Ukrajinští clandestinos

16.
prosince se v prostorách NoD v Roxy konalo promítání filmu
s diskusí o páriech našich končin – o Ukrajincích, pracujících v
v čR. Komponovaný večer pořádala společnost „člověk v tísni“.

V dokumentu, který byl
původně vyroben pro pořad české televize „Fakta“, jsme se mohli dozvědět
následující údaje. V současnosti pracuje v zahraničí kolem 2 miliónů
občanů Ukrajiny. Důvody? V Zakarpatské oblasti se pohybuje nezaměstnanost kolem
45 až 50 procent. Průměrný plat Ukrajinců tam dosahuje závratných výšin,
v přepočtu kolem 700 Kč za měsíc. Práce v zahraničí tedy není ani tak
o tom „přivydělat  si“, ale spíše o
„nezemřít hladem“. V české republice tak dlouhodobě pracuje 50-150 tisíc
těchto mužů a žen. Celkový počet pracovních povolení vydaných v čR je
50.000, jen 5000 z nich je ale dlouhodobých, ostatní mají platnost
omezenou na 90 dnů.

Většina Ukrajinců, kolem 70
%,  pracuje v čR nelegálně. Ne, že
by se jednalo o svobodnou volbu. Problém je nejen s pracovními povoleními,
ale i s vízy. Hory papírů, které musí zdolat, jsou téměř nepřekročitelné.
Vyřizování pracovního povolení trvá půl roku. Aby jej dostali, musí
clandestinos nejméně třikrát do svého hlavního města. A za každý papír musí (u)platit.
V roce 1993-96 vládla co se týče migrantů v čR poměrně liberální
politika. V roce 1997 se však, se z důvodů „řešení ekonomických problémů“,
přitvrdilo. Byla zavedena víza, jedním z hlavních proklamovaných důvodů
byl boj s mafií členové zdejších cosanoster si však samozřejmě vesměs víza
obstarali a opatření dopadlo na obyčejné dělníky.

Mafie se má v této
oblasti čile k světu. Vzhledem k obtížím při sehnání víza si většina
migrantů shání pobyt v čR přes zprostředkovatele, takzvané „klienty“ To
jsou jacísi kápové, kteří přijeli pracovat do čR na počátku devadesátých let,
získali zde kontakty na úřadech a u mafie. Těm odevzdává dělník třetinu svého
výdělku, druhá třetina jde na úplatky a zbytek si nechává. Podsvětí pak
obstarává ubytování, stravování a „ochranu“ svých dělníků. Přes to se často
stane, že jsou pracovníci před cestou domů okrádáni. Na železničních a
vlakových nádražích na ně již čekají jejich krajani v kožených bundách,
kteří je obírají o celý výdělek. Podle Lidových novin „ze svědectví Ukrajinců,
kteří mají zkušenost s prací v česku, vyplynulo, že 85% z nich
nebylo dostatečně chráněno před vydíráním a okrádáním, 77% se nedostalo
náležité právní pomoci, 64 % se necítilo bezpečně“. V případech násilí
mezi lidmi, kteří mají ukrajinské občanství, česká policie příliš nezasahuje.
Svou roli zde hraje rasismus, který u policie jen kvete. často je její přístup
„ať si to mezi sebou vyřídí“.

Do Evropy? Za devatero
hor, řek a železných stěn

Po filmu následovala diskuse.
Tu moderovala členka člověka v tísni K. štěpánková. V panelu pak byl
Roman Pekař ze stejné organizace, jež strávil několik měsíců na Ukrajině a poté
žil nějaký čas společně s ukrajinskými imigranty v ubikacích v čR a
Dušan Drbohlav z PfUK, který se zabývá migrací.

Dušan Drbohlav mluvil o
vzniku fenoménu gastarbaiter. Za ekonomického boomu v 50. a 60. letech
byli potřeba pracovní síly. Zvali se lidé ze zahraničí, přičemž se počítalo se
s tím, že budou v zemi přechodně a pak odejdou. To se změnilo a přechodné
pobyty se povětšinou změnily na trvalé. V době krize v sedmdesátých letech
ale nastal „stop stav“ a noví migranti již nebyli přijímáni. V současnosti
převládá tendence neudělovat trvalý pobyt. Probíhá spíše trvalá cirkulace;
migranti jsou jaksi „trvale na cestách“.

Padla podivná otázka
z pléna, zda se „ilegální migraci dá zabránit“. Drbohlav odpovídá, že
ilegalita je špatná, protože se nevyplatí kvůli daním. Nicméně podnikatelé po
levné pracovní síle stále prahnou.

Podle R. Pekaře nyní migranti obávají, že po vstupu do EU
se stíží získání povolení. Takže mezi migranty nyní vládne panika a chaos; lidé
se snaží zajistit si pobyt jak se dá, shánějí si schopnější klienty atd.

Na to navazovala další
otázka. Co se změní po vstupu do EU? Na to zde D. Drbohlav prezentoval
nový projekt vlády čR. Jedná se o program „Aktivního výběru kvalifikovaných
zahraničních pracovníků“.

Na to se ozvala z publika od ženy, která se uvedla
jako socioložka. Problém je v onom „kvalifikovaný“. Na většinu lidí, kteří
v současnosti v čR pracují, se příliš úzká výběrová kritéria prostě
nevztahují.

Další dotaz byl od ženy, která mluvila s ruským
přízvukem. Proč píší noviny v čR tak špatně o cizincích? Jako odpovědi se
jí dostalo: problém je prý hlavně na straně cizinců. Jejich komunity jsou uzavřené,
měli by se otevřít. Měli by se také snažit, aby se o nich více psalo. Rád bych
věděl, jak se mají „otevřít“, tj. integrovat mezi domorodce lidi, žijící nuceně
v ubytovnách (klient je chce mít pod kontrolou) a navíc nelegálně. Není
spíše problém na jiné straně? A nedá se shrnout slovem, které v celé
diskusi jedinkrát nepadlo: rasismus?

Poslední otázka byla položena mou osobou. Zpochybňoval
jsem optimizmus, panující ze strany pořadatelů ohledně EU. Británie, uváděná
„panelisty“ jako vzorová země, má velice tvrdou imigrační politiku. „Kádrové
pohovory“, prováděné hranicích, jsou proslulé. Sám jsem je několik prožil.
Imigrační úředníci jsou zvědaví i na to, kolik mrkve pěstuje na zahrádce vaše
babička. Stejně tak v ostatních zemích; ve Francii existuje dokonce
organizované hnutí za práva nelegálních migrantů, „sans papiers“, lidé bez
dokladů. Na to navazuje další otázka: zda existuje mezi migranty v čR
tendence ke vzniku něčeho podobného, organizací jich samotných. A zda mezi nimi
existují např. odbory. Snaží se nevládní organizace v čR, aby zde něco
takového vzniklo?

Zdálo se, že panelisty otázka zaskočila. D. Drbohlav
připustil, že sociální exkluze v zemích EU existuje. V budoucnosti
však EU bude potřebovat nová pracovní místa a situace se jistě změní. Odbory
neexistují, nelze je založit právě kvůli tomu, že většina lidí zde pracuje
nelegálně v klientsko-mafiánském systému.

Jak tedy ze začarovaného kruhu? Je jistě chválihodné, že
v čR existují lidé, ochotní se bít za uprchlíky. Klíč je v tom, že
nevládní organizace jako člověk v tísni nejde ke kořenům problému.
Z dokumentu i z diskuse vyplynulo, že utlačování zahraničních
pracovníků svými zaměstnavateli i mafií plyne z toho, že jsou zde
zaměstnáváni nelegálně. Hlavním důvodem je restriktivní politika „vyspělejších
zemí“, včetně čR. Pro systém, založený na zisku je totiž celkově výhodnější,
pracuje-li pro něj člověk ve filiálce za nižší plat v zemi svého původu. A
xenofobní politika na „trhu práce“ existuje v nejvyspělejších zemích i
v době boomů – viz hranice USA s Mexikem. Podhoubí pro mafii pak
vzniká v ovzduší prohibice –
vzpomeňme třicátá léta v USA. člověk v tísni také naprosto
přehlíží hnutí migrantů, které vzniká – bez ohledu na ilegalitu – po celé
Evropě a které bylo tak viditelné na masovém setkání „hnutí hnutí“, Evropském
sociálním fóru.

Volná ruka trhu, Evropská unie a práva migrantů
k sobě jdou jako oheň a voda. Pokud toto člověk v tísni nepřipustí,
bude stav, kdy se migranti „stávají středem kolotoče vydírání, úplatků a ústrků
ze všech stran. Uzavírají se do ulity mlčení a sklopených očí. Snaží se
neprovokovat, jen poslouchat – policii, klienty, nebo zaměstnavatele, kteří si
pletou letopočet a na stavbách zavádějí feudální systémy“ (R. Pekař
v Lidových novinách), existovat snad věčně. Chceme to my?

Martin šaffek
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •