Prorok a proletariát

Od 11. září se v médiích natrvalo zabydlelo nové slovo – islamismus.
Většinou přitom jde o ekvivalent k výrazu „terorismus“ či „islámští
teroristé“, zkrátka o popis nepřítele ve „válce proti terorismu“. Neřeší však
odkud se tito teroristé vzali a proč je vlastně někdo poslouchá. Už proto stojí
se tímto tématem blíže zabývat a to tí spíš, že se o něm s různou
intenzitou hovoří již od 70. let.

Islámský fundamentalismus či revivalismus, islamismus či
politický islám jsou různé výrazy pro hnutí, která se stala výraznou politickou
silou v celém arabském světě, zejména v Iránu (kde revoluce
v letech 1978 – 79 ukončila šáhovu vládu). Moc získala i v Sudánu,
v mnoha Alžírských městech ovládali radnice. V Afghánistánu porazili
islamisté ruské síly a od té doby bojují mezi sebou (což platí i dnes, vláda
kontroluje pouze Kábul a jeho okolí, jinde jsou u moci různí místní vůdci).
V Palestině dnes získávají stále větší podporu na úkor vládní Organizace
osvobození Palestiny. Významnou pozici mají i v některých asijských
zemích, vzniklých po rozpadu SSSR, nedávno došlo k rozsáhlým bouřím
v Uzbekistánu, důležitém spojenci USA ve Válce proti terorismu. V žádném
případě tedy nejde pouze o teroristy typu Bin Ládina a „al Kajdy“, což je spíše
„obchodní značka“, kterou používají různé nezávislé islamistické skupiny pro
své aktivity a George Bush k obhajobě války proti terorismu.
V době svého vzestupu vyvolala tato hnutí vlnu
zděšení mezi liberály, kteří doufali, že po dekolonizačních bojích v 50. a
60. letech a „modernizaci společnosti“ dojde i ke vzniku pokrokovějších a méně
represivních režimů. Místo toho se objevuje „politický islám“, který jako by
vypadl z temného středověku. Rozpory jsou ale i na levici. Část upozorňuje
na jejich tvrdý antikomunismus, názory na postavení žen, pronásledování
jazykových a náboženských menšin či homosexuálů atd. a tvrdí, že jde o
svéráznou odrůdu fašismu. Druhá část zase ukazuje, jak islamisté poškozují
zájmy velmocí v arabském světě a vlastně tak pokračují
v dekolonizačních bojích. Pozorně sledována je zvláště iránská revoluce a
boje v Afghánistánu, který se stává „ruským Vietnamem“. Činnost islamistů
tak má být (přinejmenším všeobecně vzato) progresivní a kritika těchto hutí je
„nepřípustné moralizování“.
Podobné diskuse probíhají i dnes. Vzpomeňme na „šátkový
zákon“ ve Francii a na zákazy používat tradiční muslimský oděv
v řadě škol
v Anglii. Jde o vytvoření prostoru bez náboženského donucení, tedy
nařízení ve prospěch žen? Nebo je samo útiskem ze strany dnes
sekulárního státu,
ovšem s dlouhou křesťanskou tradicí? A není náhodou, argumentuje
se, že se
tato nařízení objevila až po 11. září, po začátku války proti
terorismu. Stejně
odlišné jsou názory na další horké téma, na okupaci Iráku.Otázka tedy
zní: co vlastně ten islamismus je. Relikt středověku, zvláštní
forma fašismu či naopak bojovníci proti imperialismu. A jde vůbec o
něco
z toho?V následujících řádkách shrnu argumentaci Chrise Harmana z jeho
článku z roku 1994 (celý článek na http://pubs.socialistreviewindex.org.uk/isj64/harman.htm).
Důležité je si uvědomit, že se tento článek nebude týkat ani všech muslimů ani
charakteru Islámu jako takového. Jde pouze o malou část z nich, o
islamisty, lidi s vlastní a radikální interpretací víry.

Role náboženství.

 Islamismus se hlásí se k „regeneraci společnosti“ skrze návrat
k původnímu učení proroka Mohameda. Ta měla být pokažena ať už náhodou
nebo zlovolností pokažena a tomu má odpovídat i zkaženost dnešní společnosti.
Zastavme se tedy nejprve u role náboženství obecně.
Náboženství bylo velice dlouho bráno jako nezávislá dějinná síla ať již
v dobrém nebo ve zlém. Pro vlastní věřící představovalo osu dějin, pro své
radikální kritiky naopak soubor pověr a předsudků bránící v cestě pokroku.
Příkladem toho prvního může být Masaryk, druhé pak Voltair.
V marxistické tradici je tato osa dějin chápána zcela odlišně a právě
tak odlišně je chápáno i náboženství. Přiznává se mu sice značná historická
role, ale není bráno jako nezávislé na společnosti. Když se společnost mění,
musí se změnit i náboženství tak, aby odpovídalo na nové nároky a podměty. Tak
se křesťanství mění z podzemní sekty na státní náboženství pozdního
starověku, následovně i feudální společnosti a svou sílu si zachovává i
v průmyslovém kapitalismu.
Pro každou takovou proměnu byl typický návrat k základům víry – nové
čtení Bible a její interpretace. Tak se stávalo, že lidé, jejichž náboženské
učení bylo velice podobné, stáli na opačných stranách sociálních bojů dané
doby. Vzpomeňme např. na T. Muntzera a M. Luthera za německé reformace. Téměř
všichni reformátoři v dějinách však tvrdili, že nezakládají nic nového, ale
pouze opravují co bylo nepochopeno a pokaženo – že jde o návrat k původní,
čisté víře. Nehrálo přitom takovou roli zda byli odsouzeni jako heretici či šlo
o příští svaté. Reforma víry je i reformou společnosti.
Islám prošel ve svých dějinách podobně bouřlivým vývojem. Během něj se
rozštěpil, vznikaly v něm různé sekty apod. Např. po Mohamedově smrti
došlo ke sporům mezi Alim, manželem Mohamedovi dcery Fátimy, a Mohamedovým
nástupcem v čele islámu, který se stal prvním kalifem. Vše vyvrcholilo
bitvou znepřátelených muslimských armád u Kamelu (kde už bojoval Aliho syn),
kde bylo 10 000 mrtvých. Odtud také pochází rozdělení na sunnitskou a šíitskou
větev islámu. Navíc, opět velice podobně jako křesťanství, přijímá islám při
svém šíření celou řadu místních zvyků, ať již náboženských nebo kulturních.
Některé z nich přitom byli v nesouladu s prvky islámu. Například
mezi Turky bylo poměrně oblíbené pití vína, které jinak islám přísně zapovídá.
Reinterpretace Písma byla, jak už jsem psal, často jak
reakcí na změny ve společnosti tak voláním po změně. To platí i pro proudy
vzcházející z islámu. Zde nutno rozlišovat a tradicionalisty, kteří se
snaží náboženskou argumentací změnám zabránit a islamisty, kteří chtějí skrz
„čistotu víry“ společnost změnit. V následujícím textu jde především o ty
druhé. Důležité přitom je, že nejde o žádný relikt středověku, ale o projekt
pro moderní společnost. Islamisté nemají více méně problém s moderními
technologiemi (velká část islamistických aktivistů jsou studenti technických
oborů) a tam, kde si to žádá situace jsou schopni různých kompromisů.
V Iránu  sice duchovní kolem
Chomejního neustále zdůrazňovali roli ženy jako matky, ale s ohledem na
ekonomiku asi pětina žen pracovala. Téměř čtvrtina žen pak užívala
antikoncepci. To byly vládnoucí kruhy ochotny připustit a dokonce se vysmívali
tradicionalistům za jejich staromilství.
Rozdíl mezi islamisty a tradicionalisty bývá však často
nezřetelný. Důvodem je, že obě skupiny používají tentýž náboženský jazyk.
Jejich sdělení je odlišné, to je však srozumitelné těm na které se obracejí,
méně pak západním intelektuálům. účinek tohoto náboženského jazyka je ještě umocněn
sociálními prvky islámu. Ten obsahuje prvky výhodné pro vládnoucí i pro
ovládané a udržuje je v určité rovnováze (výhoda je zde samozřejmě na
straně vládnoucích). Na jednu stranu tak obhajuje soukromý majetek, dává mužům mnohem
více práv než ženám. Zločiny páchané dnes na ženách (ukamenování za nevěru – a
to i v případě znásilnění – nebo naopak trestání skupinovým znásilněním – jako
nedávno v Pakistánu – vychází mnohem více z místních zvyků než s islámu.
Ten je nakonec často kooptoval. Na druhou stranu klade velký důraz na dobročinnost
majetných, jedním z pěti pilířů islámu
je zakat, daň 2,5% ve prospěch
chudých (dříve šlo o milodary, které vybírala náboženská obec; jde též o
náboženské zdůvodnění daní obecně). Trvá na tom, že vládce musí vládnout
spravedlivě (a právě utlačovatelstvím odůvodňoval Alí svoje již připomenuté
vystoupení proti Abů Bakrovi). Manžel musí se ženou dobře zacházet a v pečlivě
stanovených případech se může žena nechat rozvést. Historie islámu je tak
stejně plná nábožensky zdůvodňovaného vykořisťování a útlaku jako nábožensky
zdůvodněných revolt. Islám je stejně tak „opiem lidstva“ jako „citem
v bezcitném světě“.
Když se ptáme odkud se bere úspěch islamistů je charakter islámu a jeho
interpretace jen jednou částí odpovědi. Stejně důležité je podívat se, o koho
se tyto skupiny opírají a kdo tvoří jádro jejich aktivistů.
První islamistické skupiny, jako například Muslimské bratrstvo, vznikají
již v 1. polovině 20. století. Moderní islamismus však prodělává svůj
rozmach až v 70. a 80. letech. Jde o dobu, kdy společnost v arabských
zemích prodělává šok z dopadů moderního kapitalismu. S tím se měli
možnost seznámit v éře imperialismu, kdy velmoci postupně ovládají velkou
část zemí arabského světa. Postupně se také transformuje společnost – vzniká
moderní průmysl (zejm. ve spojení s těžbou ropy) i a s ním spojená
třída místních kapitalistů. Vývoj je však nerovnoměrný – velká část výroby
stále probíhá v malých podnicích, kde je často zaměstnána celá rodina. To
vše je ještě zesíleno v době dekolonializace. Část průmyslu, často se
státní podporou a někdy i státem kontrolovaná, se rychle rozvíjí a snaží se
zapojit do světového trhu. Fungování toho tradičního je však stále více
ohrožováno. Zemědělská reforma umožní části zemědělců modernizovat výrobu a
stát se moderními farmáři, velká většina z nich z ní vyjde
s malým přídělem půdy a často se dokonce stanou bezzemky a musí hledat
práci ve městech.
Islamisté tak nacházejí ohlas u čtyř skupin lidí a každá z nich si
interpretuje islám svým vlastním způsobem.
Za prvé jde o stará privilegované vrstvy – o statkáře i část kněžstva
(kteří žili z pozemků patřících náboženským nadacím) a o obchodníky a
majitele dílen tradičního průmyslu. Ty všechny ohrožuje nástup moderního
kapitalismu. Patří mezi tradiční přispěvatele mešitám a náboženským nadacím a v
islámu vidí záruku svého postavení. V Iránu a Alžíru podporovali islamisty
v jejich boji proti pozemkovým reformám. Tato je velice konzervativní a
jde spíše o finanční základnu islamistů.
Dále jde o  ty, kteří
v kapitalistické soutěži uspěli, avšak musí přitom soupeřit se skupinami
napojenými na státní aparát. Střety islamistů se státní mocí jsou pro ně proto
víc než žádoucí. V Iránu tak někteří kapitalisté, kteří byli postižení
šáhovou ekonomickou politikou, podporovali Chomejního.
Třetí skupinou jsou chudí, zejména ti, kteří byli postižení pozemkovou
reformou a hledali živobytí ve městech. V Alžíru pomohla pozemková reforma
2 milionům  více jak 8 milionů lidí
žijících na venkově. Pro ostatní zbývala dvojí špatná volba – buď jít za prací
do města, nebo se snažit přežít na zbytku půdy. Ti co odešli do měst se však
často ocitli nejen bez práce, ale i bez určitého zabezpečení, které bylo
spojeno s životem na venkově. Byli tak zbaveni jistot tradičního života
aniž by pro ně nový způsob znamenal nějaké zlepšení. To se ještě prohloubilo
v ekonomické krizi 80.let, kdy byl západní životní styl spojen
s úzkou skupinou těch nejbohatších.
Těm, co zůstali se však nevedlo o nic lépe. Pozemková reforma totiž
rozložila i ty vztahy na vesnici, které zajišťovaly alespoň holé přežití.
Islamisté, kteří vystupovali proti pozemkové reformě se tak mohli obracet
stejně dobře na bývalé statkáře jako na rolníky a bezzemky.
Ve městech je sice možno získat určitou sociální podporu, ta je
organizována zejména kolem mešit. Pro nově příchozí poskytovaly mešity také
prostor pro orientaci a navázání sociálních vtahů v novém prostředí města.
Rozvoj měst tak doprovázel prudký nárůst v počtu mešit. Některé
islamistické skupiny navíc zavedly vlastní sociální programy.
Ve svém článku o nedávných bouřích v Uzbekistánu tvrdí Břetislav
Tureček, že „klíčem ke krizi není
náboženský radikalismus, ale sílící bezvýchodnost z bídy“. Má
v tom jistě pravdu. Síla islamistů je však v tom, že dokáží tuto bídu
nábožensky interpretovat.
Zatímco první dvě skupiny jsou pro islamisty hlavně zdrojem financí a třetí
je cílem jejich agitace, jejich aktivisté pocházejí převážně z nové
střední třídy. Často pocházejí z rodin obchodníků a majitelů malých dílen.
Jejich postavení se s modernizací průmyslu zhoršovalo a jejich podnikání
přestávalo stačit k obživě. Nová generace proto nastupuje na školy a snaží
se získat vyšší vzdělání. Musí se přitom vyrovnávat se změnou prostředí, které
se může jevit jako cizí a nepřátelské. Často byl velký rozdíl mezi prostředím a
vyžadovaným chováním doma a ve školách či zaměstnání. V Iránu se proto
velká část žen rozhodla chodit zahaleně. šlo přitom právě o ženy z této
první generace, která prodělávala změnu. ženy z rodin, které k nové
střední třídě patřily již několik generací nošení šátků a tradičních oděvů většinou
naopak odporovaly.
Rozvoj školství přinášel i nové problémy. Jak vzrůstal
počet lidí s středoškolským a vysokoškolským vzděláním klesaly šance těch,
kteří školu nedokončili. Například v Alžíru zhruba čtyři pětiny studentů
neuspějí v závěrečné zkoušce na střední škole, zkoušce, která umožňuje
vstoupit na vysokou školu. Ti pak jen obtížně shánějí stálé zaměstnání. Ani ti,
kteří školu dokončí nemají ještě zaručeno, že uniknou všeobecné chudobě. Počet
míst ve státním aparátu, kam směřuje velká část studentů, je omezen a mnoho
vystudovaných nesežene odpovídající zaměstnání. Řada z nic tak končí jako
taxíkáři nebo turističtí průvodci. V Egyptě sice měl každý vystudovaný
právo získat zaměstnání ve státní správě, takto přidělovaná místa jsou velmi
špatně placená. Mnoho úředníků si tak hledá ještě druhé (nebo dokonce i třetí)
zaměstnání.
Islamisté se angažují v životě na univerzitách. Dokáží hbitě reagovali na
problémy studentů.V Alžíru prosazovali islamisté vyučování
v arabštině místo koloniální francouzštiny. V Egyptě vydávali levná
skripta, která distribuovali v mešitách. Když se množilo obtěžování
studentek v přeplněných autobusech a učebnách zajišťovali pro ženy
oddělený prostor v učebnách a minibusy, přepravující pouze ženy (přičemž
dávali přednost těm, které chodily zahalené).
Jádro aktivistů islamistických organizací tak tvoří studenti, bývalí
studenti a státní úředníci, jejichž sociální a ekonomické požadavky jsou
neuspokojeny a které stát nechce nebo nedokáže účinně řešit.

Volby islamismu

Příznivci
a aktivisté islamismu se tedy nacházejí napříč celou společností.
Aby to bylo možné musí se islamisté zaměřit na takové cíle, které jsou
jejich
společným zájmem. Islamisté jsou tedy velice povrchní, když mluví o
materiální
nespravedlnosti, kde by shoda mohla nastat jen ve vzácných případech.
Tím byla
například již zmíněná pozemková reforma, v jejíž (koneckonců dost
povrchní) kritice se shodli jako bezzemci tak bývalí velcí
vlastníci.Mnohem radikálnější jsou, když mluví o „imperialismu“, či
„zahraničnímu
kapitalismu“ a vlastnímu politickému estabilishmentu. Zde se ovšem
zaměřují
hlavně na hlásání nezávislosti na zahraničních vlivech a islámské
kultury, což
má stát v protikladu ke „kulturnímu imperialismu“ ze západu.
Místní elity
jsou kritizované za svůj západní způsob života a podléhání zahraničním
vlivům.
To všechno způsobuje i domácí bídu a utrpení. Změny, které žádají jsou
tedy
spíše kulturní, nacionální a politickou rekonstrukcí než sociální a
ekonomickou
změnou. I to však jejich politika obsahuje, ovšem v omezené míře.
Například dosud špatně placení úředníci a studenti jsou plně připraveni
nahradit „westernizované“ části státního aparátu.
Ani tak se islamistům nedaří plně uspokojit všechny svoje příznivce. Někdy
jsou prostě nuceni volit. Při válce v Zálivu vedli Alžírští islamisté
kampaň proti válce i když jim saudští bankéři, kteří je předtím sponzorovali,
kvůli tomu odepřeli finanční podporu.
Jindy jejich politika kolísá a prodělává celou řadu obratů. Ač vystupují
proti „imperialismu“, jejich prvním cílem je státní aparát a vláda. Je tomu tak
i proto, že na rozdíl od minulosti nejsou již tyto státy pod přímou kontrolou koloniální
velmocí. Vláda již nekolísá mezi odporem vůči zahraniční nadvládě a spoluprací
s ní. Působení institucí jako Mezinárodní měnový fond a Světová banka a
nadnárodních společností v zemi je umožněno pouze politikou vlády. V očích
postižených tak na ní padá přímá odpovědnost za veškeré utrpení a jsou navíc
mnohem dosažitelnějším cílem.
Islamisté zde mají zejména dvě možnosti. Buď se vydají cestou přímé
konfrontace se státním aparátem – od demonstrací a protestů až po teroristické
útoky a ozbrojené povstání, nebo (tam kde je jim umožněna legální existence) se
snaží se státním aparátem spolupracovat a případně jej ovládnout. K tomu došlo
např. v Alžíru v 60. letech, kdy se režim snažil využít umírněného islamismu
jako protiváhy levice. V 90. letech pak přicházely z vlády nabídky
částečného podílu na moci za to, že islamisté budou mírnit neklid ve
společnosti. Podobná situace byla i jinde – pokud se  režim (třeba i sekulární) cítil ohrožen nečinilo
mu problémy domluvit se s částí islamistů na zavedení části práva sharia, zvláště těch částí
přikazujících tvrdé tresty, výměnou za to, že budou krotit své radikály.
Jinou možností jsou volby. Vystupováním ve volbách pak vzniká zvláštní
forma islámského reformismu. Ten klade hlavní důraz na prosazování sharii, islámského práva. To je velice
často prezentováno jako všelék. Tam, kde se islamisté dostanou k moci ve
volbách tak nejsou schopni mnoho vyřešit. Zatímco se k nim přimkne část
státního aparátu a bohatších lidí, ztrácí podporu mezi těmi nejchudšími a u
radikálů.
Při střetech se státním aparátem nejde jen o dnes nejviditelnější formu –
terorismus. Jistě, teroristické útoky provozovaly islamistické skupiny od
samého počátku. Stejně tak, ale organizovali mohutné demonstrace a revolty,
které dokázali zachvátit i celá města či regiony. Islamisté dokonce dokázali
vést občanskou válku v Libanonu nebo úspěšnou revoluci v Iránu.
Politika islamistických skupin je tak rozpolcena radikálním
protikladem – požadovat změnu současného řádu nebo s ním hledat kompromis.
Na tuto otázku nemohou islamisté nikdy jednoznačně odpovědět a mají sklon
kolísat od jedné možnosti k té druhé. V jedné skupině proto často
vzniká umírněné, reformistické křídlo a radikální křídlo se sklony
k ozbrojenému boji a terorismu.
Co z toho všeho vyplývá. Islamistické skupiny se svou aktivistickou
základnou ve střední třídě se tím skutečně podobají fašismu. Podobnou struktura
má i celá řada dalších hnutí. Toto tvrzení by také přehlíželo míru ve které
aktivita islamistů narušuje politiku velmocí v oblasti. Ta je dobře vidět
i na dnešní situaci v Iráku. I když je irácký odpor mnohem rozmanitější
než se dnes ukazuje, islamisté tam hrají významnou úlohu. Nejde ani o nějaký
relikt minulosti, ale o moderní sociální hnutí.
Stejně tak však nejde ani o „bojovníky proti imperialismu“. Pokud se
nepotýkají s přímou vojenskou okupací, zaměřují se ve své kritice hlavně
na kulturní vlivy. Hlavní projevy dnešního imperialismu tak zůstávají často
nedotčeny. V minimálně stejné míře jako útočí proti státu útočí i proti
levici, etnickým a jazykovým menšinám, proti feministkám, sekularistům či proti
homosexuálům. Zde jsou jasně součástí problému a ne jeho řešením.
Jsou ale sami hlavním problémem? Islamisté nejsou odpovědni ani za
nerovnost ani za bídu ve třetím světě. Stejně tak je tomu s válkou
v Iráku, otlačováním Palestinců a mnoha dalšími tématy dneška. Opakem
islamistu tak nejsou „západní hodnoty“ či dokonce „křesťanská civilizace“.
Válka proti terorismu se dokonce s islamismem znamenitě doplňuje.
Islamisté naopak vycházejí z hořkosti kterou bída i politika
dnešních velmocí v arabském světě přináší. Jejich radikální, i když často
myšlenkově nesourodá, rétorika a občasné tvrdé střety se státní mocí jim zajišťují
ohlas u těch nejchudších. A právě ti se mohou stejně tak dobře stát levicovými
jako islamistickými aktivisty. Pro socialisty v arabském světě to znamená
snažit se diskutovat s těmi islamisty, kteří jsou k tomu otevření.
Znamená to také nabízet alternativu k zdiskreditovaným politickým stranám a
vlastní představu změny společenského systému. Nadějí v tomto směru mohou
být sociální hnutí, která v posledních letech vznikají v arabském
světě a která se myšlenkami sociálních fór spojují i s obdobnými
aktivitami v dalších zemích třetího světa i na Západě.

Jan Růžička
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •