Já ještě nemám ani pistoli

Básně dnes už píše úplně
každý, zajatý losos by mohl vyprávět. Básně píše koza, pes, macek a
prezidenti. Některý je psali v dětství, někteří v mládí a někdo začne
třeba až na trůně. Básně psal Nero a byl mýtus, že kvůli tomu zapálil
řím. řím a říp jen koncovkou se liší, jak zvěstoval senilní hrdina
národa Kollár. Pod dojmem mohutné situace historické nám začal náš
junior už také psát básně, povětšinou jsou plné zřejmě tzv. letadlové
erotiky. Každopádně uznejme, že pokud je napsal jirka a né laura nebo
někdo třetí, je to výkon hodný obdivu. Mysleli sme, že už nás nemůže
ničím překvapit a ejhle. Nejdřív válka a pak jiný kejkle. Příště bude
muset zrežírovat nízkorozpočtový alternativní snímek (Amík a sapík).
Píše se v oněch básních dokonce i o domácích mazlíčcích, což prozrazuje
skutečně rozvinutý jemnocit. Nám je to však jedno, líbí se nám vše,
hlavně když je to hodně barevné. Jsou básně mocných a nemocných, a my
raději straníme těm druhým, pokud zrovna máme čas, ale my ho nemáme,
protože musíme pracovat. Zatímco pentagon v mé mysli hoří jako kanagon,
litr se mění v galon, bublina v balón. Ne, tohle nejsou ňáký
sirealistický kecy, copak mluvím méně rozumně než ty ostatní? Posečkám,
nic nezmeškám… Vraťme se k tématu, dostavník nepočká, konečná je daleko
a my máme už zase žízeň. Nejlepším způsobem jak klepat do umělé hmoty
je opisovat nadpisy článků tiskovin vezdejších, co můj otec kupuje u
paní Olahové dole ve stánku. Ničemu se nedivme! česko propadlo
fotbalovému šílenství. Kapitán s nímž národ sní svůj sen. Až ho sníme,
co budem dělat? Přebudujeme koupelnu anebo navštívíme tesko-hauspárty ?
Zatímco píšeme, posloucháme hudbu, kde tóny se rozhodly žít svým
životem – jsme inspirováni a troufáme si na víc. Slyšel sem že za
drátky tahá/ministr standa/a bez něj/nebylo by nic/ani prdnutí
pochůzkáře/ptáme se: je slušné toto?/je slušné prdět?/zamysleme se/vždy
se raději budeme/v budoucnu/rozhlížet po okolí předtím. Slyšeli sme že
nejmocnějšími muži jsou lidé, které nikdy sme neviděli. Měli bychom se
s nimi seznámit, mohli by z toho kynout výhody. A třeba i do postelí
bychom jim mohli vlízt, slyšeli sme, že je to výhodné. Bude zpívat
hymnu a srdce mu poskočí v krku. Ale my nejsme Reflex! My sme dosud
nevybuchlá bomba pod lánskou rezidencí. čas pro nás nic neznamená, co
bylo včera, už je pryč, ale stejně tak se může vrátit, ruku v ruce s
budoucím a táhnout může za ruku jak batole-přítomnost, tu krávu. Padla
vláda a my se ptáme: kdo, co, který, jaký, čí? Každý máme své známé.
Kam se podívám, je práce, říká hraběnka. Proč maturovat z matematiky,
odpovídáme si. Pavel Tigrid nám už nic nepoví, ale kdo ví? Včera bylo
dnes. Ale Hanka říká: “du od toho”. Ministrině škoditelství dala dítě
do soukromé. Nevíme, jestli říkáme to, co chceme. Tedy ne, v žádném
případě to není myšleno vážně, jsou to myšlenky demagogů a bezmocných
nicek. Ale je nás mnoho. Mirek, Vašek, Petr, Máňa, Verča…..bratranci
našeho veličenstva, sestřenice a to nemluvíme o banánech a ostatních
iniciativních potížích. Jeden je černej, druhej žlutej, ale dohromady
tvoří dav křičící ano ano ano. Ale není to ona touha po fábii a
rezidenční čtvrti, kde děti budou vyrůstat v bezpečí drátěné ohrady,
hlídané pánem z agentury Život. špinavá lůza, vizuální tragédie,
ekonomické dno. Když sme u toho, sme i dělníci. Hodně se o tom mluví,
musíme se k tomu odjádřit. Chvíli po tom, co tesko zničilo keltské
opidum, hrabali sme a krumpali, lopatou šachtili na archeologických
vykopávkách na Náměstí republiky. Kopu kopu/zpod svýho stropu/až se
zřítí/budu v řiti. Až klášter bude dokopán, pak zbořen bude obry,
garáže budou. Jůropijen praprty developrs postaví, vystaví a objasní,
zvelebí krajinu, zúrodní úhor – luxusní nákupní zóna. Hurá, bude kam
pokládat nálože! Ale toto je literatura, tady krev nestříká. Zatímco
svaly nám tři tejdny rostly, mnoho lidí sme zkomunikovali. A tak
Dalibor co nehraje s nima tu hru. Atak Petr co dělal v kérfůru a když
odcházel, tak mu klacky pod nohy házeli holandský černoši. Polovina z
nich si neplatí zdravotní a sociální, to jen my, studenti-krysy, to i
ty si. Drahomíra, malířka a kráska. A ostatních 250 lidí, co došli až
sem, odkud se nehnou ani o píď. Ztracené existence – jediná budoucnost
lidstva, ale já ještě nemám ani pistoli, ale už mám luk z dřeva co v
zimě sem ho vyřezal. A šípy sou z holubího peří udělaný na koncích,
materiálu budoucnosti.

Lukáš Neubert
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •