Aktuální úvahy z orwellovského roku

Reakce na knihu E. Bondyho
“Neuspořádaná samomluva” devatenáct let po jejím vzniku


Neuspořádaná samomluva Egona Bondyho je kniha, která v knihkupectvích
chyběla. Politika (ve smyslu správy lidského společenství, polis) byla vždy
organickou součástí jeho děl básnických, filosofických či beletristických (a
aby ne!). Můžeme tedy jedině uvítat práci, která nám dává možnost zařadit tyto
úvahy do kontextu autorových “čistě politických” analýz a úvah.

Téma knihy je též
z oblasti bílých míst zdejších končin: Bondy analyzuje povahu minulého
režimu. Dotýká se tak něčeho, o čem by dnes hloubal pouze pomatenec, za kterého
byl ostatně Bondy vždy v jistých kruzích pokládán, a snaží se diskutovat o
něčem, o čem se prostě nediskutuje: politik na výsluní současnosti se shoduje
s politrukem minulosti na tom, že “reálný socialismus” byl
socialismus. K vykázání toho, že minulý režim byl socialistický, pro mnohé
stačí – ano, vskutku nezvratný – fakt, že všude čněly busty Marxe a Lenina, že
se všude citovaly a ve školách nazpaměť učily knihy jejich předobrazů. Vždyť i
zdravý rozum přece dá, že socialismus je socialismus… K myšlenkovému
zmatku redaktora Mladé fronty DNES, omylem nahlédnuvšího do recenzované
knihy, přispěje, že analýza je psána z marxistických pozic. Proč si
proboha kultovní postava pohybující se mezi disentem a undregroundem, čtyřicet
let píšící do šuplíků proti minulému režimu, nechá natisknout na titul své
knihy kladivo se srpáčem? Je to opravdu blázen. Jak všichni víme, disent byl
boj proti totalitnímu režimu naší bývalé socialistické republiky, a někteří ví
i to, že underground v českém prostředí znamenalo (a znamená) vytváření
paralelní polis, „veselého ghetta“ mimo oficiální kulturu. Nebo ne?

Užitečná analýza

Kniha tvrdí, že minulý režim nebyl
socialismem, tj. samosprávnou společností, kde si lidé na základě společného
uvážení řídí výrobu svých životních potřeb. Státy východního bloku byly
společností, rozdělenou na ovládající a ovládané, a existovala zde vládnoucí
třída. Tato třída nicméně prováděla byrokratické plánování, a to byl podle
Bondyho hlavní důvod, proč se nejednalo o společnost v principu
kapitalistickou (což si myslel dříve), společnost, jejíž vládnoucím principem
je výroba pro výrobu, ale o společnost post-kapitalistickou.

Autor odmítá také teorii
ruského revolucionáře Trockého z třicátých let, že tento režim byl
zdegenerovanou formou dělnického státu (“principiálně ještě socialistickou
společností”). Skutečnost nemůžeme vyobrazit bez toho, abychom popisovali její
genezi, proto Bondy zabíhá do úvah nad Ruskou revolucí.

Dále je v knize popisována doba “studené války” a
poněkud pochmurné šance na její zásadní přeměnu z perspektivy radikála,
žijícího v čSSR v osmdesátých letech minulého století. Pochmurné obzvláště
z důvodů,  jež vyplývají z další
Bondyho teze – revoluční subjekt, pracující třída, vědomá si svého postavení
jakožto utlačovaného a zároveň možného aktéra změny, neexistuje. V “prvním
světě” (technologicky vedoucí země západního bloku) a částečně i v “druhém
světě” (země východního bloku) je integrovaná do systému.  Možností vzniku revolučního subjektu
v (daleké – min. 100 let) budoucnosti a možností změny v současnosti
se ale autor zabývá, jako ostatně ve svých ostatních dílech.

Radikální perspektivy

Bondy
je zejména v dobovém kontextu naprosto výjimečný radikálostí svého tázání,
kritiky převládajících proudů a nastiňování alternativ. Na disidentsky levicové
scéně v tehdejším československu podobného myslitele nenajdeme. Dnes jsou
tyto fakty již mediálně vyzmízíkované, nicméně zůstává pravdou, že levá
opozice, ač slabá, za minulého režimu existovala; počínaje Závišem Kalandrou,
přes Hnutí revoluční mládeže v šedesátých letech, přes levici
v Chartě, kdy například jeden ze tří mluvčích Charty byl vždy “reformním
komunistou”; skutečnější opozicí byla skupinka kolem Bondyho a Uhla,
kritizujících v pozdních osmdesátých letech vedení Charty jakožto “stínový
establishment”, což se ukázalo být téměř prorockým. Mimo Uhla na levém spektru
Charty zbývají ještě “reformní komunisté”, čti reformní stalinisté. To jsou
často prostě lidé, odstavení od kormidla po vpádu ruských vojsk, kteří
přemýšlejí, jak zlepšit stav lidských práv v čSSR, jak zde zavést
perestrojku, snad zavést trochu “samosprávy” jugoslávského typu, ale revoluční
rozbití celého státního systému východního bloku a zároveň odmítnutí systému
západního jim připadá příliš utopické. Právě proto je Bondy na rozdíl od nich
aktuální i dnes. Událost tenkrát nepředstavitelná, revoluční svržení východního
bloku, je dnes minulostí a naopak současností je rostoucí počet lidí,
zpochybňující v antikapitalistickém hnutí systém an bloc a kladoucí si
otázky po alternativách.

Nechceme-li, aby se tragická
historie opakovala podruhé jako fraška, je i pro lidi, chtějící změnu DNES,
navýsost důležité poznat pokusy o změny minulé, tedy charakter minulého režimu
a příčiny, jež vedly ke vzniku totality. Toto chápeme o to více my, kteří
žijeme v bývalém východním bloku. Lidé na Západě znají problém stalinismu
(čti – minulý režim od Stalina až do Gorbačova) jako teoretickou otázku, my
jsme jím však prošli. V čR si stalinismus pamatují, mají ho pod kůží,
proto jsou citliví na cokoli, co by ho mohlo připomínat; strach před totalitou
je oprávněný, jenže minulý režim zničil stejně tak nezávislé odborové hnutí,
nedovolil rozvoji ekologického hnutí a – jeho největším nepřítelem byla
radikální levice. Protest širších kruhů mladých se v té době omezoval na
sféru kultury, často se jednalo prostě o únik do subkultury. V osmdesátých
letech byla (podle svědectví samého Bondyho) mladá generace v čR prostě
antimarxistická, případně apolitická. Právě souhrou těchto vlivů spolu
s nepřítomností  alternativy v čR
a s nastupující propagací pravice, která destrukci autentické levice využila,
vznikl po listopadu jev, že veškerým sociálním a levicovým hnutím, a často i
hnutím ekologickým či odborovým, byla na počátku devadesátých let přiřazena
nálepka “bolševici” – což není nic jiného než ekvivalent, či spíše nadávka, pro
minulý režim (“za bolševika”). Proto je dnes jedním z úkolů revolucionářů
budovat hnutí zdola a zároveň analyzovat minulost podobným způsobem, jak to
dělá Bondyho kniha.

čím temnější noc, tím
jasnější světlo

Potěšilo mě, že Bondy
v knize dospívá k názoru, že skupina utlačovatelů byla vládnoucí třídou:
“Ale v prvé řadě tu existuje ucelená, bojeschopná a k boji vždy připravená
vládnoucí třída, ne jen jedna neschopná a parazitní garnitura, jak doufal
Trockij v roce 1935. Jen pevná a sebeuvědomělá vládnoucí třída byl s to
tolikrát potlačit boj vedený vždy novými, stále přesnějšími způsoby, jak je
vedly masy ve jmenovaných zemích. Demokratické změny od vládnoucí třídy druhého
světa očekávat nelze. Všechny na to vynaložené snahy jsou snahami snílků
částečně úctyhodných, částečně směšných.” Minulý režim skutečně přetrval mnohem
déle, než věřil Trockij s jeho teorií vratké byrokracie, kterou událost
typu druhé světové války nutně smete.

Stejně tak souhlasím s
postřehem, že ve třetím světě v době studené války nebyla možná revoluce,
která by přerostla ve světovou revoluci. Každá taková revolta byla totiž
okamžitě využita jedním ze soupeřících světových bloků.

Autorova kritika státního
kapitalismu však počíná chybnou informací: “O tom, že v SSSR došlo k vytvoření
třídní společnosti typu státního kapitalismu, se levicoví marxisté odvážili
mluvit teprve na samém začátku šedesátých let a jedním z prvních, ne-li vůbec
první, byl Erich Fromm. Do té doby panovalo na marxistické levici stále ještě
Trockého přesvědčení, že v SSSR se jedná pouze o degenerovanou podobu diktatury
proletariátu, tedy o společnost sice pokaženou, ale principiálně ještě
socialistickou.” (str. 5/6 celý odstavec) Teorie státního kapitalismu se
totiž objevily mnohem dříve. Například článek palestinského trockisty Tonnyho
Cliffa “Třídní povaha ¢lidových demokracií¢” vyšel v roce 1950. To však svědčí zejména o tom, že ačkoli byl
Bondy schopen originální analýzy společnosti na základě formálně správné
metody, byl zároveň od soudobých proudů levicového myšlení na západě relativně
izolován, přičemž k některým analýzám a faktům se prostě nemohl dostat
(nedostatek informací za železnou oponou nám snad pomůže vysvětlit i
z dnešního hlediska těžko pochopitelný příklon myslitele, usilujícího o
to, aby stál vždy na straně utlačovaných, k jisté verzi “soft” maoismu –
kde se za výzvami k lidovému povstání skrývaly mocenské pletky čínských elit).
S argumentem, který Bondy v knize používá, že bylo-li zde plánování,
nejednalo se tudíž o kapitalismus, také nesouhlasím:neměli, i při sebelepší vůli, možnost rozhodnout, kolik se
z výrobních kapacit státu vydá na stíhačky a kolik na jízdní kola. Myslím,
že je proto přesnější chápat minulý režim jako byrokratickou formu státního
kapitalismu.

“Plánovaná ekonomika která nefunguje pro lidi, je pro ní velice výhodná a
umožňuje dalekosáhlé projekty a jejich realizaci. Je možno říci, že naše
vládnoucí třída je ekonomicky s to dokázat vše, co chce – ovšem za cenu naší
bídy. Vždyť jde o Její Veličenstvo Vládnoucí Třídu a Její bezpečnost a ne o to,
zda máme shnilé brambory a spotřební zboží zastaralé ve srovnání s I světem o
čtvrt století… “. (str. 107). Plánování existuje v kapitalismu v každém
jednotlivém podniku, které jsou však zároveň mezi sebou postaveny do
konkurence. To byl i případ minulého režimu: státy východního bloku fungovaly
jako ohromné továrny, které v době studené války soutěžily se Západem na
poli zbrojení (o čemž sám Bondy mluví např. na str. 84). V důsledku toho
bylo v čSSR primární potřebou stavění zbrojovek, nikoli uspokojování
potřeb lidí. Od potřeb vojenského průmyslu se odvíjely i další sektory
ekonomiky. Z toho důvodu bylo potřeba vybudovat co nejmodernější hospodářství:
“plánovač” pak na “velkých stavbách socialismu”, jako byly přehrady, ocelárny
atd., například vždy sledoval produktivitu práce. Hnacím motorem tedy byla jako
v kapitalismu snaha o produkci výrobních prostředků pro ně samé, akumulace
pro akumulaci; plánovači samotní byli ovládáni slepou logikou soutěžení
kapitálů a

Bondyho závěr, že minulý
režim byl post-kapitalismem, pak implikuje, že byl progresivnější než to, co
žijeme, tedy že nám s pádem východního bloku padla jedna velká naděje.
šance revolucionářů však s pádem diskreditovaného východního bloku naopak
vzrostla. Tyto státy utlačovaly sociální a revoluční  hnutí ve svých zemích: vzpomeňme potlačení
maďarské revoluce 1956, pražského jara 68, hnutí pracujících Solidarita
v Polsku. Pomocí vlivu svých satelitních stran zabraňovali revoluční změně
i za železnou oponou – zde se jednalo například o potlačení španělské revoluce
v roce r. 1936; příkaz antifašistickému hnutí Resistance v roce 1946,
které mělo v té době ohromný vliv, nepokoušet se o sociální revoluci ve
Francii v roce 1968 i bránění revoltujícím studentům spojit se ve vzpouře
s dělníky v továrnách tamtéž v letech 1698 atd.

Bondy v knize mluví o
vzpourách proti “reálnému socialismu” a neváhá, kterou stranu si vybrat:
“Události v Maďarsku a Polsku v roce 1956, v čSSR v roce 1968, v čLR v letech
1966-68 (a dále), v Polsku v letech 1978-80 jsou svědectvím toho, že zprvu
nevinná kritika přes noc přeroste v masové hnutí proti režimu.“ (str. 105/106)
Přesto, že poukazuje na miliónové radikální odbory pracujících Solidarnosc,
Bondy tvrdí, že neexistuje pracující třída. Tuto tezi v práci Bondy
bohužel nijak nedokazuje, pouze proklamuje – např. na straně 130 mluví o
dokonalé mediální manipulaci, což je v antikapitalistickém hnutí sice
rozšířená, nicméně nepodložená teze.

Je pravda, že situace zdaleka
není taková, jak například ve třicátých letech, kdy v důsledku VřSR v
Evropě vzniklo miliónové hnutí pracujících. Například něco jako avantgarda
pracující třídy dnes skutečně neexistuje. Výstižně tuto situaci popsal britský
marxista Duncan Hallas v článku “Towards a revolutionary socialist party”,
psaný přibližně o deset let dříve než Bondyho kniha, relevantnímu však dodnes:
“Když například popsal Trockij německou Komunistickou stranu ranných třicátých
let jako avantgardu, charakteristika seděla. Nejen že samotná strana
zahrnovala, mezi jiným, přibližně čtvrt miliónu členů, nejosvícenějších,
nejenergičtějších a nejsebevědomějších z německých pracujících; operovala
mezi pracující třídou, jež, ve své valné většině, absorbovala některé základní
prvky marxistického myšlení a jež byla konfrontována, hlavně po roce 1929,
s prohlubující se sociální krizí, která nemohla být vyřešena v rámci
Výmarské republiky…dnes je situace úplně odlišná… nová generace schopných a
energických pracujících existuje, ale již nejsou součástí soudržného hnutí a
již nefungují v prostředí, kde byly rozšířeny základní marxistické
myšlenky. Jsme zpátky na startovním bodě. Nejen že avantgarda, ve skutečném
smyslu významné vrstvy organizovaných revolučních pracujících a intelektuálů,
byla zničena. Stejně tak prostředí, tradice, jejíž zásluhou měla vliv”.

Jsou sympatické autorovy
posměšky na úkor optimismu některých trockistů, jejichž zastavené historické
hodiny ukazovaly dobu, kdy byl psán Trockého přechodný program, psaný
v době ekonomické krize, i v letech boomu kapitalismu a úpadku hnutí
lidí pracujících za mzdu. Nicméně, ač se to z perspektivy aktivisty
v čR nemusí zdát zřetelné, odpor se nyní znovuzrozuje již několik let. O
revivalu můžeme mluvit již od velkých stávek ve Francii v roce 1995:  15. února byla větší demonstrace proti válce
než za dob protestů proti válce ve Vietnamu, největší v historii.
Antikapitalistické hnutí sílí a jeho cílem je rozšířit to, co bylo na jeho počátku:
spojení různých sociálních hnutí s námezdně pracujícími podle vzoru
Teamsters & Turtles aliance v Seattle (tedy spojení odborářů
s ekology).

Toto hnutí hledá
v současnosti efektivní metody boje proti systému, proto je pro něj
otázkou další téma, kterého se Bondy v knize dotýká, a to je VřSR. Jednalo
se o největší pokus o svržení kapitalismu v dějinách a je tedy třeba ptát
se, v čem uspělo a v čem ztroskotalo. Bondy vidí jako jednu
z příčin demokratický centralismus, tj. demokracii v rozhodování a
jednotu ve vykonávání rozhodnutí. Dále mluví o tom, že v klíčových
okamžicích (nepíše kdy) se hnutí nechávalo slepě vést stranou. Otázka tedy je,
jak by se hnutí a organizace v něm mělo organizovat v době, kdy
stojíme proti systému se stále globálnější centralizací, v době, kdy sílí
vliv stále mocnějších megakoncernů, a to nemluvě o armádě, médiích apod. Bondy
bohužel v podstatě dospěl k liberální tezi, že každá revoluce skončí
v tyranii, v nové třídní společnosti.

V situaci, kdy Bondy
nevidí pracující třídu jakožto subjekt, však hledá jiné alternativy, logicky
však zabíhá do elitářského substitucionismu, kdy je aspirace na snahu o
socialismus zdola odmítnuta jako dnes již nereálná. To můžeme nahlédnout
v různých jeho dalších pracích. Zde zbývá odpor proti globalizovanému
postkapitalismu, prováděný konspiračními sítěmi několika osvícených (Týden
v tichém městě, Cybercomics). Budiž však autorovi ke cti, že
proklamuje, že tímto elitářským způsobem nelze zavést samosprávnou společnost,
ta je možná pouze jako výsledek akce hnutí zdola. U Bondyho se jedná o pouhý pokus
zničit vražedný systém a snad pro ni připravit podmínky někdy ve velmi vzdálené
budoucnosti. Jinde je patrná resignace, eskapismus do jakéhosi východevropského
typu autonomismu à la “paralelních polis” (Invalidní sourozenci).

Bondy kazí mládež

Sokrates byl mimo jiné
obviněn, že svým učením kazí mládež. To Bondy ve svých knihách vyzdvihoval a
také tuto chvályhodnou činnost vždy provozoval. “Básník znamená celkem hovno,
ale má v rukou strašlivou zbraň – příští generace”, říkával. Jednou
z takovýchto šipek, napuštěným jedem touhy po svobodě a poslaných po
proudu času, je i recenzovaná kniha. V jejím doslovu, psaném již na
počátku tohoto tisíciletí, píše, že si v neoliberálních devadesátých
letech s vydáním knihy počkal, protože až nyní nastupuje nová generace. Má
odhad, a je to jev celosvětový – v jarních protiválečných protestech se
stali jejich novou a hybnou silou – středoškolští studenti.

Skončím citátem podle mě pro
Bondyho příznačným. Na konci knihy nám předkládá věru bezútěšnou perspektivu
současnosti jakožto orwellovského světa: “Vím, že zítra se nikdo na světě
nepostaví proti plánům vlastní vládnoucí třídy. Vládnoucí a vykořisťovatelé po
celém světě opět jednou dosáhli maximálního úspěchu v úplném ovládnutí a
demobilizaci lidí. Proto je naše současná historická epocha tak chmurná.” ALE
na stránce hned pod tím se objeví pro autora taktéž typické hledání světla ve
tmě: “To, co však musíme za těchto okolností zachránit, je udržení nebo
probuzení vědomí o existenci třídního boje v lidských hlavách. V prvním
a druhém světě… představují proletáři většinu, byť si to vysoké procento lidí
nechce vůbec připustit. Jednota zájmů mezi proletáři všech zemí je možná – a je
tím, čeho se vládnoucí obávají ze všeho nejvíce.”

Bondy nedůvěřuje v hnutí
zdola jakožto aktéra dohledné změny. Je pravdou, že hnutí tak silné a zkušené,
aby bylo schopné účinně působit v případné revoluci k účinné změně
systému dnes neexistuje. Je zde ale tendence k jeho rozšíření z dnešní
zárodečné podoby, a to v poměrně krátké době. Bondyho kniha k tomu,
ačkoli se tak její autor třeba nedomnívá, přispívá. Proto ji doporučuji
k pozornému pročtení a promyšlení.

Martin šaffek


“Nemusíme být marxisty, abychom se
probudili.”

Jednou
z nejpodařenějších pasáží Bondyho knihy je ta úplně závěrečná. Zde autor
mluví o nutnosti vzpoury a potřebě nové, lidštější společnosti. Stojí za to,
abychom jí v Antikapitalistických novinách věnovali větší prostor:

“Avšak
od té doby, co kdysi v Neolitu začala třídní společnost, vždy zbývá alespoň
jedna věc, která nepomíjí, je reálná a v podstatě v celých dějinách velmi, byť
pomalu, efektivní. A touto věcí je třídní boj.

Třídní
boj nejsou jen okamžiky barikád a povstání. Třídní boj je nepřetržitě veden
vládnoucí třídou proti ovládaným a vykořisťovaným. Ovládaní a vykořisťovaní
mohou být fyzicky či morálně utlučeni tak, že nejsou s to ani hlavu zvednout,
že nejsou s to se organizovat, uvědomovat si společenskou situaci v její holé
realitě, tím méně bojovat. Přesto i pak, ba právě pak trvá a zuří třídní boj
vedený utlačovateli. … Existence vládnoucí třídy je možná pouze a jedině
díky tomu, že vládnoucí třída vede třídní boj.
Kdyby ho nevedla od rána do
večera, nevydržela by ani týden. …

V
dnešním situaci však nezbývá nic jiného, než udržet vědomí o existenci třídního
boje. V celém světě vládne taková nebo onaká, stará kapitalistická nebo nová
reálně-socialistická vládnoucí třída. Jejich zájmy se mohou střetávat až do
stupně horké války, ale v zásadním ohledu ne snad konvergují, ale jsou přímo
totožné: udržet utlačování a vykořisťování nás ostatních. I dříve různé
vládnoucí třídy nebo jejich složky spolu proti sobě vedly války – a byly kruté
až po vyhlazení protivníka. …

To
věděli naši dědové, proti tomu se doufali postavit v předvečer I. světové
války. …

Dnes
je situace stejná jako pro naše dědy. Jen vzpoura všech ovládaných po celém
světě proti vlastní vládnoucí třídě by nás mohla zachránit – nejen před
eventuální III. světovou válkou. Neboť “ochranný” boj bohatých proti
chudým začíná se rýsovat na obzoru dějin jako vážné nebezpečí naší historické
epochy. …

To,
co však musíme za těchto okolností zachránit, je udržení nebo probuzení vědomí
o existenci třídního boje v lidských hlavách. V I. a II. světě se naprostá
většina obyvatel může uživit jen prodejem své pracovní síly, ať to je americký
špičkový vědec nebo čínský rolník.  Z
tohoto hlediska představují proletáři v těchto zemích většinu, byť si to vysoké
procento lidí nechce vůbec připustit. …

Třídní
boj je jedna ze základních konstant v dějinách třídní společnosti.
Vykořisťovaní v něm mohou být po dlouhá období bezbranní a pasivní,
vykořisťovatelé ho však vedou vždy a nepřetržitě. Pokud bude trvat třídní
společnost, vykořisťovatelé s tím nepřestanou. Jejich zájmy nejsou zájmy lidí.
Jsou jiné – jsou jen jejich. …

Vykořisťovatelé
svůj třídní boj vedou úspěšně. První a základní krok k obraně spočívá v tom, že
si uvědomíme, že proti nám bojují, že nás utlačují a vykořisťují. Oživit a
rozšířit v lidech vědomí třídního boje. Bez tohoto vědomí se nikdy nemůžeme
spojit, nikdy nepoznáme svoji identitu historickou a sociální. … Bez pochopení,
že základním a určujícím rysem naší historické epochy je znovu jen třídní boj,
jak trval v celých dějinách, nepochopíme nic.

Toto
pochopení může snad momentálně být probuzením ze sladkého snu, pro mnoho lidí
probuzením ze spánku, který přese jen ulevuje bolestem, pro mnoho lidí
probuzením z otupení alkoholem demagogie. Ve všech těchto případech to může být
probuzení nepříjemné a mnoho lidí ho dnes nechce, protože je to probuzení
bolestné.

S
tím se však nedá nic dělat. Nemusíme být marxisty, abychom se probudili. Stačí
jen být přemýšlejícími lidmi. Kromě probuzení dnes nikomu nic nemůžeme
slibovat. Všechny další kroky budou záležet jen na probuzených lidech samých.
Ale probudí-li se, dřív nebo později najdeme nové metody třídního boje,
adekvátní naší historické epoše, a budeme se moci pokusit o obranu proti mnoha
věcem, jež nás čím dál více ohrožují.
A znovu se pokusit o novou, lidštější společnost.”

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •