Irák, Spojené státy a výzvy pro globální mírov&eacu

Letošní protesty navazují na globální protesty proti válce, které
proběhly 15. února 2003 (asi největší protiválečné protesty v historii, po
celém světě se jich dohromady zúčastnilo přes 11 milionů lidí – pozn. redakce)
a 20.dubna 2004. Jsou výrazem přetrvávajícího celosvětového odmítání obrovských
válečných zločinů, kterých se na Iráčanech dopouštějí Spojené státy. Svědčí o
tom, že agrese, i když je vedená pod záminkou “šíření demokracie“, vyvolá vždy
znechucení. Protesty se udály v době, kdy Washington spustil další politickou
ofenzívu, aby přesvědčil lidi na celém světě, že by měli za otázkou Iráku
udělat tlustou čáru. Tato snaha nás má přesvědčit, že po nedávných volbách v
Iráku se už hraje nová  hra. Jméno té hry
je demokracie. Ve skutečnosti pokračuje stará hra dominance a okupace a Spojené
státy jí nevyhrávají. V současné době můžeme sledovat vzestup a konsolidaci
rozsáhlého iráckého odporu. Nejedná se jen o ozbrojený odpor, kterého jsme
téměř každodenně svědky v televizi. Pak je zde politický odpor – a ten je mnohem širší
než ozbrojený odpor. Dále existuje ještě cosi širšího a to je civilní odpor –
všechny ty činy, do kterých se zapojují obyčejní občané, aby popřeli legitimitu
okupace, jsou tím, co James C. Scott nazývá „zbraněmi slabých“.O našem
politickém postoji nemůže být pochyb. Musíme podporovat právo Iráčanů na odpor
proti okupaci. Existuje celá škála forem odporu, ale je třeba si pamatovat, že
irácký lid po nás nežádá, abychom podporovali tu či onu „značku“ odporu proti
okupaci, ale abychom požadovali 
bezpodmínečné a okamžité stažení všech cizích vojsk z Iráku. Pouze za
takovéto podmínky budou mít Iráčané suverénní prostor, aby se sešli v debatě a
soupeření mezi sebou za účelem vytvoření 
skutečně legitimní národní vlády. Nazývat volby, které se konají za
okupace, ,,svobodné“ a ,,demokratické“, je výsměch svobodě a demokracii.

Spojené státy v Iráku prohrávají.

Pravdou je, že Spojené státy
prohrávají válku v Iráku, a to jak politicky, tak vojensky. Během posledních
několika měsíců nejméně 10 spojeneckých vlád stáhlo nebo prohlásilo, že stáhne,
své vojáky z Iráku. Takzvaná ,,Koalice odhodlaných“ se nyní tak smrskla, že
Pentagon začal místo toho používat termín ,,mnohonárodnostní síly“. 135 000
amerických vojáků je řídce rozmístěno po celém Iráku a to v počtu, jež nedokáže
zastavit guerillové povstání, šířící se jako ničivý požár. Odhady mnoha
vojenských expertů o minimálním nezbytném množství vojáků se pohybují od 200
000 do 1 milionu. Je nemožné takto zvýšit počet vojáků, aniž by to
vyprovokovalo masivní občanské nepokoje ve Spojených státech, kde již nyní
chápe většina obyvatelstva vojenský zásah jako neoprávněný. Pan Bush možná vyhrál
volby, ale nikoliv kvůli podpoře války veřejností, a on to ví. V samotné
americké armádě více a více vojáků, dokonce i v aktivní službě, vystupuje
společně se svými rodinami proti válce. Jedna americká jednotka odmítla doručit
zásoby do města vzdáleného několik mil, protože, jak řekli, jejich vozidlo
nebylo bezpečné. Pravděpodobně existuje více a více takovýchto incidentů, pokud
by se novináři obtěžovali je vyhledávat místo toho, aby se ,,zakotvili“ v
Pentagonu. Není možno si nepřipomenout, jak se během posledních období války ve
Vietnamu americká armáda vnitřně rozložila. Demoralizace se projevovala mimo
jiné v takzvaným „fraggingem“, tj. házením granátů do důstojnických stanů.
Jelikož v národní gardě nejsou vojáci na plný úvazek a zhruba 40% amerických
vojáků v Iráku není v pravidelných silách, nemůže být stálá eroze morálky brána
na lehkou váhu. Pravděpodobně jediní vojáci, kteří dovedou vzdorovat
demoralizaci, je nablble nadšená námořní pěchota, ta ale tvoří v armádě
menšinu.

Krize přílišného rozšíření

Spojené státy ale nejsou
přespříliš rozšířeny (v originále „overexteded“ – pozn. překl.) pouze v Iráku.
Irák globální krizi Spojených států z přílišného rozšíření pouze prohloubil.
Klíčové projevy imperiálního dilematu bijí do očí:i přes nedávné Spojenými
státy sponzorované volby v Afghánistánu, Karzájího vláda účinně kontroluje jen
části Kábulu a dvě nebo tři další města. Jak se vyjádřil generální tajemník OSN
Kofi Annan, navzdory volbám ,,bez fungujících státních institucí, které by
sloužily základním potřebám obyvatel celé země, bude autorita a legitimita nové
vlády pouze krátkodobá.“ A tak dlouho, dokud bude tato situace trvat, bude na
sebe Afghánistán vázat 13 500 amerických vojáků uvnitř hranic a dalších 35 000
podpůrného personálu za hranicemi. Americká válka proti terorismu měla úplně
převrácený účinek, Al-Kajda a její spojenci jsou dnes silnější než v roce 2001.
Invaze do Iráku, podle Richarda Clarka, Bushova bývalého protiteroristického
cara, zavedla válku proti terorismu na slepou kolej a byla pro Al-Kajdu
nejlepším prostředkem pro nábor nových členů. Ale i bez Iráku si těžkopádné
policejní a vojenské metody Washingtonu, kterými se chtěl vypořádat se s
terorismem, už odcizily miliony muslimů. Není lepšího příkladu než jižní
Thajsko, kde americké protiteroristické poradenství pomohlo změnit mírnou
nespokojenost do rozvinutého povstání. Svou plnou podporou šaronovy nikam
nevedoucí strategie sabotování vzniku palestinského státu se Washington vzdal
veškerého politického kapitálu, který mezi Araby získal zprostředkováním nyní
už nefungujících dohod z Osla. Podpora strategie jdi-se-šaronem ze strany
Washingtonu spolu s okupací Iráku zanechala jeho spojence mezi arabskou elitou
jasně proamerické, zdiskreditované a zranitelné. Po smrti Jássira Arafata mohou
v Tel Avivu a Washingtonu uvažovat o nadějích, že se jim podaří urovnat
palestinskou otázku podle vlastních představ. To je však iluze, což můžeme
pozorovat v rostoucí podpoře Hamasu na úkor Organizace pro osvobození Palestiny
pana Abbáse mezi Palestinci. Pohyb Latinské Ameriky doleva se urychlí.
Vítězství levicové koalice v Uruguayi je jen poslední z řady volebních
vítězství progresivních sil podobně jako ve Venezuele, Ekvádoru, Argentině a
Brazílii. Společně s pokračujícím volebním posunem doleva se může na horizontu
objevovat více takových masových povstání, jaké proběhlo v Bolívii v říjnu
2003. Když jeden z přátel USA, bývalý mexický ministr zahraničních věcí Jorge
Castaneda, hovořil o obratu k levici a pryč od impéria, vystihl situaci přesně:
,,Přátelé Ameriky … pociťují plamen tohoto rozhořčení vůči Spojeným státům.
Nalézají se v situaci, kdy jsou nuceni ve své rétorice a přístupu posouvat
svojí obhajobu politiky, která je obecně vnímána jako proamerická či Spojenými
státy inspirovaná, a zatvrdit se proti přáním a požadavkům z Washingtonu.“
Tento globální obraz odporuje triumfálním postojům, které provázejí Bushe na
jeho cestě po Evropě. Celý počin byl prováděn ve snaze získat diplomatickou
podporu pro služby čelení erozím americké pozice. Byla to cesta podniknutá ze
zoufalství. Dá se říct, že zatímco noviny byly plné bojovných slov Washingtonu
proti Iránu, Sýrii a Severní Koreji, jsou Spojené státy, vázané v nekonečné
válce v Iráku, v mnohem horší pozici k destabilizaci těchto vlád, než byly v
roce 2003, před začátkem invaze do Iráku.To, co právě sledujeme, je třetí
důležitý PR pokus přesvědčit svět, že Irák je stabilizovaný. Prvním bylo
slavnostní vyhlášení vítězství na palubě letadlové lodi Abraham Lincoln v
květnu 2003. Všichni víme, co se stalo potom. Druhým bylo předání suverenity
iráckému lidu v loňském červnu. Tuto nevýraznou epizodku následoval ostrý
nárůst odporu. Nyní se snaží, spoléhajíce na televizní záběry, přesvědčit svět,
že volby konané pod vojenskou okupací a uprostřed všeobecného odporu – které
byly bojkotovány miliony iráckých voličů – byly lekcí ,,svobody“ a
,,demokracie“.

Vábení Venušanů

Evropa je, jak jinak,
zvláštním cílem Bushovy strategie. Drsná realita iráckého odporu, jež způsobila
posun v hodnocení pozic Evropy, je neokonzervativním ideologem Robertem
Kaganem. Ten se v roce 2002 vyjádřil velmi pohrdavě o přístupu Evropy ke
světovému pořádku, přičemž použil svůj známý výrok, že ,,Američané jsou z Marsu
a Evropané z Venuše.“ V roce 2004 ten samý Kagan poněkud změnil tón, když
napsal: ,,Američané budou potřebovat legitimitu, kterou může zajistit Evropa,
nicméně Evropané mohou ohledně jejího poskytnutí i selhat.“ Evropané naštěstí
nenaletěli ,,novému“, ,,smířlivému“ Bushovi. Liberální deník Financial Times
vidí v tomto přístupu vznik ,,opožděného poznání, že Spojené státy jsou příliš
rozšířené a potřebují spojence“. A tak, ačkoliv varují Evropany před přijímáním
,,politiky nicnedělání“ vůči Bushově iniciativě, nemohou západní vlády,
naneštěstí pro Timesy, v otázce Iráku ve skutečnosti nic moc dělat, pokud
zůstanou jejich občané ve svých většinách proti účasti ve válce Spojených
států. Dokonce i v mnohem méně protiamerické východní Evropě ztrácí Spojené
státy spojence; Maďarsko stahuje své vojáky a polská vláda oznámila svůj záměr
stáhnout polský kontingent tak rychle ,,jak to okolnosti dovolí.“ Bushova
diplomacie jde ve skutečnosti proti dlouhodobým tendencím. Atlantické
spojenectví je mrtvé. Irák byl spíše ranou z milosti vztahům, které byly
poškozeny umocňováním konfliktů s USA kvůli obchodu, životnímu prostředí a
otázkám bezpečnosti. Samozřejmě to není jen princip společné akce, který se
vytrácí, ale, jak poznamenává americký expert Ivo Daalder, ,,nikoliv málo
[Evropanů] se nyní obává Spojených států více než toho, co objektivně konstituuje
principiální hrozbu jejich bezpečnosti.“ Už dnes evropští experti jako Marco
Piccioni tvrdí, a shledávají se s chápavým publikem, že přítomnost Spojených
států v Iráku je součástí rozsáhlejší blízkovýchodní strategie vypracované k
tomu, aby vytlačily Evropu z oblastí produkujících ropu, a to, pokud bude
třeba, i silou. Pokud si Německo a Francie udržovaly odstup, odmítaly
legitimizovat americkou invazi do Iráku a důrazně odmítaly jakýkoliv závazek,
nebylo to jednoduše díky protiválečnému smýšlení jejich občanů. To také
odrazuje jakékoliv další kroky USA, které by mohly vest přímo k ohrožení jejich
vlastní národní bezpečnosti.    

Výzvy globálnímu protiválečnému hnutí

Přes toto všechno jsou USA
stále v Iráku a zatímco se situace stává pro Washington pořád horší a horší,
nic nenaznačuje, že by se nějak blížilo stažení vojsk. Mezitím jsou obyčejní
Iráčané denně vystaveni útokům a zabíjeni. A zatímco se novináři zaměřili na
bombové útoky, které provádí některé skupiny odporu, nedávné zabití italského
agenta, který vyjednával propuštění novinářky Giuliany Sgreny, znovu zvýraznilo
druh nebezpečí, které Iráčanům od okupačních sil hrozí každodenně.S touto
smutnou skutečností na paměti bych se nyní chtěl zmínit o výzvách, které čekají
na globální protiválečné hnutí, s tím, jak se situace v Iráku pro USA zhoršuje.
Podporovat boj iráckého lidu za vytvoření suverénního prostoru, aby mohla
vzniknout národní vláda podle jejich výběru, zůstává jednou ze dvou
nejdůležitějších priorit globálního protiválečného hnutí. Tím druhým je
ukončení izraelské okupace Palestiny a pošlapávání palestinských lidských práv.
Co je v době, jež je vyznačená kombinací znovuoživení pravice ve Spojených
státech a pokračující globální krizí Impéria, nezbytné učinit k dosažení těchto
cílů? Nejprve ze všeho musí hnutí postoupit za spontaneitu a dostat se na novou
úroveň přeshraniční koordinace, takové, která by přesahovala sjednocení
výročních dnů protestu proti válce. Kritické množství lidí, který dokáže
ovlivnit výsledek války, nebude získáno bez přívalové vlny globálních protestů,
něčeho podobného mobilizaci proti válce ve Vietnamu v letech 1968 až 1972 –
takové vlny, která dostane miliony lidí do stavu nepřetržitého aktivismu. Koordinace
kromě toho bude znamenat koordinaci nejen masových demonstrací, ale také
občanské neposlušnosti, práce na globálních médiích, každodenního lobování na
úřadech a politického vzdělávání. Efektivnější koordinace a, ano,
profesionalizace protiválečné práce nesmí samozřejmě být dosaženo na vrub
participačních procesů, jež jsou tou charakteristickou ,,obchodní “ značkou
našeho hnutí. Zadruhé, pokud jde o taktiku, je nutné zapojit nové formy
protestu. Do hry je třeba vtáhnout metody jako sankce a bojkoty. V Bombaji na
Světovém sociálním fóru v lednu 2004 navrhla Arundhati Royová začít s jednou
nebo dvěma americkými firmami, které přímo profitují z války, jako je
Halliburton a Bechtel, a mobilizovat za ukončení jejich operací po celém světě.
Je načase začít brát její návrhy vážně a to nejen s ohledem na americké, ale
také izraelské firmy a výrobky. Nadto, musí být zvýšena úroveň bojovnosti, je
třeba stále více případů občanské neposlušnosti a nenásilného narušení
normálního průběhu obchodování. Musíme Washingtonu sdělit, že žádný obchod
neproběhne tak jako obyčejně, pokud bude válka pokračovat. Debaty, které jsou
vedeny v Británii o tom, zda pořádat pokojné demonstrace nebo občanskou
neposlušnost, jsou neplodné, protože obojí je nezbytné a musí být novými a
efektivními způsoby spojováno dohromady. Zatřetí, je jasné, že Velká Británie a
Itálie jsou hlavní spojenci Bushovy válečné politiky mimo Spojené státy. Bush
se těchto vlád neustále dovolává, aby ospravedlnil americké dobrodružství. Co
se stane v Itálii, ovlivní tím pádem to, co se bude dít v Británii. V obou
zemích existují většiny lidí, jež jsou proti válce a ty je třeba nyní změnit v
sílu, která je v těch zemích, jejichž vlády jsou spoluviníky USA ve válce,
schopná narušit normální průběh fungování byznysu. Obě tyto země mají skoro
posvátnou tradici generálních stávek které, ve spojení s občanskou
neposlušností, mohou významně zvýšit cenu, kterou budou jejich vlády za podporu
Washingtonu muset zaplatit. Když jsou aktivisté z Itálie a Británie dotazováni,
proč na demonstrace 20. března přišlo mnohem méně lidí než na ty v únoru 2004,
velký počet z nich odpovídá: protože lidé cítí, že jejich akce stejně
nezabránily USA jít do války. Tomuto druh defétismu a demoralizace se může
čelit ne snižováním nároků na lidi, ale jejich zvyšováním, žádáním je, aby se
semkli do lidského řetězu skrze nenásilné projevy občanského odporu.V této
souvislosti je velmi vítanou zprávou, že po zabití italského agenta, o kterém
jsme hovořili výše, donutila vlna všeobecného rozhořčení premiéra Berlusconiho
oznámit, že Itálie do září stáhne své vojáky. úkolem evropského protiválečného
hnutí je posunout toto datum blíže, zatímco bude zintenzivňovat své aktivity,
aby z války vyřadilo také Británii. Začtvrté, je nezbytné vytvořit spojení mezi
globálním mírovým hnutím a arabským světem, protože se Blízký Východ stává
strategickou arénou pro další desetiletí. Vlády Středního východu jsou, když
jde o USA, notoricky pasivní, takže musí být stejně jako v Evropě hlavním cílem
těchto pokusů tvořit solidární vazby mezi občanskými hnutími. Bude to poté, co
byla některá nejsilnější protiválečná hnutí označená Spojenými státy a
některými evropskými vládami za ,,teroristy“ nebo ,,sympatizanty teroristů“,
opravdu odvážný a kontroverzní krok. Důležité je nenechat formulky zavedené USA
stát v cestě lidem, kteří se začínají navzájem přibližovat tak, aby prozkoumali
možnosti spolupráce. Stejně tak je pro palestinské hnutí i izraelské
antisionistické a mírové hnutí zásadní, aby se dostaly za nálepky, které jim
přidělily jejich vlády a našly způsob spolupráce, kterým by ukončily izraelskou
okupaci. Tento proces svádí dohromady lidi ze zdánlivě neslučitelných
politických pozic. Významným krokem v tomto směru bylo Bejrůtské protiválečné
shromáždění, které se konalo v polovině září 2004, se silným zastoupením
globálního protiválečného hnutí a sociálních hnutí z celého arabského světa.
Rád bych také upozornil na setkáni v Káhiře, kde se setkalo globální mírové
hnutí s mnoha progresivními a demokratickými skupinami z Egypta a z celého
Blízkého Východu, aby požadovali nejen konec americké a izraelské okupace, ale
skutečnou demokratizaci po celém arabském světě. Ale i když se globální mírové
hnutí soustředí na Irák a Palestinu, národní a regionální hnutí musí ve svých
oblastech pokračovat v zintenzivňování existujících zápasů nebo otevírání
nových front proti americké hegemonii. Mezi globálními a lokálními boji proti imperialismu
je dialektický vztah. Oslabování struktury amerických základen ve východní Asii
by například poznamenalo vojenské operace USA v Iráku a Afghánistánu. A jak
budou lidé z východní Asie, Evropy a Latinské Ameriky mobilizovat proti
americkým základnám, které zajišťují logistickou podporu pro irácké vojenské
tažení, budou jejich akce vést k tomu, že se veřejnost začne tázat, proč jsou
tyto základny právě v jejich zemích. Tedy jedním z bezděčných důsledků
imperiální války v Iráku může být také rozrušení amerického systému základen v
zahraničí. Chtěl bych skončit tím, že i ve svém začínajícím druhém volebním
období zůstává agenda Bushovy vlády stále stejná. Je jí globální dominance,
schopnost této vlády opravdu ji uskutečnit byla však už narušena. Naší odpovědí
zůstává globální odpor. Jen jedna věc může zmařit ponuré úmysly impéria  v Iráku, Palestině a kdekoliv jinde: bojovná
solidarita mezi lidmi po celém světě. Učinit tuto solidaritu skutečnou a mocnou
a v posledku vítěznou je výzva, která stojí před lidmi v protiválečném hnutí v
Kanadě a před námi všemi ostatními.


Walden Bello je člen Focus on the Global South a profesorem sociologie a
veřejné správy na univerzitě na Filipínách. Byl ve Vencouveru na den
mezinárodních akcí 19. března. Projev pronesen na mítinku pořádaném kanadskou
Stop the War Coalition v předvečer celosvětových protiválečných demonstrací 19.
a 20. března 2005.

Překlad Jan Májíček, Martin šaffek   

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •