K Surovosti života a cynismu fantazie Vratislava Effenbergera

Pro
Effenbergera je největším zlem soudobé společnosti její zformalizovanost, a tou
je i celý soubor „pseudoscénářů“ z let 1946-1980 inspirován. Jak uvádí
v úvodní eseji knihy, v níž jsou vyjádřeny jeho základní myšlenková
východiska, pohromou je, pokud po dezintegraci společnosti přichází rozklad
funkční logiky a na místo funkce nastupuje forma. člověk tak podle něj žije
pouze formálně; „pouze formálně se může rozhodovat a jednat podle svého vědomí
a svědomí a (…) pouze formálně může používat stále náročnějších (a stále
poruchovějších) technických prostředků“. Co je tím míněno? Že člověk
sedmdesátých let, zbaven již v předcházejícím století dřívějších jistot a
pevných životních struktur, není schopen plně prožívat a rozhodovat se, protože
byl lapen do sítí společnosti, která preferuje kvantitu před kvalitou, formu
před obsahem. Podle něj „konsumní společnost, ať vyvinutá nebo retardující,
duřící relativní, zvnějšku vyprázdněnou naobědvaností, produkuje svého masového
snaživce zbaveného individuality, ale toužícího po exkluzivitě“. Jediným
východiskem je pak uvolnění imaginace. Toto není nic nového, jednou
z funkcí moderního umění je jeho rozměr (alespoň) intelektuální svobody,
ale u Effenbergera (a surrealistů obecně) to znamená absolutní volnost
fantazie. Jeho „pseudoscénáře“ využívají techniky psychického automatismu, kdy
jsou řazeny jednotlivé události i postavy ve zdánlivě nelogických
spojeních. Chalupecký říká, že tato metoda vede k poznání vnitřní pravdy
světa (viz jeho esej O dada, surrealismu a výtvarném umění); mnozí ze
surrealistů s ním sice nesouhlasili, kritizujíce přílišnou mystičnost
takového přístupu, ale je nutno říci, že tato teze u Effenbergerova díla platí,
i když možná trochu jiným způsobem, než byla myšlena původně. Jednotlivé obrazy
a jejich absurdita jsou zrcadlem absurdity společnosti. Pseudohrdiny
„pseudoscénářů“ jsou až na nejjednodušší základ zjednodušené typy lidí ze
současnosti i nedávné minulosti – vojáci, máničky, herci povýšení na ikonu
dekády, Romeo a Julie dvacátého století, ale i Lenin a Trocký; děj je situován
do baru, kde se prodávají nadopovaní mladičcí efébkové německým turistům, do
nacpaného autobusu, do pivnice čtvrté cenové skupiny, ale i do pivovaru, kde se
skupina sládků snaží ubránit zdivočelé hordě, domáhající se chtivě sudů zlatého
moku, ale ohánějící se přitom revolučními požadavky rovnoprávnosti. Tento obraz
je obzvláště palčivý, protože ukazuje rub každé revoluční snahy o změnu
společnosti, není-li na ni člověk připraven a je-li vedená za účelem získání
osobních výhod. Není pak vlastně revolucí v pravém slova smyslu, protože
ústí jen ve výměnu mocenských pozic a ne ve změnu celého systému (nakonec,
žíznivý dav je veden skupinou individuí, které sice pivo uvařit neumějí, ale
zato manipulovat lidmi ano). Jinou scénou je městská plovárna přeplněná lidmi,
tvoří se i sáhodlouhé fronty před vstupem. Mikrozáběry postav jsou spojované
v celek nejen tím, že mezi jejich hrdiny jsou sociální vazby, ale i na
základě prosté podobnosti. Je zde pan Polesný a Pseudopolesný, Alenka a
Pseudoalenka. Jejich reakce jsou předvídatelné, odpovídají určitému typu, se
kterým se ztotožnili. Effenberger pomocí těchto prostředků a předložením
řetězců překvapivých obrazů s černým humorem nejen ukazuje „povahu vnitřního
konfliktu v hodnotové orientaci dosavadní, umírající civilizace“, ale také
současně ukazuje možné východisko, které je alespoň oknem do volnějšího
prostoru. A tento pohled může být natolik lákavý, že pak třeba čtenář dá
přednost pokusu o vytvoření světa, ve kterém je možné se rozvíjet, přemýšlet o
motivech a důsledcích svého počínání a svobodně je naplňovat, před pohodlností
vyjetých kolejí vedoucích k vidině prostřeného stolu.

doarlon

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •