Alterglobalizační NE

Vítězství
francouzského a holandského NE Evropské ústavě je popřením dvou mýtů. Za prvé,
že odpor proti Evropské unii je především nacionalistickou záležitostí. Za
druhé, že alterglobalizační hnutí skomírá. Především ve Francii je totiž
odmítnutí Euroústavy vítězstvím právě tohoto širokého, internacionalistického
hnutí, vystupujícího proti neoliberalismu a globalizaci nadnárodních korporací.

Někteří komentátoři ale tuto událost pravděpodobně
interpretovali s klapkami na očích. Například Jiří Pehe komentoval
francouzské NE Evropské ústavě takto: „Francouzi ukázali, že nikdy nepřestali
být nejvíce nacionalistickou zemí ‘staré Evropy‘“ („Právo“, 1.6).
ODS si přihřívala polívku zamlženým vyjádřením ve svém
tiskovém prohlášení, kdy zamítnutí ústavy „představuje naopak novou šanci na
takové uspořádání EU, které bude lépe vnímat nové výzvy 21. století, než
dosavadní centralistická, unifikační
a federalistická šablona“ (http://www.ods.cz/press/zprava.php?ID=788m,
zvýraznění M.š.). Referendum je tedy podle ODS šance opaku unifikace, tedy
separatismu, nacionalismu. Levice, která byla majoritním aktérem v kampani
ovšem neodmítá rušení hranic, právě naopak. Odmítá ovšem unifikaci nadnárodních
korporací za účelem zvýšení jejich konkurenceschopnosti a na úkor jejich
zaměstnanců, odmítá tedy neoliberální program. A neoliberalismus je shodou
okolností též programem ODS. Vzpomínám na jedno heslo „Iniciativy proti
ekonomické globalizaci“, která byla organizátorem protestů proti MMF a SB
v Praze v roce 2000: „Globalizaci solidarity proti globalizaci
kapitálu“. Takové pohledy jsou ovšem opakem těch, které vyjadřuje Evropská ústava.
Ti, kdo hlasovali ve Francii a Holandsku proti ní, tuto dichotomii, zdá se,
chápou dobře.

„Důležité
vítězství“

Noviny „Financial Times“ uveřejnily 17.5. zajímavý článek
Philipa Gordona, což je jeden z předních „opinionmakerů“ USA působících v
Brookings Institution ve Washingtonu. Kritický osten článku je nasměrován proti
těm částem administrativy, jež by mohly uvítat francouzské NE, ale stejně tak
by mohl popíchnout Toniho Negriho, jenž věří, že Evropská ústava je jedním
z prostředků k boji s impériem. Gordon varuje:
„V čase, kdy USA potřebuje silného sjednoceného evropského
partnera, zaměřeného navenek, by Francouzské Ne znamenalo opak. Vážně by
podkopalo vyhlídky na rozšíření EU o klíčové americké přátele jako Turecko a
Ukrajina. Vedlo by k podvratným, neuskutečnitelným návrhům na vytvoření
„skupiny jádra“ Evropské unie, jež by vyloučily spojence USA v Británii a
Evropě. A bylo by signifikantním vítězstvím pro antiamerické,
antikapitalistciké, antiglobalizační aktivisty, kteří tvoří jádro tábora odmítačů.“
(„America Has a Big Stake in Europe’s Constitution“, 17.
květen 2005)
A stalo se skutkem. Potvrzením takovéto dělicí linie jsou
následující fakta. Ve Francii vedlo kampaň pro ANO vedení Socialistické strany
a část strany Zelených,  pro ústavu
hlasovalo 90 procent manažérů, zatímco 80 procent manuálně pracujících se
přiklonilo k NE.
V kampani proti ústavě se účastnili
aktivisté levice Socialistické strany, revolucionáři z trockistické LRC,
aktivisté sdružení za zdanění nadnárodních korporací z ATTACu, Francouzské
komunistické strany či levice ve straně Zelených; také ale většina odborářů
z CGT, kteří se vzbouřili proti svému vedení. Průběh kampaně v mnohém
připomínal akce antikapitalistického hnutí. Kampaň probíhala v ulicích a
bylo například ustanoveno přes 1.000 lokálních kolektivů, jež budou pokračovat
v činnosti (na podzim se koná jejich národní mítink). Kdybychom se bývali
dostali na obrovské „rally“, jež organizovala francouzská Socialistická strana
před referendem v Paříži, zaslechli bychom například zmezinárodnělý
pokřik, jejž známe z mohutných antikapitalistických demonstrací, jako byla
třeba ta v Janově: Tous ensable! (všichni dohromady). Přítomno zde bylo
kolem 15.000 lidí. Hovořil alterglobalizační aktivista José Bové, který se
proslavil především tím, že najel svým traktorem do provozovny McDonalds.
Jásal, že „poprvé za celé věky jsou odbory, politické strany a sdružení
sjednoceny“.
Na otázku, zda se myšlenky šířily ze strany establishmentu
či „zdola“, nám může pomoci zodpovědět i fakt, že 70 % televizního a
rozhlasového času byla věnováno těm, kdo jsou v hlasování pro ANO. 

Co je to za brouka?

O referendu v Holandsku píše Petr Uhl, že občané
Nizozemska měli jiné důvody pro odmítnutí – na rozdíl od Francouzů to byl
požadavek „více liberalismu“ (Právo 3.6). Václav Bělohradský událost
interpretuje podstatně jinak: „Pak přišle NE Nizozemců, ještě rozhodnější a
jednoznačnější. Bylo inspirováno obavou o udržení kvality nizozemské
demokracie, kterou vyznačuje výjimečná otevřenost občanské společnosti a efektivita
sociálního státu.“ („Právo“, 4.6.)
V Holandsku neoliberální ústavu odmítlo 62 procent
obyvatel za 63 procentní účasti. Prakticky celý politický establishment loboval
pro „ano“. Pro „ne“ byla pouze Socialistická strana a antikapitalisté. Tento hlas
byl především hlasem námezdně pracujících – pro „ne“ hlasovalo 68 procent lidí
nejnižších příjmových skupin a 71 procent lidí s „průměrným“ platem.
Článek uzavírám dvěma citáty. První je od Ignacia Ramoneta
z proslulého alterglobaličního listu „Le Monde Diplomatique“:
„Při pokusech dopracovat se ke smyslu masivního
francouzského hlasu „ne“ se novinoví sloupkaři chovali jako etomologové,
zkoumající hmyz, o kterém se domnívali, že byl již dávno vyhuben. Protože
většina sloupkařů zaujímalo stanovisko kampaně unilaterálního „ano“ (v jejímž
průběhu pranýřovali své oponenty jako populistické, demagogické, xenofobní a
masochistické), jsou nyní neschopni vytvoření analýz, jež by odpovídaly
velikosti debaklu. Byli jsme svědky neobyčejné samolibosti mezi vedoucími
veřejnými figurami, kteří nerozuměli, a byli neschopni přijmout, že ‚lidé‘
(slovo, které vyslovovali držíce si nos) odmítli akceptovat převládající
euro-racionalitu. Ale lidé skutečně promluvili: míra absence byla pouhých 30 %,
v porovnání s 57 % v evropských parlamentních volbách před rokem.“
(„Open door to hope“, Znet 21.6.05)
Druhý citát je vlastně příspěvkem, který vložil do bouřlivé
debaty o výsledcích voleb na e-mailové skupině Evropského sociálního fóra
britský marxista Alex Callininicos: „Francouzské NE je pokračováním stávek
v letech 1995 a 2003, rebelií levicového elektorátu v prvním kole
prezidentských voleb v roce 2002, Evropských sociálních fór. Jedná se o
NAšE vítězství. Spíše než papouškovat odpověď mainstreamových médií, jež
odmítají NE ve Francii a Holandsku jakožto nacionalistické a reakční, měli
bychom je oslavovat a diskutovat, jak na této významné porážce neoliberalismu
v Evropě stavět“.

Martin
šaffek
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •