Hlavní teze mladého Bohuslava Brouka

Po založení skupiny surrealistů v čSR v roce 1934
trval duchovní otec tohoto nového uměleckého směru, André Breton, na
tom, aby se pražská skupina po vzoru francouzské přihlásila k místní
komunistické straně. Požadavek měl být v souladu s celkovou revoluční
myšlenkovou náplní tvorby mladých umělců a teoretiků a Breton jinak
nechtěl dovolit pražské skupině užívat označení surrealistů. KSč se
však zpočátku zdráhala převzít nad umělci patronaci. Ke skupině totiž
patřil i Bohuslav Brouk, jehož určité názory, byť se hlásil k marxismu,
strana omítala. Nakonec se vše vyřešilo obecnou formulí v manifestu,
podepsaném všemi členy skupiny, jež zněla v tom smyslu, že surrealisté,
kteří se stavěli proti marxistickému umění, jsou si vědomi svého
omylu.[1]
Vraťme se však k osobnosti Bohuslava Brouka.
Pocházel z obchodnické rodiny spolumajitele obchodních domů Brouk a
Babka. Zájem o teorii socialismu získal již jako patnáctiletý student
na základě četby moderní literatury a Marxovo sociální učení pak po
celý život patřilo k východiskům jeho vědeckého bádání. Druhým
inspiračním zdrojem se pro něho stala psychoanalýza. Zájem o ni ho
přivedl nejprve ke studiu medicíny. Po dvou semestrech pak přestoupil
na obor antropologie na přírodovědecké fakultě a získal zde roku 1937
doktorát. Svůj druhý doktorát obdržel po válce na filosofické fakultě,
kde studoval estetiku. Mezi surrealisty se dostal ve svých dvaadvaceti
letech coby autor psychologických studií a článků. Teoretické statě
publikoval však již mnohem dříve. Jedna z nich s názvem Marxismus a
psychoanalýza vyšla v časopise Tvorba, když bylo autorovi pouhých
osmnáct, a vzbudila tehdy mnoho rozruchu.[2]
Další články publikoval např. v časopisech ReD, Plán, Zvěrokruh a
Kvart. Za války pracoval jako umělecký poradce v obchodním domě Bílá
labuť, který patřil rodině. Po únorovém převratu roku 1948 se nejprve
usadil na rok a půl v Paříži, kde působil jako sekretář komitétu
československých politických uprchlíků a redaktor Zpravodaje české
emigrace. Roku 1951 odcestoval do Austrálie, aby v Melbourne posléze
získal místo asistenta v hematologickém oddělení laboratoří na výrobu
gamaglobulinu. Od roku 1958 přednášel biologii na Polytechnic of the
South Bank. Během svého života ještě navštívil v roce 1972 soukromě na
čtrnáct dní Prahu. Zemřel po různých zdravotních potížích,
souvisejících s cukrovkou, ve svých 65 letech – roku 1978. Nás budou
dále zajímat Broukovy hlavní psychologické teze, z nichž vycházel za
svého mládí v první polovině třicátých let.
Rozhodující roli pro sociální vztahy a celkový vývoj společnosti hraje
princip, který určuje psychickou příslušnost člověka k určitému
pohlaví. „Ženskost a mužskost v duševním smyslu je psychogenního
charakteru a je mylné hledat jejich hmotný korelát. (…) Pohlaví
vykonává vliv na naši psýchu, ne jako orgán, jenž by svým spojením s
ostatním organismem tento ovlivňoval, nýbrž jako nástroj k životním
funkcím. Působí tedy na psýchu nepřímo, psychicky. Ženskost
nevyvolávají žádné vnitřní sekrety ani není obsažena v plazmě našeho
těla, nýbrž ji evokuje pasívní role při souloži.“[3] Fyzická stránka
pohlaví určuje tedy mužům aktivní roli při souloži a ženám roli
pasivní. Charakter role při souloži následně určuje psychickou ženskost
a mužskost. A odtud se podle Brouka vše odvíjí: „Hodnotu potentního
muže zaručila však jeho vynalézavá práce, v níž se mužova sexualita
sublimovala a jež svou kvalitou pozvedává dokonce důležitost mužů
oproti rodícím ženám, které jí nejsou schopny. (…) … nejdůležitější
nástroje, jako je např. oheň, a nejdůležitější práce, jako je orba,
byly objeveny při imitování sexuálního ukájení. První oráč neoral,
nýbrž znásilňoval zemi. (…) člověk se stal člověkem, neboť z hravosti
se vyvinula práce a ze zvukového sex-appealu řeč. (…) Byť byla práce
údělem obou, je vynálezem toliko mužů.“[4] Muž, kterého k invenční
hravosti pudila jeho sublimovaná sexualita, daná aktivní rolí při
koitu, vynalezl tedy při hře práci. Ženy jsou však na tom kvůli své
pasivní roli u Brouka hůře: „Koitus ženy nebavil, neznázorňovali jej a
také nic lidského nevynašly. Poněvadž však byly anatomicky uzpůsobeny
stejně jako muži a měly tedy dispozice k reprodukci lidskosti, podařilo
se jim přijmout člověčenství z rukou mužů. Muž učinil z ženy
člověka.“[5] Tak … svéráz takovému výkladu jistě nechybí. Marně
bychom zde však hledali prvky marxismu se snahou o rovnost obou
pohlaví. Blíže takovému pojetí se Brouk ocitá, když klade paralelu mezi
monogamním manželstvím a prostitucí. V obou případech žena obdržuje od
muže za poskytovaný sex materiální podporu, na které je (zvláště v
dřívějších formách kapitalismu a před ním) existenčně závislá.
Osvobození ženy z její ekonomické závislosti na muži proběhne mimo jiné
také zrušením monogamie. „Žena musí být od mužů jedinců zcela
neodvislá. Proto nestačí jí vlastní budoár, musí mít vlastní byt.
Jedině možnost střídání partnerů dovolí jí dokonalý eroticko-sexuální
život. Dítě nechť je pak vráceno matce, jejíž rodové jméno by
neslo.“[6] Proti takovému řešení by revolucionář nemohl protestovat,
kdyby nemělo pokračování: „… avšak právo na práci ženě přiznat
nemůžeme, poněvadž k ní nemá dispozice.“[7] Tady se právě vyskytuje ono
bolavé místo, pro které zřejmě KSč (možná mimo jiné) odmítala převzít
patronaci nad surrealistickou skupinou. Pro takové postoje si také
Bohuslav Brouk vysloužil útok S.K. Neumanna v jeho Dějinách ženy,
jakožto reakci na svůj článek proti ženské emancipaci.[8] Podle Engelse
se osvobození ženy odehraje právě jejím znovuzařazením do výroby:
„Ukáže se pak, že první podmínkou osvobození ženy je, aby celé ženské
pohlaví bylo znovu zařazeno do veřejné výroby, a to zas vyžaduje, aby
monogamní rodina přestala být hospodářskou jednotkou společnosti.“[9]
Boj proti sexuální nouzi a za sexuální svobodu však Brouk vidí jako
snahu o změnu stávajícího společenského řádu: „Chceme-li proto bojovat
proti sexuální nouzi, musíme bojovat o změnu dnešního řádu
společenského, o odstranění manželství a prostituce, o sexuální svobodu
všech lidí obojího pohlaví a jakéhokoliv stáří.“[10]
Broukovy psychologické studie obsahují řadu dalších pozoruhodných úvah.
Mezi ně patří například postoj k šílenství coby tvořivému faktoru či
pojetí vnitřní rozháranosti a zoufalství jako hlavního motivu pro
veškerou lidskou činnost, jíž se člověk snaží své trápení utišit. I pro
jisté mladistvé diletantství patří dílo samorostlého vědce Bohuslava
Brouka ke kuriozitám meziválečné avantgardní produkce.
Podle předního kulturního teoretika (později) surrealistické skupiny
Devětsil, Karla Teigeho, díla představitelů avantgardy mohla tvořit
zárodek budoucí kultury socialistické společnosti po svržení
kapitalismu. Na základě marxistické analýzy sovětské kulturní politiky
a v souvislosti s moskevskými procesy Teige také rozpoznal a kritizoval
degeneraci režimu v SSSR a tamější byrokratickou diktaturu po nástupu
stalinismu označil za reakční. K jeho odmítnutí stalinistické politiky
se připojili někteří další surrealisté. Také proto minulý režim práci
těchto umělců zlehčoval, haněl a opomíjel.
Rozhodneme-li se důkladně zkoumat možnosti překonání kapitalismu ovšem
i s ohledem na problém vzniku stalinismu v SSSR, může nám tvorba
surrealistů v mnohém poskytnout inspiraci.


T.S.


[1] Brouk, B.: Mé členství v KSč, Analogon, 1990, č. 3, s. 70

[2] tamtéž, s. 69

[3] Brouk , B.: Lidská duše a sex, Praha, Odeon 1992

[4] tamtéž

[5] tamtéž
[6] tamtéž

[7] tamtéž

[8] Brouk, B.: Mé členství v KSč, Analogon, 1990, s. 69

[9] Engels, B.: Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, Praha, Svoboda 1949

[10] Brouk, B.: Autosexualismus a psychoerotismus, Praha, Odeon 1992

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •