Romové v čR a na Slovensku: Věční vyděděnci

Za
pravlast Romů je dnes považována Indie. Podle nejrozšířenější teorie patřili v
kastovním systému mezi vyloučené, z kastovního označení nejspíš pochází též
výraz Dom (pod vlivem perštiny se mění na Lom, v Evropě potom Rom). Žijí
kočovným nebo polokočovným způsobem života a to jim umožní přesunout se při
zhoršení  podmínek (déletrvající hlad,
nájezdy Arjů, nedostatek práce) jinam. Zřejmě ve 4. či 5. století se stěhují do
Persie, poté se přesouvají do Evropy, zejména na Balkán, kde romština přebírá
celou řadu prvků řečtiny.

Některé skupiny pak z Balkánu prochází údolím Dunaje
a dostávají se do Německa, Francie a španělska, snad přes území čech. V němčině
zněl výraz pro Romy „čeští lidé“, ve francouzštině „Boem“ (doslova „čech“), z
čehož pochází pozdější bohém. Aby si na cestách zajistili dobré přijetí,
vyprávějí různé legendy o svém původu. Označují se např. za „kajícné poutníky“,
lidi, kterým bylo jako pokání uloženo určitý čas putovat, takže všichni
křesťané jsou jim povinni poskytnout nocleh a stravu. čas od času se jim daří
takto získat i ochranu vrchnosti. Skupina Romů získává roku 1423 od císaře
Zikmunda Lucemburského dekrety, které jim měly zajistit ochranu na cestách.
Záminka k pronásledování se objevuje roku 1427, kdy pařížský arcibiskup
exkomunikuje „Cikány“ z církve. Následuje represe proti Romům, která v západní
Evropě i v čechách přežila několik set let.

První
zmínky o Romech v čechách je snad z Dalimilovy kroniky, kde se vypráví o
skupině asi pěti set „Kartasů“, považovaných za tatarské zvědy, kteří slovy
„kartas bog“ žádali o jídlo. Souvislost s romštinou je sporná. První prokázaná
přítomnost Romů je až z roku 1417, kdy asi 300 Romů prošlo přes Slovensko.
Přístup k Romům byl zřejmě poměrně tolerantní, Romové dostávají v čechách
almužny i v době svého pronásledování úřady. V 15. a 16. století se v
čechách rozšiřuje přímení Vajda (romský vůdce či šlechtic) či Cikán. I represe
proti Romům se v čechách opozdila, první dekret, který je vypovídal, je z roku
1545. Další však rychle následují. I z toho je však vidět, že nebyly zcela
dodržovány. Represi přitvrzuje Leopold I. – Romové jsou prohlášeni za psance,
tj. mohli být kýmkoliv zabiti; Karel I. pak kriminalizuje i jakoukoliv pomoc
Romům.

V
jihovýchodní Evropě a později i na Moravě je situace odlišná. Po ovládnutí
balkánských zemí a velké části Uher Turky začalo budování nových hradů a
pevností. Bylo proto třeba mnoha řemeslníků a dalších poddaných. šlechta proto
nechává Romy usazovat se na svých pozemcích. Mezi uherskou šlechtou roste
obliba romských hudebníků, Romové jsou verbováni i do armády.

Zlom v
přístupu k Romům nastává v době osvícenství. Marie Terezie pozastavuje represi.
Začínají pokusy o usazení Romů – část z nich má být rozdělena do několika
okresů v čechách i na Moravě a má jim být přidělena půda. Mělo však jít o
naprostou asimilaci, další pravidla jsou tak podstatně méně příznivá – je
například zakázána romština, tradiční způsob odívání a omezena tradiční
řemesla. Místo „Cikáni“ mají být nadále nazýváni „Novosedláci“. Josef II. pak
dbá především na školní docházku, stravovací a hygienické návyky a křest.
Podobná situace je i v dalších evropských zemích, kde vládnou osvícenští
panovníci. V 18. století se pak mnoho Romů usazuje dobrovolně.  To neznamená, že by represe zcela ustala –
roku 1782 proběhl tzv. Hostianský proces, kde byla skupina 100 Romů obviněna z
kanibalismu a byli postupně popravováni. Než byl proces zastaven, čtyřicet
z nich již zemřelo.

V 19.
století prudce narůstá počet Romů na Moravě a jejich vesnice se rozšiřují.
Tradiční řemesla, kovářství, košíkářství a kotlářství, a hudba je již nemohou
uživit, a proto se živí sezónními zemědělskými pracemi. Tento trend se
prosazuje zejména na Slovensku, kde je s jednou selskou rodinou spjato několik
rodin Romů, často po generace. Tyto vztahy mohou jít i dál – hospodář se někdy
stává kmotrem romských dětí. Romské osady však stále musí stát až za vesnicí či
městem.

Dalším důležitým mezníkem je
zrušení nevolnictví v Moldavii a Valašsku (Rumunsko) v 50. letech 19. století.
Tím byl osvobozen i značný počet Romů, kteří zachovali mnoho z tradiční formy
života. Nyní opět začínají kočovat a dostávají se i na naše území. Podle země,
ze které přicházejí, jsou nazývaní valašští, později olašští Romové. Způsob
jejich života a život usedlých Romů se již značně liší. Nezřídka proto dochází
ke konfliktům, velmi řídké jsou i vzájemné sňatky.

První republika

Když vzniklo československo,
hovořilo se o vítězství snah dlouholetého boje o národní samostatnost a
svobodu. Když se o necelých 20 let později blížila ke svému konci, připomínala
v něčem staré Rakousko – byla znovu kupkou národnostních problémů. To se však
netýkalo jenom Němců a Maďarů, jak se někdy tvrdí, ale ve velké míře i Slováků,
Poláků a Rusínů.

Jak mohli být spokojení Romové?
Předně byli uznáni jako národnostní menšina (jako obvykle jako Cikáni). řadu
pozitivních změn přinášely aktivity na nevládní úrovni. Na Slovensku dochází k
budování škol, ve kterých jsou často zaváděny progresivní vyučovací postupy. V
Košicích vzniká fotbalový klub Roma Košice s vlastní doprovodnou kapelou. Míra
pomoci Romům však ležela takřka bezvýhradně na libovůli místních úřadů či snaze
lokálních iniciativ. Na tom nemění nic ani fakt, že na sbírku na otevření
romské jednotřídky (škola budovaná z aktivity užhorodských Romů) přispěl i
prezident Masaryk.

Státní zásahy byly naopak
převážně negativní. Je proti nim využíván zákon o potulce z roku 1885 a čeští zákonodárci
přichystají zákon ještě represivnější. Zákon č.117 z roku 1927 o kočovných
Cikánech a prováděcí nařízení vydaná o rok později zasáhl do života nejen
olašských Romů, ale i početné skupiny těch, co žili polousedle – zimu trávili
na jednom místě a po zbytek roku putovali za prací. Podle tohoto zákona musela
každá kočovnická skupina žádat o zvláštní povolení, kde byl vymezen i počet
vozů a koní, které smějí mít. Vydávaly se i cikánské průkazy a byla vytvořena
cikánská kartotéka, kam byly umisťovány fotografie a otisky prstů.

O síle předsudků svědčí i proces
s devatenáctičlennou skupinou Romů obviněných mimo jiných kriminálních činů i z
kanibalismu. Toto obvinění se sice ukázalo jako smyšlené, tisk však vyvolal
vlnu hysterie a to dokonce v celoevropském měřítku. Následkem toho došlo na
Slovensku k vyklizení či přesunutí několika romských vesnic úřady.

Ve 30. letech však v
československu hledá azyl mnoho romských rodin, utíkajících před nacismem.

Romomé za Světové války

V době vyhlášení Protektorátu
čechy a Morava žije většina Romů usedlým životem ve vesnicích na Moravě. Podle
nacistického modelu je proti nim zasaženo nejprve jako proti asociálům. Nejprve
byla dána dvouměsíční lhůta k usazení. Kdo neuposlechl, nemohl se vykázat
stálým zaměstnáním nebo byl udán četníky či fašisty, byl umístěn do „táborů pro
asociály“. Ty se mění nejprve ve „shromažďovací“ a pak (r. 1942) v „cikánské
tábory“. Pro čechy se tímto táborem staly Lety, pro Moravu Hodonín u Kunštátu.
Lety prochází přes 1 000 Romů, 370 z nich tam zemřelo, zbytek byl transportován
do Osvětimi. Téměř všichni dozorci v táboře byli češi. V Hodoníně, kde bylo
uvězněno asi 300 Romů, jich zemřelo dokonce 200. Zbytek byl opět převezen do
Osvětimi.

První plošný transport Romů
odjíždí z Protektorátu 26.2.1943. V Osvětimi je pro ně určen likvidační
„cikánský tábor“ Osvětim II Březinka. Nakonec v něm skončilo asi 6 500 – 7 000
Romů, přežilo jich necelých 600. Romská populace v čechách, která byla z velké
části zapojena do běžného vesnického života, byla tak téměř úplně vybita.

Ze Slovenského státu žádné romské transporty neodjely,
z území jižního Slovenska, připojeného za války k Maďarsku, odjížděly
transporty do Dachau. Represe tam postupovala jinak. Romové měli zakázaný
přístup do veřejných budov a dopravních prostředků. Byly pro ně určeny
speciální návštěvní hodiny pro přístup do měst. Jejich osady nesměly stát blíže
než dva kilometry od města či veřejné cesty, ty, které vyhlášce neodpovídaly,
měly být zničeny. Ti, kteří se nemohli vykázat potvrzením o stálém pracovním
poměru, byli posíláni do pracovních táborů.

Vyhlášky však nebyly vždy
dodržovány – opět záleželo na postojích místních lidí a úřadů. Jsou tak známy
jak případy brutálních útoků četnictva na romské vesnice, tak případy, kdy
místní úřad kličkami v papírování vystěhování vesnice oddaluje. Jindy pomáhají
místní obyvatelé tím, že vydávají Romům potvrzení o práci, někdy dokonce
pomáhají postavit vesnici zničenou četníky.

Represe byla vystupňována po
zahájení partyzánské činnosti a zvláště během Slovenského národního povstání.
Fašisté Romy obviňovali (a často se přitom nemýlili) z ukrývání a zásobování
partyzánů a několik vesnic bylo zničeno. Mnoho Romů vstupovalo do partyzánských
oddílů.

Mezidobí

Dalo by se předpokládat, že po
skončení světové války bude snaha Romům, kteří byli v jejím průběhu
pronásledováni, výrazněji pomoci. O romském holocaustu se však nikdy příliš
nemluvilo, byly dokonce pokusy s obnovením pracovních táborů. Odehrály se také
tři pokusy o přestěhování vesnic, a to způsobem, který bude později široce
používán – Romové dostali několik hodin na to, aby se sbalili, a pak byli
naskládáni do vagónů a jejich domy spáleny. Jako nové bydlení jim byly
přidělena vesnice po vystěhovaných Němcích. I přes likvidaci původní vesnice se
ve dvou případech Romové rozhodli navrátit, třetí vesnice, Lomnička, je dodnes
romská. Romové se však často do pohraničí stěhovali dobrovolně. Sociálně si
někdy také polepšili ve vesnicích, ze kterých byly vystěhováni Němci a Maďaři.
Nově přišlí Slováci pak často tvořili chudší část obyvatelstva.

1948 a poté

I po roce 1948 pokračuje
spontánní stěhování do pohraničí. V 50. letech se s rozvojem průmyslu v
severních a severozápadních čechách objevují v romských vesnicích náboráři.
Začínají turnusové, většinou čtrnáctidenní, výjezdy Romů do čech, vypravovány
jsou speciální „cikánské vlaky“. Romové mají většinou klasickou roli levné
pracovní síly, někteří z nich, například vyučení kováři, na tom byli lépe a
mohli si udělat i další oprávnění. Ti, co se osvědčili, také mohli získat byt v
čechách. Vzniká tak v českých městech poměrně velká skupina Romů zcela
zapojených do života většinové společnosti. Odchody podnikavější části Romů do
pohraničí nebo za prací do čech sice vedou k určitému „hnití vesnic“, ale i tam
se z turnusových výprav dostává dost peněz, aby zajistily přežití a dokonce určité
zlepšení životních podmínek (které však stále byly kritické).

Tuto situaci si ovšem nový
establishment vykládá po svém – rodí se koncepce „zdravé asimilace“. To
samozřejmě znamená potlačení projevů etnické příslušnosti (což si koneckonců
uvědomovala a velice přímočaře prováděla již Marie Terezie). „Cikánská otázka“
je proto chápána převážně jako otázka sociální, v pozdějších vládních
dokumentech se ani nemluví o Romech, ale třeba o nepřizpůsobivých občanech.
Roku 1956 se opět začíná uvažovat o likvidaci některých vesnic a vystěhování
Romů. Zlom pak přichází roku 1958 s usnesení UV KSč o práci s cikánským
obyvatelstvem, které předpokládá úplnou asimilaci. Prvním krok k tomu byl
učiněn v říjnu 1958 zákonem č.74 o usazení kočovného obyvatelstva. V §3 je kočování
prohlášeno za trestný čin a trestáno půl rokem až třemi lety vězení. Usazování
probíhalo většinou tak, že policie zabavila kola u vozů a odvedla či zastřelila
koně. O ubytování se měl postarat Národní výbor v místě, kde „usazení“ Romy
zrovna postihlo. Ty ho samozřejmě neměly, a tak se „ubytováním“ mohl stát i
prázdný železniční vagón. Tato opatření však nepostihují pouze olašské Romy,
ale i celou řadu z těch, co do čech jezdili pouze za prací a často se vraceli
na Slovensko.

Začíná i likvidace osad na
východním Slovensku a „rozptyl cikánského obyvatelstva“ po čechách. Místní
úřady opět často nezařídí ani odpovídající ubytování, ani práci. Romové, dosud
po generace žijící v přízemních domcích, jsou nastěhováni na sídliště do
vysokých paneláků. Mnozí z nich si na nové bydlení nemohli nikdy zvyknout a
žili na trávnících před domy. Mnoho z nich také prodává veškeré vybavení bytu a
za utržené peníze se snaží dostat zpět na Slovensko. Roku 1968 tak bylo
„přesídleno“ asi 6 000 Romů, 1 000 z nich se pokusilo o návrat. Slovenské úřady
je posílají zpět, v čechách ovšem vydrží jen tak dlouho, dokud neseženou peníze
na další cestu.

Roku 1970 bylo od dalšího
rozptylu upuštěno, přesidlování však probíhá nadále, ale naopak sestěhováním na
jedno sídliště. Tak tomu bylo i v případě sídliště Chánov.

Celá řada romských dětí končila
ve zvláštních školách, které neumožňovaly další studium.

Rok 68 a
romský aktivismus

První naděje na změnu se objevuje
roku 1968. Přestává se mluvit o „cikánském problému“, ale o „problémech Romů“.
Do diskuse se snad poprvé zapojují i sami Romové. Roku 1969 pak vznikají i
první samostatné organizace Svaz Cikánů –
Romů, a to jeden pro čechy a druhý pro Slovensko. český svaz se snaží o
uznání Romů jako etnika. Jednou z jeho aktivit byla proto snaha o založení
muzea v Brně. Slovenský svaz se věnuje hlavně sociálním otázkám. Oba svazy byly
zrušeny roku 1973.

Sterilizace romských žen

Začíná na Slovensku roku 1974 usnesením vlády o
„usměrněném užívání antikoncepčních prostředků s využitím nejnovějších metod“ a
měla být po určitém počtu dětí nucená. Roku 1976 je liberalizován zákon o
sterilizaci a konečně od roku 1978 má být sterilizace dobrovolná a za její
podstoupení byla stanovena odměna 15 – 25 000 Kčs (tehdy naprosto
nepředstavitelná částka) podle počtu dětí. Takto vysoká částka byla vyplácena
pouze na Slovensku, romské ženy z čech jezdily proto někdy na Slovensko.
Zásadní problém je nejen v logice celé věci (v usnesení o peněžní odměně se
mluvilo o tom, že je celá akce důležitá k tomu, aby došlo k zamezení
zvyšování počtů „nezdravého“ obyvatelstva), ale i v informovanosti o rizicích a
důsledcích celé operace. Všechny nemocnice se sice mohou prokázat reverzí
pacientek, z šetření v 90. letech však vyplývá, že některé z nich ani nevěděly,
že je operace nevratná.

Roku 1990 bylo vyplácení odměn
ukončeno, výzkum, který provedla Poradňa
pre občianská a µudská práva, prokázal pokračování sterilizací při podobně
mizivé informovanosti či pod nátlakem.

Rok 89 a
poté

Roku 1989 přestávají být
Romové alespoň na chvíli
pouhým objektem vládní politiky. V listopadu 1989 vzniká Romská
občanská iniciativa a účastní se demonstrace na Letné. ROI se dostává i
do Parlamentu, objevují
se první romské časopisy.

Ani s příchodem volného trhu do
čech se sociální situace Romů, přes všechno ujišťování o jeho všemocnosti,
rozhodně nijak nezlepšila. V 70. letech přestalo přesídlování Romů ze Slovenska
do čech a znovu začala snaha mírnit jeho sociální dopady. Již tehdy byla mezi
Romy nezaměstnanost (ač většinou skrytá) a jejich problémy měl vyřešit přístup
k sociálním příspěvkům. To však řešilo jen důsledky, nikoliv příčiny problémů,
které Romové měli, ti si však na dotace ze sociálních úřadů velice rychle
zvykli. V 90. letech se ale začíná sociální systém rozpadat a mnoho Romů navíc
přišlo o práci. Nezaměstnanost mezi
Romy je přitom zhruba 70%, v některých krajích dokonce kolem 90%.

Jedním z dodnes trvajících
problémů bylo rozdělení republiky. Objevuje se snaha vystěhovat Romy, kteří
mají zapsaný trvalý pobyt na Slovensku, ač žijí již dlouho v čechách, na
Slovensko. Tisíce Romů si také nedokázalo vyřídit všechny byrokratické kejkle a
žijí v čR se slovenským občanstvím. To je odřezává i např. od systému státní
sociální péče.

Velké problémy znamená bydlení. Se zhoršováním
sociální situace roste i problém vůbec sehnat bydlení či za ně zaplatit. Mnoho
romských rodin tak spadlo do škatulky neplatičů, a jakožto asociálové (v
dějinách Romů již tradičně) odsouváni do zvláštních domů. Někdy město dokonce
neváhá vynaložit peníze na to, aby Romům zakoupilo nemovitost v sousedním
okrese.

Vláda má sice několik poradních
komisí a situaci Romů „sleduje“ v různých zprávách, výsledky jsou však víc než
skromné. A u toho zřejmě i zůstane, zvláště po reformě státní správy, kdy se
vzdala většiny nástrojů, kterými mohla ovlivňovat činnost krajů.

Jak může činnost krajů vypadat,
napovídá i projekt „nulové tolerance“ ve Slaném. Ten vyústil v projekt oplocené
ubytovny za městem s přísným režimem a stálým dohledem policie. Projekt
útulných koncentráčků se uchytil i v dalších městech, například Kladno má
vyhlídnutý prostor vpravdě symbolický – zrušená jatka. Příznačné je, že ve
městech, kde se projekt uchytil, ovládá radnici ODS. Že by „modrá šance“ pro
Romy?

V 90. letech se aktivizuje
ultrapravicové hnutí a začínají rasistické útoky na Romy. Ani tady se stát
nevyznamenal. Když už se případ dostal k soudu, byly často uloženy nízké,
podmínečné tresty. Výjimkou jsou některé široce medializované případy, kde jsou
tresty exemplárně vysoké, ani to však nesvědčí o konsistentním přístupu (v
poslední době to byl třeba případ Vl. Pechance). V čechách jsou také často
pořádané koncerty kapel s rasistickým textovým repertoárem, policie se
však většinou spokojuje s „monitorováním“.

To vše ústí do situace, kdy jsou Romové stále více
mezi „vyvrženými“ a dokonce se nechtějí hlásit ani ke své národnosti. Svědčí o
tom výsledky ve sčítání obyvatel v letech 1991 a 2001. Zatímco podle
prvního z nich mělo v čechách žít 33 000 Romů, ve druhém se k romské národnosti
přihlásilo pouze 11 000 lidí.

Podle
přednášky na Fakultě humanitních studií
a eseje Marty Miklušákové v knize Cikáni (autor
Angus Frazer)
Jan Růžička


Romové a Cikáni
Jedna z nejobsáhlejších diskusí
ve většinové populaci ve spojitosti s Romy byla o tom, zda je vhodné používat
pojmenování Rom nebo Cikán. O pravděpodobném původu prvního z nich jsem se
zmínil již výše, důležité je zejména, že jde o etnonym – o vlastní název. Je to
samozřejmě jen jeden z nich, v Německu se nazývají Sinthi, v jižní Evropě
Manuši, a je i celá řada jiných. Termín „Cikán“ se nejspíš vyvinul z názvu
místa, kde značná část Romů před příchodem do Evropy žila – v blízkosti
středomořského přístavu Modonu, které je nazýváno Malý Egypt. Na svých cestách
po Evropě se právě na toto místo odvolávali a byli proto označováni jako
„Egypťané“, neboli (z řečtiny) gitanos. Odkud je již jen kousek k „národním
názvům“ anglickému „Gypsy“, maďarskému „Czygán“ či českému „Cikán“, často
psaných i s malým písmenem. Ani tento název není jediný (ve Francii to byli
„češi“ viz výše). V článku používám téměř výhradně první z nich. Důvody jsou
dva – ač výraz „Cikán“ není sám o sobě urážlivý (i když zeměpisně pochybný),
byl používán celá staletí v urážlivém duchu anebo prostě společností, od které
se Romové příliš dobrého nedočkali. Druhým důvodem je snaha části romských
aktivistů, například Mezinárodní romské
unie, prosadit právě označení Rom. Užívání tohoto výrazu samozřejmě není
samospasitelné – může být použit i v tom nejrepresivnějším zákonu či zavilým
rasistou. Bývá však přinejmenším určitým příznakem otevřenosti.

Rabující Romové

Těsně před vydáním tohoto čísla začaly na Slovensku
nepokoje mezi Romy, a to zejména útoky na obchody s potravinami. Došlo k nim
kvůli snížení sociálních dávek o 50%, čímž Romy, kteří nemají nejmenší možnost
sehnat práci (v místech, kde je situace nejhorší, překračuje nezaměstnanost
30%), připravila o jediný zdroj příjmů. Slovenská vláda obhajuje tyto škrty
tím, že mají motivovat Romy k práci. Ve chvíli, kdy práce prostě není, je toto
zdůvodnění buď hloupostí, nebo pokrytectvím. Ani možnost nechat se zaměstnat od
obce za 1000 korun měsíčně nic neřeší. Slovenská televize také přinesla
reportáž, ve které ukázala, že i tyto snížené dávky končí hned po výplatě v
rukou lichvářů. Snížení dávek však moc lichvářů jen posílí. Někdy je také snaha
pohlížet na tyto události jako na čistě kriminální záležitost. Slovenští Romové
jsou však dnes v takové situaci, že jinou možnost než krádeže už nemají.

Mohlo by se zdát, že tohle všechno se nás netýká.
Slovenská vláda je však občas dávána za příklad pro svou neoliberální politiku
(na Slovensku je již zavedena „rovná daň“, tolik proklamovaná ODS, či nedávno
tam byli stávkující železničáři soudním příkazem donuceni vrátit se do práce).
Tento příklad jen opět ukazuje, kam i v čR oblíbené škrty v sociálním systému
mohou vést.

Celá řada romských rodin byla již vystěhována z bytu, protože neměla na
placení nájmu. V průběhu 90. let tak dochází k sestěhování celé řady romských
rodin. Tento trend však má své limity – byty se prostě nafouknout nedají. Z
průzkumu v Ostravě se ukázalo, že již další možnosti sestěhování v podstatě
nejsou a ti, co přijdou o byt, prostě skončí na ulici. Podobná situace již bude
zřejmě i v dalších městech. S pokračujícím zdražováním nájmu je situace stále
horší. V rozmezí několika let se proto může objevit vlna romského
bezdomovectví.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •