Jak se nejen z Osvobozeného divadla může stát Potěmkinova vesnice

,,Zlobí se na
zrcadlo, kdo má křivou hubu“, napsal Gogol – doba se však změnila a zrcadla
též. Na zrcadlo se již ten s křivou hubou nezlobí. Naopak. Využívá jej
v rámci svých vlastních zájmů. Jak říkám – doba se změnila a taktika s ní.
Uplynulo sto let od narození klaunů velikého ducha i
umu a takovíto, jak známo, chodí ve dvojicích. Jiří Voskovec a Jan Werich byli
nejvlastnějším zosobněním své doby. Všelidství a solidarita, prostupující všemi
jejich hrami, daly dnes vzniknout kolem těchto postav československé kulturní
historie takřka kultu. Stoleté výročí jejich příchodu na svět, které připadlo
právě na tento rok, opět vyzdvihlo Jiřího Voskovce a Jana Wericha
z pozapomnění, do něhož hrozili upadnout. Objevily se výstavy, dokumenty i
nové publikace věnující se soukromým životům obou herců i jejich společnému
boji za člověka. Jan Werich byl dokonce nominován do desítky největších Čechů a
– zřejmě aby bylo absurditě učiněno zadost – se jeho „advokátkou“ stala Halina
Pawlovská.
Ovšem podivné
to věci se dějí. Dnešní seriózní listy i neméně seriózní televizní stanice
stály zdá se před otázkou, s níž  si
nevěděly rady. Byli Voskovec a Werich, kteří svou činnost zasvětili svobodě a
člověku, na té správné straně? Otázka to složitá, odpověď prostá. A tak se díky
interpretaci reportérů nejrůznějších médií z dvojice klaunů stali obránci
pravice a jejích hodnot. Paradoxní, zároveň však i nekomplikované řešení – ideu
svobody si již v osmdesátých letech pravice přivlastnila ke svým vlastním
účelům a ztotožnila ji s myšlenkou volného trhu. A nebyli snad Voskovec
s Werichem obránci svobody?, exaltují se čeští novináři do vrcholného
patosu.
Otázka svobody
je dosti komplikovanou. Existuje mnoho různých pojetí tohoto pojmu, což vede ke
zcela přirozenému zmatku. Kromě již zmíněného pravicového přístupu ke svobodě
jako ke svobodnému trhu existují i další koncepce svobody. Zastánci levého
středu ji identifikují se silným státem a jeho významnou rolí v redistribuci
finančních prostředků a příležitostí. Vedle těchto dvou názorových proudů
existuje ještě proud další, který možno nazvat proudem radikálně
levicovým. Ten zdůrazňuje přímou spojitost mezi majetkem a svobodou, přičemž
skutečná svoboda rámec dosavadních společenských (především tržních) vztahů
přerůstá.
Nedivme se
tedy zmatení, které kolem Osvobozeného divadla panuje – nicméně
neomlouvejme zároveň ani ty, kteří jej využívají k manipulaci. Svoboda pro
Voskovce a Wericha znamenala především neodvislost od stávajícího systému, víru
v člověka a jeho schopnosti a hodnotu. Často bývá zdůrazňován význam
Osvobozeného divadla v kulturním boji proti nastupujícímu fašismu a
nacismu. Ovšem zcela neprávem (a zřejmě i záměrně) bývá opomíjena právě ta
kritika, která z divadelních prken mířila přímo do řad nejvyšších
představitelů československé státnosti – „protože taková demokracie, která
dovolí, aby někdo žil a tyl na úkor druhých, je špatná“, řečeno s Janem
Werichem.
Je
s podivem, že právě ony scény, jež až nebezpečně působí jako paralela ke
stávajícím poměrům, nikým z těch, kteří Voskovce a Wericha označují za
„naše lidi“, zmiňovány nejsou. „A tak nezbývá, má-li totiž senát být očištěn a
jednotný“, řeční Antonius, přední představitel římského senátu v antické
feérii „Caesar“ z roku 1932, „než aby zlořády a korupce byly důkladně
prošetřeny. A proto navrhuji zřízení vyšetřovacího výboru, který by vyšetřil
osobní poměry Caesarovy (potlesk) a poměry všech senátorů (volání
„Hanba!“, „Fuj!“, pískání). A jelikož je to poprvé, co senát tuto instituci
zřizuje, musí být tento vyšetřovací výbor pod kontrolou užší vyšetřovací
komise, kterou by dirigoval zvláštní vyšetřovací komitét pod přísným dozorem
zvláštního vyšetřujícího komisaře, kterého určí vláda, v našem případě
senát, tj. vyšetřovaný, takže se zase nic nevyřeší. (Potlesk, pochvalné
výkřiky „Tak se na to musí!“ apod.).“
Představitelé
Osvobozeného divadla by se dnes podivili, kdyby viděli, k čemu byl jejich
zápas za člověka zneužit. Těžko věřit, že reportéři a kulturní reprezentanti
dnešního systému trpí tak hlubokými neznalostmi. Jedná se tedy o záměrnou
manipulaci? Soudím, že ano. Zčásti je tento proces logický. Systém již po
takřka dvou stech letech své existence získal zkušenosti. Pochopil, že chce-li
bojovat proti subverzi, není tou nejlepší cestou boj vyhlášený, ale skrytý.
Protisystémové tendence jsou nejjistěji zbaveny své síly tak, že jsou
dezinterpretovány a zneužity k jiným (nejlépe naprosto protichůdným)
cílům, než k nimž byly původně určeny. Obětí se v tomto případě stalo
Osvobozené divadlo. Ze svobody člověka se stala svoboda trhu, ze spravedlnosti
se stala spravedlnost tržně nejúspěšnějších, skutečná demokracie se stala
zkorumpovanou demokracií buržoazní. Vida.
Systém je mocný a schopný vytvářet vlastní realitu. A nejen Osvobozené
divadlo se stává obětí. Tou je totiž každý, kdo je v rámci jakéhokoli
systému nucen existovat. A to ať již ten, kdo se vůči němu vyhraňuje – to, že
jeho myšlenky budou zpopularizovány a následně přetvořeny, je téměř zákonitostí
– tak ten, kdo myšlenky jiných přijímá. Neboť otázka, zda jsou tyto myšlenky
autentické, či systémem dezinterpretované, je těžko zodpověditelná. Jak je tomu
i s interpretací myšlenek představitelů Osvobozeného divadla.

Alžběta švarcová
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •