Chávez slaví, revoluce vítězí

{mosimage}Stávajícího venezuelského prezidenta podpořilo ve funkci přes šedesát procent voličů. Pokus o vytvoření alternativního, sociálněějšího zřízení tak může i v budoucnu s demokratickým požehnáním pokračovat. citliv
Hugo Chávez porazil v neděli 3. prosince 2006 svého prezidentského protikandidáta Manuela Rosalese. Ten získal, navzdory podpoře většiny opozičních stran, pouze devětatřicet procent hlasů. Chávezovi vyjádřilo důvěru o třináct procent venezuelských voličů více.

Podle pozorovatelů z Evropské unie byl průběh hlasování standardní a závažnějších chyb prostý. Rosales navíc svou porážku poměrně záhy přiznal a ani předpovědi povolebních nepokojů se ten­tokráte nenaplnily. Voliči rozhodli jasně: nadále chtějí, aby spolu s integrací země v rámci latinskoamerického regionu pokračovaly též sociální reformy. Naopak drakonických opatření neoliberálního rázu má být Venezuela i napříště ušetřena. Předvolební kampaň proběhla bez větších výkyvů a štvanic, jež bývaly dlouhá desetiletíším prostředí běžné. Od roku 1998, kdy lidé zvo­lili Cháveze svým prezidentem poprvé, se v zemi politické klima nepochybněělo; navzdory tomu, že se Spojené státy, coby někdejší regionální hegemon, snažily a stále snaží Venezuele obrat doleva komplikovat.

To za jejich podpory se pokusila v roce 2002 místní opozice neúspěšně o puč. Ještě týž rok pak zmobi­lizovaly protirežimní skupiny své síly, aby s koneč­nou platností oblíbeného vůdce odstranily a za­stavily jeho reformní program, který nekonvenoval se zájmy venezuelské mocenské elity a jejího severního chráněnce. V prosinci 2002 byl potom stávkami paralyzován ropný průmysl, neuralgický bod sporu, ve snaze zabránit financování sociál­ních změn v režii prezidenta. Ani tento pokus však kýženého cíle opozice nedosáhl. O tři léta později se tedy Chávezovi odpůrci alespoň pokusili zne­vážit volby do Národního shromáždění vlastním bojkotem. Opět bez zásadních úspěchů, opět ke vzteku šedé eminence v pozadí. Letos už jako by neměla venezuelská opozice alternativ – do voleb se zapojila toliko běžným způsobem. Snad i z toho důvodu proběhla Chávezova kam­paň tento rok zvláštěázale: jasné barvy, alego­rické vozy, tribuny plné politické rétoriky – jako by samotný kandidát zapomněl na své domorodé kořeny; prostředí plné beznaděje a útlaku, ze kte­rého do politiky přišel. Jeho charisma a dlouhé projevy, odsuzující amerického prezidenta Bushe–ďábla, však přesto sytily hladová srdce počet­ných příznivců, rekrutujících se hlavně z nej­chudších vrstev venezuelskéčnosti. Slova se také často dovolávala odkazu latinskoamerických revolucionářů: Emiliana Zapaty, Augusta Sandina a samozřejmě Simona de Bolívara. Rosales hledal pilíře svého politického tažení úplně jinde. Nejčastěji vinil svého protikandidáta z příliš­ného plýtvání ziskem z prodeje venezuelské ropy. Podle opozičního uchazeče budou mít zakrátko finanční dotace ostatním latinskoamerickým zemím – a zejména komunistické Kubě – nedozírné následky pro domácí ekonomiku. A to i navzdory faktu, že Chávez peníze nejen rozdával, ale i inves­toval. Venezuelské černé zlato například skoupilo gigantický národní dluh Argentiny, uměle vytvořený škrtící rukou brettonwoodských institucí, jejichž „strukturální reformy“ plundrovaly kontinent celé čtvrtstoletí. Výtěžek z ropy plynoucí na Kubu, která je vystavena ekonomickému embargu Spojených států, je zase výměnou za lékařskou pomoc. Druhým bodem Rosalesovy kampaně se stala rázná kritika vysoké kriminality i nezaměstnanosti. Pre­zident podobná osočení pravidelněítal. Neo­pomněl se rovněž vyhranit vůči nařčení z takzva­ného castrokomunismu: dle Huga Cháveze spěje Venezuela k socialismu naprosto odlišnou cestou než Fidelova Kuba.

Manuela Rosalese tak podpořili zejména příslušníci středních vrstev a část občanů dříve nerozhodnu­tých. Ačkoliv nazval svého rivala populistou (což je Chávezovi často vytýkáno), sám ve svém před­volebním prohlášení sliboval voličům dvacetipro­centníýtěžek z ropy, tedy více než tři sta padesát dolarů na osobu. Zavázal se také k vyplacení mini­mální mzdy nezaměstnaným a vytvoření finanč­ního mechanismu, v rámci kterého by byl navýšen příjem střední a nižší třídě. Ani tím ovšem většinu přesvědčit nedokázal.

Chávezovy snahy směřují ke globální ekonomické a politické alternativě vůči výsostnému postavení USA, EU a bohatých východoasijských tygrů. To proto navazuje staronový prezident ekonomické a politické vztahy nejen se zeměmi Jižní Ameriky, ale i třeba s čínou čí íránem. Zjevně si uvědomuje, že budovat „socialismus pro jednadvacáté století“ zcela bez spojenců a zároveň proti vůli Spojených států nemůže ani on.

Daniel Veselý
článek vyšel v Literárních novinách 50/06. Autor je pravidelným komentátorem mezinárodněpolitického dění v internetových médiích. S redakcí LtN externě spolupracuje.
Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •