Holocaust Romů – otázka nejen minulosti

Nedávno
proběhlo další kolo už léta probíhající diskuze o „cikánském táboru“ (oficiální výraz nacistů) v Letech,
respektive o vepřínu, který stojí tamtéž. Na jejím začátku podal Petr Uhl,
který se dlouhodobě zabývá obhajobou lidských práv, žalobu na europoslance za
KSČM Miroslava Ransdorfa, a to za jeho tvrzení, že v Letech nebyl
koncentrační tábor. Podle Uhla jde o zpochybňování genocidy. Tato reakce mi
nejprve (stejně jako jeho článek v Právu, kde podání žaloby vysvětloval)
přišla snad až příliš tvrdá. Po reakcích, kterým vévodilo vystoupení Václava
Klause a řada článků v Haló novinách (deník spojený s KSČM), je
jasné, že přehnaná rozhodně nebyla. Původní otázka, jestli tábor v Letech byl
nebo nebyl koncentračním, odhalila hlubší problémy. A jak to už v podobných
případech chodí, reakce na původní Uhlův článek byly často zajímavější tím, co
se většina jejich autorů snažila nevyslovit, než tím, co bylo skutečně řečeno.

Lety
a romský holocaust

Tábor
v Letech vznikl jako tzv. „kárný pracovní tábor“ pro „lidi, kteří odmítají
pracovat“. Vyhlásila jej česká vláda ještě před vznikem Protektorátu. Už výraz
„lidé odmítající pracovat“ připomíná 
hantýrku Třetí říše, kde termín „asociálové“ zahrnoval různé drobné
zločince, tuláky, další „nepřizpůsobivé občany“ a samozřejmě Romy (poměrně
typické pro osudy Romů – ani při represi jim nebyla přiznána jedinečnost,
ale spadali do širší a automaticky podezřelé skupiny lidí).
K 1.
srpnu 1942 byli přesunuti neromští vězni, tábor byl rozšířen a začaly hromadné
transporty Romů. Během srpna 1942 tak bylo do tábora přivezeno až 1100 Romů,
což byl zhruba dvojnásobek jeho kapacity (i po rozšíření byl určen pro cca 600
osob). Zatímco předtím byly v táboře pouze muži, od srpna 1942 byl určen
pro celé rodiny. Platila pracovní povinnost. Romy si najímali podnikatelé na
práce v lesích, v zemědělství nebo pracovali při budování dálnice
Plzeň – Ostrava. Romové samozřejmě nedostávali žádný plat, ten byl brán jako
„příspěvek na provoz tábora“.
V táboře
panovaly katastrofální hygienické a stravovací podmínky, velitel tábora Josef
Janovský mj. potraviny úmyslně zadržoval a částečně též, spolu s dalšími
dozorci, rozkrádal. Hlad měl patřit k hlavním příčinám smrti a to ještě
před epidemií tyfu, jejíž dopady více umocnil. Janovský se navíc vyznačoval
neuvěřitelnou brutalitou, např. nechával často vězně mlátit či na několik dní
pověsit na kůl uprostřed tábora. Romy v táboře vítal prohlášením, že odtud
vede cesta jen do nebe. Při epidemii tyfu, která v táboře začala koncem
roku 1942, se ani nepokusil o její zmírnění, dokonce táborový lékař na protest
proti jeho činnosti odstoupil. Byl nakonec nahrazen velitelem druhého „cikánského tábora“ v Hodoníně u
Kunštátu (ten byl určen pro Romy z Moravy, i tam došlo k epidemii
tyfu), který měl podmínky o něco zmírnit. Roku 1943 byl tábor zrušen a většina
Romů ve dvou transportech převezena do Osvětimi. Část z nich byla (po
přezkoumání lebky) propuštěna, zbytek převezen do tábora v Hodoníně, odkud
však také nakonec putovali do Osvětimi. Z 1309 Romů jich v táboře
zemřelo 326, tj. téměř čtvrtina. Dohromady bylo v transportech do Osvětimi
přes 5000 Romů z Čech a Moravy. Vrátilo se jich asi 500. Čeští Romové tak
byli téměř vybiti, šlo přitom většinou o lidi integrované do majoritní
společnosti, žijící usedlým životem.
Lety
byly koncentračním táborem, na čemž nic nemění ani pracovní povinnost (která
byla i v jiných koncentračních táborech). Byl to tábor určený (od srpna
42) výhradně pro Romy a byl předstupněm před likvidačním táborem
v Osvětimi. Podmínky přežívání (výraz „životní podmínky“ se sem skutečně
nehodí) v něm nebyly lehčí než jinde, o čemž svědčí vysoký počet mrtvých.
Slovíčkaření, že nešlo o „romský koncentrační tábor, ale tábor nucené
koncentrace Romů“ (což používají někteří historici), zde neobstojí.
Jak
je zdůvodňován opačný názor? Dejme slovo Václavu Klausovi, který
v rozhovoru pro Lidové noviny vhodně shrnuje argumentaci:„Ukazuje se, že to
s tím táborem je složitější. že to byl původně pracovní tábor pro ty, kteří odmítali
pracovat. Zdaleka ne jen romský. Není to opravdu koncentrační tábor v tom slova
smyslu, jak každý z nás podvědomě rozumí slovu koncentrační tábor a vidí
Osvětim, Buchenwald a tyto věci. … Rozumím-li ale tomu, tak oběti toho tábora
byly primárně spojené s epidemií skvrnitého tyfu, a nikoli s tím, co bývá
tradičně chápáno jako oběť koncentračního tábora. Aspoň v tom, co se každé dítě
učí ve škole.“ (Lidové noviny 14.5. 2005)
V tomto
krátkém citátu jde o tři lži, které se snaží vydávat za polopravdu. První je,
že šlo o tábor pracovní a ne koncentrační. Klausovi zde přizvukuje Ransdorf: „Kdybychom se chtěli v této věci chovat
podobně jako k Letům, tak například by přišel Liberec o jednu z největších
železničních dílen v celé republice, protože tam existoval pracovní tábor pro Čechy.“ (29.5. vyjádření v televizní
debatě, podtržení J.R.).
Za
druhé je zde snaha tvrdit, že v Letech nedocházelo k cílené likvidaci jako
v Osvětimi (Klaus) či v Dachau (Ransdorfův výrok: „Ti, co přirovnávají tábor v Letech u Písku k
Dachau, lžou.“) a tak nešlo o „koncentrační tábor v tom slova smyslu, jak každý z nás
podvědomě rozumí slovu koncentrační tábor.“
Naposled jde o obětí. Klaus se tváří, že neví, že epidemie nemocí
patřily v koncentrácích k poměrně častým příčinám smrti. Ve vzpomenutém
Dachau si epidemie tyfu na konci války vyžádala tisíce životů. Navíc v Letech
zemřely desítky lidí již před epidemií tyfu a to z důvodu bití, špatného
zacházení a hladu. Zmínka o školní výuce je spíše chmurně úsměvná – ve školách
se totiž (alespoň co já vím) o romském holocaustu neučí.
Ransdorf
ještě argumentuje poměrně častými útěky – v Letech došlo ke asi
stovce pokusů o útěk, asi polovina jich byla úspěšná. To však nesvědčí o
„volnějším režimu tábora“. Ten byl obehnaný ostnatým drátem a hlídán psi,
k útěkům docházelo především při práci na vzdálených pracovištích, kde
Romové i přespávali.
Asi nejdůležitějším argumentem tak zůstává, že sami
nacisté jej za koncentrační nepovažovali. To sehrálo roli i u zprávy některých
historiků z AV, kteří užívají výše zmíněnou formulku. Kritici tohoto
argumentu tvrdí, že vycházet z nacistického pojetí je přinejmenším
pochybné. Petr Uhl ve svém článku argumentuje, že převzít tvrzení nacistů,
podle kterého nebyl na území Protektorátu žádný koncentrační tábor, „je zpochybněním genocidy. Cožpak může někdo
tvrdit, že terezínská Malá pevnost, v literatuře označovaná za
koncentrační tábor, jím „vlastně“ nebyla? Jenže v Terezíně byli dozorci
esesáci a v Letech četníci.“ Důležitější je vycházet z podmínek,
kterým byli vystaveni lidé v těchto táborech i ve srovnání
s koncentračními tábory mimo Protektorát. A pro ty přeživší z řad
Romů je věc jasná. Obsáhlá výpověď jednoho z přeživších je v příloze
Hospodářských novin z 3.6.2005.

Černobílý obraz války …

Proč je však označení Letů za
koncentrák takovým problémem? Odpověď neleží v argumentech odpůrců, ale hlavně
v tom, co se snaží neříct. Když Petr Uhl upozorňuje na rozdíl
v přístupu k Terezínu a k Letům, zdá se, že míří přesně. Dalo by
se i pokračovat – velitel Janovský nebyl ani po válce odsouzen (a to se,
hlupák, při svém odvolání bál o hlavu). I zatýkání a shromažďování Romů do
transportů prováděli protektorátní četníci. Velká část obcí, v jejichž
obvodu byli kočující Romové usazeni na základě příkazu z listopadu 1939,
se je snažila vypudit. Až na nátlak shora musely tyto obce jejich přítomnost
akceptovat. Ve svých zprávách také uznávaly, že usazení proběhlo
v pořádku, ale přesto doporučovaly jejich transport do táborů.
Snad
pouze na Moravě byla snaha část Romů ochránit – větší množství jich bylo
vyreklamováno z transportů do Osvětimi. Bylo jich tolik, že byla nařízena
revize a ta si již nevybírala. Uhl navíc upozorňuje, že zřizování táborů i
vypravení prvních transportů proběhlo dříve, než k tomu nacisté vydali
oficiální rozkazy.
Chování
úřadů v Čechách vynikne ještě víc ve srovnání se Slovenskem. Situace Romů
byla sice bídná, dařilo se jim však žít v určité koexistenci
s místními majiteli statků, kteří si je najímali na výpomoc při sezónních
pracích. I romští řemeslníci často našli místo v životě na vesnici. Po
nařízení o likvidaci romských osad se tak reakce značně lišily. Někde pomáhali
místní obyvatelé s represí, často však vedl místní úřad „papírovou válku“
až do konce války světové a tím vesnice zachránil. V některých případech
dokonce pomáhali místní Slováci s opravou vesnice, která byla předtím
stržena. Ze Slovenska také nebyli vypraveny žádné transporty Romů. Podtrženo
a sečteno – při represi proti Romům neudělala celá řada Čechů, zvláště na
úřadech a v četnictvu, méně než jí bylo nařízeno a alespoň
v některých případech i podstatně více. Kolaborace byly tak zřejmě
podstatně rozsáhlejší, než se dnes připouští. Možná i proto se o romském
holocaustu v podstatě nemluví.
Zde
rozhodně nejde o zpochybňování odporu, který byl rozsáhlý, i když převážně
neozbrojený, a každopádně snese srovnání s obdobnými aktivitami
v zahraničí. Nejde ani o nějaké odsouzení Čechů. Přemýšlet o kolektivní
vině je vždycky pochybné a hrůzy holocaustu jsou neoddiskutovatelně vinnou
nacistů. Důležitější je problematizovat pohled na druhou světovou válku. Tak
často předkládaný černobílý obraz, ve kterém jde dělící čára mezi hodnými a
zlými jen podle národnosti, je prokazatelně neplatný. Obávám se, že motivace
mnoha lidí (zejména z KSČM), kteří zpochybňují Lety jako koncentrák,
vychází ze snahy něco takového nepřiznat. Pád černobílého obrazu války totiž
narušuje i zdůvodňování dalších událostí. Krásně to ukazuje Daniel Strož
(europoslanec za KSČM, který samozřejmě odmítá, že by Lety byly koncentračním
táborem), když obviňuje Milana Horáčka, že:
„Výstava o tomto táboře a zejména o zločinech Čechů spáchaných na Romech,
kterou na půdě EP (!) zorganizoval, měla zcela jednoznačně za cíl ukázat, že od
zločinů na Romech zbýval už jen krůček ke zločinům na sudetských Němcích.“


a černé svědomí útlaku Romů

Od
války letos uplynulo již 60 let. že se romském holocaustu příliš nemluví, může
být jen těžko dáno pouze účastí některých Čechů při represi. Důvodem je mnohem
spíše vztah většinové společnosti k Romům. I po válce zůstali (stejně jako
před ní) Romové pouze objektem politiky, těmi „nepřizpůsobivými“, kteří nevědí,
co je pro ně dobré. Ještě před únorem 1948 proběhlo několik pokusů o
přestěhování celé vesnice Romů do míst po vystěhovaných Němcích či Maďarech,
původní vesnice byla přitom zničena. V 50. letech pak začalo hromadné
stěhování Romů ze slovenských vesnic na česká sídliště. Po katastrofálním
výsledku tohoto plánu se objevil problém, co nyní s Romy dělat. Byla celá
řada plánů (rozptyl po celé republice či naopak jejich co největší
koncentrace), klíčovým slovem však byla „asimilace“. Jednou
z nejostudnějších událostí těchto asimilačních programů byla i
nedobrovolná sterilizace romských žen. Nedávné události navíc naznačují, že
nemusí jít pouze o praxi minulého režimu. Téma romského holocaustu a účasti
protektorátních složek na něm bylo pro tyto projekty silně nevhodné. To je
dobře vidět (ach kouzlo nechtěného) např. v článku Josefa Císlera (Haló
noviny 12.5. 2005), který cituje jednoho z projektantů vepřína: „To, že bude stát velkovýkrmna na místě
sběrného tábora nebo vedle něj, nikoho v té době ani nenapadlo.“
A
jak vypadá situace dnes? Myslím, že obrázek si dokáže udělat každý sám. Prvních
pár let po revoluci se o Romech v podstatě mlčelo. V novinách se
objevovali pouze v jediné rubrice – v Černé kronice. Přes některá dílčí
zlepšení je situace většiny Romů stále bídná. Nepřekvapí proto, že
ve sčítání obyvatel se jich čím dál méně hlásí k tomu, že jsou Romové.
O současné situaci Romů vypovídá i poslední kolo debaty
kolem ,,prasečáku“. Po známé rezoluci Evropského parlamentu vykouzlila vláda
oněch 500 – 800 milionů korun (odhadovaná cena přestěhování výkrmny), avšak
okamžitě navrhla, že je použije na vzdělávání Romů. To zní zdánlivě docela
rozumně. Ale je jasné, že bez rezoluce by Romové nedostali z těchto peněz
vůbec nic. Navíc ve chvíli, kdy by byla politická vůle pro Romy skutečně něco
dělat, tj. nejen když se vyskytne mediálně zajímavá aféra, rozhodně by se obojí
nevylučovalo. Je totiž vidět, že peníze jsou (a to ani neberu v úvahu
mrhání peněz v různých prohraných arbitrážích, na sanace bank a na
financování armády). Přestěhování vepřína a pietní úprava místa sice není
samospasitelné, ale pokud tak zvýší informovanost o holocaustu Romů, nebude to špatný
krok. Nesmělo by však zůstat jen u něj.
Co si tedy z celé kauzy vepřína vzít? Třeba to, že romský
holocaust stejně jako jejich minulé i současné životní podmínky nebyly a nejsou
jen problémem Romů či státu, ale celé společnosti.

Jan Růžička
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •