Hnutí v USA: Můžeme je porazit

Když Bush
začal se svou válkou proti terorismu, uvádělo se, že má nejsilnější podporu,
jakou kdy americký prezident měl. To už sice dávno není pravda, stále se však
zdá, jako by se ve Spojených státech kromě demonstrací několika tisíc
protiválečných aktivistů (a samozřejmě zvolení Arnieho guvernérem, objevení
Bushovy milostné poezie a pár dalších pikantností pro bulvární media) nic
nedělo. Situace je však mnohem složitější a mnohem zajímavější, v 90. letech se
totiž pomalu ale jistě začíná znovu hlásit o slovo hnutí pracujících.

Za jeden ze zlomových bodů lze
považovat protesty proti WTO v Seattlu. Když byli totiž protestující (jako již
kolikrát) napadeni slzným plynem a obušky, odboráři, kteří pochodovali ve svém
vlastním průvodu a do centra města vůbec neměli vstoupit, jim přišli na pomoc.
Museli přitom projít kordónem, který vytvořili odboroví vůdci usilující o
ukončení celé akce. Spojením odborářů s antikapitalisty se potom vyznačovala
i většina akcí, které po Seattlu následovaly a během nichž vzniklo široké
mezinárodní hnutí.

Bylo by snadné zde skončit. Jsou
však některá fakta, která nás varují, že to není tak jednoduché.  Například organizovanost v odborech je
ve Spojených státech nízká a dlouhodobě klesá. Na začátku 60. let bylo
v odborech 30% pracujících, počátkem 80. let však již jen 15%, roku
1999 pouze 13, 5% a nynější odhady se pohybují kolem 13, 2%. Roku 2001 také
proběhlo velice málo stávek – jeden z nejnižších počtů vůbec. Co z toho
vyplývá?

Překapávaná prosperita

Klasická pravicová odpověď to přičítá síle amerického
kapitalismu. Má to být důkazem toho, jak dobře fungují různé neoliberální
koncepty – právě slabost odborů, “flexibilní pracovní síla” a nízká úroveň
zásahů státu jsou největší výhodou: volný trh prý dokáže udržet nízkou
nezaměstnanost (ještě na konci 90. let se pohybovala kolem 3, 6%, ve srovnání
s Německem či Francií skutečně málo), (alespoň relativně) vysokou životní
úroveň pracujících atd. Odsud je již jen krůček k tomu, co Jan Keller
nazývá “překapávanou prosperitou”, k tvrzení, že čím lépe se bude dařit
bohatým, tím více zbude i na chudé.

Celá argumentace má však několik
velkých ALE. Například mzdy dlouhodobě klesají, uvádí se, že mezi lety 1971 a
1993 se snížila průměrná reálná mzda o 24, 7%, v devadesátých letech mělo
dojít k určitému nárůstu, reálné mzdy jsou však stále ještě o 18% nižší
než roku 1971. Udržení či zvýšení životní úrovně je tak dílem nárůstu pracovní
doby a stále větších přesčasů.

Také nezaměstnanost již není 3, 6 %,
ale během posledních 3 let se zvýšila na 6, 5%, což znamená dalších 4 500
000 nezaměstnaných. Ještě větší význam má skrytá nezaměstnanost. V USA totiž
“sociální” systém vyřazuje mnoho lidí bez práce z programů pro
nezaměstnané a tak i ze statistik. Typický je v tom program “pomoc za
práci”, kde příjem dávek je podmíněn prací za minimální plat, často i
několik hodin cesty od domova. Všemožné fígle se pak dají dělat i se samotnými
statistikami. Odhaduje se proto, že nezaměstnanost je ve skutečnosti alespoň o
2 – 3% větší, než se uvádí. Nezaměstnanost se však skrývá i jinými způsoby. V
USA je sice těžké využívat systém sociálního zabezpečení, ale velice lehké je
dostat se do armády, kde v civilních a vojenských složkách dohromady pracuje
přes 3 miliony lidí. Velice často sem směřují právě chudí lidé, kteří tak
unikají bídě, a imigranti, kteří doufají, že tím získají občanství – anebo
mohou skončit ve vězení, v nichž sedí kolem 2 milionů lidí (čímž si USA drží
celosvětový primát).

Situace tedy není tak růžová, jak se
někdy tvrdí. Z čeho tedy pramení výše zmíněné problémy? Jedna z odpovědí se dá
najít v historii amerického odborového hnutí. To mělo několik hlavních
problémů. Prvním a nejstarším z nich byl bezpochyby rasismus. Odbory byly
dlouho vyhrazeny pouze pro bílé, což bylo jednou ze základních překážek jejich
akceschopnosti, čehož dovedně využívali zaměstnavatelé (stávkokazi byli dlouho
čerpáni z nejchudších, převážně černošských, čtvrtí).

Druhým problémem, který trvá dodnes,
je provázání odborové byrokracie s demokratickou stranou. To se projevilo
mnohokrát, nejhorší důsledky však mělo zřejmě v období tzv. “honů na
čarodějnice”. Součástí kampaně antikomunistického běsnění byly i útoky
proti odborům, které se státu (mimo jiné právě pro své spojení s demokratickou
stranou) nedokázaly postavit. Z největšího odborového svazu CIO bylo vyloučeno
přes jeden a půl milionu pracujících a celé odborové hnutí bylo na dlouhou dobu
zlomeno. Je mimochodem pro Spojené státy příznačné, že se celé tažení
zastavilo, až když byla jako “komunistická” napadena i armáda.
Senátor McCarthy byl uklizen do ústraní a celá věc se zametla pod koberec.

Hnutí pracujících pak bylo slabé po
zbytek 50. let a celá léta šedesátá, stávek přibývá až během 70. let, jsou však
potlačeny během prezidentování Ronalda Regana. Nastává další útlum, který trvá
i v devadesátých letech, v nich je však již několik důležitých vítězství, které
mohou celé hnutí opět pozvednout.

Justice for Janitors

Problémy i úspěchy pracujících v posledních dvaceti letech
jsou dobře vidět na hnutí uklízečů a uklízeček v mrakodrapech amerických měst
(to je v USA velký byznys, výdělky velkých společností zajištujících úklid jsou
v řádu stovek milionů ročně). Jejich vystoupení je úžasným způsobem zachyceno
ve filmu Kena Loache Chléb a růže, který tímto upřímně doporučuji (příběh je
samozřejmě smyšlený, založený však na skutečných událostech); já se omezím jen
na stručný historický souhrn. Vše začíná v 80.letech, kdy průměrný plat
uklízečů byl 11, 50 $ za hodinu včetně zdravotního pojištění, což je v USA
extrémně důležité. Tehdy došlo k masovému propouštění a na volná místa byli
najímáni většinou Hispánci, u nichž se předpokládalo, že si vystačí s platem
takřka o 50% nižším, k tomu bez pojištění a odborů. V tom se však páni
zaměstnavatelé přepočítali. Netrvalo dlouho a i nově zaměstnaní se začali
zajímat o své platy a pracovní podmínky, vznikla organizace Justice for
Janitors a do ní se rychle zapojily tisíce pracujících. Konec 80. a začátek 90.
let je tak obdobím velkých demonstrací přímo v centrech velkých amerických
měst. Roku 1989 je demonstrace v Los Angeles rozprášena policií, jsou desítky
zatčených a raněných. Celé hnutí poté vypuklo s ještě větší silou, množily se
stávky i střety s policií. Nakonec byli zaměstnavatelé donuceni k ústupkům.
Byly povoleny odbory, platy však zůstaly oproti začátku 80. let o 47% nižší a o
pojištění si uklízeči a uklízečky mohli nechat zdát.

To však byl pouze začátek celého hnutí. V roce 1995 začala
nová kampaň, která přesvědčovala uklízeče, aby v roce 2000 ukončili své
smlouvy. Kampaň si získala mohutný ohlas – 3.4. 2000 zahájilo stávku 8500
uklízečů v Los Angeles. Blokují dopravu a pochodují centrem města. Předem si
zajistili velké mediální pokrytí tím, že odmítli uklidit záchody v centrále
L.A. Times. Vedení firem se pokouší nasadit stávkokaze a v podzemních garážích
mrakodrapů dochází ke střetům stávkových hlídek a příslušníků ochranky, kteří
mají zajistit stávkokazům průchod. Stávka si získává velkou popularitu a stávkových
hlídek se účastní i velké množství stoupenců kampaně zvenku. Stávka končí 22.
dubna naprostým vítězstvím – 22% navýšení platů a zajištěním pojištění. To
spouští celou řadu stávek. úspěch je následovně slaven v San Diegu, poté v
Chicagu, v Clevelandu, v Connecticutu – a v New Yorku stačila pouze
demonstrace.

Odborářská solidarita

Jedním z klíčových momentů stávky byla odborářská
solidarita. Roku 1997 stávkovali řidiči nákladních aut, sdružení v odborovém
svazu Teamsters, proti firmě UPS. Firma se opět snaží nasadit stávkokaze a
řidiči se shromažďují před její centrálou a žádají všechny uvnitř, aby se
přidali ke stávce. A právě uklízeči a uklízečky uposlechnou výzvy. Stávka proti
UPS získala velký ohlas a patřila k jednomu ze zlomových momentů hnutí 90. let.
V roce 2000 právě Teamsters patřili mezi nejaktivnější na stávkových hlídkách.

Na podzim 2000 zahajují v Los Angeles stávku řidiči
autobusů. Ti dosud brali 21 $ za hodinu; společnost však měla být rozdělena,
její jednotlivé části prodány, přičemž mělo dojít k propouštění a k snížení
platů na necelých 10 $ za hodinu. Situace řidičů byla o to složitější, že v LA
jsou odbory pro řidiče autobusů i pro cestující, přičemž autobusy jezdí právě
ti nejchudší. Vedení firmy je vždy stavěli proti řidičům tvrzením, že když
přidá řidičům, bude muset zdražit. Teď však byla situace odlišná. Mezi
cestujícími totiž byli i uklízeči, kteří právě vyhráli stávku – a nyní stávku
podpořili. řidiči získali na síle. Vedení se proto pokusilo o kompromis s částí
odborů. Slíbilo, že kdo nastoupí do práce, nebude při
“restrukturalizaci” propuštěn. Vedení těchto odborů proto nařídilo
řidičům, aby přerušili stávku, prošli přes stávkové hlídky a nastoupili do
práce. Z 1800 řidičů, které komandovali do práce, jich uposlechlo 8 a stávka
zvítězila.

Solidarita, kterou projevily odboráři v Seattlu, když
pomohli napadeným demonstrantům, vytvořila novou tvář příštímu hnutí. Na každé
velké akci antikapitalistů či protiválečných aktivistů je od té doby kontingent
odborářů a na odborářských protestech jsou přítomni antikapitalisté. Tato
solidarita má svůj původ právě ve stávkách 90. let.

Válka proti terorismu a válka proti chudým

Po nástupu George Bushe se situace ještě zkomplikovala,
zvláště po 11. září. Bushova vláda zahájila nejen celosvětovou “válku
proti terorismu”, ale i domácí tažení proti odborům a chudým lidem. Došlo,
vzhledem k “nutným válečných výdajům”, k dramatickému seškrtání
vládou dotovaných programů sociální péče pro chudé (jako je např. veřejné
bydlení, zdravotní péče, kvalifikační programy pro nezaměstnané), přičemž
ušetřeny nebyly ani ty dlouhodobě nejúspěšnější, na které se předchozí vlády
sáhnout neodvážily (více v článku “Válka proti chudým”, Doleva 21).

Napadeny byly i odbory. Během stávky dokařů (rok 2002) ukázal
Bush jasně, jak od nynějška míní se stávkujícími nakládat. Bylo zjednodušeno
zakázání stávky soudem (ten může stávku okamžitě na nejbližších třicet dní
zakázat), zvýšeny sankce za neuposlechnutí vrátit se do práce a jako bonbónek
nakonec bylo nabídnuta možnost nasadit proti stávkujícím armádu, zpočátku jako
stávkokaze nebo jejich ochranku. Pro odpor, který poslední jmenované opatření
po právu vyvolalo, k nasazení armády nedošlo, zůstává však v záloze, kdyby se
odboráři dále radikalizovali.

Ti, kdo se spoléhají na to, že se po těchto zásazích celé
hnutí položí, mohou být velmi nepříjemně překvapeni. Výše zmíněné úspěchy 90.
let napovídají, že metoda  “železné
pěsti” může snadno selhat, jako již ostatně selhala v Iráku. Nabízí se
srovnání se situací 30. let, kdy byly odbory téměř zničeny a stávek bylo
pomálu. Za obrat může být považován rok 1934, kdy zvítězily stávky v
Mineapolisu, Chicagu a Seattlu. Ty lze považovat za začátek velkých stávek a
demonstrací, které proběhly na konci 30. let.

Stávkující řidiči proti UPS, stávkující uklízeči a uklízečky
a v neposlední řadě protesty v Seattlu ukazují, že se dnes naskýtá podobná
možnost. Je to však jen možnost, vše záleží na tom, jak se jí chopí lidé. I
proto je důležité o těchto možnostech mluvit, dokonce i v čR. Dnešní hnutí
totiž překračují hranice. Protesty proti politice WTO a Severoamerické zóně
volného obchodu (NAFTA) v Mexiku roku 1994 měla velký dopad na události v
Seattlu roku 1999. Protesty proti válce byly celosvětové, hnutí v jednotlivých
zemích mohlo čerpat sílu a naději z událostí třeba tisíce kilometrů daleko.
Události v USA tak mohou být zdrojem poučení a inspirace i pro lidi ve střední
Evropě.

Podle
přednášky Paula Keloga, Jan Růžička
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •