolek pro chemickou a hutní výrobu, čs. společnost pro průmysl cukerní,
výrobu porcelánu, papíru, Severní dráhu, Plzeňské akciové pivovary, českou
obchodní společnost a mnohé další podniky.
V dnešním světě má v ekonomice
USA rozhodující pozici 20 – 25 skupin finančního kapitálu, ve Spojeném
Království asi 15 skupin, ve Francii kolem deseti a v Japonsku 5 – 10 skupin
finančního kapitálu.
V této souvislosti bych se chtěl
na chvilku zastavit u tzv. antimonopolních zákonů, které dnes v té či oné podobě
mají mnohé kapitalistické země. Lze říci, že jde o opatření, jejichž jediným
cílem je zastřít obrovský stupeň koncentrace kapitálu v těchto zemích a vládu
monopolů nad společností. Jejich neúčinnost tkví nejen v tom, že se obvykle
zaměřují pouze na omezování existence vícera různých aktivit v jediné firmě
(např. postihují firmu za provozování výroby zboží a jeho distribuci v obchodní
síti, nikoliv za samotnou monopolizaci jedné z těchto činností), ale především
v tom, že se vůbec nedotýkají finanční oligarchie, jejíž jednotlivé skupiny ty
které monopoly kontrolují. Rozdělení firmy do několika ,,dcer" nijak nebrání
udržovat vliv nad všemi těmito nástupci stále tím samým finančním centrem,
tedy jinými slovy: Forma se mění, aby obsah zůstal stejný.
Nadnárodní ekonomika a světová
dělba práce
Kapitalismus, v jehož ekonomice
vládnou obří koncerny a banky, má potřebu vyvážet kapitál ke zhodnocení do
zahraničí. Abychom pochopili, proč tomu tak je, musíme podniknout alespoň
stručnou exkurzi do ekonomie. Zdrojem zisků je pro kapitalisty práce
zaměstnanců produkujících nadhodnotu. S rozvojem kapitalismu v určitém výrobním
odvětví – koncentrací a centralizaci kapitálu, klesá podíl kapitálu
investovaného do živé pracovní síly ve prospěch podílu vynaloženého na strojní
zařízení, suroviny, energii, výrobní haly atd.. čím větší je rozvoj techniky
podmiňovaný konkurenčním prostředím tlačícím na zvyšování produktivity práce,
tím více klesá podíl investic do pracovní síly na celkových výrobních
nákladech. Ačkoliv monopoly mají řadu prostředků, jak tuto tendenci
zpomalovat, přesto v kapitalismu dochází se snižováním podílu investic do
pracovní síly a tím i k snižování míry zisku, který je kapitál schopný
produkovat. Právě to vede k vývozu kapitálu do zahraničí, kde má kapitál
možnost ze stejného množství investičních nákladů na určitou výrobní činnost
vytvořit větší zisk. Vývoz kapitálu se naprosto liší od vývozu zboží. Při
vývozu zboží vůči sobě vystupují kupující a prodávající jako rovnocenní
partneři a jejich transakce se v podstatě nijak neliší od prodeje zboží
uvnitř jedné země. Při vývozu kapitálu je vyvážena ekonomická hodnota za
účelem následného přivlastnění nadhodnoty ( zisku). Vzniká zde vztah
závislosti-vykořisťování v mezinárodním měřítku.
Do 2. sv. války šla převážná
většina vývozu kapitálu z USA, Japonska a západní Evropy do kolonií a dalších
rozvojových zemí. Důvodem zde byla rychlá doba zhodnocení kapitálu, levné
suroviny, nízká cena půdy a možnost extrémních metod vykořisťování
pracujících. V celém poválečném období však prudce vzrůstal vývoz kapitálu
mezi vyspělými zeměmi navzájem a dnes tvoří většinu dlouhodobých soukromích
investic v zahraničí právě investice v rozvinutých zemích. V systému světové
dělby práce se vytvořilo několik kast zemí podle své ekonomické činnosti a
rozsahu vývozu kapitálu.Nejvyspělejší země jsou základny
obřích podniků, které vyvážejí kapitál do zahraničí. Tyto podniky udržují ve
svých mateřských zemích především vrcholový management, výzkum a různé
ekonomické služby. Vlastní výrobní činnost je organizována v mezinárodním
měřítku, což umožňuje kapitálu flexibilně reagovat na změny v tržním prostředí
libovolné části světa, přičemž pracujícím přináší tato ,,flexibilita"
neustálý tlak ze strany monopolů na intenzifikaci práce a odbourávání
sociálních jistot a práv. Ekologicky a surovinově náročná výroba, stejně jako
výroba levného zboží, se ve velké míře realizuje v nově zprůmyslněných zemích
jako je čína, Indie, Brazílie, Mexiko, Jižní Korea nebo Malajsie. Hospodářství
těchto zemí je ovládáno nadnárodními koncerny, nicméně umožňuje i vznik a
přežití řady národních podniků, obvykle za intervence nebo i spoluúčasti
státu. Další skupinou zemí jsou rozvojové země, které byly v minulosti
donuceny provést specializaci na těžbu určitých surovin nebo pěstování určitých
zemědělských plodin. Jejich ekonomika existuje v naprosté podřízenosti
několika nadnárodních monopolech a jejich formální vlády jsou povětšinou
loutkami zcela závislými na vůli velmocí.
vládnou obří koncerny a banky, má potřebu vyvážet kapitál ke zhodnocení do
zahraničí. Abychom pochopili, proč tomu tak je, musíme podniknout alespoň
stručnou exkurzi do ekonomie. Zdrojem zisků je pro kapitalisty práce
zaměstnanců produkujících nadhodnotu. S rozvojem kapitalismu v určitém výrobním
odvětví – koncentrací a centralizaci kapitálu, klesá podíl kapitálu
investovaného do živé pracovní síly ve prospěch podílu vynaloženého na strojní
zařízení, suroviny, energii, výrobní haly atd.. čím větší je rozvoj techniky
podmiňovaný konkurenčním prostředím tlačícím na zvyšování produktivity práce,
tím více klesá podíl investic do pracovní síly na celkových výrobních
nákladech. Ačkoliv monopoly mají řadu prostředků, jak tuto tendenci
zpomalovat, přesto v kapitalismu dochází se snižováním podílu investic do
pracovní síly a tím i k snižování míry zisku, který je kapitál schopný
produkovat. Právě to vede k vývozu kapitálu do zahraničí, kde má kapitál
možnost ze stejného množství investičních nákladů na určitou výrobní činnost
vytvořit větší zisk. Vývoz kapitálu se naprosto liší od vývozu zboží. Při
vývozu zboží vůči sobě vystupují kupující a prodávající jako rovnocenní
partneři a jejich transakce se v podstatě nijak neliší od prodeje zboží
uvnitř jedné země. Při vývozu kapitálu je vyvážena ekonomická hodnota za
účelem následného přivlastnění nadhodnoty ( zisku). Vzniká zde vztah
závislosti-vykořisťování v mezinárodním měřítku.
Do 2. sv. války šla převážná
většina vývozu kapitálu z USA, Japonska a západní Evropy do kolonií a dalších
rozvojových zemí. Důvodem zde byla rychlá doba zhodnocení kapitálu, levné
suroviny, nízká cena půdy a možnost extrémních metod vykořisťování
pracujících. V celém poválečném období však prudce vzrůstal vývoz kapitálu
mezi vyspělými zeměmi navzájem a dnes tvoří většinu dlouhodobých soukromích
investic v zahraničí právě investice v rozvinutých zemích. V systému světové
dělby práce se vytvořilo několik kast zemí podle své ekonomické činnosti a
rozsahu vývozu kapitálu.Nejvyspělejší země jsou základny
obřích podniků, které vyvážejí kapitál do zahraničí. Tyto podniky udržují ve
svých mateřských zemích především vrcholový management, výzkum a různé
ekonomické služby. Vlastní výrobní činnost je organizována v mezinárodním
měřítku, což umožňuje kapitálu flexibilně reagovat na změny v tržním prostředí
libovolné části světa, přičemž pracujícím přináší tato ,,flexibilita"
neustálý tlak ze strany monopolů na intenzifikaci práce a odbourávání
sociálních jistot a práv. Ekologicky a surovinově náročná výroba, stejně jako
výroba levného zboží, se ve velké míře realizuje v nově zprůmyslněných zemích
jako je čína, Indie, Brazílie, Mexiko, Jižní Korea nebo Malajsie. Hospodářství
těchto zemí je ovládáno nadnárodními koncerny, nicméně umožňuje i vznik a
přežití řady národních podniků, obvykle za intervence nebo i spoluúčasti
státu. Další skupinou zemí jsou rozvojové země, které byly v minulosti
donuceny provést specializaci na těžbu určitých surovin nebo pěstování určitých
zemědělských plodin. Jejich ekonomika existuje v naprosté podřízenosti
několika nadnárodních monopolech a jejich formální vlády jsou povětšinou
loutkami zcela závislými na vůli velmocí.
Extrémním příkladem, byť
staršího data, byla situace, kdy státy OSN hlasovaly pro nebo proti vzniku
státu Izrael. Tehdy sionistické organizace v USA pohrozily bojkotem výrobci
pneumatik firmě Firestone, pokud její generální ředitel vznik státu Izrael
nepodpoří. Společnost se opravdu lekla, její ředitel vzal telefon a zavolal
presidentovi Libérie, aby hlasoval pro Izrael, což se i stalo. ,,Vtip"
byl v tom, že společnost Firestone vlastnila v Libérii 400 000 ha půdy a měla
monopolní postavení v pěstováni kaučukovníku.Poslední skupinou zemí jsou pak
stály, kde vlivem přírodních či válečných katastrof nebo charakterem politického
režimu prakticky žádný velký domácí a zahraniční kapitál neoperuje. Tyto země
představují pouze odbytiště pro zboží vyrobené jinde, v řadě případů jsou však
již na indexu ,,osy zla," takže se s jejich užší vazbou k bohatým zemím
(USA, Británie) perspektivně počítá. Sem patří např. Súdán, Somálsko, Severní
Korea a donedávna i Afghánistán.
staršího data, byla situace, kdy státy OSN hlasovaly pro nebo proti vzniku
státu Izrael. Tehdy sionistické organizace v USA pohrozily bojkotem výrobci
pneumatik firmě Firestone, pokud její generální ředitel vznik státu Izrael
nepodpoří. Společnost se opravdu lekla, její ředitel vzal telefon a zavolal
presidentovi Libérie, aby hlasoval pro Izrael, což se i stalo. ,,Vtip"
byl v tom, že společnost Firestone vlastnila v Libérii 400 000 ha půdy a měla
monopolní postavení v pěstováni kaučukovníku.Poslední skupinou zemí jsou pak
stály, kde vlivem přírodních či válečných katastrof nebo charakterem politického
režimu prakticky žádný velký domácí a zahraniční kapitál neoperuje. Tyto země
představují pouze odbytiště pro zboží vyrobené jinde, v řadě případů jsou však
již na indexu ,,osy zla," takže se s jejich užší vazbou k bohatým zemím
(USA, Británie) perspektivně počítá. Sem patří např. Súdán, Somálsko, Severní
Korea a donedávna i Afghánistán.
Imperialistické státy jako
ledoborce nadnárodního kapitálu
Vznik mamutích koncernů ovládajících
značnou část trhu, vznik finančního kapitálu propojujícího největší podniky a
banky a snaha koncernů vyvážet kapitál přinášejí celou řadu velmi závažných
důsledků do vztahu soukromých společností a státu. Tím, že monopoly kontrolují
drtivou většinu ekonomického potenciálu země, mohou ovlivňovat ceny produkce,
zaměstnanost a tok financí, stejně tak i svým lobbystickým aparátem, propagačními
prostředky, financováním volebních kampaní a personální spojení byznysu s
politikou, tím vším se stát dostává do područí finančního kapitálu. V dnešním
světě tak velké podniky přenášejí mnohé zátěže a rizika své činnosti na stát a
sami pouze sklízejí plody v podobě zisků. Příkladem mohou být nejrůznější
subvence, daňové úlevy, výhodný prodej půdy či výrobních závodů vybudovaných
za státní (tj. obyčejných lidí) peníze do rukou monopolů a především obrovský
rozsah státních zakázek, zejména pak zbrojních, které přinášejí firmám
miliardové zisky.
Také zahraniční politika států se
podřizuje zájmům velkých firem a státní moc se mění v prostředek pomáhající
expanzi kapitálu. Po 2. sv. válce vzniklo několik nadnárodních institucí,
jejichž posláním je ekonomické pronikání největších monopolů do méně vyspělých
zemí. Hlavní slovo v těchto institucích, jako je Světová banka a Mezinárodní
měnový fond, mají velmoci, které mají v rozhodovacích pozicích těchto institucí
tolik hlasů, kolik tvoří jejich podíl na jejich financování. Podle toho pak i
práce MMF a SB vypadá:Světová Banka financuje projekt
výstavby ropovodu z čadu na Kamerunské pobřeží a otevření několika set ropných
vrtů. Na těžbě a přepravě ropy jsou vysoce zainteresovány americké koncerny
ExxonMobil a Chevron. V letech 1997-98 byly v oblastech budoucí těžby vládou
čadu zmasakrovány stovky lidí protestujících proti záboru své půdy a ničeni
svého životního prostředí. Společnost Chevron se dokonce dostala před soud za
porušováni lidských práv, když na její žádost zasáhla nigerijská armáda proti
civilistům protestujícím vůči jejím aktivitám.
Na radu MMF se vláda Haity
uvolila otevřít svůj trh dovozu levné (vysoce subvencované) rýže z USA přes
americkou firmu Early Rice. Zároveň ji ovšem bylo nařízeno skončit se
subvencováním vlastních zemědělců, čehož výsledkem byl prudký nárůst chudoby a
nezaměstnanosti.
Světová Banka vytvořila v roce
1997 projekt těžby zlata v povrchovém dole Lihir Gold na
Papuy-Nové Guiney. Na tomto projektu se podílí řada zahraničních firem včele s
těžařským gigantem RTZ. Těžba byla prováděna s krajně nepříznivým dopadem na
životní prostředí, kdy byla toxická hlušina s obsahem kyanidu a těžkých kovů
navážena do moře. Kvůli těžbě byla přemístěna část obyvatel živících se
zemědělstvím a vypukly sociální nepokoje.
V celku lze říci, že politika MMF
a SB vždy slouží k podpoře nadnárodního kapitálu, a to jak přímou cestou, tak
i tlakem vůči vládám na otevírání trhů, poskytování daňových prázdnin,
odstraňování sociálního zákonodárství apod.
To, co provádí MMF a SB na podporu
kapitalismu v hospodářské oblasti, to dělají imperialistické státy a jejích
vojenské aliance cestou násilí. Zásah NATO na Balkáně je toho klasickým
případem. Kromě pohádkových zisků zbrojařských firem, jejichž lobby je
nejsilnějším motorem válek, zde šlo o dalekosáhlé geopolitické zájmy na
vytvoření pásu ,,spolehlivých" zemí od Německa, přes Maďarsko (člen NATO
od r.1999), Balkán a Turecko až k Izraeli. Do této úvahy se promítá i
potenciál oblasti Kaspického moře s obrovskými zásobami ropy, jejíž
exploataci západními firmami brání Rusko na severu a Irán na jihu. Pacifikací
Srbů byla vytvořena nová cesta pro pronikání do této oblasti.
Vyspělé země však zdaleka nepostupují
vždy v jednotě proti zbytku světa, naopak, snahou každé z nich je vytěsnit
cizího konkurenta ze svých zájmových oblastí nebo dobýt pro koncerny s
mateřským kapitálem nová perspektivní odbytiště, surovinové či agrární zdroje,
novou pracovní sílu.
l dnes, po pádu východního bloku,
vidíme celou řadu rozepří mezi nejbohatšími zeměmi světa. Kromě nových
urputných ekonomických sporů, jako je například ,,ocelová válka" o vývozní
kvóty a cla mezi EU, Japonském a USA, objevují se stále častěji i politické
rozepře. Provalily se špionážní aféry, kdy došlo k odhalení izraelských agentů
v USA, amerických agentů ve Francii a údajně celé řady ruských špionů v Americe
a amerických v Rusku. Rusko a USA se zcela nedávno střetly o výsostné vody v
Beringově moří, Japonsko tlačí na Rusko ohledně ,,vrácení" Kuril a nejnověji
se angloamerický blok dostal do tvrdého sporu s eurokontinentálním blokem skrz
politiku na Blízkém Východě (Izrael, Irák). Takovéto rozpory zatím nehrozí
přerůst ve válečný konflikt většího rozsahu, nicméně v budoucnosti to nelze
vyloučit.
Je dobrým signálem, že
antikapitalistické hnutí dnes bojuje nejen proti kapitalistické globalizaci,
ale přerůstá ve hnutí protiválečné. Pro účinný boj proti válečnické mašinérii
je ovšem třeba znát propojení těchto dvou fenoménů a hlubší příčiny, které jsou
pramenem válek. Jen tak můžeme dosáhnout světa, ve kterém je bezpečné žít.
značnou část trhu, vznik finančního kapitálu propojujícího největší podniky a
banky a snaha koncernů vyvážet kapitál přinášejí celou řadu velmi závažných
důsledků do vztahu soukromých společností a státu. Tím, že monopoly kontrolují
drtivou většinu ekonomického potenciálu země, mohou ovlivňovat ceny produkce,
zaměstnanost a tok financí, stejně tak i svým lobbystickým aparátem, propagačními
prostředky, financováním volebních kampaní a personální spojení byznysu s
politikou, tím vším se stát dostává do područí finančního kapitálu. V dnešním
světě tak velké podniky přenášejí mnohé zátěže a rizika své činnosti na stát a
sami pouze sklízejí plody v podobě zisků. Příkladem mohou být nejrůznější
subvence, daňové úlevy, výhodný prodej půdy či výrobních závodů vybudovaných
za státní (tj. obyčejných lidí) peníze do rukou monopolů a především obrovský
rozsah státních zakázek, zejména pak zbrojních, které přinášejí firmám
miliardové zisky.
Také zahraniční politika států se
podřizuje zájmům velkých firem a státní moc se mění v prostředek pomáhající
expanzi kapitálu. Po 2. sv. válce vzniklo několik nadnárodních institucí,
jejichž posláním je ekonomické pronikání největších monopolů do méně vyspělých
zemí. Hlavní slovo v těchto institucích, jako je Světová banka a Mezinárodní
měnový fond, mají velmoci, které mají v rozhodovacích pozicích těchto institucí
tolik hlasů, kolik tvoří jejich podíl na jejich financování. Podle toho pak i
práce MMF a SB vypadá:Světová Banka financuje projekt
výstavby ropovodu z čadu na Kamerunské pobřeží a otevření několika set ropných
vrtů. Na těžbě a přepravě ropy jsou vysoce zainteresovány americké koncerny
ExxonMobil a Chevron. V letech 1997-98 byly v oblastech budoucí těžby vládou
čadu zmasakrovány stovky lidí protestujících proti záboru své půdy a ničeni
svého životního prostředí. Společnost Chevron se dokonce dostala před soud za
porušováni lidských práv, když na její žádost zasáhla nigerijská armáda proti
civilistům protestujícím vůči jejím aktivitám.
Na radu MMF se vláda Haity
uvolila otevřít svůj trh dovozu levné (vysoce subvencované) rýže z USA přes
americkou firmu Early Rice. Zároveň ji ovšem bylo nařízeno skončit se
subvencováním vlastních zemědělců, čehož výsledkem byl prudký nárůst chudoby a
nezaměstnanosti.
Světová Banka vytvořila v roce
1997 projekt těžby zlata v povrchovém dole Lihir Gold na
Papuy-Nové Guiney. Na tomto projektu se podílí řada zahraničních firem včele s
těžařským gigantem RTZ. Těžba byla prováděna s krajně nepříznivým dopadem na
životní prostředí, kdy byla toxická hlušina s obsahem kyanidu a těžkých kovů
navážena do moře. Kvůli těžbě byla přemístěna část obyvatel živících se
zemědělstvím a vypukly sociální nepokoje.
V celku lze říci, že politika MMF
a SB vždy slouží k podpoře nadnárodního kapitálu, a to jak přímou cestou, tak
i tlakem vůči vládám na otevírání trhů, poskytování daňových prázdnin,
odstraňování sociálního zákonodárství apod.
To, co provádí MMF a SB na podporu
kapitalismu v hospodářské oblasti, to dělají imperialistické státy a jejích
vojenské aliance cestou násilí. Zásah NATO na Balkáně je toho klasickým
případem. Kromě pohádkových zisků zbrojařských firem, jejichž lobby je
nejsilnějším motorem válek, zde šlo o dalekosáhlé geopolitické zájmy na
vytvoření pásu ,,spolehlivých" zemí od Německa, přes Maďarsko (člen NATO
od r.1999), Balkán a Turecko až k Izraeli. Do této úvahy se promítá i
potenciál oblasti Kaspického moře s obrovskými zásobami ropy, jejíž
exploataci západními firmami brání Rusko na severu a Irán na jihu. Pacifikací
Srbů byla vytvořena nová cesta pro pronikání do této oblasti.
Vyspělé země však zdaleka nepostupují
vždy v jednotě proti zbytku světa, naopak, snahou každé z nich je vytěsnit
cizího konkurenta ze svých zájmových oblastí nebo dobýt pro koncerny s
mateřským kapitálem nová perspektivní odbytiště, surovinové či agrární zdroje,
novou pracovní sílu.
l dnes, po pádu východního bloku,
vidíme celou řadu rozepří mezi nejbohatšími zeměmi světa. Kromě nových
urputných ekonomických sporů, jako je například ,,ocelová válka" o vývozní
kvóty a cla mezi EU, Japonském a USA, objevují se stále častěji i politické
rozepře. Provalily se špionážní aféry, kdy došlo k odhalení izraelských agentů
v USA, amerických agentů ve Francii a údajně celé řady ruských špionů v Americe
a amerických v Rusku. Rusko a USA se zcela nedávno střetly o výsostné vody v
Beringově moří, Japonsko tlačí na Rusko ohledně ,,vrácení" Kuril a nejnověji
se angloamerický blok dostal do tvrdého sporu s eurokontinentálním blokem skrz
politiku na Blízkém Východě (Izrael, Irák). Takovéto rozpory zatím nehrozí
přerůst ve válečný konflikt většího rozsahu, nicméně v budoucnosti to nelze
vyloučit.
Je dobrým signálem, že
antikapitalistické hnutí dnes bojuje nejen proti kapitalistické globalizaci,
ale přerůstá ve hnutí protiválečné. Pro účinný boj proti válečnické mašinérii
je ovšem třeba znát propojení těchto dvou fenoménů a hlubší příčiny, které jsou
pramenem válek. Jen tak můžeme dosáhnout světa, ve kterém je bezpečné žít.
Sdílejte