Kultura a imperialismus: ohlédnutí za Edwardem Saidem

Edward Said zemřel po dvanácti letech boje s leukémii
25. září 2003. Byl to jeden z nejvýznamnějších intelektuálů současnosti, jeho
dílo Orientalismus (Orientalism, 1978) patří k zakladatelským pracím
postkoloniálních studií. Tento významný literární vědec byl zároveň dlouholetým
bojovníkem za práva Palestinců a členem palestinské národní rady, přesto je v
čR takřka neznámý, jeho dílo obtížně přístupné a smrti tohoto muže si většina
médií ani nepovšimla – články vyšly, alespoň co já vím, pouze v Literárních
novinách a Respektu.

Edward Said se po celý svůj život pohyboval mezi
kulturami. Narodil se roku 1935 v Jeruzalémě. Jeho otec, Wadie Said, byl
palestinský křesťan, který roku 1911 utekl do USA, aby se vyhnul odvodu do
armády. V první světové válce nakonec přesto bojoval, ovšem v americké armádě,
díky čemuž se mu podařilo získat americké občanství. Po válce se vrací do
Jeruzaléma, z toho však po založení Izraele (roku 1947) s celou rodinou prchá
do Káhiry. Edward Said zde navštěvuje elitní anglickou školu. Po ní je, přes
otcův royalismus (Edward je pojmenován po princi Waleském), poslán na americkou
vysokou školu. Po ukončení studií se stává profesorem na prestižní Kolumbijské
univerzitě.

V této době se jeho budoucí propalestinské politické
tendence dosud neprojevují. V rozhovoru s Tariqem Alim, významným arabským
intelektuálem, odpovídá na otázku, kdy došlo k přerodu z profesora komparativní
literatury na obhájce Palestinců, a jak od sebe v té době oba dokázal
oddělovat: „Musel jsem. … Mé kontakty s Egyptem byly řídké. Palestina
neexistovala. Moje rodina žila částečně v Egyptě a částečně v Libanonu a já
jsem byl cizincem na obou místech. … Byl jsem znechucen tím, že celá řada mých
kulturních hrdinů – Edmund Wilson, Isalah Berlin, Reinhold Nieburh, byli
fanatičtí sionisté. Ne jen proizraelští: v tisku tvrdili o Palestincích ty
nejhorší věci. Ale nemohl jsem dělat nic jiného, než si toho pouze všímat. V
politice pro mě nebylo místo. Byl jsem zrovna v New Yorku, když začala
šestidenní válka („preventivní úder” Izraele proti Egyptu roku 1967,
Izrael při ní rozdrtil egyptskou armádu a obsadil část egyptského území – pozn
JR), která mnou úplně otřásla. Svět, tak
jak jsem jej znal, v té chvíli skončil. Ve Spojených státech jsem byl
již po celá léta, ale teprve nyní jsem se dostal do spojení s dalšími Araby.
Kolem roku 1970 jsem byl již plně zapojen do palestinského hnutí odporu.”

V této době začíná také práci na svém Orientalismu. V
něm vychází z Foucaltova spojení mezi věděním a mocí a sleduje, jak Francie s
Anglií při svém pronikání do arabského světa (počínaje Napoleonovým tažením do
Egypta) po téměř 200 let budují diskurs „Orientu”. Ač z Blízkého východu
pochází tři velká světová náboženství, židovství, křesťanství a islám, začíná
se o něm hovořit jako o něčem zcela vzdáleném, exotickém, což bylo doprovázeno
i vulgarizací a překrucováním jeho kultury. Tento diskurs pak sloužil jak k
vládě nad celou oblastí, tak k vymezení evropské kulturní identity tím, že ji
postavili proti arabskému světu. K tomu sloužily typické černobílé protiklady –
oni a my. Již tehdy tak vznikala myšlenka „střetu civilizací” a vývozu
pokroku a humanity vojenskými výboji.

Napoleon na své tažení nevyrazil jen s vojáky, ale
vzal s sebou i půlku univerzity. Učení profesoři byli využíváni pro kontakt s
obyvatelstvem. Měli sice o Egyptu určitou představu, avšak pouze o jeho
minulosti. Věděli také, že i evropská civilizace má své kořeny v této části
světa, chtěli během okupace tyto kořeny znovu vyzdvihnout. Svou činnost brali
vcelku altruisticky – podařilo se jim probudit zájem o minulost Egypta a
zahájit její systematický výzkum. Odhalení dávné civilizace, kterou již místní
nepamatovali, pak mělo být přínosem okupace. Tento altruistický prvek by
samozřejmě vyzněl mnohem přesvědčivěji, kdyby nálezy, které zde učinili,
skončily v muzeu v Káhiře a ne v Paříži či Londýně. šlo však ještě o něco
jiného. „Protože byl Egypt saturován prostředky umění, vědy a vlády, měla jeho
role spočívat v tom, že se stane jevištěm, na kterém budou probíhat velké
události světových dějin … vlastním osudem Egypta měla být jeho anexe.” To
se ještě mnohem jasněji ukázalo po vybudování Suezského průplavu.

Je příznačné, že k napsání Orientalismu se dostává
Said právě v době, kdy se začíná zapojovat do politického dění. „Začal jsem
metodicky číst vše, co se psalo o Blízkém východu”, říká Edward Said o
počátcích Orientalismu. „Neshodovalo se to však s mými zkušenostmi. Na počátku
70. let jsem tak pozvolna dospíval k závěru, že tato překroucení a dezinterpretace
jsou záměrné, že jsou součástí mnohem širšího systému myšlení … Potvrdilo to
můj předpoklad, že studium literatury je historický úkol, nikoliv pouze
estetický. … Seriozní historický výzkum musí počítat s faktem, že kultura je
neoddělitelně spjata s politikou.”

Orientalismus vyvolal zuřivou
diskusi. Vznikaly desítky děl, které se na něj snažily navázat a rozvinout jeho
myšlenky, začalo se hovořit o postkoloniálních studiích. Měl však také celou
řadu kritiků a Said se musel vyrovnávat i s výtkami, že svým dílem pouze „uráží
mrtvé bílé muže”.

Argumenty Orientalismu Said dále
rozvijí v díle Kultura a imperialismus (Culture and Imperialism, 1993). V něm
podrobně rozebírá hloubku propojení mezi významnými díly západní kultury
(zvláště v 19. století) s imperiální expanzí.

Přes obrovskou odezvu, kterou jeho
vědecká práce vyvolala, jsou pro Saida čím dál důležitější jeho politické
aktivity. Obhajobě práv Palestinců věnuje Said většinu svých prací i času – a
činí tak i v posledních dvanácti letech svého života, kdy onemocněl leukémií a
musel trávit mnoho času v nemocnicích. I tehdy jezdí po celém světě a přednáší
o situaci v okupované Palestině.

Již v 70. letech se stává jedním z mluvčích
Palestinců. Po 14 let je nezávislým členem Palestinské národní rady. Pohybuje se
v nejvyšších politických kruzích, roku 1984 například pomáhá formulovat
prohlášení k Valnému shromáždění OSN. Je však stále kritičtější vůči vedení
palestinského hnutí. Vadí mu zvláště nedostatek dlouhodobé strategické vize a
jejich „politika” poklonkování před papežem či Georgem Bushem.

Ostře se střetává s Arafatem, zvláště po podepsání
dohod v Oslu. Okamžitě tvrdí, že dohody znamenají pouze potvrzení dominance
Izraele a na Palestince zbude pouze několik rozdrobených nesvéprávných území,
které podle jihoafrického vzoru nazývá Bantustany. Vzhledem k tomu, že území
vymezené dohodami z Osla nedosahovalo ani rozlohy před šestidenní válkou
(Izrael se uvolil vyklidit pouze 18% ze svého záboru) a bylo omezeno
„izraelskými bezpečnostními zájmy”, nebylo k této předpovědi třeba Saidova
intelektu. Není nutné však dodávat, že se jeho předpověď vyplnila.
Nepřekvapuje, že se mezi Arafatovými stoupenci objevují jedni z  nejtvrdších kritiků Orientalismu.

Znalost arabského světa a dlouhá léta strávená na
Západě pomohly Saidovi udržet kritický odstup ve vědeckém díle i v politice.
Jeho dílo je však zároveň hluboce angažované a protestuje proti
nespravedlnostem dneška. I proto by nemělo být v čechách přehlíženo a
zapomenuto.

Podle
článků Johna Reese, Tariqa Aliho a Literárních novin, Jan Růžička

Knihy Edwarda Saida:

Joseph Conrad and
the Fiction of Autobiography (1966), Beginnings (1975), Orientalism (1978), The
Question of Palestine (1979), Covering Islam (1981), The World, the Text and
the Critic (1983), After the Last Sky (1986), Musical Elaboration (1991),
Culture and Imperialsm (1993), The Politcs of Dispossetion (1994), Peace and
Its Discontents (1995) Out of Place (1999), The End of the Peace Process
(2000), Power, Politics and Culture (2001) Parallels and Paradoxes (s D.
Berenbolm, 2002) Culture and Resistence (2003)
Dostat se k dílu Edwarda Saida je v čR poměrně obtížné. Něco lze nalézt
v Národní knihovně (www.nkp.cz), studenti je mohou najít rozházené po různých
knihovnách na Univerzitě (viz. http://skuk.cuni.cz).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •