Sociální Evropa nebo neomezený kapitalismus

Shrnutí:

Evropský
integrační proces kráčí rychle vpřed, nicméně velmi jednostranným způsobem.
Mimo ideu otevřeného trhu a volného pohybu zboží a kapitálu a  mimo share-holder-value a podnikové bilance
chybí Evropě pozitivní sociální a kulturní projekt, z něhož jedině může
vyplynout skutečná politická identita. Neoliberální krédo protagonistů
neomezeného kapitalismu vyžaduje ústup státu na pozici nočního hlídače, omezení
pracovních a sociálně právních regulací a rozpoutání tržních sil: negativní
utopie, která by se postupným zbavením moci národního státu, tradičního garanta
spravedlivého rozdělování a práv na sociální účast, mohla stát při současném
nedostatku vhodných nadnárodních regulačních instancí postupně skutečností.
Proti neoliberálnímu útoku na moderní stát, jehož „levá ruka“ uměla
dosud částečně spoutat a odlehčovat ty nejhorší výstřelky kapitalistických
tržních sil, je třeba ze strany progresivních a kritických politických sil,
především ze strany odborových organizací a nových sociálních hnutí, rozpoutat
protipalbu na bázi nových, hranice překračujících organizačních a komunikačních
forem, pracovat solidárně na politických a kulturních základech ryzího
internacionalismu.

Evropské
národy stojí dnes na dějinné křižovatce. Vymoženosti celých staletí sociálních
střetů a dlouhotrvajících intelektuálních a politických bojů za důstojnost
dělníků jsou bezprostředně ohroženy. Proměny, které můžeme pozorovat všude ve
světě a které probíhají bez vzájemné koordinace, je třeba chápat vesměs jako
vzpouru proti politice, která má sice v různých oborech a různých zemích různé
formy, za níž však vždy stojí tentýž úmysl, totiž zničení systémů sociální
jistoty, které patří k nejvyšším vymoženostem civilizace. Jde o to, aby byly
tyto vymoženosti rozšířeny do celého světa, což znamená je globalizovat místo toho,
aby se globalizace a konkurence ekonomicky a sociálně méně vyvinutých zemí
brala za záminku k jejich zpochybňování. Nic není přirozenější a legitimnější
než obrana těchto vymožeností, byť i je mnozí chtějí představovat jako
konzervativní nebo archaické. Byla by obrana kulturních vymožeností lidstva,
byli by Kant nebo Hegel, Mozart nebo Bach zatracováni jako konzervativní? Právo
na práci a sociální zajištění, za něž muži i ženy trpěli a bojovali, nejsou
méně významné a cenné vymoženosti, které ostatně nepřetrvávají jen v muzeích,
knihovnách a akademiích, ale zůstávají v životě lidí živé a účinné a utvářejí
jejich existenci.

Proto
mě rozhořčují politici, intelektuálové a žurnalisté, kteří – kteří v souladu s
duchem doby – jako spojenci neomezeného tržního hospodářství odsuzují ty, kteří
obhajují svoje vymoženosti, označované neprávem za privilegia, a tím také
obhajují vymoženosti všech mužů a žen v Evropě i jinde.

Jsme
často nakloněni domnívat se, že měnová unie vytvořená s eurem je obligátním
předpokladem, nutnou a postačující podmínkou pro politické sjednocení Evropy,
respektive, že politické sjednocení Evropy nutně a nezvratně vyplývá z měnové
unie. Tím je každý odpor proti politice měnového sjednocení a jejím
představitelům hanoben jako odpor proti politickému sjednocení a označován jako
antievropský.

Ale
tak tomu není. Jde zde o roli státu (tedy v současné době existujících
národních států, nebo společného evropského státu, jenž má být vytvořen)
především s ohledem na společenská práva. Jde o roli sociálního státu, který je
jedině schopen působit proti neúprosným mechanismům ekonomiky ponechané sobě
samé. Můžeme být naprosto proti Evropě takového pana Tietmeyera, která slouží
jako opěrný bod finančním trhům, a současně pro Evropu, která soustředěnou politikou
zadrží nespoutanou moc těchto sil. Ale nic nenasvědčuje tomu, že můžeme takovou
politiku očekávat od Evropy bankéřů, kterou nám právě nadělují. Nemůžeme
očekávat od měnové unie, že zajistí společenské sjednocení. Právě naopak. Je
známo, že státy, které chtějí v oblasti, kde platí euro, potvrdit svou
konkurenční schopnost na účet svých partnerů, nemají jiný prostředek než
snížením sociálních dávek omezit mzdové výdaje. Pro státy, které již nemohou
operovat směnným kurzem, jsou potom k dispozici sociální dumping, snižování
mezd a pružnost (flexibilita) trhu práce jako jediné instrumenty. K následkům
těchto mechanismů se bezpochyby přidruží tlak ochránců měny, jako je Spolková
banka a jejího vedení, kteří neustále řeční o politice snižování mezd. Jedině
evropský sociální stát by byl schopen čelit tomuto rozkladnému působení
ekonomiky peněz. Neoliberálové však nechtějí ani silné národní státy, v nichž
docela jednoduše spatřují překážku pro volné hospodářství, ani, tím spíše,
skutečný nadnárodní stát, jehož funkci by rádi redukovali na funkci banky.
Pokud tedy zamýšlejí oslabit národní státy nebo ministerskou radu EU a omezit
jejich moc, tak přirozeně v žádném případě s cílem vybudovat místo nich
nadnárodní stát, který by jim mohl s ještě většími než mocenskými pravomocemi
ukládat pravidla především v sociální politice, od nichž se chtějí za každou
cenu osvobodit.

Je
jisté, že mezinárodní a zvláště vnitroevropská konkurence představuje překážku
pro izolované prosazení tak zvaného zákazu regrese v jedné jednotlivé zemi. To
se dá dobře zjistit na příkladu zkrácení pracovní doby nebo oživení
hospodářství (přes okolnost, že se zkracování pracovní doby samo financuje
pravděpodobným zvýšením produktivity práce a přináší s sebou uvolnění enormních
finančních prostředků, jež by jinak musely být použity pro boj proti
nezaměstnanosti). John Major to dobře pochopil a cynicky poznamenal: „Vy
dostanete sociální náklady a my práci“. To pochopili také ti němečtí
zaměstnavatelé, kteří začali s přemisťováním určitých podniků do Francie, kde
již omezování sociálních práv více pokročilo. Pokud tedy platí, že konkurence
je převážně vnitroevropská – a to platí, neboť asi tři čtvrtiny zahraničního
obchodu evropských zemí se nyní odehrává uvnitř hranic Evropy – a pokud je
skutečností, že francouzští pracující odnímají práci svým německým kolegům a
naopak, potom je jasné, že negativní účinky zkracování pracovní doby bez
snížení mezd by byly velmi oslabeny, kdyby mohly být rozhodnuty a provedeny v
evropském rámci.

Totéž
platí pro politiku oživení poptávky nebo investic do nových technologii, které,
jak do nekonečna přežvykují nedouci, jsou pro jednotlivou zemi nesmyslné nebo
zhoubné, v kontinentálním rámci však zcela rozumné. A to platí všeobecněji také
pro každé jednání, které se orientuje podle principů pravé ekonomie štěstí, jež
je schopna započítat všechny symbolické a hmotné zisky a náklady, vznikající z
lidské činnosti a zvláště z aktivity a neaktivity. Krátce řečeno: je zcela
nutné postavit proti Evropě peněz, která odstraňuje sociální vymoženosti,
sociální Evropu, která je postavena na svazku zaměstnanců různých evropských
zemí a je schopna neutralizovat ony hrozby (jmenujme především sociální
dumping), které by mohly povstat z konkurence zaměstnanců různých zemí a z boje
o pracovní místa.

Tváři
v tvář této perspektivě musí být vytvořen nový internacionalismus. Tato úloha
přísluší v prvé řadě odborům. Ale internacionalismus je ve své tradiční formě
nejen diskreditován tím, že si jej podřídil sovětský imperialismus, nýbrž stojí
i před velkou překážkou způsobenou tím, že se odborové struktury vzájemně liší
národně (jsou vázány na stát a částečně jím vytvořeny) a rozdílnými
historickými tradicemi. V Německu jsou například sociální partneři silně
autonomní, zatímco ve Francii je konfrontována slabá odborová tradice se silným
státem. Kromě toho jsou velké rozdíly ve formách sociálního zajištění: v Anglii
je financováno ve velké míře přes daně, v Německu a Francii především placením
příspěvků. Na evropské úrovni není v tomto ohledu prakticky nic. Tak zvaná
sociální Evropa, o kterou se strážci eura málo starají, se omezuje na několik
abstraktních principů, jako například společnou Chartu sociálních základních
práv, v níž je definován základní soubor minimálních práv, jejichž uplatňování
se ponechává na dobré vůli jednotlivých členských států. K Maastrichtské
smlouvě přiložený Sociální protokol předvídá možnost většinového převzetí
směrnic v oblastech pracovních podmínek, informací a konzultací zaměstnanců a
rovností příležitostí pro muže a ženy. Předpokládá se také, že evropští
sociální partneři mají mít pravomoc projednávat společné dohody, které po
přijetí ministerskou radou získávají sílu zákona.

To
všechno je sice velmi pěkné, ale kde je v evropském měřítku sociální síla,
která by byla schopna prosadit takovou dohodu s evropskými zaměstnavateli?
Mezinárodní instance, jako třeba Evropský odborový svaz, mají proti
organizovaným svazům zaměstnavatelů slabou pozici. K tomu přenechávají
paradoxně iniciativu téměř vždy institucím EU a technokratům, i když se jedná o
sociální práva. Evropské závodní rady by mohly být, jak bylo vidět při různých
konfliktech v multinacionálních podnicích, velkou silou, jsou však vždy
konfrontovány s rozpornými zájmy, které je rozdělují podle příslušnosti k jednotlivým
zemím, nebo je dokonce přivádějí do vzájemné opozice. Koordinace pracovních
bojů na evropské úrovni je ještě velmi nedostatečně rozvinuta. Odborové
organizace propásly dobré příležitosti, jako třeba německou stávku za 35
hodinový týden, která nebyla přenesena na evropskou úroveň, nebo velké
manifestace na konci roku 1995
a počátku roku 1996 proti přísné úsporné politice a
omezování veřejných služeb ve Francii a v jiných evropských zemích.
Intelektuálové – především v Německu – k tomu mlčeli nebo byli dokonce zastánci
panujícího diskursu.

Jak
se nyní dají vytvořit základy pro nový internacionalismus v odborech, u
intelektuálů a v lidu? Můžeme rozlišovat dvě formy možné akce, které se
navzájem nevylučují. Je to především mobilizace národů, která v tomto případě
předpokládá zvláštní podíl intelektuálů, neboť demobilizace je přinejmenším
částečně důsledkem demoralizace, způsobené dlouhodobou propagandou esejistů a
žurnalistů, nenápadnou propagandou, která není jako taková vnímána.

Vliv
vědeckých autorit působících na sociální pohyb a na uvědomění pracujících je
obrovský. Způsobuje určitý druh demoralizace. Jeden z důvodu jejich vlivu
spočívá v tom, že se nachází v rukou lidí, kteří se zdají být úplně jednotní –
konsensus platí všeobecně jako známka pravdy. Další důvod spočívá v okolnosti,
že se vědecká autorita v ekonomii opírá o zdánlivě nejmocnější nástroje, které
má dnes myšlení k dispozicí, zvláště o matematiku. Roli vládnoucí ideologie
převzalo v současnosti určité používání matematiky. Toto se může zdát přehnané,
ale chtěl bych tím obrátit pozornost na to, že racionalizace – tedy okolnost,
že jsou uváděny důvody pro ospravedlnění věcí, které často vůbec nejsou hodné
ospravedlnění – nalezla v současnosti v matematické ekonomii účinný nástroj.
Proti této ideologii, která prezentuje prosté a jednoduché konzervativní
myšlení pod pláštíkem čistého rozumu, je třeba postavit rozumné důvody,
argumenty, námitky, důkazy, krátce: je třeba vědecky pracovat a výsledky této
práce postavit do služeb společenských hnutí, které čelí ideologickému
„hlavnímu proudu“.

Společenské
základy pro rozsáhlou mobilizaci jsou k dispozici. Uvádím zde především
zklamané očekávání mnoha mladých výdělečně činných lidí po školské reformě
šedesátých let a po ní dosaženém zvýšení kvalifikační úrovně. Ve Francii již v
šedesátých letech a v Německu se zpožděním až v sedmdesátých a osmdesátých
letech byly často zklamány nároky mladých akademiků na kvalifikovanou práci,
odvozené od jejich vyššího vzdělání. Došlo k širokému strukturálnímu znehodnocení
kapitálu vzdělání. Vzpomínám na vysokou nezaměstnanost mladých učitelů v
sedmdesátých letech v Německu (tzv. náplava učitelů). Ve Francii zmenšilo
znehodnocení získaných akademických titulů propast mezi studenty a dělníky
(propast mezi starými a mladými, mezi zaměstnanci s definitivou a zaměstnanci s
nejistým a zproletarizovaným pracovním poměrem dále existuje, ale vznikla také
například pevná spojení mezi dělnickými dětmi s vyšším školním vzděláním,
postiženými krizí). Ale především je zde změna společenské struktury, která –
nehledě na mýtus nivelizované středostavovské společnosti, výrazný zvláště v
Německu – jde ruku v ruce se zvyšováním sociální nerovnosti: kapitálové důchody
se ve světovém měřítku zvýšily o 60 %, – zatímco příjmy z placené práce zůstaly
stejné.

Mezinárodní
mobilizace lidí závislých na zaměstnání předpokládá, že intelektuálům připadne
důležitá role a že skončíme s fixací na dělnickou tradici, která, zejména ve
Francii, ovládá sociální hnutí a zabraňuje, aby v sociálních konfliktech byla
zajištěna přiměřená pozice intelektuální výměně názorů. Předpokladem je však
také kritika běžných představ, které vládnoucí instituce a jejich služební
myslitelé soustavně produkují a propagují, kritika zfalšovaných statistik,
mytologie zdánlivě plné zaměstnanosti v Anglii nebo v USA atd.

Mezinárodní
iniciativa či lépe hnutí za vybudování evropského sociálního státu, musí
působit na národní státy, které v důsledku chybějící ucelené vize budoucnosti
nejsou dnes schopny formulovat všeobecný zájem společnosti a zastupovat ho.
Působení na národní státy musí nejprve sledovat cíl obhajování a posilování
vymoženosti nynějšího národního státu; jsou často o to významnější a hlouběji
založené, oč je daný stát silnější, jak vidíme na příkladu Francie. Na pozadí
oslabování národních států, které lze všeobecně pozorovat, se totiž ukazuje, že
odpor proti neoliberálnímu myšlení a neoliberální politice v jednotlivých
zemích je tím silnější, čím výraznější tam byly státní tradice. Tyto tradice
jsou zakotveny dvojím způsobem.  Zaprvé
je stát objektivní realitou jako soubor institucí, stanov, úřadů a
ministerstev, a existuje v hlavách lidí. Uvnitř francouzské byrokracie např.
sociální ministerstva bojovala s ministerstvem financí od samého počátku proti
reformě bytové výstavby, aby bránila svou sociální bytovou politiku. Tito
úředníci tím přirozeně hájili také své úřady a svá místa, ale dělali to v
neposlední řadě z vnitřního přesvědčení. V každé zemi je stát výsledkem
společenských bojů a výdobytků. Ministerstvo práce je například jedním z
takových uskutečněných výdobytků, i když někdy může být i nástrojem represe. A
stát existuje v hlavách dělníků v podobě subjektivních právních nároků
(„to je moje právo“, „to mně nemohou udělat“), je spjat se
sociálními vymoženostmi. Jeden z velkých rozdílů mezi Francií a Anglií (jak
dnes zjišťují thatcherizovaní Britové) a jeden z důvodů neúspěšnosti jejich
odporu je třeba hledat především v tom, že tam byla pracovní smlouva právem
založeným na zvyklostech (common law) a ne státem chráněná dohoda jako ve
Francii. Dnes, protože se na evropské pevnině obdivuje anglický model, dívají
se angličtí pracující na kontinent a odkrývají tam věci, které se v jejich
tradici nenalézají – možná dokonce myšlenku pracovního práva.

Stát
má vždy dvě tváře. Bylo by velké zjednodušení vidět v něm jen nástroj ve službě
vládnoucích. Stát určitě nikdy není zcela neutrální, úplně nezávislý na
vládnoucích, ale má přece jistou autonomii, která je tím větší, čím je starší,
mocnější, čím více jeho instituce ztělesňují společenské úspěchy.

Dnes
jde o to, zavázat národní státy, aby se zasadily o vytvoření evropského
sociálního státu, který spojí nejpokrokovější sociální vymoženosti různých
národních států (více dětských jeslí, škol a nemocnic, méně armády, policie a
vězení) a který učiní zřízení společného trhu odvislých od rozvinutí sociálních
opatření, která jsou schopna čelit hrozbám a negativním sociálním důsledkům
neregulovaného tržního hospodářství. Zde může sloužit za příklad švédsko, jež
odsunulo přístup k euru až k novému jednání, při němž bude koordinování
hospodářské a sociální politiky stát v popředí. Sociální soudržnost jako cíl je
stejně důležitá jako měnová parita, a sociální harmonizace je podmínkou pro
úspěch skutečné měnové unie.

Chápeme-li
sociální harmonizaci a solidaritu, která ji vytváří a předpokládá, jako
nezbytnou předběžnou podmínku, potom se musí se stejnou přísností, která je
dosud vyhrazena ekonomickým směrným číslům (jako např. slavným 3% z
Maastrichtu), neprodleně začít projednávat i určitý počet společných cílů:
stanovení minimálních mezd (diferencovaně podle pásem, aby se zohlednily
regionální rozdíly); rozvoj opatření proti korupci a neplacení daní, které
snižuje přínos finančních aktivit pro veřejné výdaje a které současné nepřímo přispívá
k vyššímu zdanění práce, stejně jako opatření proti sociálnímu dumpingu mezi
hospodářskými jednotkami, které si bezprostředně konkurují, i vypracování
společného sociálního práva, které sice předvídá pro přechodné období
diferenciaci podle pásem, jež si však dává za cíl sjednocení rozdílných forem
sociální politiky a sociálního práva tam, kde již existuje, případně jeho
rozvinutí tam, kde ještě neexistuje. K tomu patří např. zavedení minimálního
příjmu pro osoby nevýdělečně činné nebo bez jiných příjmových zdrojů, snížení
poplatků zatěžujících práci, rozvoj sociálních práv jako je právo na vzdělání,
vypracování práva na práci a bydlení, právě tak jako vytvoření zahraniční
politiky v sociální oblasti s cílem rozšířit a zobecnit sociální normy; a nakonec
pak koncepce a provádění společné investiční politiky sloužící obecným zájmům.
V protikladu k investičním strategiím, které vycházejí z osamostatnění čistě
spekulativních nebo na krátkodobé zájmy na zisk orientovaných finančních
aktivit, nebo které jsou zaměřeny na snižování počtu pracovních míst jako
důkazu úspěšnosti managementu, by měly být podporovány investice sloužící
udržení neobnovitelných energetických zdrojů, rozvoji evropských transportních
a energetických sítí, rozvoji sociální výstavby bytů a ozdravění měst (včetně
ekologické veřejné dopravy), investice do výzkumu a rozvoje ve zdravotnictví a
v ochraně životního prostředí a financování nových forem výdělečné činnosti,
zdánlivě riskantních a finančnímu světu neznámých (malé podniky, samostatná práce).

Co
se zde může jevit jako jednoduchý katalog izolovaných opatření, je ve
skutečnosti vedeno vůlí rozbít, případně zbavit kouzla fatalismus
neoliberálního myšlení tím, že se formulují politické alternativy, které
nahrazují zavedenou ekonomii neoliberalismu ekonomií dobrého života, která je
založena na lidské iniciativě a na lidské vůli a jejíž kalkulace zohledňují
náklady utrpení stejně jako zisky z naplnění a ze seberealizace, které jsou
cizí výlučně ekonomicky orientovanému kultu produktivity a rentability.

Mluvil
jsem o globalizaci: je to mýtus v plném slova smyslu, diskuse o moci, mocná
idea, představa, která má společenskou moc, která k sobě přitahuje víru. Je to
rozhodující zbraň v boji proti vymoženostem sociálního státu: evropští dělníci
se prý musí utkat v soutěži s pracujícími celého světa. Odkazuje se na země,
kde není žádná minimální mzda, v nichž se za 12 hodin práce denně obdrží mzda,
činící něco mezi čtvrtinou až patnáctinou evropské mzdy, kde nejsou žádné odbory,
kde nechávají pracovat děti. A ve jménu tohoto modelu se od nich požaduje větší
flexibilita, další klíčové heslo liberalismu, jímž se míní noční práce, práce o
víkendech, přesčasové hodiny, všechny ty věci, které se věčně vracejí v
podnikatelských snech. Vůbec dodává neoliberalismus pod pláštíkem velmi
dovedného a moderního poselství prastaré představy podnikatelů. časopisy v USA
uveřejňují žebříčky soupeřících podnikatelů a jejich seřazení se tam řídí nejen
podle příjmu v dolarech, ale také podle počtu lidí, které statečně propustili.

Abychom
mohli potírat mýtus globalizace, který chce restauraci a návrat k současně
divokému, racionalizovanému a cynickému kapitalismu učinit přijatelnými, musíme
se nejprve podívat na fakta. Statistiky ukazují, že se sílící soutěž evropských
pracovních sil projevuje především uvnitř Evropy: 70 % evropské výměny zboží se
odehrává mezi členskými zeměmi EU. Dlouhotrvající odkazy na mimoevropské hrozby
zakrývají, že nebezpečí nového hospodářského uspořádání, na které se tolik
poukazuje, vycházejí v prvé řadě ze soutěže evropských zemí, z toho, co se
někdy nazývá sociálním dumpingem. Evropské země s malým sociálním zajištěním a
s nízkými mzdami mohou této soutěže využít ve svůj prospěch, ale strhávají s
sebou jiné země, a zesilují na ně nátlak, aby se vzdaly svých sociálních
vymožeností. Zdejším dělníkům připadá, aby před touto hrozící podbízivou
soutěží bránili právě ve svazku s dělníky méně vyvinutých zemí tyto své
vymoženosti a tlačili na jejich rozšíření za hranice vlastních zemí – jistě
žádná lehká úloha, když pomyslíme na rozdílné národní tradice, zvláště s
ohledem na moc odborových organizací vůči státu a na způsoby financování
systémů sociálního zabezpečení.

Ale
to zdaleka není všechno. Můžeme zjistit ještě mnoho dalších forem působení
neoliberální politiky. Tak ukazují některé anglické výzkumy, jaké bezpříkladné
znejistění vyvolala politika thatcherismu, jaký pocit utrpení, který je
rozšířen mezi dělníky, ale také drobnou buržoazií. Přesně totéž lze pozorovat
ve Spojených státech, kde se zmnohonásobil počet dočasných a špatně placených
zaměstnaneckých poměrů, jimiž se dá počet nezaměstnaných uměle snižovat. Také
americké střední třídy trvale a brutálně ohrožené propouštěním jsou hluboce
znepokojeny a ukazují zřetelně, že lidem nejde jen o práci a chleba, ale také o
jistotu, kterou poskytuje zaměstnání. Ve všech zemích stoupá počet přechodně
zaměstnaných proti počtu trvale zaměstnaných. Tato rostoucí nejistota a
disponibilita vede ke ztrátě těch mála předností, jež by mohly odškodnit za
nízké příjmy: pevné pracovní místo, zdravotní péče a starobní důchod. A tak
privatizace společenských rizik vyvolává urychlenou ztrátu kolektivních
vymožeností. Ve Francii jsou například tři čtvrtiny nově vzniklých pracovních
míst dočasná zaměstnání a jen jedna čtvrtina zaměstnaných bude nakonec
zajištěna v trvalém postavení. Nová nejistota postihuje především mladé lidi,
ve Francii (jak jsme zachytili v naší knize Bída světa) a také v Anglii,
kde je ekonomický nedostatek mladistvých největší, se všemi svými důsledky,
zvýšenou zločinností a jinými velmi nákladnými jevy.

Konečně
zažíváme rozrušení hospodářských a společenských základů našich nejcennějších
kulturních institucí. Nezávislost kulturní produkce na trhu, která díky boji a
obětem spisovatelů, umělců a vědců trvale rostla, je dnes stále více ohrožena.
Panství obchodníků se prosazuje každým dnem, v literatuře na základě rostoucí
koncentrace nakladatelství, ale také v důsledku rostoucí služebnosti literární
kritiky, jejímu podřízení tlakům rychlého nakladatelského zisku, a potom
zejména ve filmu (ptáme se, co se stane během deseti let z experimentálního
evropského filmu, když nikdo neposkytuje své avantgardě finanční podporu a
půjčovny), vůbec nemluvě o společenských vědách, které jsou odsouzeny k tomu,
aby buďto vyšly vstříc nezakrývaným přáním podniků nebo státní byrokracii, nebo
šly ke dnu na základě cenzury moci a peněz.

Jestliže
je tedy globalizace především ospravedlňující mýtus, pak je přece oblast, kde
je velmi zřetelně viditelná: svět finančních trhů. Zrušení právních omezení a
rychlý rozvoj moderních komunikačních prostředků vedly k tomu, že se stále více
pohybujeme na jednotném finančním trhu, na němž ovšem nejsou všichni aktéři
rovnoprávní. Neboť tento finanční trh je ovládán hrstkou ekonomicky
nejbohatších zemí, především ale těmi, jejichž peníze se používají jako
mezinárodní měnová rezerva. Zvláště Spojené státy zde zaujímají postavení, z
něhož mají možnost určovat většinu pravidel hry. Toto sjednocení finančních
trhů pod panstvím několika málo národů očividně oslabilo nezávislost národních
finančních míst. Politika jednotlivého státu je tak dalekosáhle určována jeho
postavením v rozdělovací struktuře finančního kapitálu, který dnes ovládá
strukturu světového hospodářství.

Co
můžeme dělat vzhledem k těmto mechanismům? Nejdříve by se muselo uvažovat o
imanentních omezeních ekonomické teorie, která zapomínají počítat s tím, čemu
říkáme sociální náklady. Bytová politika, jak byla v roce 1970 za Giscarda
d’Estaing rozhodnuta, způsobila dlouhodobě sociální výdaje, které nejsou nikde
uváděny – kdo si tedy, kromě sociologů, vzpomene po dvaceti letech na toto
opatření? Kdo by dával do souvislosti nějaký kravál z předměstích Lyonu ještě v
1990 s politickým rozhodnutím v roce 1970? Tato provinění zůstávají neodpykána,
protože jsou zapomenuta. Důsledně vzato by měly dnes všechny kritické sociální
síly trvat na úplném vyúčtování ekonomických rozhodnutí, měly by požadovat
započtení sociálních výdajů. Co dlouhodobě při tom vznikne, počítáno v propouštění,
v nemocech, sebevraždách, alkoholismu, užívání drog, rodinném násilí? To vše
jsou jevy, které mnoho stojí, a to nejen peněz, ale také utrpení. Přesně vzato,
museli bychom pochybovat o onom ekonomickém ideálu, který všechno
individualizuje: zaměstnání, soudnictví nebo zdraví, výdaje a zisky, přitom se
ale zdá se zapomíná, jak mnoho účinnost, která je zde tak úzce a abstraktně
definována (neboť se mlčky ztotožňuje s finanční rentabilitou) zcela zjevně
závisí na sledovaných cílech. účinnost, která se dnes orientuje na rentabilitu
pro akcionáře a investory, je zásadně odlišná od té, která má za cíl
spokojenost spotřebitelů nebo dokonce spokojenost a vzájemnou dohodu výrobců i
spotřebitelů, tedy stále většího počtu lidí. Proti dnešní zúžené a krátkozraké
ekonomii by měla být postavena ekonomie štěstí, která započítá všechny
individuální i kolektivní, hmotné i symbolické zisky, které poskytuje práci (a
tím i jistotu) a proti níž stojí všechny hmotné i symbolické náklady, které
vznikají nezaměstnaností nebo jinými nejistotami (vezměme si např. spotřebu
léků: Francie drží rekord ve spotřebě uklidňujících prostředků). Poučku o
uchování násilí nelze ošidit: násilí nikdy nezaniká, strukturální násilí, které
způsobují finanční trhy, tlak na propouštění a hluboké znejistění životních
poměrů se po čase vrací v podobě sebevražd, zločinnosti, zneužívání drog a
alkoholismu, v podobě drobných či velkých násilností všedního dne.

Všechny
tyto individuální a společenské náklady, které jsou důsledkem ekonomicky
zúženého pohledu na politické priority, je třeba bezohledně bilancovat a znovu
a znovu vnášet do veřejné diskuse, aby se otázka o budoucí Evropě politizovala.

Tato
budoucnost závisí z velké části na progresivních silách v Německu – na jejich
vůli a schopnosti postavit se proti politice silného eura. Záleží dále a
především na tom, aby se pokrokové síly ve všech evropských státech spojily ke
společnému cíli – zabránění evropským vládám v přijmutí politiky Nového středu,
formulované Clintonem a Blairem. Odstoupení Lafontaina, které bylo
vyprovokováno a patrně nevzniklo z jeho vlastní vůle, znamená jistě konec
naděje pokrokových sil, že by bylo možné vytvořit z koaličních vlád v Evropě,
vedených sociálními demokraty, protiváhu pokračování neoliberální politiky v novém
rouše. Všichni kteří dnes chtějí bojovat proti tyranii volného trhu vědí, že
jsou při tom odkázáni sami na sebe.