Týden od 28. srpna do 2. září si pravděpodobně někdy
vyslouží kapitolu v historických knihách, pokud bude historikům dovoleno
psát pravdu. Bude to depresivní a zároveň inspirující kapitola o Národním
sjezdu Republikánů v New Yorku, o vzrůstu otevřeného a do nebe volajícího
totalitarismu v USA a o nástupu soudržné americké politické opozice. Jedná
se o příběh, který na týden zaujal většinu světa. Ale česká média ho sotva
zmínila a tak prošel touto zemí takřka bez povšimnutí.
29. srpna protestovalo půl miliónu lidí doma i
v zahraničí proti politice vlády G. Bushe – proti okupaci Iráku,
tyranskému Vlasteneckému zákonu (zákon přijatý po 11. září v USA, který
pod záminkou „boje proti terorismu“ omezuje některá občanská práva –
pozn.red.), proti ,,úbytku takřka čtyř miliónů pracovních míst, proti zkáze
amerických škol, proti doktríně amerického impéria. Tato demonstrace,
organizována koalicí „Sjednoceni za mír a spravedlnost" (United for peace and
justice), byla vůbec největší, jaká se kdy konala u příležitosti politického
sjezdu.
Zatímco republikánský sjezd neodhalil nic nového, masivní
hnutí dalo naději milónům lidí po celém světě. Například novináři z Al
Džazíra, která byla nedávno americkými okupačními vojsky v Iráku zakázána,
řekli nezávislé americké stanici „Demokracii hned“ (Democracy Now), že jejich
publikum v arabském světě vkládá své naděje na mírové řešení problémů do
amerického opozičního hnutí.
A česká média to přesto ignorovala. Jen česká televize a
několik málo listů krátce zmínilo fakt, že proběhla demonstrace, přičemž
udávali čísla mnohem nižší, než byl oficiální policejní údaj 500.000.
V tomto týdnu nastalo také největší masové věznění
občanů v historii New Yorku. Ačkoli zde podle policejních záznamů proběhlo
ze strany demonstrantů velice málo incidentů, bylo zadrženo okolo 2000 lidí,
kteří byli drženi po dobu několika dní bez přístupu k právníkovi a ke
zdravotní pomoci.
Videodokumentace z ulic ukazuje, jak policie rutinně
uzavřela část ulice a obklíčila každého uvnitř, včetně těch, kteří mírumilovně
stáli nebo seděli na demonstraci, novináře, obchodníky z přilehlých krámků
a v jednom případě i disidentského republikánského delegáta. Existují
důkazy, že nezávislí novináři, dokonce ti s akreditací vydanou policejním
oddělením, byli zvláštní cílovou skupinou pro zatýkání.
Zadržovaní byli uvězněni ve velkém prostoru, nazvaném Dok 57 (Pier 57; v každé
sekci bylo několik stovek lidí), kde padal ze stropu azbestový prach a po zemi
se rozléval chemický olej, který způsoboval na odkryté kůži vězňů vyrážky.
Lidé, včetně dětí a starších lidí, byli napěchováni k sobě v toxickém
prostředí po dobu hodin i dní.
Drtivá většina zadržených byla propuštěna po několika dnech,
ale někteří byli obviněni z útoků nebo podněcování nepokojů. Nejvážnějším
případem byla kauza devíti aktivistů, kteří z jednoho prominentního hotelu
vyvěsili transparent s nápisem, že Bush je lhář. Když policie vtrhla na
střechu, aby je zavřela, jeden z policejních důstojníků náhodou šlápl do
střešního okna a pořezal se. Výsledkem bylo obvinění aktivistů z „útoku na
policejního důstojníka“. Ob�aloba se snaží dosáhnout 25 let vězení.
Další skupina byla obviněna z útoku poté, co vstoupili
do semináře Mladých republikánů v tričkách, na kterých byli nápisy,
obviňující Bushe, že se nesnažil zabránit šíření AIDS. Videozáznamy ukazují
Mladé republikány, jak shazují demonstranty ze židlí a kopou je, zatímco ti se
krčí na zemi. Nicméně obvinění z útoku padne na demonstranty a žádný z Mladých
republikánů nebyl za incident obviněn.
Před Dokem 57, kde byli drženi vězni, zádumčivě postávali
jejich přátelé a rodiny – scény, jež připomínaly podobné výjevy v Iráku a
Střední Americe v osmdesátých letech. Tim Duncan, otec jednoho zadrženého,
připíchl na plot papír s fotografií svého syna, kde úpěnlivě prosil o informace
o mladíkovi. Duncanův syn zmizel před několika dny na demonstraci a ačkoli
policie nakonec doznala, že byl mu zadržen, byl mu odepřen přístup
k právníkovi a nikdy nebyl obviněn z žádného zločinu. „Můj syn
zmizel, a může za stát“, křičel Duncan, „nikdy jsem si nemyslel, že by se to
v této zemi mohlo stát.“
To se samozřejmě může stát šokem pro ty, kdo nejsou
obeznámeni se situací ohledně politických vězňů v USA. Incidenty
v New Yorku byly mimořádně otevřené a křiklavé projevy totalitarismu ve
Spojených státech, ale nebyli tak unikátní, jak bychom si mohli myslet. Před
11. zářím 2001 zde bylo podle údajů organizací na ochranu lidských práv kolem
109 dlouhodobých politických vězňů . Poté, co byl realizován Vlastenecký zákon
toto číslo vystřelilo k tisícům. Terčem byli zejména imigranti, novináři a
aktivisté opozice. Ti byli sledováni FBI a nakonec uvězněni, někteří byli
zadržováni dva až tři roky bez toho, aby byli obviněni ze zločinu.
Zatčení a vězení v New Yorku koncem srpna byly rozsáhle
pokryty zpravodajstvím novina západní Evropy a arabského světa, společně
s nebývalým pokrytím opozičních médií USA jako Demokracie hned (Democracy
Now) a Nezávislým mediálním centrem (Indenpendent media center). Ale
maistreamový tisk USA sotva zmínil uvězňování a rozhodně nepátral po podmínkách
nebo důvodem zadržování.
česká média následovala tohoto příkladu tak loajálně, že
v oné kapitole historických knih bude potřeba poznámka pod čarou o novém
loutkovém režimu ve střední Evropě. Je to země, která již ví vše o politických
vězních, týrání mírumilovných demonstrantů a vzestupu totalitarismu. Budoucí
historikové budou mít ohledně české republiky jedinou otázku: Poučí se někdy?
Arianna Meadowlark, americká aktivistka žijící v Praze
Překlad M.š.
